Vinohrady už byly pusté a plály v slunci rezavým listím. Suché turkynisko šelestilo jako plech. V turkynisku svolávaly se koroptve vyplašené z řep. Bramborová pole byla černá a vedle nich mladé zešlé žito se z dálky zelenalo, zblízka však bylo při zemi růžové. Šedivec se zahleděl s pohnutím na své Brumovice. Leží na stráni tváří k východu. Před třiceti lety to byla krajina i dědina bez stínu. Nyní, hle, červené, hnědé i černé střechy vystrkují hlavy jako z květináčů. Také po příkopech a strouhách, po cestách i mezích, jak se táhnou od dědiny, rozběhly se aleje ovocných stromů. Už jen na mokřinách trčí slovácké palmy, vrby. Zdá se, že i ve vinohradech přibylo stromů. Zeleň vyrůstá, kde jí nebývalo. Dědina zkrásněla. Kraj dostal jiný obličej, jiný oblek a jiné hlasy. Dolinou jezerní blýskají se kolejnice, po nich občas rachotí vlaky. V dálce vidět telegrafní tyče. Uprostřed doliny železniční zastávka, obklíčená vozy, naloženými řepou. K zastávce se souká bílá silnice ze dvou stran, ejhle, to je nový hlas přírody. Už ne zpěvy pasáků a zvonce krav, nýbrž pískání lokomotiv. Pokrok tu je všady, jen nebudí nadšení a nebudí důvěry v budoucnost. Lidé sedí jak zakletí s rukama do klína složenýma a chopí se spásného lana, až je nouze udeří přes hlavu: „Jdi, hýbej se.“ Klímající hmota, která si neumí protřít oči ani rozum osvítit svíčkou, aby uvážila, jaký je úkol člověkův, podle vůle boží. Můj poměr k tomuto místu je hlubší, silný jako živel. Neužil jsem tu vlastně nikdy nic dobrého, ba přišla doba, kdy vesnice házela po mně kamením, a mé jméno bylo lidem pohoršením. A přece, když tu stojím a hledím na ten svůj Sión, na toto údolí, kterým protéká náš kalný potok Cedron, a když cítím na tváři větřík z hor libanonských, neslouží mi jazyk, abych vyjádřil dobré myšlenky a city, jimiž jsem přeplněn… Snad je tu krásně, snad není: mně je tu všecko krásné a drahé a tajemné. Když šedivec té noci usínal, kmitlo mu hlavou: předkové moji, vrstevníci moji, potomci naši, všichni jsme jedna rodina, jsme jedna krev a pokrok prochází tou krví, jak to Bůh řídí a chce.
JAN HERBEN
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS166991