pasu. Jeho péče a starostlivost o Manětín nás dojímá, sílí a těší. Sháněl informace po všech známých a pospíchal domů, kde na něj s napětím čekají. V pátek přinesla paní Br. zprávu, že hrádeckého pana K. zavlékli do Němec, když si šel „na pařezy“ do hory. Divíme se, proč vůbec na pařezy chodil, a soudíme, že spíše někdo z pomsty ho tam zlákal. Bylť zadobře s tamními Čechy, teď běda mu! Po celém Manětíně se o něm mluví. V sobotu jsem zamýšlel stavit se v Hrádku u Kordů a přeptat na to, pro nedostatek času jsem se k tomu nedostal. Zato včera v neděli přišel pan K. sám a vysvětlil, jaké dobrodružství prožil: byl opravdu sebrán, až běda pravděpodobně, na udání nějakého ordnera – z Hrádku utekli do Říše z vojny hrádecký šenkýř Rot a mladý Haesner. K. chodil na pařezy už déle, maje k tomu propustku i všecka ostatní povolení. A když si odvážel s šestnáctiletým synem poslední náklad, hocha pustili a otce sebrali, nejdřív do Chlumu, kde ho vyšacovali, pak autem do Žlutic, kde ho podrobili mnohem důkladnější prohlídce a zavřeli do vězení do cely, kde vězní i nečtinského žida Bergmanna. Marně se dovolával známých, neznali se k němu – až říšskoněmecký důstojník v sobotu ráno před soudcem ho propustil dokázav, že má všecky věci v pořádku. V žaláři měl jen jednu přikrývku, dávali mu bramborovou polévku a hořkou černou kávu, v sobotu čočku, na kterou ale už nečekal a běžel pěšky domů radostně, jako by vyhrál milion. Pochvaloval si říšské Němce, že jednají velmi vlídně. Jeho hoši ho s propustkou hledali v Chlumu i v Žluticích. Peníze, přes 300 Kč, které měl na zaplacení úroku v manětínské německé záložně, mu odňali, ať si asi za tři neděle pro ně přijde. Velmi lákavé! Naše úřady již se chystaly zakročit o jeho propuštění: bylť v zajetí čtyři dny. Dnes ráno, v pondělí, vypravuji panu ředitelovi školy, co jsem slyšel: I Němci v Říši měli prý svého Otčenáška a zachytili rozhovory, které v telefonu mluvil Dr. Beneš s Janem Masarykem.39 Prý se v nich vyjádřovali s málo respektem o Hitlerovi i Chamberlainovi. Němci to zachytili na gramofonovou desku a když přijel Dr. Chvalkovský k Hitlerovi, spustili mu ten gramofón. Ten asi poslouchal! „Si non è vero, è bene trovato“, říkával o takových pověstech můj zvěčnělý šéf. (Byť by to nebylo pravda, je to vtipně vymyšleno).
39 Jedná se o pravdivou informaci. Přepis některých telefonických hovorů byl publikován v roce 2002. Viz: Dejmek, Jindřich: Z telefonických rozhovorů prezidenta Edvarda Beneše s československými vyslanci v Londýně a Paříži v září 1938. Moderní dějiny 10, Praha 2002, str. 271 – 291.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS165607