doc. PhDr. Eva Minářová, CSc.
Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 www.grada.cz jako svou 4374. publikaci
Odpovědný redaktor Jana J. Kubínová
Sazba a zlom Vojtěch Kočí
Návrh a realizace obálky Vojtěch Kočí
Počet stran 296 Vydání 1., 2011
Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a. s. Husova ulice 1881, Havlíčkův Brod
© Grada Publishing, a.s., 2011
Cover Photo © fotobanka Allphoto.cz
ISBN 978-80-247-2979-4
1. Stylistika jako lingvistická disciplína, její předmět a cíl zkoumání .....11
1.1. Jazyková komunikace z aspektu stylistického ................................11
1.2 Vymezení a defi nice stylistiky ...........................................................12
1.3 Stylistika mezi jinými vědními obory a učeními ............................15
1.4 Vzájemné vztahy stylistiky a jazykové kultury ..............................17
2. Stylistická terminologie a její vymezení ............................................21
2.1 Základní stylistické pojmy ................................................................21
2.2 Styly objektivní a subjektivní, individuální .....................................24
3. Jazykový kód jako komunikační prostředek .....................................25
3.1 Český národní jazyk a jeho stratifi kace Verbální komunikace z aspektu teritoriálního a sociálního ........25
3.1.1 Útvary a poloútvary národního jazyka ................................25
3.1.2 Vzájemná prestiž strukturních útvarů při jazykové komunikaci ...............................................................................28
3.1.3 Funkční užití jazykových prostředků češtiny .....................28
3.2 Stylové proměny jazykové komunikace a komunikační situace ....29
4. Vliv stylotvorných faktorů na styl textu ...........................................31
4.1. Stylotvorné faktory objektivní ...........................................................32
4.1.1 Základní funkce textu a funkce dílčí ....................................33
4.1.2 Prostředí, situace a ráz komunikace .....................................34
4.1.3 Adresáti komunikace ...............................................................35
4.1.4 Mluvená a psaná forma komunikace ....................................35
4.1.5 Možnost připravenosti komunikace a vymezený čas .........39
4.1.6 Volba kódu jazykové komunikace .........................................39
4.1.7 Téma komunikace a jeho prezentace ....................................40
4.2 Stylotvorné faktory subjektivní .........................................................41
4.3 Komplexní působení stylotvorných faktorů ...................................44
5. Jazyková stylizace textu ......................................................................47
5.1 Stylistická příznakovost a nepříznakovost jako stylistické vlastnosti výrazu ..................................................................................47
5.2 Prostředky lexikální a jejich stylistická charakteristika ................51
5.3 Stylistické využití synonym, homonym a antonym .......................58
5.4 Prostředky gramatické a jejich stylistická charakteristika ...........60
5.4.1 Variantní prostředky fonologické, morfologické a slovotvorné ........................................................................................60
5.4.2 Prostředky syntaktické ze stylistického aspektu ................63
5.5 Příznakovost v návaznosti na gramatické kategorie, na změnu rekce a jiné stylistické jevy .................................................................68
6. Kompozice textu .................................................................................73
6.1 Podstata kompoziční výstavby a členění textu ................................73
6.2 Slohové postupy ....................................................................................78
6.3 Souvislosti slohových postupů, žánrů/útvarů a stylů ....................80
6.4 Vymezení základních slohových žánrů/útvarů ..............................81
6.4.1 Slohový postup informační ....................................................81
6.4.2 Slohový postup vyprávěcí .......................................................83
6.4.3 Slohový postup výkladový ......................................................83
6.4.4 Slohový postup popisný ..........................................................85
6.4.5 Prolínání několika slohových postupů .................................86
7. Stylové rozpětí současné češtiny ........................................................89
7.1 Vývoj teorie o stylové diferenciaci jazyka a přínos české lingvistiky k teorii funkčních stylů .................................................89
7.2 Současný stav stylové diferenciace a styly primární a sekundární .........................................................................................92
7.3 Funkční styly a jejich klasifi kace ......................................................97
B. POSTAVENÍ STYLU ŽURNALISTIKY MEZI OSTATNÍMI FUNKČNÍMI STYLY – STRUČNÉ NASTÍNĚNÍ STYLŮ ..............103
1. Průniky mezi styly a stylové přesahy, míšení žánrů........................105
2. Funkční styly primární a jejich nastínění ........................................107
2.1 Styl prostěsdělovací neboli běžně dorozumívací, hovorový ........107
2.1.1 Charakteristika stylové sféry prostěsdělovací komunikace .............................................................................107
2.1.2 Stylová vrstva jazykových prostředků prostěsdělovací komunikace .............................................................................108
2.1.3 Stylové normy prostěsdělovací komunikace .....................112
2.1.4 Kompozice prostěsdělovacího textu ....................................113
2.2 Styl odborný ........................................................................................114
2.2.1 Charakteristika stylové sféry odborné ................................114
2.2.2 Stylová vrstva odborná ..........................................................115
2.2.3 Stylové normy odborné komunikace ..................................119
2.2.4 Kompozice odborného textu ................................................120
2.3 Styl administrativní ...........................................................................121
2.3.1 Charakteristika stylové sféry administrativní komunikace.................................................................................121
2.3.2 Stylová vrstva administrativní .............................................122
2.3.3 Stylové normy administrativní komunikace .....................124
2.3.4 Kompozice administrativní komunikace ...........................125
2.4 Styl žurnalistický................................................................................125
2.5 Styl řečnický/rétorický ......................................................................125
2.5.1 Charakteristika stylové sféry řečnické komunikace .........125
2.5.2 Stylová vrstva řečnických prostředků .................................128
2.5.3 Stylové normy řečnických komunikátů ..............................132
2.5.4 Žánrová diferenciace a kompozice řečnického projevu ...132
2.6 Styl umělecký ......................................................................................133
2.6.1 Charakteristika stylové sféry umělecké literatury ............133
2.6.2 Stylová vrstva uměleckého vyjadřování .............................135
2.6.3 Stylové normy umělecké literatury ......................................137
2.6.4 Žánrová diferenciace uměleckých textů a kompozice ......137
3. Styly specifických komunikačních sfér jako styly sekundární a jejich nastínění ...............................................................................139
3.1 Styl esejistický .....................................................................................139
3.1.1 Stylová sféra esejisticky .........................................................139
3.1.2 Stylová vrstva esejistických výrazových prostředků .......141
3.1.3 Stylové normy esejistiky ........................................................143
3.1.4 Kompozice esejistických textů .............................................143
3.2 Styl církevní komunikace .................................................................144
3.2.1 Stylová sféra církevní komunikace ......................................144
3.2.2 Stylová vrstva a stylové normy .............................................145
3.2.3 Žánrová diferenciace církevních textů ...............................150
3.3 Styl reklamy ........................................................................................151
3.3.1 Stylová sféra reklamní komunikace ....................................151
