hlučícím hlasy služebné čeledi, zářícím zlatem, drahokamy, přepychem zbraní, látek a okázalého stolního nádobí z drahých kovů a kamenů. Náš hospodář zdědil jako „dědic“ podíl na určitém pozemkovém majetku a v dispozici s tímto podílem jej omezují ostatní členové jeho dědické skupiny, bez jejichž souhlasu s ním nesmí nakládat. Z vlastní vůle se ale pustil cestou výbojů, nahospodařil si slušnou sumu z prodeje otroků a nakoupil – už výhradně pro sebe – další pozemky, na nichž některé své otroky usadil, aby v potu tváře na svého pána pracovali. Zacházení s majetkem, který si vysloužil vlastním úsilím, náleží totiž výhradně jemu a do jeho osobních zisků mu nemá nikdo co mluvit. Náš vážený hospodář oplývá tedy statky pozemskými. Nicméně jako muž rozumný a uvážlivý si uvědomuje, že život je křehký a uvadá tu pomaleji, tu rychleji, avšak neustále. Má tedy starost, komu svůj majetek odkáže, a proto se rozhoduje maximálně zvýšit počet svého potomstva. Má svou zákonnou choG, která mu porodila někdy více, někdy méně dětí a někdy zůstal pár bez potomstva. V této chvíli vchází na scénu svůdkyně. Bývá jí mladší žena či dívka, tu a tam zřejmě lepého zjevu a v každém případě nepříliš dbající společenských konvencí. Družka si dobře uvědomuje dvě věci. Především a za prvé: v předprůmyslových společnostech je lidský život neobyčejně křehký. Uvedli už jsme příklady rodin, jež ztratily v průběhu jednoho roku všechny vzrostlé děti nebo které přišly v průběhu měsíců o čtyři nezletilá pacholata. Má-li tedy náš bohatec v daném okamžiku dostatek potomstva, může je nenadálá tragická událost zcela vyřadit. Proto není dětí nikdy dost a řada boháčů našeho typu se nepochybně snažila „rozmnožit své potomstvo jako proudy řek“. A druhá úvaha: v rámci stávajícího právního systému jsou všechny děti jednoho slovanského otce, které on uzná za své, zákonnými dědici. To opět není žádná nemravnost příznačná pro východní Evropu. Podobná zásada platila třeba ve středověkém Irsku, kde jsou popsány události po smrti klanových vůdců, o jejichž dědictví se hlásily desítky legitimních potomků. Pak se takový spor o otcovské majetky a postavení obvykle řešil drobnou válkou. K cíli se došlo metodou eliminační: kdo zbyl naživu, stal se vůdcem klanu. U nás měla ovšem tato zásada ten důsledek, že otec zpravidla již za svého života či na smrtelném loži volil ze všech potomků, které uznal za své, syna a dědice. Zcela logicky pak prestiž matky, která dala partnerovi syna a dědice majetku, nesmírně stoupla a družka se tak stala „paní svých paní“. Na scéně máme tedy oba protagonisty – bohatce a budoucí družku. Je věcí družky zajistit, aby došlo k onomu nevyhnutelnému ději, bez něhož
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167702
by se potomek lidského páru nenarodil. Velmi poučná je v tom směru Kosmova historka o Oldřichovi a Boženě. Osobně soudím, že paní Božena bedlivě sledovala pochodové trasy knížecí družiny, aby zvolila nejvhodnější prostředí, čas a osvětlení, v němž její půvaby vynikly nejvíce. Volba seznamovacího aktu při praní prádla jí nepochybně poskytla příležitost vystoupit ve společensky přijatelném negližé a modulované osvětlení v údolí potoka jistě velmi lichotilo bělostnému odstínu její pleti. A právě v tomto ohledu dosáhla svrchovaného úspěchu, neboG zúročila racionální úvahu opírající se o oba svrchu zmíněné faktory. Kníže Oldřich neměl se svou zákonnou chotí potomky, což představovalo závažné ohrožení dynastie a tím také suverenity státu. Velmi mu tedy záleželo na zplození dědice a byl v tom směru nepochybně sužován mučivými starostmi. Tím, že paní Božena úspěšně investovala svou povolností a – sit venia verbo – funkčností své tělesné fyziologie do budoucnosti své, ale tím i dynastie a českého státu, dočkala se chvíle, kdy právě její syn Břetislav nastoupil po otcově smrti na trůn a její prestiž se nesmírně zvýšila. A právě zde leží podle mého názoru onen hlavní problém, který se řešil „mnohoženstvím“. Již jsem zdůraznil, že nešlo o manželství, ale