Page 1

ODEON | EDIČNÍ PLÁN 2018

leden — červen


Jméno ODEON se v naší zemi stalo známkou vyspělé knižní kultury. Poprvé se objevilo jako ná‑ zev Fromkova knihkupectví a později slavného nakladatelství české umělecké avantgardy, které existovalo v letech 1923–1940. Jeho druhý život začal roku 1966, kdy se Státní nakladatelství krásné literatury a umění přejmenovalo na ODEON. Od roku 1999 patří do společnosti Eurome‑ dia. Současný ODEON navazuje na dlouholetou tradici vydávání kvalitních knih a zaměřuje se ponejvíce na moderní překladovou prózu.


Ať už je osud cokoli, přebývá v horách, které máme nad hlavou. — Paolo Cognetti

Vloni vyšlo několik zásadních knih: například Vegetariánka, Malý život a právě Osm hor. K úspěšným autorům se rádi vracíme, v aktuálním edičním plánu proto najdete další román Han Kang i informaci o nové Cognettiho knize Divoký kluk. Jarní nabídka je pestrá – a dominují v ní spiso‑ vatelky. Vydáváme memoáry V jakém jazyce sním? Eleny Lappin, silné svědectví o pohnuté době druhé poloviny dvacátého století. Pozoruhodný je román Cop francouzské spisovatelky Laetitie Colombani připomínající proslulé Hodiny. Neméně zajímavá je experimentální próza Bratr z ledu – vnímavému čte‑ náři možná připomene cimrmanovský humor. Ve Světové knihovně se už překládalo ze sedm‑ nácti jazyků! Novinkou je román Krása je stigma indonéského autora Kurniawana – tento celosvě‑ tový bestseller připomene Márqueze i Rushdieho a vychází ve třiceti pěti zemích. Důležitou knihou je Svět v zádech Thomase Melleho; jde o text líčící boj s bipolární poruchou. Dobrý ročník ve víně i v knihách!

JINDŘICH JŮZL šéfredaktor

www.odeon­‑knihy.cz https://www.facebook.com/NakladatelstviOdeon/

leden — červen 2018 | ODEON

OBSAH Elena Lappin Han Kang Laetitia Colombani Katie Kitamura Alicia Kopf Thomas Melle Jeroen Olyslaegers Teddy Wayne Eka Kurniawan G. G. Márquez Pavel Kohout Denis Diderot L. N. Tolstoj

4–5 6–7 8–9 10–11 12–13 14–15 16–17 18–19 20–21 22 23 24 25

3


Foto ©©Jerry Photo JerryBauer Bauer

Elena Lappin (1954) je britská spisovatelka a redaktorka, narodila se v Moskvě. Jako novinářka spolupracovala s deníky Sunday Times, The Guardian a New York Times Book Review a s časopisem Granta. Byla šéfredaktorkou edice ONE v londýnském nakladatelství Pushin Press. Její memoáry vychá‑ zejí v osmi zemích.

ELENA LAPPIN V JAKÉM JAZYCE SNÍM? PAMĚTI Známé české přísloví říká, kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem. Pro spisovatele zároveň platí, že pokud ztratí vlastní jazyk, nemůže dál psát. To se stalo osudem mnohonásobné emigrantky Eleny Lappin, jak vypráví ve své knize V jakém jazyce sním? Narodila se v Moskvě, ale od svých tří let vyrůstala v Praze. V roce 1970 rodina emi‑ grovala do Německa, později autorka žila v Izraeli, Kanadě, ve Spojených státech a Velké Británii. V Londýně ji jednoho dne překvapil telefonát z Moskvy; neznámý člověk tvrdil, že ji po letech objevil jako vlastní dceru Ameri‑ čana, který žil v Rusku. Tento objev obohatil příběh autorčiny rodiny o nečekanou dimenzi. Memoáry Eleny Lappin jsou příběhem emi‑ grantky, která ví, že se už nemůže vrátit tam, odkud přišla. Každý nový domov je spojen s jiným jazykem, ale i s jinými lidmi, vzpomín‑ kami i osobními věcmi. Kniha V jakém jazyce sním? je mimořádně silným svědectvím o po‑ hnuté době druhé poloviny dvacátého století.

Memoáry V jakém jazyce sním? jsou příběhem emigranta par excellence. Elena Lappin se znovu a znovu musela učit nový jazyk; každý z nich s jiným kontextem a naturelem, žáda‑ jícím od autora různé požadavky. Elena nakonec svůj autorský jazyk nachází v angličtině; je ironií osudu, že se jejímu textu tak dobře daří na mezinárodní literární scéně a vychází v celé řadě překladů.  — Bianca Bellová 4

ODEON | leden — červen 2018


JAKO VŠEM EMIGRANTŮM I MNĚ SE OPAKOVANĚ VRACÍ SEN,

v němž se procházím po ulicích svého dětství a najednou si uvědomím, že jsem nadobro ztracená. Příliš se neliší od onoho obvyklého snu, který se čas od času zdá každému ‒ nemůžete odemknout dveře, ačkoli držíte klíč v ruce. Mezi skutečností a kontex‑ tem, který si pamatujeme nebo domýšlíme, je jakýsi záhadný rozpor: je to sen o odmítání, o tom, že jsem vyčleněná ze světa, kam se nemůžu vrátit. Odešla jsem z něj a tím jsem byla odsouzena ‒ nebo jsem se odsoudila ‒ k tomu, že už nikdy nenajdu cestu zpátky. Emigrantova zrada je zároveň ránou, kterou si způsobil on sám, a těžkým hříchem. Snové panoráma města mého dětství je jako mapa, kterou jasně vidím, ale nemohu se podle ní řídit. V mých bdělých vzpomínkách je ale zeměpis dětství skutečný a živý a v mapě místa, kde jsem žila, se orientuji s nadčasovou jistotou a bez pocitu těžkého břemene ztráty. Vlastně se připadám tak lehká a nehmotná, že kdykoli mi vlahý větřík připomene svěžest mých jar, let, zim a podzimů v Praze, lehce se přenesu do volna po vyučování, kdy jsme s kamarády běhali po parku a užívali si dokonalé svobody. Vyrůstala jsem na Vinohradech. Okolí tu tvořily elegantní, stromy lemované ulice v důstojném roz‑ kladu, v němž se ostatně nacházela většina celého tisíc let starého města. Opadávající omítka, těžké

leden — červen 2018 | ODEON

překlad Dominika Křesťanová cca 288 stran duben 2018

vstupní dveře s oprýskanou barvou a vyviklané černé a bílé dlažební kostky: krása na každém kroku, ne‑ jen tam, kde ji podle návodu prů‑ vodců hledají turisté (kterých tehdy bylo pomálu, zato dnes spousty). Praha působí dojmem města, které si lidé vysnili, ne vystavěli, jako do detailů promyšlená socha, kterou do stárnoucího kamene pomalu vytesává jedna generace umělců za druhou, přičemž všichni sdílejí stejnou vizi, ale mají volnou ruku a mohou k dílu přispět podle vlastní fantazie.