3.3.2 Stylová vrstva jazykových prostředků reklamy .................153
3.3.3 Stylový typ reklamního textu a normy ..............................157
C. STYLISTIKA
1. Funkční vymezení stylové sféry žurnalistické a zpřesnění terminologické ..................................................................................161
2. Nástin vývoje stylového pojetí žurnalistické komunikace ..............165
3. Stylová mnohotvárnost a rozpětí žurnalistiky ................................169
3.1 Objektivní funkční styl žurnalistický a jeho diferenciace ...........170
3.2 Zpravodajský styl ...............................................................................172
3.3 Publicistický styl analytický .............................................................174
3.4 Publicistický styl beletristický .........................................................176
3.5 Diferenciace napříč styly – žurnalistika mluvená a psaná ..........177
4. Stylová vrstva výrazových prostředků žurna listických textů, její vlastnosti a tendence ..................................................................185
4.1 Automatizace a aktualizace výrazových prostředků, zvláště jazykových, modelovost komunikace .............................................186
4.2 Hovorovost a knižnost žurnalistické komunikace .......................189
4.3 Spisovnost versus nespisovnost v žurnalistické komunikaci ......193
4.4 Přesnost versus přibližnost v komunikaci......................................197
5. Typické jazykové prostředky žurnalistické komunikace ................201
5.1 Obrazná vyjádření .............................................................................201
5.2 Módní výrazy a výrazy spjaté s dobou komunikace, publicismy ...........................................................................................209
5.3 Frazémy a parémie a jejich modifi kace...........................................212
5.4 Specifické jazykové prostředky syntaktické...................................224
5.4.1 Parenteze specificky žurnalistické .......................................224
5.4.2 Shodný atribut implicitní ......................................................226
5.4.3 Vytčení výpovědi ..................................................................227
5.4.4 Nepravé věty vedlejší .............................................................229
5.4.5 Hromadění větných členů – řetězce závislostí...................229
5.4.6 Konstrukce s nepůvodními předložkami ..........................230
5.5 Formulace s uplatněním intertextovosti ........................................231
5.6 Kontaktové prostředky .....................................................................232
5.7 Expresivita vyjádření ........................................................................233
5.8 Metajazyk ...........................................................................................235
5.9 Slova přejatá .......................................................................................237
6. Kompozice žurnalistických textů a jejich žánry/útvary..................241
6.1 Kompozice textů zpravodajských ....................................................243
6.2 Kompozice textů publicistických, analytických ............................248
6.3 Kompozice publicistických textů beletristických..........................250
6.4 Žánry mluvené žurnalistiky .............................................................252
7. Titulky v žurnalistice a jiné rámcové složky textu ..........................255
8. Stylové normy žurnalistické komunikace ........................................261
9. Závěr
Náčrt vývojových tendencí stylu žurnalistické komunikace ...............263
Doporučená literatura
(včetně odkazů z textu) ..............................................................................267
Užité zkratky .....................................................................................281 Rejstřík ..............................................................................................283
komunikace
Všechny stránky lidské činnosti, soužití a chování jsou vždy nerozlučně spjaty s jazykem. Lidé mají přirozenou životní potřebu se s ostatními lidmi dorozumět, komunikovat s nimi, a proto lidská společnost v celé své historii využívala jazyka a byla vždy úzce s přirozeným jazykem spjata. Jazyk jako základní dorozumívací neboli komunikační prostředek vždy sloužil a slouží ke vzájemné verbální komunikaci. Tímto termínem označujeme takovou komunikaci, při níž dochází k výměně myšlenek pomocí prostředků verbálních (slovních), tj. pomocí přirozeného jazyka – jazyka verbálního, a proto mluvíme o verbální komunikaci. Výsledkem verbální komunikace jsou verbální komunikáty neboli texty, promluvy, jazykové projevy. Výčet terminologických synonym svědčí o terminologické rozkolísanosti současné stylistické teorie, která je způsobena a podmíněna mnoha aspekty, především koexistencí jiných oborů a učení, které zkoumají text, vzájemným ovlivňováním teorií, přejímáním jiných názorů s příslušnou terminologií, prostupností všech teorií zkoumající komunikaci apod.
Jazykové dorozumívání neboli verbální komunikace představuje neustále probíhající proces, který je diferencován podle toho, co chceme jiným lidem říci, komu a jak to chceme říci, jakou formou, s jakým záměrem a cílem a jakou funkci své komunikaci přikládáme. Jazyk jako komunikační kód nám ke komunikaci nabízí různé vyjadřovací možnosti
a komunikující člověk neboli komunikant z nich vybírá ty nejvhodnější, odpovídající vyjadřovacím potřebám a funkci, kterou by měla konkrétní komunikace plnit. Vedle termínu komunikant, který je méně výstižný, neboť označuje pouze účastníka komunikace bez bližší specifi kace podílu na komunikaci (tj. zda ji vytváří, nebo zda ji přijímá), se častěji užívá termínů autor a adresát, popřípadě s konkretizací vzhledem k formě komunikace se vyskytuje pojmenování mluvčí nebo pisatel a na opačné straně komunikace je posluchač a čtenář. Naše vyjadřování není unifi kované, jsme rozdílní a s rozličnými schopnostmi a záměry, a proto se naše pronášené nebo psané texty liší navzájem svou stylovou podobou. V důsledku toho a vlivem všech stylotvorných faktorů (výklady viz dále) se vyjadřujeme také odlišnými styly. Naše verbální komunikace je proto stylově diferencovaná. Rozsah stylové diferenciace jazyka je především odrazem funkce jazyka v současné společnosti a její komunikaci. A právě stylistickou funkčnost jazyka a s ní spjatou stylistickou rozrůzněnost výrazových prostředků, zvláště prostředků jazykových, sleduje stylistika.
Stylistiku neboli nauku o stylu (slohu) pojímáme převážně jako dílčí jazykovědnou neboli lingvistickou disciplínu. Předmětem zkoumání stylistiky je jazyk ve své komunikační funkci a ve specifických funkcích dalších. Stylistika zkoumá styl verbálního jazyka a svůj cíl výzkumu spatřuje v postižení a zobecnění stylizace a zákonitostí výstavby verbálních komunikátů (textů, jazykových projevů) ve všech existujících sférách verbální komunikace. Stylistika jako vědní disciplína bere v úvahu nejen objektivní podmínky vzniku komunikátů, ale i subjektivní předpoklady jejich stylové podoby.
Cílem zkoumání stylistiky však nejsou jen styly celých textů, ale stylistika si všímá rovněž toho, jakou slohovou hodnotu (slohovou vlastnost nebo souhrn slohových vlastností) mají jazykové prostředky českého národního jazyka, zvláště jazyka spisovného a jeho dílčích jazykových rovin.
Stylistika se proto také zabývá fungováním systému jazyka ve společnosti a pohlíží na jazykový systém z hlediska jeho uplatnění při komunikaci, tj. posuzuje jazyk především jako konkrétní jazykový projev – jako řeč, mluvu. Švýcarský lingvista Ferdinand de Saussure
označil toto pojetí jazyka jako parole [parol] v protikladu k pojetí jazyka jako systému – pojetí langue [lang]. Novodobá stylistika však není jen „parolová“ záležitost, ale na určité úrovni teoretických poznatků a při jejich třídění a zobecňování si utváří svou vlastní teorii jako fungující systém teoretických stylistických poznatků – stylistickou systematiku. Stylistika je například schopna vymezit spoustu údajů o funkčním užití každého výrazového jazykového prostředku a podat jeho stylistickou charakteristiku. Příslušná stylistická charakteristika spolu s funkcí jazykového prostředku (např. slova) v konkrétním textu se podílí na jeho slohové hodnotě. Současná stylistika jako součást lingvistiky se neustále rozvíjí a vytváří si a zpřesňuje stylistickou teorii o funkčních a jiných objektivních stylech a slohových hodnotách výrazových prostředků. Rozvíjející se stylistická teorie hledá a odhaluje ustalující se systematiku, popisuje stylové normy a normy komunikační.
