FIGURÍNA SE OSMĚLUJE
dvou bezvýhradně oddaných posluchaček zamlouvá. Jediný, kdo tuto názorovou souhru poněkud narušoval, byl jelen. Daná problematika ho nezajímala. Raději snil o návratu do krajiny svých předků, do skutečného lesa. To bylo ve čtvrtek večer. Jiří Liberzeit toho odpoledne totiž zamířil z knihovny rovnou domů. Spěchal na své předměstí s vidinou, která se beze zbytku naplnila. David čekal U Stehlíčků do půl desáté. Vyslechl vášnivou při u stolu štamgastů, kde se již od třetí hodiny odpolední nemohli shodnout na přesném datu konání tridentského koncilu. Vypil šest piv a šel domů. Bylo to poprvé, kdy na něj Jiří Liberzeit zapomněl.
Následující večer Jiří Liberzeit pro velký úspěch program předchozího večera zopakoval. Šárka se usadila do hlubokého křesla, Beatrice se postavila nad ni a jelen zmizel v houští. „Má-li člověk usednout s knihou v ruce, potřebuje se zastavit. Podíváme-li se na tento okamžik nikoli z pozice pozorovatele, ale naopak z pozice konkrétního čtenáře, nejde o nic jiného než vytvořit si jakýsi vnitřní prostor, který té či oné knize obětujeme na úkor prožitků jiných. Proto však potřebujeme tu správnou a dostatečnou motivaci. Jestliže četba pro potenciálního čtenáře nepředstavuje návyk získaný na základě příkladu či výchovy, je zapotřebí určité
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167536