5


6Photo © Jean Chung

SVĚTOVÁ KNIHOVNA

Han Kang (1970) je jihokorejská autorka, pochází ze spisovatelské rodiny. Vystudovala korejskou literaturu, začínala s poe­ zií a povídkami, později se začala věnovat románům. Její první prózou přeloženou do angličtiny byla Vegetariánka, za niž roku 2016 získala Mezinárodní Man Bookerovu cenu. Kniha vyšla ve více než pětadvaceti zemích.

Již vyšlo: Vegetariánka

6

HAN KANG KDE KVETE TRÁVA Mladý chlapec Tongho hledá spolužáka a jeho sestru, kteří krátce po sobě zmizeli z domova. Ve městě sevřeném stanným právem probíhají demonstrace, proti kterým brutálně zasahuje ar‑ máda. Tongho přichází do budovy provinčního úřadu, odkud se řídí lidové milice, vznikající v reakci na násilí páchané vojáky, a kde se záro‑ veň shromažďují mrtvá těla. Ale jeho kamarádi nejsou k nalezení. Přidává se tedy k dobrovolní‑ kům, kteří pečují o zemřelé. Neuvědomuje si, že situace ve městě se bude vyostřovat a že armáda chystá definitivní čistku města od vzbouřenců. V noci na 27. května 1980 proběhl v jihoko‑ rejském Kwangdžu nejhorší masakr civilistů nařízený vlastní vládou, jaký moderní dějiny země pamatují. Pod záminkou potírání ko‑ munistické diverze schválili čelní představi‑ telé státu vojenský zásah k potlačení lidových nepokojů, které byly ve skutečnosti projevem nesouhlasu s panujícím autoritářským režimem. Román sleduje osudy několika mladých hrdinů, které se oné osudné noci protnou. Ti, kteří přežili, musí čelit pronásledování ze strany stát‑ ních orgánů i vlastním vzpomínkám na prožité trauma. Příběhem rezonuje několik témat, která v 80. letech minulého století hýbala Korejskou republikou – brutalita vojenských režimů, boj za demokratizaci, dělnická hnutí či studentský aktivismus – a která ovlivňují jihokorejskou společnost dodnes.

ODEON | leden — červen 2018


SVĚTOVÁ KNIHOVNA

MOŽNÁ MÁ SONDŽU PRAVDU.

Možná vojáci Čongdeho skutečně naložili na náklaďák, odvezli a pohřbili bůhvíkde. Ale pravdu může mít i máma. Čongde možná leží někde v nemocnici, jenomže v bezvědomí, takže o sobě nemůže dát nikomu vědět. Když za tebou včera odpoledne máma s prostředním bráchou přišli, aby tě odvedli domů, trval jsi na tom, že dokud nenajdeš Čongdeho, nemůžeš se vrátit. Máma ti na to řekla, že bys měl s hledáním začít na jednotkách intenzivní péče. Že spolu můžete obcházet nemoc‑ nice. Že bude hledat s tebou. Máma tě chytila za rukáv maskáčové bundy. „Všichni se divěj, co tu vlastně pohledáváš. Copak nemáš nahnáno, z těch všech mrtvol tady? Prokristapána. Zrovna ty, takový bázlivý dítě!“ Usměješ se napůl úst a odpovíš: „Vojáků, těch se bojím. Ale mrtvejch? Proč bych se jich bál?“ Brácha po tobě naštvaně blýskne očima. Odma‑ lička se pořád jenom učil, ve třídě vždycky platil za premianta, a pak při přijímačkách na vysokou školu nasázel jednu chybu za druhou. Teď se připravuje na třetí pokus. Je mu sotva dvacet, ale poněvadž zdědil tatínkovu rozložitou tvář a husté vousy, vypadá mnohem starší. Naopak nejstarší bratr, který v Soulu získal místo jako úředník deváté kategorie, působí díky své drobné postavě a jemné tvářičce mladší, a tak, když se všichni tři o prázd‑ ninách sejdete doma, známí si starší bratry často pletou a prostředního bez výjimky považují za prvorozeného.

leden — červen 2018 | ODEON

překlad Petra Ben­‑Ari cca 224 stran květen 2018

„Fakt ti připadá, že se armáda doteď nevrátila, protože elitní jednotky se samopalama a tankama jsou podělaný z partičky civilů, která se vyzbrojila předpotopníma karabinama, co zbyly z korej‑ ský války? Kdepak, kamaráde, ty jenom čekaj na den, o kterým rozhodne jejich velení! Jestli se vrá‑ těj a najdou tě tady, seš na místě mrtvej!“

7


Photo © Celine Nieszawer

SVĚTOVÁ KNIHOVNA

Laetitia Colombani (1976) je francouzská režisérka, herečka, scenáristka a spisovatelka. Je například podepsána pod popu‑ lárním filmem Má mě rád, nemá mě rád. Román Cop je její literární debut. Ve Francii se stal bestselle‑ rem s prodejem 300 tisíc výtisků; kniha postupně vyjde ve více než pětadvaceti zemích.

8

LAETITIA COLOMBANI COP Tři ženy žijící ve třech různých světadílech, tři osudy. Spojuje je touha po důstojném životě. Nikdy se spolu nesetkají, nevědí o sobě; a přesto se mezi nimi vytvoří intimní pouto – symbo‑ lické pouto vzpoury proti nepřízni osudu. Na jihu Indie ve vesnici Badlapur žije Smita s manželem a dcerou Lalitou, patří k nejchudší vrstvě obyvatel. Smita je „nedotknutelná“, po‑ něvadž špinavá, sbírá exkrementy v příbytcích bohatších. Je odhodlaná učinit vše pro to, aby její dcera mohla chodit do školy a unikla stej‑ nému údělu. Nakonec spolu utečou a daleko od domova se rozhodnou pro obětní dar bohům: nechají si ostříhat své dlouhé černé vlasy. Giulia žije v Palermu a pracuje ve staré rodinné firmě, která zpracovává přírodní vlasy posbírané po celé Sicílii a vyrábí z nich paruky a příčesky. Řízením osudu převezme mladá žena starost o firmu, ale zjišťuje, že ta je vlastně před krachem. Rodina chce situaci vyřešit sňat‑ kem s bohatým mužem, ale Giulia odmítne. Její skutečnou láskou je Ind Kamal, který jí také nabídne překvapivé obchodní řešení… Třetí žena, Sarah, je úspěšnou advokátkou v Montréalu. Dvakrát rozvedená, matka tří dětí se pohybuje ve světě, kde sebemenší projev slabosti znamená strmý pád. V době, kdy má povýšit na post šéfky kanceláře, se dozví, že má zhoubnou nemoc. Rozhodne se bojovat a zvítě‑ zit nad ní.