Stylistická teorie může postihnout jak subjektivní rozdíly stylu jednotlivých mluvčích nebo pisatelů, tak rysy a vlastnosti, které jsou příznačné pro okruh komunikátů mající tutéž funkci, stejný nebo podobný cíl a přibližně stejné charakteristické rysy. Stylistika tak popisuje a přináší výklad objektivních stylů, jimiž se vyjadřujeme, a je schopna zachytit také odlišnosti stylů subjektivních. Jako dílčí lingvistická disciplína přináší typologii objektivních jazykových stylů, zvláště stylů funkčních, které popisuje a charakterizuje. V celé šíři svého zkoumání sleduje jazyk jako komunikační prostředek a posuzuje mnohovrstevnost výstavby komunikátů od vrstvy jazykové až po principy výstavby kompoziční, textové. I když stylistika pracuje s běžnými lingvistickými pojmy a s pojmy ostatních věd a učení (s literárněvědnými pojmy, s pojmy estetiky, sémiotiky, teorie komunikace, nauky o informaci aj.), vypracovala si v rámci lingvistické teorie svou vlastní stylistickou terminologii a získané teoretické poznatky třídí, zobecňuje a systematizuje. Vzniká tak systém teorie obecné stylistiky, která vytváří základ pro konkrétní stylistiku určitého jazyka, například stylistiku češtiny, němčiny apod., nejčastěji prezentovanou jako stylistiku praktickou, s konkrétními poučeními, radami, odkazy na jazykové, stylistické/stylové a komunikační normy, popřípadě na stylizační a kompoziční nedostatky našich jazykových projevů.
O osvojení si stylistiky konkrétního jazyka, zvláště v její praktické části, pečuje škola v rámci slohového vyučování. Zvládnutí jazyka i jeho stylistické stránky dává předpoklad k dokonalé společenské komunikaci a k vytváření projevů slohově vytříbených, kultivovaných. Poučení o tom, jak a jakým způsobem a jakými metodami, postupy a prostředky lze
Stylistika jako lingvistická disciplína, její p ř edm ě t a cíl zkoumání
postupovat ve škole při slohovém vyučování, to propracovává didaktika (metodika) slohového vyučování, která je diferencovaná podle učebních cílů a věku žáků.
Široký záběr stylistiky a odlišné cíle a metody zkoumání vedou k dalšímu rozlišení stylistické teorie i uvnitř stylistiky. Jak už bylo uvedeno, lze vyčlenit stylistiku obecnou a stylistiku konkrétního jazyka, dále podle časového aspektu rozlišujeme stylistiku synchronní (zachycující současný stav) a diachronní (vývojovou, historickou). Nadto rozeznáváme stylistiku orientovanou nejen lingvisticky, ale i literárně, stylistiku teoretickou a praktickou, z aspektu konfrontačního pak také stylistiku srovnávací, konfrontační.
Stylovými jevy v obecné rovině se zabývá stylistika obecná. Vymezuje a podává výklad základního stylistického pojmosloví – stylistické terminologie, a to bez specifičností konkrétního jazyka. Obecně platnou a ověřenou teorii zobecňuje, terminologicky vymezuje a systematicky ji popisuje a uspořádává. Stylistika obecná by měla být skutečnou sumarizací a současně abstrakcí poznatků, k nimž došly stylistiky jednotlivých národních jazyků, jakýmsi vyvrcholením stylistických výzkumů. Studium obecné stylistiky se jeví také jako východisko k dalším konkrétním výzkumům každého národního jazyka.
Ze stylistiky obecné vychází stylistika konkrétního jazyka, například stylistika češtiny, slovenštiny, polštiny apod., a zaměřuje se na odhalení stylistických kvalit jazykového systému určitého jazyka, jeho stylizačních a kompozičních schopností. Podává výklad jednotlivých funkcí konkrétních výrazových prostředků při stylizaci a kompozici textu. Popisuje v komunikaci existující jazykové styly a zachycuje jejich stylové normy.
Nejčastěji bývá pojímána jako stylistika synchronní, která postihuje stylistické kvality jazyka v určité době, povětšinou v době současné. Sleduje uplatnění spisovného jazyka (a nejen spisovného) v současné komunikaci a zachycuje dobové stylové a komunikační normy. Stylovou podobu jazyka lze sledovat i vývojově a to je cílem stylistiky diachronní. Širší předmět výzkumu i cíl zkoumání přísluší stylistice konfrontační neboli srovnávací, která sleduje a porovnává stylové jevy v různých jazycích. Většinou postupuje synchronně a odhaluje stylové totožnosti a odlišnosti v jazykové komunikaci jazyků příbuzných i nepříbuzných. Konfrontační metodu lze uplatnit i při posuzování jednotlivých vývojových období jazyka a při posuzování vyvíjející se komunikace společnosti. (Jde o metodu historickosrovnávací.)
Uváděná stylistika obecná se obvykle představuje jako stylistika teoretická, neboť shrnuje obecně platné poznatky a má povahu teorie
stylistiky, kterou předkládá v zobecněné podobě, a to na rozdíl od stylistiky praktické. Ta se už váže na konkrétní jevy konkrétního jazyka a zkoumá, jak bylo uvedeno, slohové užití prostředků určitého národního jazyka v komunikaci mluvené i psané. Praktická stylistika poukazuje na praktické zvládnutí jazyka v jeho komunikační funkci. Popisuje slohové a komunikační normy a tím přispívá ke slohovým neboli stylistickým dovednostem mluvčího nebo pisatele. Často také odhaluje nejčastější chyby a nedostatky v našich jazykových projevech a celkově přispívá ke kultivované komunikaci, ke kultuře řeči.
V rámci stylistiky konkrétního národního jazyka lze vymezit (pro potřeby specifických adresátů) dílčí stylistiky zabývající se stylem textů jednotlivých stylových a komunikačních sfér, tedy zabývající se dílčím výsekem společenské komunikace vedené příslušným národním jazykem. Tyto stylistiky pak vycházejí z charakteru existující (reálné nebo pravděpodobné, předpokládané) komunikační situace a sledují stylovou hodnotu užívaných výrazových prostředků, a to hodnotu stálou i proměnnou. Zaměřují se na specifičnosti jazykové a kompoziční určité stylové sféry, konkrétního stylu. Tak může vzniknout stylistika vědecké komunikace, stylistika kultivované mluvené komunikace pro potřebu rétoriky, stylistika pro žurnalisty apod.
Stylistika, která je v současné době u nás převážně pojímaná jako dílčí lingvistická disciplína, i když může mít také orientaci literárněvědnou a literárněteoretickou, završuje v lingvistické teorii poznání jazyka.
