Socha ve městě (Ukázka, strana 99)

nografického souhrnu dostává bojovné gesto pøíbuzné pøedchozím postojùm, lhostejno je-li v ruce zbraò, pracovní nástroj nebo kytice. Téma šuastné budoucnosti bývá spojeno s atributy míru: holubicí, mateøstvím, rodinou. Mnohdy se témata slévají371 a vnímatele oslovují na úrovni politického agitačního plakátu. Až na vzácné výjimky šlo o ilustraci idejí obsahovì pøedem daných; výtvarník mìl názornì naplnit zadané téma. Tento typ výtvarné práce byl svobodné tvorbì vzdálen.

Proto se ve veøejném prostoru Ostravy celého poválečného čtyøicetiletí – až na monumentální objekty v areálu Ústøedního høbitova ve Slezské Ostravì, sochy ze sympozií prostorových forem v 60. letech a nìkteré výjimečné solitéry – nevyskytla práce, která by naznačovala, co se dìje v sochaøských ateliérech ve sféøe nezávislé nebo neoficiální tvorby.

A. Figurální soubory pro domy kultury

První, potøebami prùmyslu vynucená sídlištì bylo nutné doplnit občanskou vybaveností. K ní patøil pøíznačnì kulturní dùm a obvykle každé sídlištì mìlo svùj stánek kultury. V nìm se organizovala kolektivní zábava, oddech a vzdìlávání, a proto jej bylo tøeba pro kultivaci pracujícího človìka vybavit, tj. esteticky povznést sochaøskou, reliéfní, mozaikovou nebo malíøskou výzdobou.

Dùm kultury v Ostravì-Zábøehu byl v urbanistickém konceptu Jiøího Krohy støedem vzorového sídlištì, budovaného na okraji Bìlského lesa na pøelomu 40. a 50. let. 372 Jeho monumentální prùčelí s postavami Dìlnice a Dìlníka v pracovním odìvu na balkónovém parapetu signalizuje prototyp architektury a její sochaøské výzdoby pro období 50. let, které dotváøely životní prostor socialistického človìka. Obì postavy ve statické, akademicky komponované uvolnìné póze ztìlesòují okamžik po vykonané práci – dìlník svlékl pracovní rukavici, jeho ženský protìjšek se chystá uvolnit tìlo z pracovní kombinézy.373 Na pøelomu 50. a 60. let vévodil tomuto typu architektury v Ostravì Dùm kultury VŽKG, 374 dílo Jaroslava Fragnera z let 1959–1961, s rozlehlou shromažïovací plochou, situovaný podél hlavní dopravní osy

Nezn., Dìlnice, 1955, Dùm kultury Akord, O-Zábøeh

Viz s. 81–85.

O sídlišti v kontextu Ostravy STRAKOŠ, Martin v Doslovu in: VYBÍRAL 2003, s. 195–196. Dále STRAKOŠ 2003, s. 58–63.

373 Autorství soch na Krohovu domu se nepodaøilo zjistit, sochy nejsou signovány. Domnìnku P. Ponzerové (PONZEROVÁ 2006, ss. 27, 42 ) o autorství Sylvy Lacinové sochaøka osobnì popøela.

374 Dnes Dùm kultury mìsta Ostravy, a. s.

371

372

– 99 –

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS166856

J. Myszak–V. Večeøa, Matka, Zlepšovatel, Laborantka, Sochaø, Houslistka, Atlet, 1959–1960, DK m. Ostravy, Mor. Ostrava

mezi centrální Ostravou a aglomerací nové Poruby. Budova, vzdávající hold pracujícímu človìku, byla pøíznačnì domem kultury pracujících hutního a strojírenského gigantu vítkovických železáren. Sama byla jako gigant pojata, počínaje rozmìry, pøes koncepci slavnostnì monumentálního vysokého pilíøového øádu v prùčelí a konče pøizváním sovìtského sochaøe Vjačeslava Irmanova k reliéfní výzdobì vnitøních prostor jako stvrzení nerozlučné vazby se sovìtským vzorem. Architekt Fragner vycházel po více než deseti letech ze schématu, jež použil spolu s Vincencem Makovským v návrhu budovy Národního shromáždìní pro pražskou Letnou z roku 1947, a to včetnì frapantnì pøedsazeného vysokého øádu a keramického obkladu. Jen sochaøská složka se v Ostravì zredukovala na prùčelní atiku. Tato stavba stejnì jako Krohova potvrdila a pro svùj účel pøíhodnì využila prodlouženou linii monumentalismu, který už v období druhé svìtové války vyvstával jako jedno z dùležitých témat budoucí architektury.375 Oba domy s rozlehlým shromažïovacím prostorem jako by pøipomnìly Pešánkùv návrh námìstí Budovatelù z r. 1947: mìly pùsobit jako opìrný pohledový bod a zároveò sloužit jako tribuna bìhem masových prùvodù a shromáždìní pracujících.376 Charakteru domu VŽKG i jeho poslání odpovídala forma a ikonografie sochaøské koruny prùčelí. Tvoøí ji šest soch, ztìles-òujících konkrétní profese fyzické a duševní práce. Své místo zaujímá i matka-vychovatelka, symbolizující budoucnost. Umìlecká komise se zabývala velmi detailnì každou figurou, až po úpravu atributù nebo drapérie, ale pøedevším celkovým charakterem soch, který mìl být „ideovým vyznìním architektury, jejím výrazným zakončením a s ní v naprostém souladu.“ Požadovala se „zjednodušená forma“ a „tektonicky pøísnì vázané monumentální øešení“.

