Zaslechla jsem z dálky hřmění, a tak jsem se, cesta necesta, rozhodla rychle sestoupit. Voda se valila dolů, brala s sebou červenou hlínu z polí, ta se mi nabalovala na sandály, až jsem šla jak na koturnách. Jako v zimě na horách, když si nenamažu běžky a každým krokem se mi na ně nabalují balíky sněhu. Klouzalo to, padala jsem a jela po zadku červeným bahnem. Měla jsem ho všude. Po dvou hodinách jsem se dopotácela k autobusové zastávce a jako zázrakem zjistila, že za půl hodiny jede, a ještě ke všemu nedaleko místa, kde jsem bydlela. Ten řidič, přestože měl před sebou červené hliněné strašidlo, mě naložil, aniž mrknul okem, a vezl mě do bezpečí. Těšila jsem se, jak se opláchnu svým plechovým hrnečkem, protože o sprše jsem mohla jen snít, takový luxus jsem neměla, a zoufale jsem toužila po teplém čaji a suchém oblečení. Nedočkavě jsem otevřela dveře svého dočasného útočiště a málem se rozbrečela. Vyvalila se jimi červená bahnitá voda, která pokrývala celou místnost až do výšky třiceti centimetrů a uprostřed jak vor vykukoval vršek postele a na něm, děkuju, panebože, můj batoh se vším, co jsem měla s sebou. Ráno zřejmě paní domácí přišla uklidit, a aby mohla zamést, dala všechny mé věci na postel. Měla jsem chuť ji běžet políbit. Jenomže na líbání nedošlo. Co teď? Za chvíli bude tma. Co si počnu? Kam půjdu? Přemítala jsem, stojíc do půli lýtek v bahně, když jsem se snažila malým plecháčkem umýt to, co čouhalo. Když se mi po krkolomném převlékání podařilo všechno sbalit, vyšla jsem ven. A právě se začalo stmívat. Viděla jsem, jak lidé vymetají ze svých
98 JANA PAULOVÁ
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS165660