Pouze pro doplnění podotýkáme, že z hlediska školního vzdělávání se stylistika neboli nauka o slohu stala výukovým předmětem, přesněji je pojata jako součást předmětu český jazyk a literatura a má specifické cíle a poslání. Završuje školní jazykovou, slohovou a komunikační výchovu žáků a směřuje k naplnění komunikačních kompetencí, jež požadují a vymezují platné vzdělávací programy.
tika
vědními obory a učeními
Místo a vymezení stylistiky a jejího předmětu zkoumání vůči jiným dílčím lingvistickým disciplínám je dáno nejen objektem zkoumání, jímž je jazyk v komunikačním procesu, ale především cílem zkoumání. Stylistika postihuje jazyk v jeho diferencované komunikační funkci.
jako lingvistická disciplína, její p ř edm ě t a cíl zkoumání
Protože se také zaměřuje na popis celých komunikačních komplexů, tj. okruhů komunikátů (jazykových projevů, promluv, textů), a sleduje jejich stylovou úroveň a dokonalost, má těsnou souvislost s jazykovou kulturou, zvláště s kulturou řeči.
Zkoumání úrovně verbální komunikace nepřísluší jen stylistice, i když má tato lingvistická disciplína k postižení jazykového dorozumívání nejblíže. Jazykovědně orientovaná stylistika může teoreticky postihnout verbální komunikaci pouze z některých aspektů, například z hlediska volby vyjadřovacího kódu, z hlediska uspořádání jazykového materiálu –stylizace neboli formulace textu apod. Styl proto nepředstavuje jen výběr a uspořádání prostředků jazykových, ale také ostatních výrazových prostředků, zvláště prostředků tematických (obsahových) a textových, kompozičních (prostředků výstavby a členění textu). Představiteli jazykovědně orientované stylistiky byli například Bohuslav Havránek, Josef Václav Bečka, Alois Jedlička, ze současných lingvistů například Milan Jelínek, Jaroslav Hubáček, Marie Čechová, Marie Krčmová aj.
Vedle stylistiky jazykovědné se vyvíjí a vyhraňuje také stylistika literárněvědná , jež se úžeji zabývá stylovou oblastí umělecké literatury a zkoumá styl slovesného uměleckého díla. Literárněvědnou stylistiku rozvíjeli u nás především Karel Hausenblas a Zdeněk Kožmín. Z literárněvědných disciplín má stylistika nejblíže k poetice, která sleduje specifické výrazové prostředky uměleckého vyjadřování v jejich poetizační funkci a rovněž přispívá k odhalování individuálního uměleckého stylu autora.
Mnohdy je nasnadě obě orientace neodlišovat, neboť každý text má jen jeden styl a ten se pak z hlediska stylistické teorie pojímá komplexně. Uváděné nazírání na text a jeho styl, nazírání jazykovědné nebo literárněvědné, to jsou pouze dva různé pohledy na jeden a týž text a jeho stylovou podobu. A proto je třeba mít vždy na zřeteli, že styl je jev, který má komplexní charakter.
V posledních letech se stylistické badatelské zájmy soustřeďují výrazně na celý text. „Mladá“ a nově se rozvíjející vědní disciplína, která zkoumá text jako celek, bývá někdy označována jako textová lingvistika, jindy lingvistika textu, ale i to je termín zužující problematiku. Už komplexněji je pojata disciplína teorie textu (textika). Obecnější otázky stylové podoby mezilidské komunikace by mohla přinést nauka o verbální komunikaci, jejímž nadřazeným učením by se mohla jevit zčásti i teorie informace neboli informatika (i když její záběr je jiný, a hlavně širší). Pro verbální komunikaci připomínáme také přínos nauky o znacích – sémiotiky Znakovou povahu nelze jistě jazyku upřít.
Při zkoumání verbální komunikace se zájmy stylistiky většinou střetávají se zájmy a cíli zkoumání jiných vědních oborů a jejich dílčích disciplín. Tak například stylová oblast umělecká je nejen cílem lingvistických výzkumů, ale i předmětem zájmu literární vědy, zvláště teorie literatury a poetiky, literární kritiky, dále estetiky aj. Podobně sféra mluvených projevů oficiálních a polooficiálních náleží jak stylistice, tak také rétorice.
1.4 Vzájemné
Úzké vztahy nepochybně existují, neboť poznání stylistické stránky jazyka napomáhá autorovi textu k rozvoji jeho stylistických (slohových) schopností a dovedností a přispívá k jazykové kultuře v nejširším pojetí, ke kultuře jazyka i ke kultuře řeči.
Trvalá a systematická péče o jazykovou kulturu má v historii českého jazyka už dlouhou tradici. Otázky jazykové kultury byly sledovány už od dvacátých let 20. století a byly spjaty s prvními počiny Pražského lingvistického kroužku. Není náhoda, že sborník prací pražské strukturalistické školy nesl název Spisovná čeština a jazyková kultura (Praha, 1932). V dalších desetiletích se problematika jazykové kultury propracovávala a tříbily se pojmy. Současnou úroveň spisovné češtiny a jazykové kultury zachytily mimo jiné konference na přelomu století. Jmenujme z nich alespoň tyto: konference s názvem Spisovná čeština a jazyková kultura, konaná v roce 1993 v Olomouci (viz sborník, 1995), dále konference konané v Brně – Šlapanicích, a to v roce 1995 konference s názvem Spisovnost a nespisovnost dnes (Šrámek, R., ed., 1996) a v roce 2004 konference na téma Spisovnost a nespisovnost – zdroje, proměny a perspektivy (Minářová, E., Ondrášková, K., eds., 2004). Výčet není úplný. Pojmenováním jazyková kultura můžeme obsáhnout čtyři oblasti jevů navzájem spjatých. Do jazykové kultury lze pojmout tyto jevy: kultura jazyka a jeho kultivování, kultura komunikace včetně jejího kultivování. Kultura jazyka představuje úroveň (stav) jazykového kódu, tedy systému znaků, který slouží k verbální komunikaci, jeho dokonalost a propracovanost. Kultivování jazyka spočívá v péči o jazyk a zahrnuje uvědomělou činnost lingvistů, včetně výzkumu jazyka, popisu jeho norem, vydávání odborné literatury o jazyce a činnosti kodifi kační. Kultura řeči ve smyslu
jako lingvistická disciplína, její p ř edm ě t a cíl zkoumání
kultury komunikace je docílená úroveň konkrétní komunikace uživatelů jazyka, a to stav komunikace mluvené a psané, dosažená jazyková správnost komunikátů, jejich dokonalost a slohová vytříbenost, ústrojnost a funkčnost. Probíhající kultivování řeči představuje péči o kulturu řeči, o kultivovanou jazykovou komunikaci. Jde o záměrnou jazykově kulturní činnost, včetně jazykové, slohové a komunikační výchovy školní (i mimoškolní). Nelze opomenout vliv sdělovacích prostředků (masmédií), vydávání populárně odborné literatury o češtině atd.
Při úsilí o kultivovanou verbální komunikaci předpokládáme tyto skutečnosti: Komunikant (autor textu, mluvčí nebo pisatel) by měl znát jazyk (kód), jímž komunikuje, a osvojit si jeho systém a zákonitosti, dále by měl komunikovat jazykově správně a stylisticky vhodně a vytříbeně.