ODEON | leden — červen 2018


SVĚTOVÁ KNIHOVNA

ZAZVONÍ BUDÍK A ZAČNE ZPĚTNÉ ODPOČÍTÁVÁNÍ.

Sarah bojuje s časem od chvíle, kdy vstane, do doby, než ulehne. V okamžiku, kdy otevře oči, zapne se jí mozek jako procesor počítače. Každé ráno se probouzí úderem páté. Na delší spánek není čas, každá vteřina se počítá. Její den má přesný harmonogram spočítaný na milimetry, jako ty drobně linkované listy papíru, které kupuje dětem na začátku školního roku na hodiny mate‑ matiky. Dávno jsou pryč bezstarostné časy, doba před zaměstnáním v advokátní kanceláři, před mateřstvím, před zodpovědností. Tenkrát stačilo, aby zazvonil telefon a den nabral jiný směr: A co kdybychom dnes večer uspořádali…? A co kdyby‑ chom si zajeli…? A co kdybychom zašli…? Dnes je všechno naplánované, zorganizované, předem dané. Už žádná improvizace, role je jasná, hraje ji, opakuje každý den, každý týden, každý měsíc, celý rok. Matka rodiny, šéfka, working­­‑girl, it­­‑girl, wonder­­‑woman, tolik nálepek, co ženské časopisy kladou na bedra jí podobných žen jako pytlů na ramena. Sarah vstane, dá si sprchu, oblékne se. Má přesná, účinná gesta, sehraná jako vojenský or‑ chestr. Sejde do kuchyně, nachystá na stůl snídani, pokaždé ve stejném pořadí: mléko/misky/pomeran‑ čový džus/čokoláda/lívance pro Hannah a Simona/ cereálie pro Ethana/dvojité kafe pro sebe. Potom jde probudit děti, nejprve Hannah, pak dvojčata. Oblečení jim večer nachystal Ron, stačí jim oplách‑

leden — červen 2018 | ODEON

překlad Alexandra Pflimpflová cca 176 stran duben 2017

nout se a obléct, zatímco Hannah jim ukládá svačinu do krabiček, všechno frčí, stejně rychle sedan Sarah uhánějící ulicemi města, když veze děti do školy, Simona a Ethan do základky, Hannah na druhý stupeň. Dojde na pusy, na nic jsi nezapomněl, pořádně se oblíkej, držím palce na test z matiky, přestaňte se tam vzadu pošťuchovat, ne, na tělocvik pěkně půjdeš, a konečně na tradiční příští víkend jste u otců, a Sarah zamíří do kanceláře.

9


Photo©©Martha MarthaReta Reta Foto

SVĚTOVÁ KNIHOVNA

Katie Kitamura (1979) je americká spisovatelka, novinářka a umělecká kritička. Vystudovala Princeton University v New Jersey. Její manžel Hari Kunzru je známý britský spisovatel. Kitamura je au‑ torkou několika románů, nejnovější Odloučení vychází v patnácti zemích a chystá se také filmové zpracování.

10

KATIE KITAMURA ODLOUČENÍ Jejich manželství se rozpadlo, ale zatím si to nechávali pro sebe… Christopher odjíždí do Řecka za prací a jeho manželka se ho po čase vydá hledat – na popud své tchyně, která se synovi nemůže dovolat. Je to trochu podivná výprava: pro vypravěčku se cesta stává příleži‑ tostí k poslední rekapitulaci vyhaslého manžel‑ ství. Přijíždí s odhodláním požádat Christo‑ phera o rozvod, v téměř opuštěném hotelu však nenachází ani svého chotě, ani klid na přemýš‑ lení. Atmosféra tísnivé nejistoty je rámována okolními požáry a několika marnými pokusy vyplnit čekání vlastní „dovolenou“. Pak je ale Christopher nalezen mrtvý u cesty do nedaleké vesnice, do Řecka přijíždějí jeho rodiče, a vztah, který se rozpadl, aniž by o tom až na nového přítele vypravěčky kdokoli zvenčí věděl, dostává úplně nové rozměry. Je teď z manželky exmanželka, nebo už jen vdova? Zprvu banální příběh o důvěře a nevěře, lásce a ztrátě milované osoby se kaleidoskopicky proměňuje a nabírá hloubku a sílu, která dokáže zneklidnit, ohromit i ochromit.

ODEON | leden — červen 2018


SVĚTOVÁ KNIHOVNA

VSTUPNÍ HALA DOLE BYLA PRÁZDNÁ.

Snídaně se podávala na terase s výhledem na moře. Po Christopherovi nebylo ani stopy a v restauraci také ani noha. Vesnice pod námi byla beze stínu, a tak tichá, jako bez hnutí, sbírka malých stavení vyrovnaných podél kamenného nábřeží. Jednu stranu zálivu tvořil velký útes, holý a bez vegetace, a vrhal na vodu jasně bílé světlo, vyhlídka z terasy byla tudíž klidná a zároveň dramatická. Na úpatí útesu byly zbytky čehosi, co vy‑ padalo jako spálené keře a tráva, jako by tam nedávno hořelo. Upíjela jsem kávu. Když přede mě číšník postavil šálek, sdělil mi, že hotel je jediné místo, kde si mohu dát cappuccino a latté, všude jinde vaří turka. Nebo rozpustnou. Bylo to romantické místo – Christopher měl rád luxusní ubytování a luxus a romantika znamenaly pro určitou vrstvu lidí v podstatě totéž –, a proto jsem z toho byla celá nesvá. Představovala jsem si tu Christophera, samotného v místě plném párů, byl to ten druh hotelu, který si lidé vybírali na líbánky, na výročí. Znovu mě to uvedlo do rozpaků, říkala jsem si, co měl asi za lubem, to místo nedávalo absolutně žádný smysl. Když mi číšník přinesl toast, zastavila jsem ho. Je tu neuvěřitelný klid. Jsem poslední, kdo sešel dolů na snídani? Hotel je prázdný. Hlavní sezona skončila. Ale musejí tu být jiní hosté. Požáry, pokrčil rameny. Lidi to odradilo. O požárech nemám tušení.

leden — červen 2018 | ODEON

překlad Kateřina Keilová 200 stran únor 2018

Celou zemi sužují požáry. Hoří celé léto. Kopce mezi tímto místem a Athénami jsou černé. Pokud se vydáte za vesnici do kopců, tak to uvidíte, země je od ohně ještě horká. Psali o tom v novinách. Po celém světě. Celé léto přijížděli fotografové – naznačil cvaknutí fotoaparátu. Vsunul si tác do podpaží a mluvil dál. Fotili tu pro módní časopis, tady v hotelu. Požár se rozšířil k útesu, pořád je vidět, jak je to tam černé – podívejte. Ukázal na zčernalý povrch skály. Postavili modelky k bazénu a ten požár za nimi a to moře – na‑ dechl se –, bylo to velmi dramatické.

