mnou projel takovou silou, až mě to ohromilo. Každopádně jsme oba ustoupili o krok zpátky, přičemž já jsem šlápla do květináče. Rychle jsem ho zase postavila a pravila: „Pardon. To dělám pokaždý, když je mi někde dobře.“ A Max řekl, že dnes večer mu taky bylo dobře. A byli jsme úplně potichu a stáli tam venku ve tmě. A než mohl Max ještě něco udělat nebo neudělat, vzala jsem kolo a jela zpátky k domu. Té noci jsem zase nespala dobře. Nakonec, musela jsem přemýšlet. A zase jsem se probudila hodně brzy. Paprsky slunce ještě nejistě ohmatávaly stěnu pokoje. Vstala jsem, přehodila přes sebe zlaté plesové šaty své matky, šlapala k jezeru, plavala jednou tam a zpět, potkala stejného pejskaře jako včera, Maxe ale ne. Jela jsem zpátky, uvařila si čaj, mezi dva plátky černého chleba vetkla sýr a všechno to postavila na tác. S tácem jsem se vydala přes síň ven do ovocného sadu za domem. Stálo tam pár kusů sešlého zahradního nábytku. Postavila jsem si na slunce dvě dřevěná skládací křesla, na jedno jsem položila podnos a na druhé se usadila sama. Bosé nohy jsem měla mokré od rosy, stejně tak i lem šatů. Trávu tu sice už nějakou dobu nikdo neposekal, ale určitě ne déle než čtyři nebo pět týdnů. Pila jsem svůj čaj s mlékem od pana Lexowa, sledovala staré jabloně a myslela při tom na babičku Berthu. Od toho podzimního dne, kdy při sklízení jablek spadla ze stromu, už nebylo nic jako dřív. Samozřejmě že o tom zprvu nikdo neměl ani tušení. Ona sama ani to nejmenší. Od té doby ji ale často pobolívala kyčel a ona najednou nevěděla, jestli si už na tu kyčel vzala prášky, nebo ještě ne. Pořád se na to katharina hagena
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS165848