Jazyková správnost textů spočívá v jejich správnosti lexikální a gramatické. Vyjadřování jazykově správné pak předpokládá respektování a dodržování příslušných jazykových norem ve všech rovinách (vrstvách) jazyka. Jazykové normy jsou posléze zachyceny kodifi kací. Odchylka od jazykové normy (resp. kodifi kace) je jazyková chyba . K lexikální a gramatické správnosti přistupuje ještě v psaných komunikátech správnost pravopisná (ortografická) a v mluvených správnost výslovnostní (ortoepická).
Vedle jazykové správnosti je pro kulturu komunikace také důležitý vhodný výběr slov a slovních spojení, a to nejen z hlediska jejich věcného významu, ale i z hlediska jejich slohové hodnoty, slohových vlastností a zamýšlené funkce, dále pak dokonalá stylizace a kompozice textu. Proto jako nezbytný požadavek vedle jazykové správnosti zdůrazňujeme rovněž stylistickou stránku textu – jeho stylistickou vytříbenost. Při kultivované komunikaci je třeba respektovat obecně platné normy stylistické (slohové), ale také specifické stylové normy, které se ustálily jako stylistické zvyklosti v každé společenské komunikaci, v každé komunikační sféře. Existující obecně platné stylistické neboli slohové normy předpokládají, že při tvorbě textů bude respektován požadavek jasnosti, zřetelnosti a srozumitelnosti komunikace, dále se předpokládá plynulost projevu a logické vyjadřování. Nadto pro každou komunikační sféru (stylovou sféru) platí jako důsledek zvyklosti uživatelů jazyka specifické stylové normy, které jsou právě uživateli povětšinou respektovány, eventuálně se očekává, že respektovány budou. Jiné jsou stylové normy odborného vyjadřování, jiné pak normy publicistické komunikace, odlišné normy pro komunikaci administrativní, hovorovou nebo normy pro umělecké vyjadřování. (Blíže o nich v pojednání o jednotlivých funkčních stylech.)
Odchylka od stylistických norem obecně platných i od norem stylových (specifických při utváření konkrétního stylu textu) bývá posuzována jako stylistická (slohová) nebo stylová chyba. Jde o přestupky, jichž se komunikanti dopouštějí vůči předpokládané stylové dokonalosti textu. Nejzřetelněji odhalujeme odchylky od stylových norem u intelektualizovaného veřejného vyjadřování, zvláště u psaného textu, například odborného, administrativního apod. Tyto takzvané věcné styly totiž v nejmenší míře připouštějí stylizaci, v níž se uplatňují individuální stylové rysy autora, naopak tyto projevy (komunikáty, texty) plně respektují vžité konvence a ustálené normy a rovněž vyžadují modelovost ve stylizaci a ustálenou kompozici textu.
Při sledování stylové dokonalosti komunikace nemluvíme o chybách, ale častěji poukazujeme na slohové nedostatky, na nevhodnost nebo nepřiměřenost výrazu, nevytříbenosti při výběru a užití jazykových prostředků, posuzujeme funkčnost nebo nefunkčnost vyjádření apod. Slohové chyby a nedostatky textu vždy hodnotíme v konfrontaci s příslušnými stylovými normami a hodnotíme je na pozadí celého textu.
Stylistika a její teorie posuzuje nejen celý text neboli komunikát, ale je schopna vymezit spoustu údajů také o funkčním užití každého jazykového prostředku, tedy podat jeho stylistickou charakteristiku. Lze říci, že stylistická neboli slohová charakteristika jazykového prostředku už vypovídá o jeho stylistické neboli slohové hodnotě. Stylistická charakteristika naznačuje hypotézu o možném a pravděpodobném uplatnění jazykového prostředku (např. slova) v komunikaci. Plyne tedy současně z lexikálního významu slova a z jeho stylistických vlastností – z příznakovosti. Dříve se uváděl pojem stylistické zabarvení. Stylistická charakteristika slova, svědčící o jeho slohové hodnotě, ztělesňuje všechny funkční vlastnosti, které dané slovo má. K těmto vlastnostem patří: příznak slova plynoucí z jeho náležitosti k hovorovosti, neutrálnosti nebo ke knižnosti, rozsah a frekvence užití slova, jeho případné emocionální zabarvení, případné sepětí s určitou sociální sférou a s funkční stylovou sférou a příslušnost slova k některé z funkčních stylových vrstev aj. Chápeme-li stylistickou charakteristiku jazykového prostředku jako hypotézu jeho předpokládaného uplatnění v komunikaci, je stylová (slohová, stylistická) hodnota spojována vždy se skutečným uplatněním v komunikaci. Je třeba zdůraznit, že stylová hodnota výrazu je zároveň jedním z prvků tvořících stylovou hodnotu celého textu.
Při posuzování stylové hodnoty výrazových prostředků (a nyní máme na mysli především jazykové prostředky) se nám hodnota jeví dvojaké povahy. Může být stálá nebo proměnná. Stálá stylová hodnota souvisí
jako lingvistická disciplína, její p ř edm ě t a cíl zkoumání
s určitou neměnnou vlastností jazykového prostředku, například stálost příznaku expresivity sledujeme kupříkladu ve slově kvičet, hovorovost je stylová vlastnost slova breptat atd. Proměnná stylová hodnota se mění v závislosti na kontextu a bývá označována též jako kontextová. Například slova kráčet nebo pravit s příznakem knižnosti ztrácejí v hovorové komunikaci knižnost a vnímáme je běžně jako více či méně expresivní (v závislosti na kontextu), jak lze sledovat z těchto dokladů z hovorové komunikace – Kam kráčíš? A copak na to pravil?
Stylistika jako každá vědní disciplína si vypracovala svou vlastní stylistickou terminologii. Nadto jako lingvistická disciplína využívá všech termínů lingvistických, literárněvědných, estetických i termínů jiných vědních oborů a učení, z nichž čerpá a s nimiž se při výzkumu stýká.
Stylistická terminologie neboli odborné názvosloví je proto značně nesourodé a v mnohém nejednotné.
Stylistika představuje nauku o stylu verbální komunikace, a proto můžeme také pracovat s příslušnou terminologií nauky o komunikaci neboli teorie komunikace. Ta sleduje různé komunikační systémy a znaky. Také ty nám mohou sdělit celou řadu informací, jak nás o tom přesvědčují světelné signály připomínající zákaz, ostrahu, varování, příkaz aj. Rovněž různé grafické znaky a značky (včetně piktogramů) mohou při komunikaci v určitých situacích suplovat prostředky verbálního jazyka. Člověk nakonec může komunikovat i mimikou a gestikulací, i když jen omezeně. Do jisté míry lze myšlenky předávat i přijímat při určité abstrakci také výrazovými prostředky hudby, malířství, sochařství apod., tedy jinými dorozumívacími kódy. Při vší mnohotvárnosti různých komunikačních znaků a systémů, jimiž může člověk vstupovat v komunikaci s jinými, jeví se nakonec nejdokonalejším komunikačním prostředkem právě jazyk – jazykový kód.