11


Photo PepHerrero HerreroICULT ICULT Foto ©©Pep

SVĚTOVÁ KNIHOVNA

Alicia Kopf (1982), vlastním jménem Imma Ávalos Marqués, je katalánská spisovatelka a umělkyně. Vystudovala dějiny umění a srovnávací literaturu na Universitat de Barcelona. Mimo jiné se zabývá propojením filmu, psaní a kresby. Jako spisovatelka se před‑ stavila knihou Bratr z ledu (2016), za kterou v tomtéž roce obdržela cenu Premio Ojo Crítico. Kniha vyjde v pěti zemích.

12

ALICIA KOPF BRATR Z LEDU Leitmotivem knihy je led ve všech podobách a asociacích – ledovce, mráz, zima, sníh, chlad, bělost – a současně funguje jako metafora mezi‑ lidských vztahů: těch blízkých mezi hrdinčinou matkou, bratrem autistou a jí samotnou, i těch vzdálených mezi jedinci žijícími v cizím, složi‑ tém světě začátku jednadvacátého století. Netradiční román tvoří dva světy, svět drsné reality a svět touhy, ale i odtažitosti: vnějšek a vnitřek – a nerovnováhy mezi nimi. První část se opírá o autorčinu posedlost severním a jižním pólem. Text má povahu reportáže a seznamuje nás s dějinami dobývání obou pólů. Ve druhé části je autorka hodně osobní. Popisuje svá studia, seznamování na seznamce, sexuální život, finanční problémy, hovoří o fenoménu facebooku a twitteru. A po celou dobu komen‑ tuje život svého bratra, bratra z ledu, uvízlého v nemoci. Propojení osobních, niterných a ryze subjektivních částí psaných v ich­‑formě s pseu‑ dodokumentárními popisy polárních dějin či ci‑ táty z encyklopedií působí neotřele a originálně a upomíná kupř. na poetiku Julia Cortázara či Milana Kundery.

ODEON | leden — červen 2018


SVĚTOVÁ KNIHOVNA

MŮJ BRATR JE ČLOVĚK UVÍZLÝ V LEDU.

Dívá se na nás skrze něj. Nebo lépe řečeno má v ni‑ tru trhlinu, v níž se tu a tam objeví led. Je i není tu s námi. V obdobích, kdy se mu zostří rysy, je přítomnější; jindy se na čas kamsi ponoří. Jeho mysl může být deset tisíc metrů vysoko (rád pozoruje le‑ tadla na nebi) anebo, když led zesílí, deset tisíc me‑ trů hluboko. Kromě letadel ho zajímají vlaky, auta a zvířata. Rozhodujeme za něj, protože jeho tělo je stále přítomno, i když on ho mnohdy nevnímá. „Mám se najíst?“ Vůbec na něm není poznat, že je cosi v nepo‑ řádku. Jelikož se navenek neprojevuje, cizí lidé po‑ každé užasnou, když ho osloví a on cosi zablekotá. Naštěstí žije na malém městě, sousedé ve čtvrti ho znají a obyčejně na něj dohlédnou, když na něj v ojedinělé (ne­­­‑li jediné) chvíli v průběhu dne, kdy jde sám ven, narazí, jak bez hnutí váhá, zda přejít přes ulici nebo ne, aby vynesl odpadky. Postižení bývá obvykle chápáno jako cosi, co jedinci brání být soběstačný, a tudíž nadaný do‑ vednostmi, za něž jsou ostatní – rozuměj společ‑ nost – ochotni zaplatit. Ačkoli díváme­­­‑li se na to z ekonomického hlediska, do této kategorie by se dali zařadit i mnozí z nás. Existuje spousta postižených s tučnou výplatní páskou, těžkých citových mrzáků a různých debilů, kteří řídí firmy a státy. Posti‑ žení se proto z toho či onoho důvodu jeví jako dost rozšířený rys značné části obyvatelstva včetně mé maličkosti, bereme­­­‑li v potaz fakt, že nikdo není

leden — červen 2018 | ODEON

překlad Lada Hazaiová cca 192 stran červen 2018

úplně nezávislý a výlučně uži‑ tečný. Nejzásadnější rozdíl spočívá v tom, že závislost, kterou impli‑ kuje vážné mentální nebo tělesné postižení, jak je tento termín běžně chápán, s sebou nese zranitelnost dotyčné osoby a nepřetržitou starost jejího okolí: zaopatření, jež zajiš‑ ťují lidé, jejichž práce mnohdy není doceněná, a proto ani ohodnocená tak, jak by být měla. Stejně tak činnosti, které mohou vykonávat osoby s popisovaným postižením, neztrácejí na ceně jen proto, že nejsou dostatečně placeny.

13


Photo Udoweier Foto ©©Udoweier

SVĚTOVÁ KNIHOVNA

Thomas Melle (1975) je německý dramatik a prozaik. Debutoval souborem povídek, po němž následovaly romány Sickster (2011) a 3000 € (2014). Roku 2016 vydal román Svět v zádech, který se dostal do finále Německé knižní ceny.

14

THOMAS MELLE SVĚT V ZÁDECH Život s bipolární poruchou, tak by klidně mohl znít podtitul autobiografické prózy Thomase Melleho. Popisuje v něm svůj boj s touto slo‑ žitou chorobou, pro kterou se dříve používalo označení maniodepresivní psychóza. Je těžké odhalit, co je pravou příčinou či jejím důsled‑ kem, a tak je celý text koncipován jako autorova snaha přispět k porozumění této nemoci, poro‑ zumět sám sobě a také nabídnout čtenáři vhled do života a pocitů nemocného. Popisuje svůj život v klíčových obdobích nemoci (1999, 2006, 2010), kdy po třech manických fázích, trvajících několik měsíců, pak rok a nakonec rok a půl, vždy následovaly intervaly hluboké deprese. Lidé v manické fázi jsou schopni dělat neuvěři‑ telné věci: Melle např. rozprodal svou bohatou knihovnu, svůj „svět v zádech“, čehož pak trpce litoval. Knihu zároveň ocení i čtenáři náročnější literatury, protože autor vkládá do textu četné kulturní odkazy, zmínky a citace. Thomas Melle poodkrývá zákoutí své nemoci do nejotřesnějších detailů, zkouší dát bipolární poruše konkrétní podobu a tvar. Za těmito řádky zní hlas člověka, který je o chorobě víc než dobře informovaný, musel o ní přemýšlet a nebojí se sebeanalýzy i sebekritiky. Je to také kniha, která může mnoha lidem pomoci na jejich vlastní cestě.

