obalené mokrým bahnem, šplouchaly při každém kroku – už se opravdu nemůže dočkat, až je shodí. Pracně uvolnil a přivlekl dva přinejmenším pětimetrové kmeny, na okamžik byl spokojen, jenže ve světle rozpoznal, že jde o dvě slabé tyčky zakončené košťátkem větví. Něco takového oheň stráví za deset minut. Franta mezitím přitáhl silnější kusy, divoce rozježené starými větvemi, a obě ženy je ověsily spacími pytli a mokrým šatstvem. Současně tak uzavřely prostor mezi kameny a ohněm. Hned bylo zřejmé, že teplo vrhané proti skále nebude mít kam uniknout a oni si v něm budou lebedit. Slávek prudce zatoužil po odpočinku v této útulné oáze, ale Monika na něj mávala: Jdi ještě jednou! Podřídil se – nechtěl před ní nikdy ukázat své slabiny – a trmácel se pro nový náklad. Tentokrát už baterku nepotřeboval, v nejbližším okolí se už vyznal a černé kontury stromů proti světlejší obloze umožňovaly dostatečnou orientaci. Franta byl od něj necelých dvacet kroků, bušil sekerou a porážel živý smrk. „Pocem, Slávku,“ ozval se ze tmy, když dozněl pád kmene. „Vem tam tohohle kabrňáka. Osekej mu horní větve. Diane nám z nich udělá postele.“ Když ho konečně vpustily dovnitř a k ohni, měl dobrý pocit, že vstupuje do hotového ležení, zaštítěného a obehnaného palisádou. Monika, o jejíž stav se po úvodním šoku dost obával, ho přivítala úsměvem, suchým tričkem, dlouhými spodky a vlněnými ponožkami. „Je to hrozně fajn,“ vydechla. „Mně se to líbí. Ti dva se vyznaj, co?“ Slávek musel uznale přikývnout. Diane dokončovala poslední úpravy tábořiště a Franta ještě stále sekal, jako by byl opravdu ze železa. „Co spacáky?“ zeptal se. „Jsou hodně mokrý?“ „Víš, že ani ne? Akorát ten můj. Ale Diane řekla, že za hodinu bude suchej.“
Milníky mimo civilizaci
98
Viktor Labský
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS165606