Každá jazyková neboli verbální komunikace se uskutečňuje, jak bylo uvedeno, verbálními komunikáty. Komunikáty lze defi novat jako základní jednotky sdělování, tedy jako komunikační útvary, jimiž je realizována jazyková komunikace ve společnosti. Komunikační proces probíhá vždy za určité komunikační situace. Tu vytvářejí nejen účastníci
komunikace – komunikanti, ale také celý soubor přítomných a působících faktorů objektivních, jako například prostředí, v němž probíhá komunikace, situace při komunikaci apod. Výsledkem úsilí komunikantů a mezi nimi probíhajícího komunikačního procesu je verbální komunikace. Je svým způsobem jedinečná, neopakovatelná, funkčně i jinak diferencovaná a souvisí s různými tématy i s rozličnými oblastmi života lidské společnosti.
Stylistika využívá také vedle tradičních stylistických termínů a termínů spjatých s komunikací těch, které přinášejí nové rodící se teorie, například obecná teorie informace, teorie textu aj. Tak pro jeden a týž pojem máme vedle sebe označení projev (event. jazykový projev), promluva, text, komunikát (event. verbální komunikát). Jejich užití bývá rozkolísané a nejpevnější se jeví i nadále tradiční stylistická terminologie.
V české teoretické a praktické stylistice v posledních desetiletích je rozvíjena teorie stylu, která se v podstatě opírá o pojetí jazykového stylu definovaného a propracovaného koncem dvacátých let a v průběhu třicátých let 20. století i v letech dalších pražskou jazykovědnou školou neboli Pražským lingvistickým kroužkem. Jeho představitelé Bohuslav Havránek, Vilém Mathesius, Roman Jakobson, Miloš Weingart, Josef Vachek, Bohuslav Trnka, Vladimír Skalička aj. pracovali v jazykovědě při zkoumání jazyka a řeči metodou funkčně strukturální. Už v Ottově slovníku naučném nové doby z roku 1940 uvádí B. Havránek, že styl je „individualizační (svébytná) organizace jazykového strukturního celku, jakým je každý daný jazykový projev“ (Havránek, B., 1940, s. 472).
Postupně docházelo k dalšímu tříbení názorů na styl, zvláště byl zdůrazňován promyšlený výběr jazykových prostředků. Bohuslav Havránek svou původní defi nici stylu rozvinul a zpřesnil takto: „Styl je způsob užití (výběr) jazykových prostředků v daných jazykových projevech jak podle jejich konkrétního cíle, formy a situace, tak podle individualizačního zaměření (např. emotivního, estetického aj.) mluvčího, resp. pisatele.“ (Havránek, B., 1963, s. 77.) Jde o takzvanou výběrovou koncepci pojetí stylu, kterou přijímáme dodnes.
Přibližně v duchu pojetí stylu jako výběru a uspořádání výrazového materiálu rozvíjejí v dalších letech své stylistické teorie lingvisté Pavel Trost, Quido Hodura, Josef Filipec, Karel Hausenblas, Alois Jedlička, František Daneš, Vladimír Staněk, Milan Jelínek aj.
V pojetí stylu nedochází vždy ke shodám, neboť jednotlivé názory vycházejí často ze zcela odlišných přístupů k problému. V širším chápání stylu jde o celkový pohled na svéráznost vyjadřování v určité sféře společenské komunikace, v konkrétní komunikační situaci apod.
Styl pak chápeme široce jako specifi kum nejen v oblasti jazykové, ale i kompoziční, textové. Při tomto vymezení se ukazuje, že posuzování a zkoumání úrovně stylu verbální komunikace nepřísluší jen stylistice, i když má k jazykové komunikaci nejblíže. Lingvisticky orientovaná stylistika může postihnout jazyk v jeho komunikační funkci (tj. jazyk jako řeč, mluvu – parole) pouze z některých aspektů a při hodnocení stylu je nezanedbatelná také stránka emotivního a estetického působení projevu, jeho případná persvaze, průvodní empatie k adresátovi plynoucí ze stylu textu apod.
Stylistika pracuje nejen s pojmem jazykový styl nebo jen styl (ve smyslu jazykového stylu), kdy máme na mysli především výběr a uspořádání jazykových prostředků, ale užívá také pojmu širšího – literární styl. Ten v sobě zahrnuje i styl jazykový, dále svéráznost stránky kompoziční v nejširším pojetí. V případě literárního stylu jde o osobitý výběr a ztvárnění prvků roviny tematické a textové, zpracování stránky ideové a obsahové, ale nesmí být opomenuto adekvátní jazykové ztvárnění.
Rovněž pojmy jazyk autora a styl autora je třeba od sebe odlišovat, podobně jako nelze směšovat jazykové útvary a existující jazykové (funkční) styly
Nejvýstižněji lze vymezit pojem funkčního stylu takto: Funkční styl chápeme jako záměrný a cílený, eventuálně i uvědomělý výběr výrazových prostředků (zvláště jazykových, ale i tematických a textových) a jejich stylizační a kompoziční uspořádání, které odpovídá určité funkci a cíli komunikátu, komunikační situaci a všem dalším okolnostem. Mezi základní funkční styly současného českého spisovného jazyka patří styl prostěsdělovací (neboli běžnědorozumívací, hovorový), odborný, administrativní, publicistický, umělecký a řečnický a v teorii se objevuje vymezení dalších stylů.
V teorii stylistiky se setkáváme nově s termínem stylém. Teoretická stylistika nazývá stylémy jazykové a stylové jevy a prostředky, které nejvýrazněji utvářejí styl textu a pomocí nichž se styl vyhraňuje a prosazuje. Jde o prvky (jazykové prostředky, jazykové jevy), které jsou stylově velmi aktivní, výrazně příznakové. Například jiné jsou stylémy hovorové (např. kolokvialismy letět nakoupit, skočit si něco vyřídit), jiné publicistické (např. automatizované fráze – vstoupit do Evropy, praní špinavých peněz) apod. Stylém je stylizační prvek (prostředek, jev), který „dělá“ styl stylem. Pomocí stylémů se styly vyhraňují, ve výrazivu pak specifi kují a jsou stěžejním a konstituujícím jevem každého objektivního (funkčního) stylu.
terminologie a její vymezení
Označení styl objektivní užíváme tehdy, pomineme-li rozdílnost stylizace jednotlivců (mluvčích nebo pisatelů, tj. komunikantů) a zobecníme-li shodné rysy a vlastnosti komunikátů plnících tutéž funkci. Máme na mysli styl komunikátu, který bývá obvykle výrazně ovlivněn působením některého z objektivních stylotvorných faktorů, i když se na utváření stylové podoby textu podílejí všechny. Tak například s přihlédnutím k funkci, která především usměrňuje styl textu, rozlišujeme mezi objektivními styly právě styly funkční. (Věnujeme jim pozornost v samostatných kapitolách.)