ODEON | leden — červen 2018


SVĚTOVÁ KNIHOVNA

KREUZBERG, TAHLE UTOPIE, KTEROU JSME ŽILI,

kterou jsme stvořili, toho jarního dne jen zářila! Procházel jsem ulicemi, které jsem si už před lety přivlastnil, zcela přirozeně, instinktivně, a ne‑ věděl jsem o osudu, který nás spojuje. Spěchal jsem parkem, po mostech a cestami jako bych probíhal hodinovým strojem a už jsem se v něm zběsile hnal a zdálo se mi, že předbíhám čas. Glosa ve Frank‑ furter Allgemeine Zeitung spustila představu města jako hodinového stroje a já ho teď tak cítil. Vyslovo‑ val jsem jména ulic, všude byla umístěná pro lepší orientaci lidí, a radoval se z nich. Jak mnohoznačné byly, jak krásně zněly! Všechno dávalo smysl. Společenské a osobní události z minulosti jsem teď chápal mnohem lépe. Ovšem, tamten člověk to tak komentoval jen proto, aby nás všechny ochránil před pravdou, k tamté hádce došlo jen proto, že situace byla tak kompliko‑ vaná a komplexní a šílená, že ji nikdo nemohl ani pochopit, ani vyslovit. Byl jsem teď se vším smířený. I ty nejzapeklitější souvislosti teď ozařovalo nové světlo, jarní světlo, třpytivé, čerstvé, nové. Moje mizerné dětství bylo z tohoto pohledu pochopitelné. Všem jsem odpustil a radoval se. Katastrofu jsme stihli odvrátit jen taktak, ale podařilo se to, utopie se blíží, nastanou rajské časy. A kreuzberské světlo laskavě hýřilo všemi směry a zpátky. To bylo na jaře 2011. Pomatený jsem tedy byl pořád. Mánie trvala už víc než rok. A zapustila

leden — červen 2018 | ODEON

překlad Jana Zoubková cca 288 stran březen 2018

kořeny, už jsem ji nezkoumal, bylo jedno, jestli jsem nebo nejsem Mesiáš. Paranoidní pohled na svět byl samozřejmý a zároveň průhledný, tenounce překrýval veš‑ keré vnímání, ale už nehrál velkou roli. Byla to fólie, která přilnula k pocitům a myšlenkám. Na několik dní jsem se přisál v hospodě Rheinische Vertretung ve Friedrichstraße, obsadil ku‑ řáckou kabinu a pracoval tam na náhradním notebooku. Na Grasse, který se skutečně objevil, jsem sykl: „Styď se.“

15


Photo KoenBroos Broos Foto ©©Koen

SVĚTOVÁ KNIHOVNA

Jeroen Olyslaegers (1967) je vlámský dramatik, prozaik a sloupkař. Jako prozaik debutoval roku 2009 románem MY, následo‑ vaným románem ZISK (2012). Roku 2014 obdržel cenu svobodného slova Arkprijs za dílo a společen‑ skou angažovanost. Celé jeho dra‑ matické dílo získalo cenu Edmonda Hustinxe. Románem VŮLE završil volnou trilogii o době vyvrácené z kloubů a postavení jednotlivce vůči společnosti. Román sklidil obrovský čtenářský úspěch a byl oceněn významnými literárními cenami.

JEROEN OLYSLAEGERS VŮLE Je válka. Okupované Antverpy ovládá násilí a nedůvěra. Wilfried Wils se považuje za začí‑ najícího básníka, ale zároveň se musí živit jako pomocný policejní strážník. Kamarád Luďa se spíš ze ztřeštěnosti než z rozumu angažuje v od‑ boji a ilegalitě, zatímco Wilfriedův umělecký mentor je zarputilým antisemitou. Wilfried opatrně lavíruje mezi těmito dvěma světy ve snaze o přežití. Po letech vypráví svůj příběh pravnukovi a ukazuje, že nikdo nejsme bez viny. VŮLE je drsný, ambiciózní a mnohostranný román, v němž nikdo nezůstane ušetřen. Autor zpochybňuje hranice mezi dobrem a zlem, vinou a nevinou, a sahá do svědomí všem, kdo takzvaně nic neviděli, nic neslyšeli, ať už ve dvacátém či jednadvacátém století.

Tento silný příběh je dokladem toho, že k ohromnému množství válečné literatury lze ještě stále přidat něco hodnotného. — De Volkskrant

16

ODEON | leden — červen 2018


SVĚTOVÁ KNIHOVNA

NÁHLÉ SNĚŽENÍ. PŘIPOMÍNÁ MI VÁLKU.

Ne kvůli zimě nebo nepohodlí, ale kvůli tichu, které svírá město nakrátko ve spárech. Teď padá v balících z nebe. Je noc. Slyším zvuky, jak se srážejí v hluché nic. A pak člověk jako já musí ven, hochu, starej nebo mladej. Já vím, že si všichni myslí: za chvíli upadne a zlomí si nohu v krčku. Za chvíli bude ležet nohama nahoru na nemocničním lůžku u Svatýho Vincenta. A bude to mít spočtený, skolí ho nějaká bakterie, kterou si pěstujou hlavně po špitálech. Je zvláštní, jak se starý lidi nakazí strachem ostatních. Kvůli tomu strachu se nechávají zavírat do důcho‑ ďáků, nechávají se krmit kravinama a studenou kaší, podělaným večerním bingem a Marokánkou, co jim stojí za prdelí s hajzlpapírem v ruce. Ať si každej nechá svůj strach pro sebe. Já strach nikdy neměl, ne doopravdy, a tohohle vypelichanýho psa novým kouskům už nenaučíš. Venku mi vrže sníh pod bagančaty. Ne, kdepak slušný boty, na nohou mám svý starý bagančata, který jsem po léta choval ve cti, spoustukrát odnesl do správky a skoro každej tejden promazával, pochodový boty, který mi teď dovolujou jít světem času pozpátku. Dolů se ještě snášejí vločky. Nedávno jsem viděl jejich zvětšeninu v novinách v čítárně knihovny. Ty vločky jsou všechno unikáty, všechno to jsou krásně matematicky poskládaný světy, který mi teď mírnixtýrnix padají na kabát a na čepici. Ne, báseň o tom nenapíšu. Nikdo už je nečte a já nemám drajf. Sníh mění město a nenutí ho jen k tichu, ale i k přemýšlení, ke vzpomínání; každo‑

leden — červen 2018 | ODEON

překlad Veronika ter Harmsel Havlíková cca 320 stran květen 2018

pádně mě jo. Když sněží, líp vidím. Když sněží ve městě, tak člověk ví, co doopravdy znamená, co ztratilo, nač chce zapomenout. Vzdává se iluze zašlých časů.

17


Photo ChristopherGalello Galello Foto ©©Christopher

SVĚTOVÁ KNIHOVNA

Teddy Wayne (1979) je spisovatel a novinář – přispívá do The New Yorker, The New York Times. Jeho třetí román Samotář se objevil v přehledech nejoče‑ kávanějších knih roku, figuroval v seznamu „kniha měsíce“ Amazonu a získal skvělé recenze např. v Kirkus Reviews nebo na Literary Hub.

