Zmizet (Ukázka, strana 99)

při každé činnosti, kterou provádí, schovat se do minulosti jako do neviditelný odhlučněný místnosti, kam za ní nikdo nemůže.

Párkrát si taky všimnu, že si něco zapisuje do takovýho sešitu, ale vždycky přestane, když se objevim, a ani ho nikdy nemůžu najít, tak nevim, a moc se o to ani nezajímám.

Ale stejně se to nevrátilo do normálu, protože normál už asi u nás neexistuje, ustálilo se to na takovým prázdnu, mamka mlčí a o něčem přemýšlí a táta skoro každý den jezdí někam trénovat fotbalisty, někdy přespí u kamaráda na chatě a někdy přijede domů až v noci, opilej, a krotí se, aby v domě smutku nebyl veselej. Každej si něco najde.

Zase začnu hodně kreslit. Mamka mi koupí suprový tužky, mastný křídy a taky třípatrový suchý křídy, fixy, velkou kaze­ tu temper, i když sem tyhle věci měl, když sem chodil na vý­ tvarku, vyschly nebo se zlámaly nebo ztratily. Nejvíc kreslim různý ptáčky. Hodně používám barvy, hledám si styl, a aby obrázky uschly, věšim je na stěnu. Za nějakej čas mám pokoj celej barevnej, vypadá jako vydesignovanej pokojík nějakýho malýho kluka, co má rád ptáky.

Ve škole moje výkresy visej na nástěnce a pak vyhraju ve školním kole malířskou sadu, další tempery, křídy, tuše a do­ konce i rydla na linoryt.

Sice chodim pořád do lidový školy umění, ale už nemode­ luju, nějak sem zjistil, že prázdnej papír a první čára na něm mě baví víc.

Se stejným obrázkem, kterej vyhrál školní kolo, pak v okres­ ním kole vyhraju nějaký knihy o umění a olejový barvy. Při­ padám si jako van Gogh a taky tak maluju. Mamka myslí, že barvama plejtvám, a nechce mi je kupovat. Ale když dlouho otravuju, tak mi peníze nakonec dá, protože chce mít klid, chce, abych ji nerušil v jejím přemejšlení. Taky dostanu diplom, 98 petra soukupová Ukázka elektronické knihy, UID: KOS165879

rodiče mě pochválej a diplom mi daj za sklo sekretáře v obý­ váku, vedle bráchovejch několika fotek. Pak ale někdo otevře okno a zároveň dveře od bytu, vznikne průvan a ten diplom zapadne ke stěně a leží tam milión let.

Někdy po pár měsících objevim ten sešit. Sem hrozně zvěda- vej. Je hustě popsanej drobným písmem a nejde mi to moc snadno číst. Ale nakonec to zvládnu. Nejdřív tomu nero­ zumim, sou to jakoby nějaký příběhy mě a bráchy z mládí, hrozně moc detailní, luštim to, a kdyby u toho sešitu neležela fotka, která má vzadu napsáno 37, a já si nepřečet to, co je na­ psaný pod číslem 37, tak bych to asi nepochopil.

Hrozně mě to naštve, je to fotka, na který sem já a brácha, jak sedíme u stolu, a brácha má nataženou ruku nad mý kakao, to sme pili, když sme byli menší, a já se snažim si to kakao dát tak, aby na něj nedošáhl. A při tom nás vyfotili. A teď si tam čtu, jak mamka popisuje tu situaci, jak sme se pošťuchovali, jak sme byli hrozně zlobiví, jak sme se nenechali okřiknout, ale vůbec tam není to, jak to bylo doopravdy, brácha měl v tý ruce škraloup ze svýho kakaa, kterej mi v tý době ještě přišel nechutnej, byl sem pitomej, taková dobrota, a chtěl mi ho ho­ dit do hrnku, a taky že mi ho tam nakonec hodil a já se roz­ brečel. No ale to tam vůbec není. Je tam, že sme nechtěli to svý kakao, i zmínka o škraloupu, ale mamka tam žádný nevi­ děla, no to je přece možný, škraloup je jak pavučina, existuje jenom napůl, někdy ho jde vidět, někdy ne. Celou tu scénu mamka připisuje nějakýmu rozmaru. Dokonce tam píše, že mi brácha něco napovídal, že sem si myslel, že je otrávený. To sem sice možná řek, ale jenom proto, že sem to nechtěl. Že je jídlo otrávený, to sem říkal jako malej často.

Je tam ale popsaný všechno, co sme měli na sobě a kde sme to vzali, co sme jedli a kam sme pak šli, to já už dávno nevim a číst mě to nebaví. Je tam popsanej i zbytek tý scénky, to, že 99 zmizel Ukázka elektronické knihy, UID: KOS165879

sme si ty kakaa vyměnili a že Martin to svoje vypil, ale já ne, a udělal sem scénu. Prostě z toho vyplývá, že sem to celý krás­ ný ráno posral tehdy já.

Jenže tak to nebylo. Po tom, co sem začal brečet, se mamka na bráchu naštvala a ty kakaa nám vyměnila, jakože to má za to, a on řek, že po mně to pít nebude, protože slintám a navíc je tam ten odpornej škraloup, a mamka řekla, žádnej tam není, už sem ho hledala, a jestli to nechceš pít, tak ať si to s tebou vyřídí tatínek. A pak ho táta donutil to vypít, protože měl za to, že kakao ráno nám dá tu správnou sílu, abysme zvládli ce­ lej den, a brácha křivil tvář, protože škraloup taky nesnášel, až mi ho skoro bylo líto. No ale tátovi se v těchhle věcech u nás neodporovalo, jenže když to vypil a rodiče se nekoukali, tak mi do toho mýho plivnul, přísahám, a zamíchal to prstem a já sem jim to nemoh nijak dokázat, říkal sem to, a oni mi nevěři­ li, protože on se tvářil jako anděl, máma by tomu nakonec asi uvěřila, ale táta ne, to kakao vypít musim, a i kdyby to byla pravda, Martin to svoje vypil i s tím tvým slavným škralou­ pem a taky se musel přemoct, tak buď taky chlap, řek táta.

A hele, najednou tam škraloup je, napadlo mě, vim, že mi při­ šlo nespravedlivý, jak tam škraloup je, jenom když se jim to hodí. Tak sem začal strašně vyvádět, ale copak sem moh vypít kakao s flusancem?

Vůbec nechápu, jak to, že zrovna tohle si mamka nepa­ matuje.

Hledám pak dál a najdu štůsek fotek, který mají každá z dru­ hý strany číslo. A na každý je brácha a na některých i já nebo táta, ale není tam jediná jenom se mnou, a v tu chvíli mi teprv dojde, o co jde, není to tak, že by mamka popisovala nás, popisuje jenom jeho. Udržuje ho živýho tady v tom sešitě.

Koukám se na ty fotky. Skoro na každý se brácha směje. Pak

100 petra soukupová Ukázka elektronické knihy, UID: KOS165879