Pøesto se autoøi Jiøí Myszak a Vlastimil Večeøa s tímto úkolem obtížnì potýkali.377 Konkrétnost zobrazených profesí (J. Myszak: Matka, Zlepšovatel, Laborantka; V. Večeøa: Sochaø, Houslistka, Atlet) svádìla

Problematiku monumentalismu krystalizujícího v teoriích i uvádìného v rùzných modifikacích do architektonické a urbanistické praxe sleduje Rostislav Švácha v kapitole Monumentalismus.

Dìjiny 2005, s. 63–69.

376 Balkón DK VŽKG vskutku nìkolik desetiletí sloužil jako tribuna pro živou politickou stafáž.

377 Napø. linii tradiční statické monumentality, ale i vertikální linii pilíøe se vymyká manýristicky rozpohybovaná figura Atleta od V. Večeøi na samém konci øady vpravo. V. Večeøa byl pùvodnì jediným autorem sochaøské galerie, J. Myszak pøistoupil dodatečnì, když Večeøa nebyl schopen úkol sám zvládnout. Jako daò časovému tlaku se jeví i konformní trojice Myszakových postav, které – na rozdíl od diferencovaných soch Večeøových – splnily požadavek stereotypnì nehybné monumentality a takto jen formálnì završily gigantický øád prùčelí.

375

– 100 –

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS166856

v prùbìhu práce k popisnosti až anekdotì.378 V typu výzdoby se koncem 50. let zopakovalo schéma používané v prvorepublikových administrativních palácích, kde vysoký øád pilíøù nebo pilastrù vrcholil stojícími postavami, v ostravském prostøedí pøevážnì reprezentanty tìžkého prùmyslu.379 Človìk práce jako námìt monumentální ostravské plastiky pøetrval. Hrdý jedinec z prvorepublikových palácù a radnice se však promìnil – individualitu postavy, tak charakteristickou pro Handzelovy nebo Kubíčkovy havíøe a hutníky, nadčasovost Švecova souboru nebo monumentálnost Machovy čtveøice realistických alegorií nahradila neurčitá fádnost kolektivního typu. Do sochaøského ansámblu na nových palácích však pøibyla socialistická žena. Oproti ženské alegorické postavì na prvorepublikových palácích se pøedstavuje žena-matka nebo žena-dìlnice: pøesnì to odpovídalo reálným společenským požadavkùm, kdy nedostatek pracovních sil pøi tehdejší expanzi tìžkého prùmyslu musely vyrovnávat i ženy a výchovu jejich dìtí pøevzala kolektivní zaøízení jeslí a mateøských škol.

Lyrizujícím protikladem k imperátorskému stylu domu VŽKG a jeho sochaøskému souboru jsou dvì bronzová sousoší v kašnách. Autorem obou je sochaø Stanislav Hanzík; v pøedpolí vpravo od hlavního prùčelí je ve vodní nádrži osazena dvojice mužského a ženského aktu Mládí, do navazujícího parku pøed pravým bočním køídlem pak dívčí dvojice Tajemství. Obì sousoší (1961) signalizují oživení štursovské tradice tìlesné smyslnosti – a sochaø do ní vložil ještì dùvìrný moment kontaktu, dialogu, vztahu. Podobnou lyrizaci zaznamenáme napø. v Janouškovì nebo Hladíkovì plastice z pøelomu padesátých a šedesátých let. Obøí bronzová figura K. Gottwalda pøed hlavním prùčelím budovy (1958– 1963) od Stanislava Mikuláštíka byla povinnou daní „patronaci“ vítkovických železáren i pomníkovému schématu doznívajícího kultu.380 Tøetím pøíkladným domem kultury byl porubský (1958–1961), v nìmž autoøi Vincenc Vorel a Jiøí Petrusiak opustili schéma imperiální architektury s vysokým øádem a keramický reliéf Nová společnost s reprezentanty pracujících od Jana Kavana umístili oproti pøedchozímu schématu do støedu dominantní hmoty budovy. Plastika akceptuje kompaktní architektonickou formu a ve vztahu obou složek se projevuje modernistické zjednodušení ve prospìch tvarového i barevného výrazu.

S. Hanzík, Tajemství, 1961, u DK m. Ostravy, Mor. Ostrava

Zápis jednání UK 8. 12. 1959, ZA Opava, fond ČFVU. Možno srovnat se sochaøsky ukončenými prùčelími Národní banky československé nebo Øeditelství báòské a hutní společnosti.

380 Viz kapitola Monumenty po 2. svìtové válce.

378 379

– 101 –

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS166856