Žil jsem zbytečně (Ukázka, strana 99)

PLNOU PAROU VPŘED! (1926 – 1930)

D

en má bohužel jen 24 hodiny a z těch člověk ještě osm prospí. Ale hospodaří-li se s tím zbytkem účelně, dá se přece jen hodně udělat. A dělat musím, mám dokonce bláznivou chuť do práce, nevím, do čeho bych se dřív pustil.

Všechno mě láká, k ničemu nemohu být lhostejný, teď, kdy jsem opět v Praze, kam přece patřím od narození. Jedno je mi ovšem zcela jasné: jestliže mě v Olomouci kdekdo znal, jestliže jsem tam měl určité jméno ať z titulu své redaktorské činnosti, z Přehledu nebo jako profesor obchodní akademie, jednatel České společnosti národohospodářské a bůhví co ještě..., tady jsem nikdo, tady mě nikdo nezná, nikdo o mně neví. Potvrdil mi to při jedné schůzi týkající se nově zakládaných veletrhů redaktor Čvančara: podivil se, když jsem se ohnivě pustil do debaty, jací jsme my Hanáci temperamentní. Věděl, že jsem přišel z Olomouce, a třebaže znal mého otce, který zemřel teprve před šesti léty, mne s ním nijak nespojoval.

Uvědomuji si však, že i jinak začínám úplně znova. Nejde o mé povolání redaktora, to je pouze jméno, jde o náplň. V Olomouci jsem byl přece jen ve svém podvědomí stále naplněn tou-

PLNOU PAROU VPŘED!

97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS165450

hou stát se dramatikem. Naprostý neúspěch na vinohradské scéně mě z toho však dokonale vyléčil. Nalezl jsem si jiný, daleko reálnější smysl života v národním hospodářství. Na obchodní akademii jsem nejen učil, ale sám jsem se opravdu něčemu naučil, mohu o sobě směle tvrdit, že mám politickou ekonomii v malíku a že umím něco, co bohužel mnoha lidem našeho veřejného života chybí: umím ekonomicky myslet. Jsou mi na první pohled jasné souvislosti, které se mnohým zdají nepochopitelně spletité, a to mi dává možnost jasného vidění v tak pestré paletě dějů, jaká se nám jeví v roce 1926.

Mé zaměstnání je nejvšednější řemeslo, jakým jen může být reportérství, ale vynáší mi nejméně dvakrát tolik než profesura v Olomouci a ponechává dosti volného času i na další práci a studium, bez kterého přirozeně nemohu být. Ústřední tisková korespondence je soukromý podnik pana Krejčího, něco podobného jako ČTK, jenomže to je ústřední tisková kancelář, která informuje noviny oficiálně o všech důležitých událostech mezinárodních i domácích. Přirozeně, že referuje jen o tom, oč má vláda zájem, a referuje tak, jak si to vláda přeje. I když v koaličním systému demokratické vlády, kde jsou zastoupeni agrárníci právě tak jako sociální demokraté a lidovci stejně jako národní socialisté, je objektivita ČTK do značné míry zaručena. Ale zbývá toho přece jen stále ještě velmi mnoho, o čem může a chce být veřejnost informována. Čtenáře nezajímají jen schůze rozpočtového výboru poslanecké sněmovny, ale také otázka, budou-li v Praze zavedeny na některých křižovatkách signální lampy, jako jsou na zkoušku u Masarykova nádraží. Nebo jak je to s novostavbou Všeobecného penzijního ústavu na Žižkově či jaká bude daň ze psů? Tohle všechno tedy loví a sbírají redaktoři ÚTK, a já jsem jedním z nich, navštěvují referenty, sekční šéfy, stavitele, ředitele divadel, policii i radnici..., zkrátka dělají právě to, co jsem dělal já na počátku své novinářské kariéry v Olomouci. Dělám to tedy znovu a opět mě to nebaví, ale jsem za to placen tak, že uživím rodinu a mohu být v Praze. A mám čas i na jinou práci, hledám ji a také brzy nalézám.

Obracím se přirozeně nejdříve na kamaráda z gymnázia, Ferdinanda Peroutku, který mě vlastně k novinám přivedl už 98

PLNOU PAROU VPŘED! Ukázka elektronické knihy, UID: KOS165450

v roce 1919. Napsal jsem mu už z Olomouce spolu s dr. Traplem a prof. Kabelíkem, když byla ve veřejnosti rozvířena otázka umělého přerušení těhotenství. Postavili jsme se všichni tři, MUDr. Trapl jako porodník, prof. Kabelík jako biolog a já jako národohospodář, zcela rozhodně a jednoznačně za možnost povolení umělého potratu proti většině publicistických projevů v novinách i v parlamentě. Teď mě Peroutka přijal s otevřenou náručí. Nemá redaktora, který by mu spolehlivě referoval o nejaktuálnějších otázkách hospodářského života. Lépe řečeno, referenty by měl, ale potřebuje člověka, který by dovedl celkem nezáživnou látku stravitelně servírovat. Chápu se této příležitosti tím spíše, protože Přítomnost, kterou Peroutka vydává, je vedoucí revue jak osobnostmi spolupracovníků, tak rozšířením, především však známou skutečností, že na její obsah má vliv T. G. Masaryk, který sem občas – anonymně i píše glosy budící pochopitelně značnou pozornost. Být stálým spolupracovníkem Přítomnosti je legitimace a Peroutka mě ke spolupráci nejen zve, ale dokonce téměř vyhrazuje všechny národohospodářské aktuální otázky, abych k nim zaujal stanovisko.

Moje články se také opravdu čtou s daleko větší pozorností, než jsem předpokládal, a Peroutka mě příležitostně seznamuje s dalšími svými spolupracovníky nebo členy redakce Lidových novin, kteří se tísní v jediné místnosti prvního patra v Jindřišské ulici naproti hlavní poště: s bratry Čapky (Karlovi se velmi líbí můj článek o železnicích, ve kterém jsem srovnal jejich dnešní rychlost s rychlostí před dvaceti lety, ještě za Rakouska, což dopadlo katastrofálně), dále s Bassem a Klímou, a když oznamuje nový ročník Přítomnosti, uvádí v prospektu, že „k značnému překvapení neinformované veřejnosti byl v Přítomnosti podán důkaz, že ani o národním hospodářství není nutno psát způsobem hanebně nezajímavým“, a uvedl mě mezi stálými spolupracovníky. Je pochopitelné, že tím velmi rychle vzrostla moje popularita a stoupl i zájem o mé pero. Jedním z prvních, kdo se přihlásil, je vedoucí redaktor legionářského Národního osvobození Josef Dýma, který mne požádal o pravidelnou spolupráci ve formě občasných úvodníků a nedělních hospodářských přehledů. S něčím podobným se na mě obrátil i profesor Vysoké školy obchodní dr. Josef Macek, redaktor Masarykem založené PLNOU PAROU VPŘED!

99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS165450