ALOIS JIRÁSEK
Všichni se vrátili do Prahy a tam pak všecko obyvatelstvo, staří i mladí, vítalo Bruncvíka s velikou radostí a mnohým plesáním. Těšiliť se, že se jim kníže navrátil i že jim lva přinesl. Veškeré zemi se stala radost, když kníže dal po všech městech volat a lva na branách malovat, též na zemské korouhvi, to lva bílého v červeném poli. Odtud žil Bruncvík spokojeně s Neomenií a panoval šťastně ještě dobrých čtyřicet let. Věrný lev byl pořád s ním a u něho. Když pak Bruncvík ve vysokém věku zemřel, zanechav jediného syna Ladislava, nechtěl lev bez svého pána živ být. Tesknil a chřadl, až naposled zařvav v té tesknosti, u Bruncvíkova hrobu zemřel. A zázračný Bruncvíkův meč? Ten je pevně a hluboko zazděn v Karlově mostě do pilíře, tam, kde stojí socha Bruncvíkova, mající u nohou podobu lva. Tam dal Bruncvík před svou smrtí meč tajně zazdít, tam odpočívá ta čarovná zbraň již staletí a objeví se, teprve až bude v českém království nejhůře. Když naše vlast bude nejvíce sklíčena, přitrhnou od Blaníka svatováclavští rytíři na pomoc a sám svatý dědic české země je povede. A tu jak pojede po Karlově mostě, zakopne jeho brůna (bělouš) a vyrýpne kopytem z kamení Bruncvíkův meč. Toho se svatý Václav chopí a v tuhé seči pak jím nad hlavou zatočí a zvolá: „Všem nepřátelům země české hlavy dolů!“ Tak se stane a bude svatý pokoj v naší vlasti.
Opatovický poklad I Mladý klerik řádu a zákona sv. Benedikta v opatovickém klášteře přišel před samým polednem opatu svému oznámit, že té chvíle přijel znenadání host, pán jakýsi, patrně urozený, s dvěma jízdnými služebníky, že u brány v předním dvoře slezli a ten pán že zašel rovnou do kostela. Opat, kněz vážné postavy, se ptal, odkud přijel. „Z Hradce.“
STARÉ POVĚSTI ČESKÉ
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167154