Můj spoluvězeň plakal, tiskl se ke svému strážci, něco potichu šeptal. Dav se přiblížil, chytil jsem se ramene svého hlídače, polil mě studený pot a já omdlel. Nevím, jak dlouho jsem byl v mrákotách, ale když mě dvoje ruce zvedly ze země, bylo slunce už nad náměstím. Dav stál od nás asi pět kroků a byl již klidnější. Nikdo už nevykřikoval. Spoutali mi ruce, vedli nás z města. Dav šel mlčky za námi. Šel jsem po levici muže s vousem. Muž nesl dlouhý těžký kůl. Jeden z vojáků, byl to velitel, zastavil jednoho z přihlížejících. „Jak se jmenuješ?“ zeptal se. „Jsem Šimon, pane.“ Velitel ukázal na muže uprostřed: „Nevidíš, že sotva táhne kůl? Poneseš ho ty.“ Šimon ulekaně přisvědčil, vzal kůl z mužových ramen, táhli jsme dál. Dav, klidný a tichý, šel za námi. Došli jsme na kopec. Neznal jsem to tam. Neznal jsem ani město, kde jsem zabil bohatce. Pocházím odjinud. Přivázali nás ke kůlům. Dva kůly zde byly již připraveny, třetí, ten, který nesl Šimon, vrazili do země doprostřed. Muž s vousem byl připoután mezi nás dva, ‹ 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167532