18

TEDDY WAYNE SAMOTÁŘ David se nikdy necítil dostatečně oceněný… Na střední dost trpěl, takže když se jako jediný z ročníku dostane na Harvard, doufá, že tam bude mezi svými – mezi stejně smýšlejícími. Jenže je to ještě horší, všichni mu dávají najevo jeho sociální původ, neberou ho jako sobě rovného. A pak se objeví studentka Veronika – chytrá a krásná, což na Davida zapůsobí jako rudý hadr na býka. David jde tvrdě za svým, během snažení o dívku je najednou zlý a vypo‑ čítavý, stává se z něj podrazák. Zanedlouho mu však dojde, že ho Veronika tahá za nos a zneu‑ žívá k jakémusi sociálnímu experimentu. Jeho život se rozpadá a končí v troskách. Tragický milostný příběh o závislosti, vypočítavosti, klič‑ kování, nejistotě, nespokojenosti. Univerzitní román, který však přináší nečekané a nové téma (nejen) psychosexuální obsese. V románu Samotář se zároveň skrývá i os‑ trá kritika společnosti, která je nespravedlivá a pokrytecká a která má na svědomí, že méně privilegovaní „trpí“. Zoufalá snaha hrdiny zapadnout, někam patřit, s někým něco sdílet, je zde dotažená do extrému. Jak velkou cenu je člověk ochoten zaplatit, jak moc ze svého já slevit, jen aby dosáhl na společenský status?

ODEON | leden — červen 2018


SVĚTOVÁ KNIHOVNA

KDYBYCHOM měli od samého začátku vytvořit platonický ideál ženy – a to bych teď klidně mohl: zmanipulovat fakty a přizpůsobit je svému příběhu, ale přidr‑ žím se holé pravdy –, pak by se možná nepodobala bytosti, která právě proplula společenskou míst‑ ností a k jejímuž podrobnému popisu jsem pak měl spoustu času. Tak nejprve tvoje „vady“, slovo, které dávám do odrazujících uvozovek. Na horní třetině čela – jako by ti propojovala obě mozkové hemisféry – světlá jizva jako pomlčka. Nos nepatrně křivý a dost dlouhý; vedle dvou prostředních řezáků sousední zuby jaksi nicotné. Nejúchvatnější tváře ale nepatřívají modelkám, avatárkám nejryzejší konvenčnosti. Modelkám scházejí drobné nedokonalosti, které by podtrhly ona nej hned vedle: dva vzdálené pahrbky horního rtu pod elegantně vyklenutou brázdou mezi nosem a ústy, oblouky lícních kostí jako ouška hrnečku. Ovšem z opačné strany místnosti oko vůbec nejvíc vnímalo ležérní uzel, z něhož ti vyklouzly a po stranách obličeje rošťácky visely prameny vlasů, kaštanové a sem tam s nádechem odstínů z pro‑ středka října. Připomínala jsi čerstvě vyraženou minci, která ještě při nakupování nezmatněla. Právě tohle bude tvoje lyrická podskupina, co se týče barvy na vlasy: „prostředek října“. (Máma používá odstín, který se hodí do advokátní kanceláře, totiž „středně popelavě hnědou“.) Z pohovky jsem si tě mohl prohlížet zcela bez‑ trestně, protože jsem zároveň téměř v zorném poli měl i ryšavého kolejního proktora, totiž doktoranda

leden — červen 2018 | ODEON

překlad Jiří Hrubý cca 232 stran květen 2018

z německé filosofie, který se právě představoval. Patou jednoho koženého sandálu ses opírala o zeď. Gazelí nohy v tmavých džínách; odhadl jsem, že jsi tak o centimetr a čtvrt menší než já – samozřejmě by záleželo, jaké bychom měli boty. Ramínka tílka tenoučká jako špagety a ramena máš opravdu půvabná (ňadra jako citrony a větší už by se vysloveně nehodila, protože jsi krásně štíhlá). Těsně ve‑ dle obou ramínek perleťové proužky kůže o něco méně vystavené sluníčku; jinak měla tvá pleť odstín opatrně opékaného marshmallow.

19


Photo © Francesc Melcionmés Llibres

SVĚTOVÁ KNIHOVNA

Eka Kurniawan (1975) je indonéský spisovatel, esejista a scenárista. Je autorem několika románů – světové proslulosti dosáhl dílem Krása je stigma, jež vyjde v pětatřiceti zemích a chystá se také filmové zpracování.

20

EKA KURNIAWAN KRÁSA JE STIGMA Vyprávění o indonésko­‑holandské prostitutce Dewi Ayu, jejích dcerách, jejich nápadnících i manželích, potomcích i protivnících začíná fantaskním obrazem zmrtvýchvstání: ústřední protagonistka po jednadvaceti letech vstává z mrtvých a poprvé pohlíží do tváře své čtvrté dcery, nehezké dívky pojmenované Kráska. Zvědavý čtenář, kterého zajímá, jak se rázovitá Dewi s novou situací popasuje, je rychle vtažen do děje – než se dozví odpovědi na všechny své otázky, vyposlechne si rozvětvené dějiny celého rodu i jeho domovského městečka Halimunda. Ačkoli autor zalidňuje román desítkami postav, nikdy neztrácí na tempu či poutavosti. Tím, co zajišťuje onu živelnou čtivost, je u Kurniawana především dokonale zvlád‑ nutý styl: román, v momentech připomínající Márqueze i Rushdieho, fantasticky replikuje pocit bezprostředního „prožitku vyprávění“. Čtenář je přítomen líčení historie jednoho rodu a jednoho města – z historek a zápletek se přitom postupně skládá celistvější obraz historie jednoho národa. Fantaskní prvky přitom tomuto čtení nijak nebrání: ba naopak, zobrazovanému světu jako kdyby poskytovaly zvláštně logické usou‑ vztažnění, jako kdyby dějinné peripetie prostě jinak než nepřirozenými jevy vysvětlit ani nešlo.