o konkubináty, tedy o volnější formu soužití muže a ženy, a to za účelem vzájemně prospěšným. Muž vkládal do onoho svazku své jmění, které, jak doufal, odkáže potomkovi, jenž se mu z neformálního svazku narodí. Žena naproti tomu vnášela fyziologii svých tělesných funkcí a příslib narození zdravého potomka. V tomto případě šlo tedy o ony pověstné „peníze až v první řadě“. Tento zvyk byl zřejmě dobově natolik příznačný, že se nevyhnul ani kněžstvu, které u nás tehdy ještě přirozeně žilo v manželství. Je-li skutečně nově objevený koncept kázání z kodexu kláštera v rakouském Heiligenkreuzu dílem biskupa Vojtěcha, dokládá tuto skutečnost zcela nepochybně. Biskup zde domlouvá svým kněžím, aby upustili od druhých a dalších sňatků: odůvodňují-li totiž tento krok potřebou hospodyní ve svých domácnostech, o něž se kvůli svým liturgickým povinnostem nemohou starat, měla by přece každému stačit manželka jediná. Proč však žil náš klérus v desátém století v polygynii, mnohoženství? Jsem přesvědčen, že tu šlo o totéž, jako ve výše popsaných případech: právě o potomstvo, jemuž by bylo možno odkázat kněžský majetek. Ve srovnání s průměrnou životní úrovní žil totiž klérus přemyslovských Čech v nadbytku přímo neslýchaném. Stačí vzpomenout některých napomenutí, která ještě o dvě století později adresoval svému kněžstvu olomoucký biskup
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167702
Jindřich Zdík (1125–1153). Vybízí-li zbožný prelát služebníky Boží, aby nechodili k oltáři sloužit mši s mečem a ostruhami, pak při hodnotě artefaktu tak cenného, jakým byl meč, rovnající se ceně stádečka dobytka, měli Zdíkovi kněží k disposici bohatství přímo pohádkové. Obdobně je tomu s vybavováním nových prebend, které na počátku 12. století založil při vyšehradské kapitule kníže Soběslav. Určuje-li kanovníkům dva denáry týdně na nákup masa, je tato suma ve srovnání s údajem Ibráhíma ibn Ja’kúba o jednom denáru, za nějž lze pořídit obživu pro koně i jezdce na celý měsíc, opět obrovsky vysoká. Kněží přemyslovských Čech tedy zjevně tonuli v blahobytu a také oni toužili po potomstvu, jemuž by své majetky odkázali. Že se v přemyslovských Čechách církevní prebendy dědily podle zásady prvorozenství, ukazuje známá Zbyhněvova listina pro kapitulu v Úněticích, jíž nedávno svou „Legendou o Ostojovi“ vystavěl pomník Zdeněk Smetánka. Značná popularita konkubinátů představovala arci zjev historicky pomíjivý. Na scéně se tato podoba soužití objevuje až v okamžiku pokročilé fáze budování raného státu, kdy již vznikají velké majetky a rovněž potřeba je odkázat, u nás asi v průběhu desátého století. Historicky také odchází do nenávratna zhruba na konci století jedenáctého, a to působením dvou faktorů. Jednak se o vymýcení konkubinátů usilovně snaží katolická církev, jejíž vsahování do intimního soužití muže a ženy s prohlubující se christianizací společnosti sílí. Jako další faktor v opouštění konkubinátů se pak projevuje stabilizace společenského rozvrstvení raně středověkých Čech a vytvoření uzavřené společnosti „vybranců“, kteří pečlivě střeží a žárlivě opatrují své sociální výsady, získávané v mnoha případech i sňatky. Zvláště v případech, kdy se tito členové již stabilizované elitní společnosti knížecího dvora žení s dívkami z rodin obdobného postavení, si lze jen těžko představit, že by rodina vznešené nevěsty strpěla, aby byla její členka v manželství ponižována nevěrami svého manžela s bůhvíjakými ženštinami. Takovéto historické hodnocení konkubinátů našeho raného středověku ukazuje, že nejde nikterak o zjev vázaný na prostředí české nebo slovanské, ale že se tu setkáváme s fenoménem strukturálně vázaným na jistou fázi zrodu rané státnosti, a tedy s dějem univerzálním. Zvláště pozoruhodné analogie nabízí pramenný materiál anglosaské Anglie, kde se ovšem tato fáze vyskytuje dříve než u nás, již v 7.–8. století. Britský historik Richard Hodges formuloval svůj soud velmi pádně, ale neobyčejně jasně:
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167702