Už hořela sláma vyhozená z oken, řada špitálních povozů už zahýbala za budovu lazaretu a zadupávala zahrádku, aby tam nezůstala pro nepřítele. Rakouští sanitáři nesli na svých ramenou raněné, také se nechtěli dostat ke svým do zajetí. Dojel jsem do Nadvorné. Někde tam rozdávali cukr, ber si, kolik uneseš. Hoří skladiště. Ranění se div ne se zbraněmi v rukou probíjejí na poslední místa do vlaku, který se zvolna plazí kolem… Lidé na střechách, náraznících, lidé přivazující se pod vagony… Malinká lokomotiva napíná síly a táhne, jede zadkem napřed a už už to vypadá, že se přetrhne vejpůl. Jde pěchota. Jede artilerie. Místa špitálů zabírají obvaziště. Je znovu slyšet dělostřelecká palba, říkají, že granáty dopadají nedaleko odtud… Zkusil jsem rozplétat řady povozů a prázdné vozy posílat zpět, ale nemohl jsem: začalo mi být špatně. Položili mě do přeplněné sanitárky a potahem mě dovezli do Kolomeje. Kolomej byl přeplněná. Šel jsem do štábu. Našel jsem Čeremisova, který byl tehdy už velitelem armády. Choval se klidně, ale byl podrážděný. Nepoznal mě. Ani si mě nevšiml. Nebylo na to kdy. Našel jsem jednoho známého, sedl na vlak a jel do Černovic. V tom samém vagoně jeli štábní telegrafisté, hráli tiše na kytaru a vedli si své telegrafické hovory.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS165726