lehlé vesnici mezi Novým Borem a Českou Lípou – dvě opelichané smuteční břízy, černající se na obzoru pokrytém slábnoucí žlutí cigaretového povlaku – jsou oni dva, on známý, ona neznámá. „Pěkná fotka,“ řekl hostinskému, „co je to za vesnici?“ – „Ále, ňákej Mrdákov,“ odpověděl ten bodrý muž. Když se vrátil domů, našel matku v kuchyni. Jedla rukama fialový salát. „To je úžasný, dyť jíš jako zvíře!” řekl krkaje vydatně. Vnitřnosti měl na kaši a hrtan samý cumel. Matka se nakláněla nad linkou, kymácela se a kousky salátu padaly na zem. Neřekla nic, jenom dál nabírala salát mezi prsty a myslela si, zase to chlapec prosral. Příšerně rozčilen uzavřel se ve své katedrále. Křičel do polštáře hrůzou z hrůzy. „To ne, takhle to nenechám,“ zašeptal a šel k mrazáku. Blikal zeleně a červeně a příjemně vrněl. Byl to jediný společník jeho dlouhých večerů. Vytáhl z poloviny plnou griotku a nalil si do krabičky od cigaret. „Zase sem se opilil, ale jednou budu uč-učitel, velký mág-gistr, ne jako matka, abych učil fyziku, já a fyziku, vole hovno, zeměpič, to je moje, fysikus, jak hnusný povolání,“ brblal a sladká tekutina odkapávala na podlahu. „Učitel pije a úpí sám, protože mu umřely děti,“ zašeptal s bezuzdnou důvěrností opilce svému polštáři.
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167552