a Německa“. Navíc je i pro nás důležité, že jeden ze členů Malé dohody, Rumunsko, získá uznáním svého souseda konečně jistotu nedotknutelnosti své besarabské hranice. Zatímco perspektivy země, kterou na rozdíl od levicových poslanců trvale nazývá Ruskem, vidí s ohledem na změny jejího režimu jako dobré, zcela jinak je to s Německem. Poté, co se od něj odklonilo Rusko, nemůže počítat již ani s podporou Itálie kvůli rozdílným postojům k otázce anšlusu Rakouska. Německo je zkrátka v „prekérní situaci“. Jeho režim dostal zemi do kulturní i politické izolace a k hospodářskému úpadku. Poslední události ukazují i zřejmý neklid uvnitř země. „Režim hitlerovský nestojí na pevných nohou“ a „snad v dohledné době“ lze očekávat „buď ještě nové krveprolití pro zabezpečení tohoto režimu na delší dobu anebo svržení režimu hitlerovského“. Ohledně poměru k ostatním státům nemá nějaké zvláštní připomínky, s výjimkou Polska. Také on souhlasí s tím, že vzájemný vztah není takový, jaký bychom si přáli. Připomíná však, že vina nesmí být vůbec přičítána polskému národu, důkazem je dobré porozumění mezi českými a polskými katolíky. Vinna je polská vláda, libující si více „ve fedrování politiky germanofilské než slovanské“. Na závěr projevu měl řečník připraveno nepochybně něco jiného, než co nakonec zaznělo. Vyslovil se proti „divoké demokracii“, která se u nás zavedla a v současné situaci je zcela nevyhovující, ba škodlivá. Musíme vystoupit proti všem občanům státu, porušujícím zákony, podrývajícím „kořeny demokracie“ a znevažujícím parlamentní systém. „Musíme prostě pracovati k vybudování lepší, usměrněné a, řekl bych, regulované demokracie.“ Již v tomto momentě se ozvaly hlasité výkřiky z řad komunistických poslanců. Vičánek však ještě pokračoval: musíme vykonat vše pro „vybudování a řádné opatření naší armády“. Nyní se ozval komunistický poslanec Kliment: „Proti komunistům!“ Řečník již tuto námitku nepřešel, ale naopak ji potvrdil: „A proti komunistům.“ Tím se Vičánek odchýlil od svého původního tématu. „Sovětské Rusko nepohnulo ani brvou, když byl komunismus vyhlazen v Itálii a jiných státech“ a tak nevidí důvod, proč by mělo porušit zásadu nezasahování do vnitřních poměrů jiných států v případě trestání protizákonných činů komunistů u nás. My nezasahujeme do dění v Rusku, tak ani ono „nesmí chrániti komunistické zločince, kteří podle našeho práva přestupují zákony“. Tím se zase dotkl komunistického poslance Procházky: „Sám jste zločinec!“ Nyní se do sporu musel vložit předsedající schůze Taub a „volat pana poslance Procházku k pořádku“. Ten se však nemínil vzdát: „Tak ať neříká: zločinci!“ Vičánek mu připomněl nedávné vydání čtyř komunistických poslanců k trestnímu stíhání (tj. aféru kolem komunistických protestů v den prezidentské volby v květnu 1934335), kteří „poněvadž si byli vědomi své neviny, poněvadž to nebyli zločinci, jak říká pan poslanec, raději se ztratili, aby se důsledkům své zločinné činnosti vyhnuli“. Na to již žádný z komunistů neodpověděl. Vičánek se tedy pokusil navázat nit a dokončit myšlenku o řádném vybavení armády. Ovšem teď se opět ozval poslanec Kliment: „Ke každému pluku feldkuráty, nechcete?“ I tentokrát mu řečník odpověděl. „Ono by neškodilo ani vám, usměrniti vás trochu po stránce náboženské a mravní. Já se ovšem netěším, že by to nějak pomohlo, u takových starých kozáků by to již bylo čerta platné.“
335 Blíže: Klimek Antonín – Boj o Hrad 2., Panevropa, Praha 1996, s. 410. Ukázka elektronické knihy, UID: KOS166496