Další objektivní styly můžeme vymezit například podle těchto stylotvorných faktorů: forma komunikátu, jeho ráz, možnost nebo nemožnost přípravy ke komunikaci atd. Forma komunikace dává vznik objektivnímu stylu komunikátů mluvených a stylu komunikátů psaných. Ráz komunikace odděluje od sebe objektivní styl komunikátů soukromých a styl komunikátů veřejných, oficiálních. Možnosti přípravy odlišují styl komunikátů připravených a styl komunikátů nepřipravených, spontánních, eventuálně s různou mírou a formou přípravy. Počet a střídání mluvčích dává vzniknout stylu těchto dichotomních komunikátů – monologického a dialogického. Možnost nebo nemožnost realizovat kontakt s adresátem výrazně od sebe odlišuje styl komunikátů s přímým kontaktem s adresátem nebo s kontaktem nepřímým, popřípadě styl bez kontaktu.
Z uvedeného vyplývá, že při pojmu objektivní styl odhlížíme od subjektivních faktorů a sledujeme utváření stylu především pod vlivem faktorů objektivních, z nichž některý se může jevit jako dominantní.
Zaměříme-li se na podrobnější analýzu objektivních stylů, tak lze v rámci těchto stylů analyzovat styly subjektivní, eventuálně individuální, autorské. Nejzřetelněji je sledujeme v komunikaci hovorové, méně je individualita autora a jeho slohová kreativita (tvořivost) zjevná u intelektualizovaného vyjadřování odborného nebo administrativního, kdy styl vymezují poměrně pevné jazykové i stylové normy. Nejvýrazněji se uplatňuje autorův individuální styl ve všech žánrech umělecké literatury, ve stylu esejistickém, popřípadě v esejistických útvarech publicistických, v oslavných nebo příležitostních řečnických projevech.
Konkrétní styl jednoho textu nazýváme stylem singulárním. Styl, který je výrazně ovlivněn jedním stylotvorným faktorem, nazýváme styl simplexní, stylová podoba textů utvářející se vlivem většího počtu stylotvorných faktorů představuje styl komplexní.
3.1 Český národní jazyk a jeho stratifikace
Verbální komunikace z aspektu teritoriálního a sociálního
Nejrozšířenějším komunikačním prostředkem je jazyk. Není uceleným a stabilizovaným systémem, kterého užíváme v nezměněné podobě v každé komunikační situaci a v každém teritoriálním a společenském, respektive sociálním prostředí. Český národní jazyk je z hlediska uplatnění svých výrazových prostředků bohatě diferencován. Základní diferenciace vyplývá ze tří stěžejních aspektů. Jedním z nich je existence jednotlivých útvarů a poloútvarů národního jazyka představující diferenciaci národního jazyka z aspektu teritoriálního a sociálního. Diferenciace z jiného aspektu nahlíží na vzájemnou prestiž strukturních útvarů při jazykové komunikaci v určité funkční, sociální a společenské sféře a vymezuje útvary prestižní a neprestižní. Ke komplexní diferenciaci je třeba pohled na stratifi kaci češtiny doplnit o funkční stylistickou diferenciaci, tedy o cílené a funkční užití jazykových prostředků českého jazyka, jak je vymezují vžité stylové a komunikační normy a komunikační zvyklosti uživatelů jazyka.
3.1.1 Útvary a poloútvary národního jazyka
Při komunikaci češtinou máme k dispozici veškerý výrazový materiál českého národního jazyka . Představuje soubor různých podob jazyka, různých systémů jazykových prostředků, které jsou vymezeny z výše uvedených aspektů teritoriálně (územně), sociálně i funkčně. Nejčastěji o nich hovoříme jako o jednotlivých útvarech národního jazyka . Patří k nim tyto: spisovný jazyk, obecná čeština, interdialekty a dialekty.
Spisovný jazyk je základním útvarem českého národního jazyka a jediným útvarem, který je zcela kodifi kován. Je zachycen a kodifi kován v lingvistické literatuře, v mluvnicích a ve slovnících spisovné češtiny. Je také vnitřně stylově rozrůzněn, diferencován. Slouží oficiální komunikaci ve společnosti, má reprezentativní funkci, je jazykem oficiálního a reprezentativního kultivovaného vystupování, vyjadřujeme se jím ve stylové sféře odborné, administrativní, oficiální řečnické, v psané žurnalistice aj. Je jazykem, jemuž se vyučuje ve škole a jímž by se ve škole vyučovat mělo. V uměleckém vyjadřování může sloužit jako základní vyjadřovací prostředek vedle funkčního užití útvarů nespisovných. Při posouzení vzájemné prestiže útvarů národního jazyka se spisovná čeština jeví vůči ostatním útvarům národního jazyka jako útvar prestižní. Prestižnost plyne z toho, že slouží oficiální komunikaci a všem jazykovým kontaktům s vyšší kulturní funkcí. Je také součástí naší národní kultury a znalost spisovné češtiny v projevech oficiálních je pak znakem kulturního a kultivovaného člověka. Ostatní útvary se jeví ve veřejné komunikaci vůči spisovné češtině jako útvary neprestižní.
Součástí spisovného jazyka je hovorová vrstva spisovných jazykových prostředků, jež spolu s ostatními výrazovými prostředky hovorovými slouží vyjadřování běžně dorozumívacímu neboli hovorovému, a především mluvenému. Prostředky běžně dorozumívací stylové vrstvy, častěji uváděné jako vrstvy hovorové, pronikají také do mluvených projevů ostatních stylových sfér.
Nespisovnými útvary jsou obecná čeština, interdialekty a dialekty.
Představují útvary strukturní se specifičnostmi v celém systému jazykových prostředků, v lexiku i v gramatice.
Obecná čeština bývá vymezována jako nespisovný útvar interdialektové povahy s výraznými rysy středočeskými a často se uvádí, že v případě obecné češtiny jde od původu o středočeský dialekt nebo interdialekt. Představuje mluvu užívanou běžně v celých Čechách a v některých jazykových jevech přesahující i na Moravu, i když nesystematicky a nikoli na celé moravské území. V současnosti pak obecná čeština začíná navzdory své nespisovnosti pronikat i do mnohých projevů polooficiálních a veřejných, například žurnalistických. Silně proniká do jazyka současných fi lmových scénářů, do dialogů moderního dramatu i prozaických textů krásné literatury. Jak bylo uvedeno, na celém území českého národního jazyka však není obecná čeština přijímána zcela běžně jako přirozený a živý jazyk každodenní běžné komunikace. Například na Olomoucku, Ostravsku a vůbec v celé oblasti lašských nářečí je ještě silné povědomí nářeční a obecná čeština se pociťuje jako útvar tamějšímu území
nepřirozený, cizí. Naopak v okolí Brna už silně proniká do mluvy mladé a střední generace, i když nesystematicky a s různou intenzitou, často jen v některých jevech. Nelze pominout také vlivy sociolingvistické –sociální prostředí komunikujících, jejich vzdělání a pracovní zařazení, dále vliv rodinného prostředí, rozdíly povahy společenské apod. To vše pak výrazně ovlivňuje výběr a užití konkrétního kódu.
