pluh v brázdě, nu, potom by byl oráč!“ Oblíkla si rozsívku, nasypala z pytle zrní a začne rozsívat. Přijde na souvrať, a jak se chce otočit, vidí v brázdě něco se blýskat. Zvedne to a hleďme! Ona to zlatá piksla. „Koukej, muži, co jsem našla!“ volá hned na sedláka. Ten přiběhne a na první kouknutí pozná pikslu, co mu dal z ní císař šňupnout. „Neříkej nikomu nic,“ radí hned selka, „prodáme ji v městě židovi a přikoupíme si ještě kus pole.“ Sedlák se zaškrábal za uchem a povídá: „Milá ženo, cák jestli to císař udělal schválně? Jestli nás chce jenom zkoušet, jak jsme poctiví? Íčko tepřiva mi napadá, že mi přál, aby se mi tu urodilo zlato.“ „Když je to takový,“ rozhodla žena, „tak víš co? Až bude po setbě, vezmeš pikslu a odneseš ji za ním do Vídně. Řekneš, žes ji našel a že mu ji neseš. To by bylo, aby tě nedal něco od zvednutí a něco od cesty!“ Při tom zůstali. Sotvaže poslední zrno padlo do země, zvedl se sedlák, pěkně se oblíkl, pikslu strčil do kapsy, do jedný ruky si vzal ranec s jídlem, do druhý hůl, rozloučil se se ženou a s dětma a pustil se k Vídni. Celou cestu přemýšlel jenom o tom, co by měl říct, až se ho císař zeptá, co chce od zvednutí a od cesty. „Jestli řeknu moc, rozhněvá se a pomyslí si, že jsem krobián. Řeknu-li málo, ošidím se a to pámbů ví, že bych nerad,“ počítal v duchu, až si usmyslel, že bude nejlepší, když řekne, že nechce nic. Takový pán, jako je císař, taky přece nebude chtít takovou službu zadarmo, nechá se vidět a dá mu víc, než by se opovážil požádat. Cesty mu v těch myšlenkách ubývalo jako jarního sněhu, a než si všecko v hlavě jaksepatří srovnal, stál už ve Vídni před císařským zámkem. „Kampak?“ zastoupil mu cestu hned ve vratech voják na vartě.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS165679