Na krásné modré Dřevnici (Ukázka, strana 99)

fotelu vedle příručního stolku a spustí metronom, který má na dosah. Spustíme i my (někdy ty, jindy já), čímž iniciujeme druhou fázi — k přístroji se z fotelu přidruží monotónní: „Prvá, druhá, třetí, čtvrtá, prvá, druhá, třetí, čtvrtá…,“ přičemž hlas i klapot metronomu mají zpočátku — díky zbytkům profesorovy iniciativy — proměnlivou rychlost, ale naše hraní (ta nikoli bezchybná snaha) odstartuje fázi třetí, kdy do děje zasáhne samotný anděl strážný. Přikryje profesorův sluch absolutní hluchotou, jeho hlavu zvrátí na opěradlo a z otevřených úst mu nechá unikat jen chrapot č. 5 Es-dur, op. 12. Chrapot přechází z pianissima přes různá zesílení až k bouřnému fortissimu, tomu se přizpůsobuje i naše klavírní interpretace a ze sousedního bytu, kde má doktor Jahoda zubní ambulanci, se ozve nejdřív hvizd vrtačky, pak srdceryvný jekot, pak bušení do zdi. Anděl odlétá, bryskně se dostavuje fáze čtvrtá — probuzení. „Proboha!“ vykřikne pan profesor Palkovský. Oči mu žhnou, chvěje se. Instinktivně přestávám hrát, instinktivně tichne zubní ambulance doktora Jahody. „Pro dnešek končíme,“ praví pan profesor. Jeho třes se zklidnil, opět nabyl spásné rezignovanosti, ba dokonce se pokusil zavtipkovat: „Z té tvé travičky nám zezelenaly klávesy.“ „Jsou pořád bílé,“ namítám. Myslím si: už nás pusť domů, chrápalo. Zalistoval v mém notýsku a napsal tam obligátní čtyři plus, aby příliš nezarmoutil rodiče. „Ten prstoklad, ten prstoklad,“ dodal, a vtom si všiml Pavlíka, který zapomněl utéct a pořád se plaše culí. „Co tu děláš, proč nejsi někde na vzduchu?“ křikl. „Chtěl jsem jen pozdravit tady… tady…“ „Chtěl mě pouze pozdravit,“ spěcháš chrabrému Pavkovi na pomoc. „Což se stalo, avšak není třeba to prodlužovat,“ konstatuje profesor. Rozkazovacím gestem ukázal na pootevřené dveře.

Pavlík na tebe vrhá poslední plachý úsměv: má zbožňovaná… a odchází, ale neodešel. „Stát!“ zvolal otec, synek stojí. Obrací se čelem k nám, plachost vystřídá překvapení: „Co se stalo?“ 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS165838

„Teprve se stane. Dobře si prohlédni naše hosty. Všiml sis něčeho?“ „Čeho?“ „Jsi slepý? Mají jarní oděv a hlavně podkolenky, mají podkolenky,“ prohlásil dvakrát. Po několikavteřinové pauze (nevím, jestli by ji zvládnul metronom) to řekl do třetice a hláskovaně: „Mají pod-ko-len-ky.“ Hledíme. Nejdřív na něj, pak na Pavlíka. Pavlík hledí do ko­ berce s orientálním vzorem, otec pronáší vysvětlení: „Můj syn je bábovka. Všichni jeho vrstevníci již chodí v podkolenkách a mají od rozličných her odřená kolena,“ významně pohodil hlavou ke mně, „jen on ne, on je pořád zalezlý v pelechu!“ Veliké ticho. Veliká ticha většinou zdoláváš, drahá Jeanne, rychle a srdnatě. A tož jsi profesora, když se nadechl a chtěl pokračovat, předběhla. Řeklas: „Nádherně hraje Beethovenovu Appassionatu, jistě by ho pochválil samotný Vladimir Iljič Lenin.“ No a překvapilas ho: vypustil vzduch, znovu se nadechl a navázal: „Ten? Ten? Ten určitě. Ale určitě by ho nepochválil, že pořád nosí zimní kalhoty a pod nimi podvlékačky. Ukaž je hostům, vysvleč se,“ přikázal synovi, který zkameněl. „Slyšíš? Mám ti pomoct?“ Pohybem naznačil, že to myslí vážně, Pavlík ho poslechl. Najednou před námi stojí v podvlékačkách, pořád tak stojí, už navždy, už už nevím, jestli jsem vyprskl smíchy napřed já, nebo ty. Zato vím, proč mě Appassionata nepovznáší, proč mě nepovznáší jako Lenina, jenž ve skleněné rakvi sní sní o spravedlivém světě a kdykoli se mi zasteskne, vidím… vidím nás. Chechtáme se a utíkáme z lekce klavíru kolem naší školy na Zálešné, kde před časem zedníci vykopali hlubokou jámu pro podstavec k bustě 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS165838

J. A. Komenského. Podstavec je starý, prý kdysi stával před starou měšťankou a nesl bustu císaře Františka Josefa I. Jáma je po jarní bouřce plná bahnité vody, která se mi někdy vylívá z paměti: na nohou na nohou mám gumáky, stojím v hloučku spolužáků, zářných pionýrů. Navádějí mě, ať tam skočím, že je to obyčejná kaluž.

Jsem hravý a důvěřivý, tož skáču, ocitám se až po bradu v bryndě.

Pionýři, na jejichž rudé šátky nemají potomci buržoustů nárok, řvou smíchy. Občas mě svírá můra, když se nemohu vyhrabat z propasti. Žádná vidina nemá tu hloubku, co tamta jáma pro piedestal Učitele národů. A další vidina, tentokrát tety Oly. V roce 1920 se s rodiči přistěhovala z USA do Zlína. Stala se otloukánkem většiny spolužáků, protože zpočátku nemluvila dobře česky, natožpak zlínsky. Její oděv připomínal šatník nějaké komtesy, navíc každého poučovala o podílu prezidenta Wilsona na rozbití Rakouska-Uherska a chlubila se, že manželka tatíčka Masaryka, rodačka z Brooklynu, je její krajankou. Dívky v chu­ dobných sukénkách, řekla mi jednou ta pozdější absolventka olomouckého Pöttingea, mě ze závisti tahaly za vlasy. Málo pomá­ halo, že jsem jim dávala hedvábné mašle. Často mi některá nastavila nohu, abych zakopla a v nových šatech upadla do bláta nebo louže.

V té době býval Zlín vesnicí, všude zaváněl hnůj. Teprve za deset roků, až začal připomínat Ameriku, jsem tu byla doma.

Ale my rozesmátí běžíme z lekce klavíru dál po chodníku kolem Dřevnice, míjíme parčík s kaštany, kde jakási babka, jejíž jméno už si nikdo nepamatuje, občas pásává kozy. (Kotková? Zedníková? Langerová? Baťová…?) Zpomalujeme, opatrně se rozhlížíme vlevo a vpravo, neboť před námi je křižovatka, ve vzduchu se vznáší chmýří, nezbedný vítr je rozfoukává do všech stran, vyskakujeme a chytáme je, přecházíme ulici k hotelu Máca. Na balkonu v prvním patře stojí Zora, dcera znárodněného hoteliéra, 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS165838