lehlé vesnici mezi Novým Borem a Českou Lípou – dvě opelichané smuteční břízy, černající se na obzoru pokrytém slábnoucí žlutí cigaretového povlaku – jsou oni dva, on známý, ona neznámá. „Pěkná fotka,“ řekl hostinskému, „co je to za vesnici?“ – „Ále, ňákej Mrdákov,“ odpověděl ten bodrý muž. Když se vrátil domů, našel matku v kuchyni. Jedla rukama fialový salát. „To je úžasný, dyť jíš jako zvíře!” řekl krkaje vydatně. Vnitřnosti měl na kaši a hrtan samý cumel. Matka se nakláněla nad linkou, kymácela se a kousky salátu padaly na zem. Neřekla nic, jenom dál nabírala salát mezi prsty a myslela si, zase to chlapec prosral. Příšerně rozčilen uzavřel se ve své katedrále. Křičel do polštáře hrůzou z hrůzy. „To ne, takhle to nenechám,“ zašeptal a šel k mrazáku. Blikal zeleně a červeně a příjemně vrněl. Byl to jediný společník jeho dlouhých večerů. Vytáhl z poloviny plnou griotku a nalil si do krabičky od cigaret. „Zase sem se opilil, ale jednou budu uč-učitel, velký mág-gistr, ne jako matka, abych učil fyziku, já a fyziku, vole hovno, zeměpič, to je moje, fysikus, jak hnusný povolání,“ brblal a sladká tekutina odkapávala na podlahu. „Učitel pije a úpí sám, protože mu umřely děti,“ zašeptal s bezuzdnou důvěrností opilce svému polštáři.
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167552
U sedlost posedlých
Jistého dne na sklonku léta se to v hlavě Lenhartově všechno pomotalo. Měl po krk města a vyrazil k metropoli zády, čelem k horám. Zabloudil až do vesnice Mackov, ležící na náhorní rovině uprostřed Grünwaldských vřesovišť. Obloha, která měla od rána barvu mléka milosrdných, se zatáhla a bledničkové slunce překryly kakaové mraky. Lenhart usoudil, že z výletu nebude nic. A protože autobus sem jezdí jenom jednou za den, začal si shánět nocleh. Ačkoli v podhůří byl každý druhý dům Privat a Zimmer frei, tady ho místní, kteří zapomněli německy a česky znali jen pár sprostých slov, odháněli. Teprve před Sinhartovým hostincem se zaradoval. Neodradilo ho, když se ve dveřích srazil se dvěma opilými hulváty, kteří nadávali někomu v lokále. Ani se neurazil, když s ním hostinský jednal hrubě, vždyť byla skoro tma a on nemohl spatřit jeho důvěryhodnou a sympatickou tvář. Hostinský tvrdil, že tohle není ubytovna pro turisty, ale nálevna pro místní. Nakonec se nechal přemluvit. Ubytovala ho vlídná žena v letech. „Ráno ať jste pryč, ale večer nikam nechoďte, nepustila bych vás už zpátky. A zujte si boty, než si lehnete,“ řekla mu na rozloučenou. Na pokoji Lenhart přísahal, že časně zrána vystoupí na Vlčí kámen a levně tam posnídá.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167552
Věci se staly jinak. Vyšel ještě před rozedněním a před hospodou ho chytil neznámý muž za rameno: „Du Kerl, co tak brzo po ránu? Tos nemoh dospat, co, ty jeden ušáku!“ – Zaskočený Lenhart vyhrkl: „Ale člověče, já vás vůbec neznám!” – „Čury mury!“ zařval podivín a odvlekl Lenharta do polorozpadlého a ošlehaného stavení na konci Mackova. „Tady vám vracím syna,“ křičel vítězoslavně, „zatoulal se vám a strejdu by ani nepozdravil!“ – Ve dveřích stál polonahý chalupník v trepkách. „Kdes byl, ty trotle!” obořil se na Lenharta. „Dost, že jsi zde, plno práce tady.“ Vyjadřoval se jen v útržkovitých větách. „Na venkově se nic nezměnilo, pořád jste veselá kopa, co?“ pokusil se Lenhart o bodrost. Nic jiného mu ani nezbývalo, měřil jen 175 cm a oba pořízkové měřili dobré látro. „Pane Manhart, kluk je trochu…“ – „Drž klapačku, Kecharte, jestli o tom někomu kecneš, tak smrt!” utrhl se Manhart. – Kechart se nedal odradit. „Slyšel jste, že tomu inženýrovi z Prahy vyhořela chata? Tamta na Wolfsteinu, muselo to bejt vidět po celym kraji. Pěknej voheň.“ – Manhart se otočil a beze slova odešel. „Ten inženýr přišel o palec,“ utrousil jakoby pro sebe, ale dal si dobrý pozor na to, aby Lenhart nepřeslechl. Ten Kechart je místní blázen, pomyslel si Lenhart, ale nebyla to pravda. To spíš Manhart byl blázen, když poslal Lenharta k mlátičce. Lenhart uvažoval o tom, že zmizí, ale něco mu v tom bránilo. Jeho svědomí nejspíš toužilo po souhlasu povedeného otce. „No a co,“ říkal Manhartovi, „spím v botách a trenýrky nosim vykasaný až k bradě, to je moje věc.“ Sedlák sice něco brblal o stříbrnejch lordech, kteří nevědí, co je to syroba, ale nechal ho být.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167552