Jsme tady s tebou (Ukázka, strana 99)

mu snažili vysvětlit, že to není moc dobrý nápad. Nechtěl si to nechat rozmluvit. V zimě jej naštěstí nadšení pro tuhle metodu opouštělo, ale s příchodem jara praktikoval ten zlozvyk znova a znova.

Velmi sebevědomě se vymezoval vůči mladým vychovatelkám a jeho sebevědomí často hraničilo s neukázněností a mnohdy s arogancí. K mužům měl respekt a nikdy si nedovolil tolik, co k jejich protějškům.

Výsledek byl vždycky stejný, po čase ho odevšad posílali pro nedodržování pravidel domů, kde už nevěděli, co si s ním počít. „Je to puška pitomá,“ vyjádřil se o jedné jinak milé vychovatelce, která asi po čtrnácti dnech v komunitním centru, kde Tomáš zůstával jen přes den, nevydýchala, že ji z neznámého důvodu ostentativně ignoroval. Prostě dělal, že ji neslyší a nevidí, byla vzduch.

Jenomže množství organizací pro lidi jako Tomáš, které by se o něj postaraly, bylo v okolí limitované.

Po čase jej vlastně vyhodili ze všech možných v celém kraji a podruhé na zkoušku už si jej nechtěli nikde vzít.

Poslední možnost byla osobní pečovatelka. Najali starší dámu, která začala s velkým elánem a kreativitou a po měsíci byla zralá na psychologickou linku důvěry, protože destruktivní potencionál Tomášovy osobnosti byl tak velký, že to nakonec vzdala. Zkoušela s ním malovat, modelovat z hlíny, učila jej všemožné grafické techniky, dokonce se vrhli na kurzy kreativního psaní. Jenomže při malování ji schválně 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS165682

poléval barvami, při modelování, když se nedívala, jí házel hlínu do výstřihu, do bot a do kafe, a když měl napsat povídku na téma podzim, popsal tři listy větou ty krávo jedna tlustá. Dělal jí všemožné naschvály, takže bylo jasné, že vést s ním nějakou trvalou válku je nesmysl.

Jediné, čemu se byl ochoten věnovat se zájmem, byla stará boxerka Bára. Dostal ji ještě jako štěně, když se jeho nemoc začala rozjíždět naplno. Byla to terapie, která snad jako jediná fungovala. Se psem si dokázal hrát celé hodiny, spali spolu v posteli, lítali po lese, nebo kolem řeky. Dokázal se o ni starat, dával jí žrát, stříhával jí drápy, nebo ji zbavoval blech, když je odněkud přitáhla. Dělala na něj takové ty psí oči a on se s ní válel po podlaze a kočkoval se s ní jako malé dítě. Nechtěla poslouchat nikoho jiného než Tomáše. Když měla jednou štěňata, starostlivě je sledoval a pečoval o ně, že všichni měli pocit, že se Tomáš dostává do normálu. Ovšem když štěňata povyrostla a rozdali je sousedům, všechno se vrátilo do původních kolejí.

Tomáš se pro všechny měnil v trauma. Jednou, když seděl Gabriel se starším bratrem někde v hospodě na večeři, vypadlo z něj: „Já jsem z Tomáše zralej na prášky, jsem z toho tak vycukanej, že se pomalu bojím brát telefony, protože mě hned napadne, že je to někdo z rodiny a Tomáš udělal zase nějaký průšvih!“ Oba bratři se pomalu museli smířit s faktem, že s Tomášem to nebude zřejmě už nikdy lepší. Museli 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS165682

se smířit se skutečností, i když to hlasitě nikdo neřekl, že se budou muset o Tomáše starat pořád a tu starost s sebou povlečou jako kámen celý život. Nikdo už nevěřil tomu, že by mohl žít samostatně a nezávisle a starat se sám o sebe. Nedokázal si vzpomenout, že má v poledne jíst, že si má ráno a večer čistit zuby, že se má osprchovat, umýt si ruce, převléct se před spaním do pyžama. Bez cizí pomoci byl schopen spát a bdít v jednom oblečení celé dny a vydržet v něm třeba rok. „Myslím, že by se mohl víc snažit,“ řekl jednou na Tomášovu adresu Jaques. Ale v zápětí se musel opravit, protože se díval na Tomáše, který prohlásil u Gabriela doma, že má strašný hlad. Nevěřícně sledoval, jak si Tomáš, aniž by pohnul brvou, řeže krajíc chleba tlustý víc jak pět centimetrů a v zápětí si jej s úplnou samozřejmostí namazal asi čtvrt kilem másla, které ale nešlo, čerstvě vytažené z lednice, roztírat, takže si masivní kusy másla ještě dorovnal margarínem, aby tak vznikla souvislá vrstva. Byl samozřejmě od másla a margarínu zmazaný od hlavy k patě. Jaquesovo zděšení nebralo konce, protože Tomáš ve stoje, zaujat pochoutkou, kterou si vlastnoručně vyrobil, krajíc s naturálním apetitem v mžiku spořádal jako by s někým závodil, ústa neustále narvaná k prasknutí chlebem, máslem a margarínem jako křeček. Prostě pohled pro bohy. Začal chápat, že Tomášovo postižení spočívá právě v tom, že není schopen dělat věci jako normální lidé, že není schopen se snažit vůbec o nic.

101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS165682