ELEGANCE
HANA BENEŠOVÁ
PRVNÍ DÁMA ELEGANCE
HANA BENEŠOVÁ
Miroslava Burianová
MIROSLAVA
BURIANOVÁ PRVNÍ DÁMA ELEGANCE
Vydala Grada Publishing, a. s.
U Průhonu 22, Praha 7 obchod@grada.cz, www.grada.cz jako svou 8697. publikaci a Národní muzeum
Václavské náměstí 1700/68
110 00 Praha 1 – Nové Město www.nm.cz
Autorka kapitoly:
Strategie a podoby zevnějšku Edvarda a Hany
Benešových: doc. Helena Jarošová
Grafický design a sazba: Olga Tlapáková, DiS.
Fotografie: Olga Tlapáková, DiS.
Jazyková redakce: Mgr. Jana Kárová
Mgr. Dana Šťastná Flídrová
Restaurování: Ing. Dominika Nagyová
MgA. Dana Szemályová
Bc. Anna Šrámková
Bc. Veronika Šulcová
Bc. Anna Triščová
Bc. Veronika Váchová
Recenzenti: doc. PhDr. Helena Jarošová, PhD.
Mgr. Petr Zídek, PhD.
Vědecká redakce: PhDr. Vanda Marešová
Anglický překlad: Petr Somogyi
Počet stran 336
První vydání, Praha 2022
Vytiskla tiskárna PBtisk a.s., Příbram
© Národní muzeum, 2022
© Grada Publishing, a. s., 2022
Předložená kniha vznikla za finanční podpory
Ministerstva kultury v rámci institucionálního financování dlouhodobého koncepčního rozvoje výzkumné organizace Národní muzeum (DKRVO 2019–2023/12.I.b, 00023272)
Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy: Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.
978-80-271-6701-2 (pdf) Grada Publishing 978-80-7036-698-1 (print) Národní muzeum 978-80-271-3553-0 (print) Grada Publishing
Fotografie na obálce: Velká společenská toaleta Hany Benešové perlové barvy zdobená zlatým lamé, viskózový krepžoržet, 1932–1935. Foto Olga Tlapáková (NM, H8-26.177)
Hana Benešová na návštěvě československých vojáků v Leamingtonu, 23. 7. 1941. (ANM, E. Beneš, foto 1941)
Miroslava Burianová v klobouku od modistky Jolany Kotábové na vernisáži výstavy Doteky státnosti v Jízdárně Pražského hradu v roce 2018. Foto Andrej Halada
Hana Benešová na zahradě v Sezimově Ústí, 1933. (ANM, H. Benešová, dodatky)
V roce 1935, kdy se paní Hana stala první dámou, se toto označení manželky prezidenta, které pochází ze Spojených států amerických, ještě nepoužívalo. Pro všechny byla paní Hanou Benešovou nebo prezidentovou chotí. Její jméno bylo a je spojeno s jednoznačně pozitivním obrazem ženy věrně stojící po jeho boku, ženy ušlechtilé, jemné a obětavé. Poetický titul „první paní republiky“,1 jehož se jí dostalo v časopise Hvězda československých paní a dívek krátce po Benešově zvolení, ale naznačuje i společenskou úlohu, která byla v Československu zcela nová, neboť manželka prezidenta Masaryka Charlotta se jí zhostila jen výjimečně.
Paní Hana se tak vlastně stala první první dámou. A na dlouho tou poslední, která slovo „dáma“ symbolizovala. Právě kontrast mezi jejím stylem a stylem jejích nástupkyň měl vliv na vznik její pověsti módního vzoru. Roli jistě hrála i doba, kdy se paní Hana první dámou stala. Druhé desetiletí první republiky je spojováno s nesmírně elegantní módou. Obdiv ke stylu oblékání paní Hany se ale zrodil až v době jejích nástupkyň. Ve 30. letech 20. století byla noblesa považována za něco zcela samozřejmého, takže tehdejší úcta k paní Haně pramenila z jejích činů, nikoli jen z jejího vzhledu.
Co je to tedy „elegance“ a proč ji tak intenzivně spojujeme s první republikou? Slovo „elegantní“ vychází z latinského „elegantia“, což znamená uhlazenost, vkus a je odvozeno od „elegere“, tj. slovesa „vybírat“. Schopnost výběru je s vkusem nerozlučně spojena. Netýká se však jen módy, ale i jazyka, chování nebo umění.2 Je to vlastně abstraktní pojem, který může zachycovat značně subjektivní pohled na estetično. Krásný totiž ještě neznamená vkusný. Vkus je obecnější a trvalejší pojem než krása nebo móda. Vkus je spojen se schopností výběru. Vkus spojuje v charak-
terovou jednotu. Pro celkové vyznění oděvu tedy hrají značnou roli nejen oděv a doplňky, ale především samotná osobnost: „Jest velký rozdíl mezi ženou elegantní a elegantně oděnou. Řekneme-li o někom, že jest elegantní, míníme tím něco, co je jaksi neviditelně spjato s celou jeho bytostí, tak, že často bychom nemohli ani říci, v čem to tkví.“3 Elegantní je tedy ještě o něco více než vkusný. S kultivovaným tělem a vkusným oděvem se měla snoubit i ušlechtilost duše. Alespoň tak to ve svých textech formulovala Milena Jesenská. Jedině tak mohla vzniknout dokonalá jednota a soulad celku.
