mě začal Milan přemlouvat, abych se přestěhovala za nimi. Odmítla jsem, protože jsem měla v Montrealu nové přátele a znám město. V roce 2003 Michael rozhodl, že se musím přestěhovat do domova pro seniory, do Waldorfu. Tak jsem tady. Ven chodím každý den a třikrát–čtyřikrát týdně hraji bridž v klubech. Nakupuji jídlo pro několik dam, které nemohou opustit budovu. Tak plyne čas… V lednu 2004 zemřela po velmi dlouhé nemoci má nejdražší sestra Líza. V prosinci 2005 se její manžel Franta přestěhoval do Toronta za dcerou Helenou. V Montrealu mám nyní jednoho vnuka, Howarda, jeho ženu Irenu a dva báječné pravnuky, Jošuu a Daniela. V květnu 2006 účinkoval v kostele sv. Emanuela v Montrealu japonský sbor. Šla jsem se podívat na zpěváky v poledne, protože večer už nemohu chodit. Děkovala jsem jim za záchranu Židů v šanghajském ghettu. Nevěděla jsem, že to, co říkám, je nahráváno. O čtyři týdny později mi muzeum holokaustu v Japonsku poslalo film zachycující sborový koncert. Pásku jsem ukazovala ve Waldorfu, kde žiji. Měla velký úspěch. Řada lidí mi řekla, že o takovém příběhu nikdy neslyšeli. Myslím si, že každý, mladí i staří, by měl vědět, co se nám stalo v letech 1938–1945.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS166499