Interdialekty vymezujeme jako nadnářeční nespisovné útvary, které si podržují některé teritoriální charakteristické jazykové rysy několika blízkých dialektů. J. Bělič o nich hovořil jako o obecných nářečích, která vznikají „vyrovnáváním starých místních nářečí“ (Bělič, J., 1972, s. 10). Jde o nestabilizovaný (ale stabilizující se) nespisovný útvar národního jazyka, o vývojové stadium blízkých dialektů, kdy se už sousední dialekty oprostily od svých specifických a výlučných znaků. Známe interdialekt středomoravský, jímž mluví obyvatelé Brna (pokud už nepřecházejí k obecné češtině, jak to spatřujeme u mladé generace) a Olomouce (pokud ještě nesetrvávají zcela v hanáčtině). S určitou mírou zobecnění lze uvést také existenci interdialektu východomoravského, lašského. (Nutno podotknout, že komplexní monografický popis současných moravských interdialektů nám dosud chybí.)
Za tradiční teritoriální nespisovné jazykové útvary považujeme dialekty, které jsou od sebe navzájem zřetelně hláskově i tvarově a popřípadě syntakticky a lexikálně vymezeny. Podle J. Běliče rozlišujeme čtyři (eventuálně pět) nářečních skupin, k nimž patří nářeční skupina česká v užším smyslu, středomoravská (hanácká), východomoravská (moravskoslovenská), slezská (lašská), popřípadě nářečí polsko-českého smíšeného pruhu (Bělič, J., 1972, s. 11).
Kromě strukturních jazykových útvarů rozlišujeme ještě v češtině poloútvary. Jde o záležitost, která se netýká jazyka v celém systému, ale pouze slovní zásoby neboli lexika. Jevy roviny lexikální mohou být spjaty také se specifičností spojení syntagmatických. Z hlediska sociálního se jako poloútvary zřetelně vyčleňují slang, profesní mluva (profesionalismy) a argot
Pro postižení konkrétní jazykové komunikace užíváme také pojmů běžně mluvený jazyk (běžná mluva) a městská mluva. Pojem běžně mluvený jazyk je užívám pro souhrnné označení těch jazykových prostředků, jež se využívají v běžných mluvených projevech. Podobně městská mluva zahrnuje jazykovou situaci ve městě a představuje označení současné běžné konverzační mluvy obyvatel města. Obvykle jde o využití dvou nebo tří útvarů národního jazyka, o jejich prolínání, symbiózu.
3.1.2 Vzájemná prestiž strukturních útvarů při jazykové komunikaci
Uživatelé češtiny jako svého mateřského jazyka pociťují jistou vážnost a okázalost jednoho strukturního útvaru vůči útvaru druhému, především pak si uvědomují společenskou prestiž jazyka spisovného. Český národní jazyk, jenž je pojímán jako soubor existujících útvarů a poloútvarů, je schopen zajišťovat jazykovou komunikaci v různých komunikativních sférách. Jednotlivých útvarů neužíváme nahodile, libovolně, volba jazykového kódu je zcela záměrná. Při sociolingvistickém pohledu je třeba vidět poplatnost určitého útvaru právě jen určité sociální sféře a vázanost některých jazykových prostředků jen na určitý okruh uživatelů, vymezený přibližně stejnými společenskými a sociálními faktory, jimiž jsou například vzdělání a s ním související zaměstnání, profesní zařazení komunikujících, jejich místo, postavení a uplatnění ve společnosti aj.
Výběr z hlediska jazykového (komunikačního) kódu, a tedy výběr z útvarů národního jazyka, je cílený, promyšlený, daný zvyklostmi (územ) společenské komunikace. Volba mezi spisovností a nespisovností bývá ovlivněna funkcí a normami požadovaného vystupování ve společnosti. V komunikaci pak sledujeme prestižnost některých útvarů národního jazyka nad útvarem jiným. Tak například spisovný jazyk se stává prestižním útvarem vůči útvarům ostatním, podobně spisovná čeština ve své hovorové podobě může být přijímána jako prestižní vůči interdialektu, ten se jeví zase jako prestižní vůči dialektům, které bývají veskrze neprestižní (Chloupek, J., 1971 a jiní).
3.1.3 Funkční užití jazykových prostředků češtiny
Vedle faktorů spojených s teritoriálním, společenským a sociálním prostředím – se všemi vlastnostmi a okolnostmi, které plynou z této diferenciace a které ovlivňují verbální komunikaci, vystupuje do popředí ještě stěžejní faktor – funkce jazykové komunikace. Rovněž jazykové prostředky českého jazyka jsou nositeli určitých stylistických vlastností a jejich osobité stylistické uplatnění v komunikaci bývá funkční. Konečným výsledkem je komunikace funkčně diferencovaná, vznik funkčních stylových sfér se stylistickou diferenciací textů. (Blíže viz další výklady.)
Jazyková a stylová rozmanitost mezilidské verbální komunikace souvisí se všemi sférami činnosti člověka, neboť jazyk je vždy postaven před nové komunikační funkce a slouží novým komunikačním situacím. Ty představují všechny okolnosti, za nichž je projev pronášen nebo za nichž vzniká psaný text.
Každý komunikát má svůj styl, i když někdy jde o styl méně výrazný, autorsky nevyhraněný, nenápadný. Styl je v textu obsažen vždy a lze říci, že každý text má svůj určitý styl. Styl, stylovou stránku sledujeme i u běžného každodenního sdělení o počasí, které formulujeme například těmito větami: Sněží, Prší; popřípadě Venku sněží nebo Venku prší. Jde o komunikaci, která se ze stylového hlediska jeví jako stylově neutrální ve srovnání s možným sdělením stylově příznakovým, například provázeným citovostí a podivem: Toto prší! – To nám prší. – No ne, to nám prší! Jako stylově příznakové, i když s příznakovostí jiného charakteru, přijímáme také vyjádření v krásné literatuře, které může být stylizováno takto: Sněhová vločka poletuje a hledá druhou a obě pak se snášejí lehounce jako pírka v bezvětří k zemi, aby se přidaly k bílé závěji nad krajinou. V odborných textech bývá uvedeno: Na našem území sněží nebo padají sněhové srážky. Stylově příznaková bude také zjevně okázalá snaha po „jinakosti sdělení a odbornosti“ (i když méně zdařilá) v případech, kdy se v rozhlasových nebo televizních meteorologických zprávách dovídáme, že na celém území padaly srážky ve formě deště, místy ve formě sněhu (místo prostého vyjádření pršelo, místy sněžilo).
Uvedli jsme, že každý komunikát má svůj styl, který se vytváří právě v procesu konkrétní komunikace. Styl vzniká a vyvíjí se postupně tak, jak komunikát vytváříme, jak text plyne. Styly jsou rozmanité, různorodé. Jen zřídka se setkáváme s komunikáty různých autorů, které by byly jazykově a stylově shodné. Těmi ojedinělými jsou například stereotypní zdvořilostní pozdravy a obraty, konvenční poděkování, krátké omluvy a jiné projevy vžité společenské konverzace. Také některé pasáže úřední korespondence, kupříkladu závěrečné části úředních dopisů, představují do jisté míry vžitou schematičnost a modelovost vyjadřování.
V procesu vývoje společnosti se nerozvíjí jen naše komunikační potřeby a jim odpovídající vyjadřovací styly, ale vyvíjí se také sám jazyk. Například uvnitř českého národního jazyka sledujeme mimo jiné i pronikání jevů nespisovných do obecného úzu, zjišťujeme pokračující