ODEON | leden — červen 2018


SVĚTOVÁ KNIHOVNA

ZPOČÁTKU SE PORODNÍ BÁBA POKOUŠELA

tvář děťátka před všemi skrýt včetně sousedek, které se začaly trousit. Ale když se zmínila, že potřebuje pro nemluvně mléko, tak se začaly strkat, aby dítě spatřily. Pro kohokoliv, kdo znal Dewi Ayu, bylo vždy příjemné podívat se na roztomilé holčičky, které porodila. Porodní bába se zdála být bezmocná vůči jejich dotírání, jak se pokoušely odhrnout látku zakrývající jeho tvář, nicméně když ji uviděly, vykřikly dosud nepoznanou hrůzou a porodní bába se jen usmála a upozornila je na to, že se snažila neukazovat tu ďábelskou tvář. Po tom výkřiku tam několik okamžiků stály s tupým výrazem ve tvářích, jako kdyby ztratily paměť, a porodní bába na to kvapem odešla. „Správně by ho měli zabít,“ řekla žena, která se jako první vzpamatovala z té náhlé amnézie. „Už jsem se o to pokoušela,“ řekla Dewi Ayu, která se tam objevila. Na sobě měla jen zmačkaný župan a pruh látky ovinutý kolem boků. Byla roz‑ cuchaná až hrůza, jako někdo, kdo vyváznul ze střetnutí s divokým turem. Ženy na ni soucitně hleděly. „Je krásná, že jo?“ zeptala se Dewi Ayu. „Hmm, ano, je.“ „Neexistuje děsivější kletba než porodit krásné holčičky ve světě mužů oplzlých jako psi v době páření.“ Nikdo neodpověděl, jen se na ni stále dívaly se soucitem, neboť jí o její kráse lhaly. Rosinah, ta

leden — červen 2018 | ODEON

překlad Libor Havránek cca 560 stran červen 2018

němá dívka z hor, která po dlouhá léta Dewi Ayu sloužila, ji dopro‑ vodila do koupelny. V kádi už měla přichystanou teplou vodu a Dewi Ayu se do ní ponořila s voňavým sírovým mýdlem, ona jí při tom asistovala a umyla jí vlasy olejem z aloe. Pouze tato němá dívka se nezdála být ani v nejmenším vy‑ vedená z míry, ačkoliv nepochybně o té škaredé holčičce už věděla, protože jen ona pomáhala porodní bábě při práci. Vydrhla své paní záda pemzou, zavinula ji do ruč‑ níku a poklidila koupelnu, zatímco Dewi Ayu z ní vyšla ven.

21


GABRIEL GARCÍA MÁRQUEZ DEVADESÁT DNŮ ZA ŽELEZNOU OPONOU překlad Mariana Machová cca 160 stran, červen 2018 Gabriel García Márquez (1927–2014) byl patrně nejvýznamnější latinsko­ americký spisovatel španělského jazyka a nositel Nobelovy ceny za literaturu. K jeho nejznámějším dílů patří např. Sto roků samoty, Láska za časů cholery či Kronika ohlášené smrti.

V Československu je jedna pozoru‑ hodná věc, odlišná od čehokoli, co jsem do té doby viděl: vojáci. Jsou překvapivým způsobem začleněni do civilního života. Na nádraží stojí ve frontě, aby si koupili lístek, obtíženi kufry a krámy se dohadují s civilisty o místo ve vlaku a na sedadlo si položí čepici, aby jim je nikdo neobsadil, když vedou dítě na záchod. Nepůsobí jako vojáci, ale jako civilisti v uniformě. Do‑ provázejí manželky po nákupech v pražských obchodech, za jednu ruku vedou dítě, v druhé nesou tašku s plenami a dětskými lahvemi.

22

Málokdo ví, že se v 50. letech 20. století objevil García Márquez – tehdy nepříliš známý mladý novinář – v komunistickém Československu… Byl původně pozván do Sovětského svazu na Světový festival mládeže a studentstva, ale podařilo se mu tuhle „cestu na Východ“ rozšířit o návštěvu východního Německa, Polska, Ma‑ ďarska a ČSSR. Márquez se dokáže dívat velice přesnýma očima: v Praze například hodnotí, jak jsou lidé dobře oblečení, ale udivuje ho, že nevidí žádnou reklamu na Coca­‑Colu. Západní Berlín vidí jako jednu obrovskou propagandistickou agenturu. Stejně realisticky chápe i festival: pro komunistický stát přiležitost propagandy, pro západní agentury příležitost poslat pár agentů. Jde o dobu, kdy ještě nestála berlínská zeď, ale zároveň o dobu po maďarském po‑ vstání z podzimu 1956 – Márquez byl jedním z mála lidí ze Západu, kteří mohli v té době navštívit Budapešť. Nejlepší a trvale platný je autor tam, kde jeho reportáž přerůstá jednotlivé postřehy a mění se ve „velké plátno“ – mrazivý popis koncentráku v Osvětimi nebo atmosféra moskev­ského mauzolea.

ODEON | leden — červen 2018


Pavel Kohout bilancuje. V roce, kdy se spisovatel dožívá významného životního jubilea, vydáváme souborně jeho paměti. Svazek obsahuje oba díly Kohoutových vzpomínek To byl můj život?? na léta 1928–1979 a 1979–1992, dále text Předběžná bilance z roku 2011 a závěrečný dovětek z roku 2018. Autor vtipným způsobem komentuje události ze svého života, vytahuje střípky paměti, které dohromady utvářejí pozoruhodný obraz dvacá‑ tého století… Vrací se k 50. a 60. letům, k praž‑ skému jaru, Chartě 77 a letům disentu, dále pak k letům nedobrovolné emigrace, hektické době listopadu 89 i k letům následujícím. Dvě závěrečné části svazku jsou pak aktuální reflexí několika let, v nichž Pavel Kohout rozhodně neztratil svůj břitký humor, úsudek i schopnost kritického nadhledu. Už rané projevy chlapečka neklamně signalizovaly jeho zcela výlučný zájem o jiné než vlastní pohlaví; na letmá a trapná setkání s mužským ještě dojde. Na rodinných fotografiích zásadně drží za ruce se‑ střenice nebo alespoň tety, a už v útlém věku dostal na koupališti v Bělé pod Bezdězem nejdřív pohla‑ vek od plavčíka a potom od zdrcené matky, když jí byl předveden suk, který se plachý synek naučil mistrně vytahovat z dřevěné mezistěny společné pánské kabiny, aby mohl pozorovat převlékající se osoby všeho věku v kabině dámské. Ten živý zájem ho měl provázet celý život.

leden — červen 2018 | ODEON

Foto ©©Dominik Photo DominikBachůrek Bachůrek

PAVEL KOHOUT TO BYL MŮJ ŽIVOT??

cca 688 stran květen 2018 Pavel Kohout (20. července 1928) je jedním z nejvýznamnějších sou‑ časných českých spisovatelů. Jeho tvorba je výraznou součástí české kultury. Prošel velkým osobnostním vývojem a přes postupné vystřízlivění a účast na Pražském jaru dozrál až v silného odpůrce komunistického režimu. Stál u zrodu Charty 77. V roce 1978 mu byl znemožněn návrat do vlasti z Rakouska. Je autorem desítek dramat a románů, jež vycházejí v mnoha světových jazycích. Mezi jeho nejznámější díla patří dramata August, August, August a Taková láska a romány Katyně, Kde je zakopán pes či Hodina tance a lásky.

