k
a
p
i
t
o
l
a
s
e
d
m
á
„Tady žádnou nenajdeš, loupežníci nečtou. Jdi nenápadně obhlídnout okolí. Jestli nás hlídá jen ten Bidlo, snad by se nám nějak podařilo utéct.“ A nahlas dodala: „Jdi mi, Kulíšku, nachytat do potoka nějaké ryby!“ „Půjdu s tebou,“ zvedl se hned Bidlo a zastrčil bambitku za opasek. Sotva ti dva zmizeli ze světnice, zaťukal kdosi na okénko. Pavla se tam podívala a leknutím upustila naběračku. Opět ta zelená žabí hlava! „Dušinko,“ skřehotal vodník, „pojď blíž a otevři okénko. Musím ti něco povědět.“ „To určitě,“ řekla Pavla, „abys mě chytil!“ „Co bych tě chytal, dušinko, vidíš, že jsem na suchu.“ Pavla ze zvědavosti popošla k oknu, ale neotevřela ho. Jenom si vodníka lépe prohlédla. Měl červené botičky, ve kterých mu čvachtalo, a zelený fráček. Ze šosu mu samozřejmě kapala voda. „Dušinko,“ škemral vodník, „chceš k obědu rybu? Ti dva hlupáci šli na ryby, jenže žádnou nechytí, protože jsem hned po ránu zavřel celé hejno do chlívku pod hrází.“ „A proč mi tedy rybu nabízíš?“ „Chtěl bych za ni tamhlety krásné hrnečky. Právě ty, co stojí v řádce na polici nad kamny. Mají pokličky – a to já obzvlášť potřebuju.“ Pavla rozvažovala: má to risknout, nebo raději ne? Pak si vzpomněla na nešťastného prince Richarda a něco 97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS165453