„Týká se to i zvířat, která požíráte?“ „Samozřejmě. Máme zákonné předpisy, jak se zvířata smějí zabíjet, aby co nejméně trpěla, a zákony na ochranu zvířat, aby se s nimi dobře nakládalo. Já sám nedávno podepsal protest proti tomu, že se slepice chovají v klecích.“ „Mě však také drží v kleci – a několik tisíc různých ptáků jenom v téhle zoo.“ „Vy jste přece řekl, že se vám tu líbí!“ namítl člověk trochu popuzeně. „To jsem řekl,“ konstatoval pták suše. „Ostatních jste se neptal. A slepice – proč by měly být výjimkou?“ „Protože jsou v klecích napěchovány, nemohou pobíhat, nevidí slunce – to jsou přece muka! A to jen proto, abychom mohli levněji produkovat drůbeží maso a vejce!“ „No a? Stejně tu drůbež potom zabijete a sežerete, ať už volně pobíhá, nebo ne. Když jsem přepadl kořist, nedělal jsem si hlavu z toho, zda trpí. Šlo o moje žrádlo, o mé přežití.“ „Promiňte, nechci vás urazit, ale to je právě zvířecí přístup. My jsme lidé!“ „Lidé! Kdybyste měli hlad, také byste se vrhli na nebohou slepci a nepřemýšleli, zda ji to bolí. Už jsem to pochopil. Když někdo z vás provede něco zvířeti bezdůvodně, nazvete to ,krutostí‘ a potrestáte ho – ovšem jen tehdy, když je slabší než vy. Nic vám nevyčítám, musíte se něčím živit. K čemu ale všechny ty řeči?“ Pták se od člověka odvrátil, ale pak se k němu opět otočil čelem. „Řekněte mi, chutná vám snad volně pobíhající kuře lépe než to z klece?“
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167556