Abych zakryl rozpaky, mocně jsem zatřásl koženým pohárkem, hlasitě jím uhodil o stůl a prudce jej odtáhl. „Venuše!“ vydechla Aurelie, téměř jako motlitbu. Byla to opravdu venuše, nejvyšší hodnota. Každá z hracích kůstek byla obrácena vzhůru jinou stranou. „Budu potřebovat pořádné štěstí, abych tohle přebil,“ zazubil se Katilina a popadl pohárek. „Ale já byl vždycky š astný hráč.“ Zatřásl pohárkem a uhodil jím o stůl. Odtáhl jej a zaklel, hlasitě a od srdce. Všechny kůstky byly otočeny vzhůru stejnou stranou, a navíc tou, která se počítá jen za jeden bod. Byla to ta nejnižší hodnota, canicula, malý psík.
5 Během následujícího týdne byli zavražděni další čtyři lidé, všichni jezdci. To bylo něco nevídaného dokonce i na římské poměry a lidé ve městě nemluvili o ničem jiném. Jeden byl ubit holí, druhému podřízli hrdlo, třetí se našel s dýkou v zádech a čtvrtého vylovili z Tibery. Poslední případ nemusel mít s předchozími nic společného, ale po pěti jasných vraždách tomu už nikdo nevěřil. Městem začaly kolovat obvyklé divoké zvěsti. Věštci hlásali mlhavá proroctví. Ale lidé nebyli doopravdy vyděšení. Ve skutečnosti dávali najevo spíše jakési tiché uspokojení. Jezdci nebyli oblíbení. Netěšili se prestiži jako nobiles a senátorská třída a nebylo jich tolik jako plebsu. Příliš mnoho lidí jim dlužilo peníze. Žili si v bohatství a luxusu, a tak vzbuzovali závist. NeUkázka elektronické knihy, UID: KOS165804