ve víře, že pomáhají komunistické straně, takže dodatečné tresty pro ně by prý byly nespravedlivé. Prokázané případy nezákonného jednání příslušníků MV byly Barákem přehlíženy. Paradoxní je skutečnost, že Barák byl pověřen řízením rehabilitací a současně organizoval další nezákonné procesy. Rozpaky vzbuzuje případ důstojníků armády Bedřicha Kopolda, Antonína Svobody a Otakara Hromádka. Návrh žaloby podal sám Barák politickému sekretariátu 3. února 1954. Jednalo se o uměle vytvořenou skupinu, která měla být podle scénáře StB součástí tzv. protistátního spikleneckého centra v armádě. O dva roky později, v roce 1956 Barák jako vedoucí stranické komise podal v tomtéž případu návrh na podání stížnosti pro porušení zákona!93 Je pochopitelné, že Barák návrhy předkládané politickému byru osobně nezpracovával. Nicméně zcela protikladné návrhy v téže věci v době dvou let přesto překvapují.94 Navíc jako představitel rezortu za návrhy nesl alespoň politickou zodpovědnost.
NA, f. ÚV KSČ, Politický sekretariát 1954, sv. 75, a. j. 197, b. 14, Žaloba na býv. pplk. B. Kopolda a spol., 3. 2. 1954. 94 K problematice rehabilitací dále: Kolektiv: O procesech a rehabilitacích – Zpráva „Pillerovy komise“ o politických procesech a rehabilitacích v Československu v letech 1949 –1968 1. a 2. díl, Praha 1990; Vorel, Jaroslav – Šimánková, Alena a kolektiv: Československá justice v letech 1948 –1953 v dokumentech, díl I. ÚDV, Praha 2003. 93
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167703