hlučícím hlasy služebné čeledi, zářícím zlatem, drahokamy, přepychem zbraní, látek a okázalého stolního nádobí z drahých kovů a kamenů. Náš hospodář zdědil jako „dědic“ podíl na určitém pozemkovém majetku a v dispozici s tímto podílem jej omezují ostatní členové jeho dědické skupiny, bez jejichž souhlasu s ním nesmí nakládat. Z vlastní vůle se ale pustil cestou výbojů, nahospodařil si slušnou sumu z prodeje otroků a nakoupil – už výhradně pro sebe – další pozemky, na nichž některé své otroky usadil, aby v potu tváře na svého pána pracovali. Zacházení s majetkem, který si vysloužil vlastním úsilím, náleží totiž výhradně jemu a do jeho osobních zisků mu nemá nikdo co mluvit. Náš vážený hospodář oplývá tedy statky pozemskými. Nicméně jako muž rozumný a uvážlivý si uvědomuje, že život je křehký a uvadá tu pomaleji, tu rychleji, avšak neustále. Má tedy starost, komu svůj majetek odkáže, a proto se rozhoduje maximálně zvýšit počet svého potomstva. Má svou zákonnou choG, která mu porodila někdy více, někdy méně dětí a někdy zůstal pár bez potomstva. V této chvíli vchází na scénu svůdkyně. Bývá jí mladší žena či dívka, tu a tam zřejmě lepého zjevu a v každém případě nepříliš dbající společenských konvencí. Družka si dobře uvědomuje dvě věci. Především a za prvé: v předprůmyslových společnostech je lidský život neobyčejně křehký. Uvedli už jsme příklady rodin, jež ztratily v průběhu jednoho roku všechny vzrostlé děti nebo které přišly v průběhu měsíců o čtyři nezletilá pacholata. Má-li tedy náš bohatec v daném okamžiku dostatek potomstva, může je nenadálá tragická událost zcela vyřadit. Proto není dětí nikdy dost a řada boháčů našeho typu se nepochybně snažila „rozmnožit své potomstvo jako proudy řek“. A druhá úvaha: v rámci stávajícího právního systému jsou všechny děti jednoho slovanského otce, které on uzná za své, zákonnými dědici. To opět není žádná nemravnost příznačná pro východní Evropu. Podobná zásada platila třeba ve středověkém Irsku, kde jsou popsány události po smrti klanových vůdců, o jejichž dědictví se hlásily desítky legitimních potomků. Pak se takový spor o otcovské majetky a postavení obvykle řešil drobnou válkou. K cíli se došlo metodou eliminační: kdo zbyl naživu, stal se vůdcem klanu. U nás měla ovšem tato zásada ten důsledek, že otec zpravidla již za svého života či na smrtelném loži volil ze všech potomků, které uznal za své, syna a dědice. Zcela logicky pak prestiž matky, která dala partnerovi syna a dědice majetku, nesmírně stoupla a družka se tak stala „paní svých paní“. Na scéně máme tedy oba protagonisty – bohatce a budoucí družku. Je věcí družky zajistit, aby došlo k onomu nevyhnutelnému ději, bez něhož
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167702