„To sis měla uvědomit dřív!“ ječela brunátná císařovna. „A teď se přiznej! Jsi ještě panna?! Nepotřísnila jsi krví posvátné místo?!“ „Jsem panna! Jsem panna!“ tloukla hlavou o podlahu vestálka. „Rozvažte jí ruce!“ přikázala císařovna, „a nechte ji zatím dál vykonávat službu. A ty,“ ukázala na provinilkyni, „si nahlas opakuj: Jestli lžu, čeká mě smrt! Jestli lžu, čeká mě smrt!“ „Ještě jsme v její truhle objevily tohle,“ podala císařovně nějaký svitek nejstarší vestálka. „Co to je?“ „Nemravné básně.“ Císařovna rozbalila papyrus a přečetla několik veršů. Tohle dobře znala. Byly to verše z knihy Umění milovati od Ovidia. „Spalte to!“ vrátila svitek vestálkám. „Věřím, že vy jste to nečetly.“ „Ne, ne“ dávaly před sebe bílé až průsvitné ruce kněžky. Císařovna věděla, že si to přečetly všechny, a chtěla se zeptat, jak vědí, že jsou to nemravné verše, když je nečetly. Ale pak místo toho řekla: „Nemusím vám připomínat, že všechno, o čem jsme si povídaly, zůstane do vyšetření jen mezi námi. Jediné slůvko, které by proklouzlo z tohoto domu na veřejnost, by poškodilo každou z vás.“ Po návratu do císařského paláce poslala okamžitě posla pro prefekta městského magistrátu. Chtěla se s ním poradit na dalším postupu. Cicero se právě navoněl a připravoval se na návštěvu milované ženy. Urovnal potah na lehátku, kam ji hned po příchodu položí a vyhrne jí tuniku. Opakoval si všechno, co jí řekne, a už cítil, jak jí KAPITOLA DESÁTÁ
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS165611