vozita v Černé ulici panuje už od rána a tři opuštěnky vycházejí do Karolina v nepříliš dobré náladě. Rodiny absolventů jsou shromážděny v plném počtu a už zasedly do lavic. Klára odešla do salonku, maminka s Veronikou našly dvě místa nepříliš vpředu na kraji řady. Klára pak kráčí v průvodu příštích promovaných filologů, úkosem se podívá do sálu a vidí matku i sestru. Ani kytici nebudu mít, pomyslela si trpce, kytice leží na mnoha klínech, ale její nejbližší zřejmě i to pokládají za zbytečnost, za utrácení peněz. Ani Petr se neobjeví, má po zkouškách, odjel na prázdniny, Klára mu oznámila, že s promocí se žádné cavyky dělat nebudou. Slavnostní ceremonie probíhá a Klára při ní pořád tone ve svých lítostivých myšlenkách, až najednou jí projelo poznání – držím diplom, držím diplom, ano, je po všem a já držím diplom – a najednou v ní přece jen vytryskla radost, přece přišel ten okamžik, ke kterému se tolik upínala celé čtyři roky, a byly to často hodně těžké čtyři roky: dokončila studia! Má za to ovšem co děkovat dělnické třídě, jak se právě teď dozvěděla, ale ve skutečnosti hlavně mámě a Veronice, jestli pro ni mají nebo nemají kytku je jí najednou docela jedno, ale když se k nim prodrala, vidí, že Veronika třímá kytičku (zřejmě právě zakoupenou před Karolinem) a s náležitě slavnostním gestem ji Kláře podává a maminka má v očích slzy a tiše říká, že táta má v této chvíli strašnou, ale strašně velikou radost (jestli ovšem dostal dopis, v němž mu tuto událost oznamovaly, ale to už maminka neřekla). Pak ve třech kráčejí letní Prahou k Vltavě, přece jen promoci trošičku oslaví, půjdou na oběd do Mánesa. Veronika prohodila: „Hlavně žes vystudovala díky straně, vládě a dělnické třídě.“ „Dělnickou třídu bych ještě brala,“ podotkla Klára, „ti adékáři, co dělali fakultu s námi, nejsou zlí. Někdy jim možná bylo ouzko.“ Do ročníků přišlo během studia několik absolventů dělnických kurzů – středoškolská studia odbyli v kurzu za pár měsíců a už je hnali na vysokou. Ti mladí, jak se jejich spolužáci pak dozvídali, v mnoha případech o to ani nestáli, jít studovat, jenže továrny musely splnit úkol, vyslat na studie dělnické kádry. Na ukrajinštinu přišla tímhle způsobem Květuše, snad o deset let starší než ostatní studenti, hodná, spíš zakřiknutá holka, která se vůbec necítila dobře v prostředí pro ni cizím, a také se na první pohled odlišovala: oblékala se do laciných hadříků a s obdivem – ale snad bez závisti – prohlížela sukně
[97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS166920