pod zem v Dolní Rožínce, kde stráví zbytek života ova zováním zmlácených uraňáckých ženských a šitím roz bitých hlav jejich manželů. „Když myslíš, Petře, že to je moje místo, půjdu tam.“ Připadalo mu, že si v tu chvíli sám zatáhl za páku pro padla na šibenici, pod kterou stál. Ale nenásledovalo ne konečné tmavé nic, jen další, ještě hlasitější rána Brůnovy dlaně o desku stolu. „To je slovo! Já věděl, že mě pochopíš.“ Nalil do Hon zovy sklínky koňak, chopil se své a zdvihl ji nad hlavu. 98 /
„Na správný rozhodnutí ve správnou chvíli!“ křikl a ob rátil kořalku do sebe. Honza se napil a otřel si čelo. „Co Marie, jak se jí daří?“ Potil se a v tuhle chvíli nevěděl, jestli nervozitou, nebo horkem. „Marie?“ přestal se Brůna smát a stáhl obočí. „Marie sedí doma a stará se o kluka, co jinýho. Sedí v křesle nebo v kuchyni u okna a pozoruje, jak se kolem ní batolí dítě. A nadává mi, že chodím pozdě z práce.“ „Vy máte dítě?“ podivil se Honza. „Jak starý?“ „Dva roky. Já ho většinou vidím, jen když spí, někdy o víkendu. Vloni jsme byli u Balatonu, tam jsem si s nima užil. Malej František.“ Tak přece to Petříkovi někde drhne. A zrovna s ní. Když od nich přišlo svatební oznámení, rozbrečel se jako kluk. Že ho doběhli, pozoroval šťastné obličeje těch dvou na fotce ve zlatém rámečku. Petr Brůna a Marie Stodolo vá si Vám dovolují oznámit, že... Ani to nedočetl, roztrhal Ukázka elektronické knihy, UID: KOS165844