23


KNIHOVNA KLASIKŮ

DENIS DIDEROT JAKUB FATALISTA

překlad Dana Melanová 304 stran únor 2018

Denis Diderot (1713–1784) byl francouzský filozof a spisovatel, přední encyklopedista. Studoval na jezuitských kolejích a v Paříži získal titul magistra umění. Vedle literární tvorby se věnoval filozofii a přírod‑ ním vědám. Vedle próz Jakub Fatalista či Jeptiška se dále připomínají díla o umění a o divadle.

24

Slavné románové dílo je sporem o tom, má­­‑li člověk možnost svobodného rozhodování a zda může svůj život nějak ovlivnit. Jako hlavní postavy vystupují Jakub a jeho pán. Bez před‑ chozího představení se, vysvětlení odkud přišli a kde se vzali, se pouštějí do dialogu o filozofic‑ kých otázkách. Víme pouze, že Jakubův bývalý pán je kapitán. Současného pána se Jakub táže na spousty věcí. Pán hájí idealistický názor na lidskou svobodu. Často si však vzhledem k podmínkám musí oba uvědomit, že život je pouhým provazcem náhod měnících naše plány a rozhodnutí. Lidský osud představuje řada drobných dění a příhod, které jej činí skutečně rozmanitým a mnohotvárným. Dílo se dočkalo několika filmových a diva‑ delních adaptací; za jednu z nejlepších drama‑ tizací je pokládána hra Milana Kundery Jakub a jeho pán z roku 1981. Jak se setkali? Náhodou, jako všichni. Jak se jmeno‑ vali? Co vám na tom záleží? Odkud přišli? Z nej‑ bližšího místa. Kam šli? Ví snad někdo, kam jde? Co říkali? Pán neříkal nic; a Jakub říkal, že jeho kapitán říkal, že všechno dobré i zlé, co se nám přihodí tady na zemi, bylo předem napsáno tam nahoře. PÁN: „To je hodně závažné tvrzení.“ JAKUB: „Můj kapitán dodával, že každá kulka, co vychází z nějaké pušky, už má předem určeno, koho zasáhne.“ PÁN: „A měl pravdu…“

ODEON | leden — červen 2018


KNIHOVNA KLASIKŮ

LEV NIKOLAJEVIČ TOLSTOJ KREUTZEROVA SONÁTA Příběh, v němž v kritickém okamžiku sehraje úlohu Beethovenova Kreutzerova sonáta, je pojat jako děsivá analýza lásky a manželství, jako tragický rozvrat mezi dvěma lidmi, kteří se kdysi hluboce milovali. Jedno z nejslavněj‑ ších autorových děl přináší zpověď muže, který v záchvatu žárlivosti zabil svou ženu. Novostí pohledu na problematiku manželského soužití vyvolala novela v době svého vydání (1889) významnou diskusi. Tradiční zástupci v Rusku byli pohoršeni až k nepříčetnosti. V jiných zemích bylo zase toto dílo soudně pronásledo‑ váno, včetně zemí českých. Tolstého „sexuální novela“, jak bychom ji mohli nazvat, je dodnes dílo vyhledávané a čtenářsky přitažlivé.

Jednou večer, po té, co jsme se projížděli v loďce a pak se za svitu měsíce vraceli nocí domů, seděl jsem vedle ní a kochal jsem se její štíhlou postavou v přiléhavém žerzeji a jejími kadeřemi, náhle jsem si pomyslel, že je to ona. Ten večer se mi zdálo, že rozumí všemu, co cítím a co si myslím, a že cítím a přemýšlím jen o samých vznešených věcech. Ve skutečnosti jsem myslel jen na to, že jí žerzej stejně jako její účes neobyčejně sluší a že po dni stráveném v její blízkosti toužím ještě po větším sblížení.

leden — červen 2018 | ODEON

překlad Jakub Šedivý cca 112 stran červen 2018

Lev Nikolajevič Tolstoj (1828–1910) byl jeden z nejslavnějších ruských spisovatelů. Představoval všestran‑ nou literární osobnost, publikoval díla prozaická, dramatická, byl publicistou, myslitelem, filozofem a pedagogem. K nesmrtelným dílům patří Anna Karenina, Vojna a mír či Vzkříšení.

25


KNIHOVNA KLASIKŮ

V EDICI KNIHOVNA KLASIKŮ JIŽ VYŠLO: F. M. Dostojevskij: Bratři Karamazovovi A. P. Čechov: Člověk ve futrálu Ch. Dickens: David Copperfield B. Pasternak: Doktor Živago J. Joyce: Dubliňané  I. S. Turgeněv: Jarní vody G. de Maupassant: Miláček D. H. Lawrence: Milenec lady Chatterleyové M. Bulgakov: Mistr a Markétka E. Brontëová: Na Větrné hůrce Ch. de Laclos: Nebezpečné známosti I. A. Gončarov: Oblomov O. Wilde: Obraz Doriana Graye G. Flaubert: Paní Bovaryová R. L. Stevenson: Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda É. Zola: Tereza Raquinová F. S. Fitzgerald: Velký Gatsby L. N. Tolstoj: Vojna a mír F. Kafka: Zámek Stendhal: Červený a černý A. de Musset: Zpověď dítěte svého věku V. Hugo: Muž, který se směje S. Zweig: Zmatení citů N. V. Gogol: Mrtvé duše A. S. Puškin: Kapitánova dcerka A. C. Doyle: Baskervillský pes J. W. Goethe: Utrpení mladého Werthera R. Rolland: Petr a Lucie N. V. Gogol: Bláznovy zápisky H. Melville: Bílá velryba

26

ODEON | leden — červen 2018


ODEON PŘIPRAVUJE Karl Ove Knausgård: Můj boj 4 – Tanec v temnotách SVĚTOVÁ KNIHOVNA Julian Barnes: Než potkala mě Sara Baume: Vyšlapaná čára Paolo Cognetti: Divoký kluk Matias Faldbakken: The Hills Mohsin Hamid: Exit West Fiona Mozley: Elmet Haruki Murakami: Killing Commendatore Gabriel Tallent: My Absolute Darling Delphine de Vigan: Les loyautés KNIHOVNA KLASIKŮ L. N. Andrejev: Satanův deník Francis Scott Fitzgerald: Poslední magnát


ODEON Euromedia Group, a. s. Nádražní 896/30, 150 00 Praha 5 tel.: 296 536 415 e­‑mail: odeon@euromedia.cz www.odeon­‑knihy.cz https://www.facebook.com/NakladatelstviOdeon/ Právo na změny či chyby v sazbě vyhrazeno.

Ediční plán nakladatelství Odeon leden - červen 2018  
Ediční plán nakladatelství Odeon leden - červen 2018  

Jméno ODEON se v naší zemi stalo známkou vyspělé knižní kultury. Poprvé se objevilo jako název Fromkova knihkupectví a později slavného nakl...