Osobní styl paní Hany vycházel z její osobnosti a životního stylu. Zdeněk Kárník definoval životní styl jako soubor jevů, které jsou součástí hospodářského, politického
Ateliérová fotografie Hany Benešové z doby, kdy se stala první dámou, foto Esta, 1936. (ANM, H. Benešová, 4876)
a kulturního života v širokém slova smyslu.4 U paní Hany byl nedílnou součástí jejího postavení, nejprve manželky ministra zahraničních věcí (první dáma diplomacie), poté prezidenta republiky (první dáma státu). Po jeho boku se setkávala s politiky, diplomaty, osobnostmi kultury i členy královských rodin. Po jeho boku procestovala značnou část světa. To vše formovalo její osobní vkus, mělo vliv na estetické cítění a pomáhalo kultivovat její osobnost. Paní Hana žila mezi prvorepublikovými elitami. A stejně jako ony bydlela, stolovala, sportovně a kulturně se vyžívala, cestovala, trávila dovolenou a v neposlední řadě se k těmto příležitostem uměla i patřičně obléknout. Právě oděv byl nejviditelnějším znakem příslušnosti k sociální skupině a je tak s životním stylem úzce spojen.
O paní Haně se psalo mnohokrát v souvislosti s jejím manželem. Zatímco Edvard Beneš byl často kritizován, odstavce o ní jsou plné obdivu. Jan Masaryk o ní říkal, že je anděl, a do předmluvy Benešova životopisu od Edwarda B. Hitchcocka z roku 1940 napsal: „V knize se dočtete o paní Benešové, o ženě opravdu velice vzácné: je jemná, světlá a moudrá, a nikdy není dost unavena, aby nepomohla muži, kterého miluje a v jehož konečné vítězství bez výhrady věří. Benešovi jsou nejšťastnější manželská dvojice ze všech, které znám. Je v ní dokonalá harmonie – bez jediného drsného slova.“5 V podobném duchu se nesly i všechny další texty. Jedinou výjimku tvoří vzpomínka Marcie Davenportové, poslední přítelkyně Jana Masaryka. Věděla, že Jan měl Hanu velmi rád, ale jí připadala: „… tak rezervovaná a tak promyšleně neosobní, že si ani neumím představit nikoho, kdo by se s ní cítil skutečně volně“ . 6 Marcia paní Hanu poznala až po válce. V té době byl prezident již nemocný muž a jeho choť trpěla neustálými obavami o jeho zdraví i osud. Proto se snažila návštěvy omezovat a zřejmě ve snaze manžela chránit nebyla paní Hana, jinak vždy empatická, vůči Marcii dostatečně vstřícná.
Určitá uzavřenost paní Hany byla asi i důvodem, proč nevítala ani snahy o zpracování svého životopisu. Ze snahy Oldry Sedlmayerové, přítelkyně prezidenta Masaryka, přednášet o ní, a dokonce v roce 1946 vydat její životopis tiskem, byla přímo nenadšena. V dopise Oldře, kterou osobně znala například ze společných pobytů v Topoľčiankách, se vyjádřila s noblesou sobě vlastní: „Pokud jde o vydání Vašich úvah tiskem – k tomu jest můj postoj zásadně velmi zdrženlivý, jako tomu bylo až dosud ve všech případech obdobných. Odmítala jsem dosud vždy vlastní účast na zveřejnění jakýchkoli dat a faktů, týkajících se mojí osoby.“7 Kancelář prezidenta republiky pak vydání nekvalitního dílka plného chyb a špatné stylistiky zabránila.
Paní Haně byly věnovány jen krátké pasáže v publikacích o Edvardu Benešovi. Ladislav Kunte napsal ve 30. letech 20. století nevydaný životopis Edvarda Beneše s názvem Do třiceti let. Kunte se s paní Hanou osobně znal, byl spolu s ní na podzim 1915 eskortován do vídeňského vězení a v době vzniku rukopisu s ní text dokonce konzultoval.8 Ve sborníku k Benešovým padesátinám se sešla řada vzpomínek, z nichž některé se věnují i paní Haně, například Věnceslava Švihovského a Lídy Švihovské, kteří byli u seznámení Benešových v Paříži.9 Z tohoto sborníku vychází i brožurka Dr. Edvard Beneš, kde Edvard Maška věnoval paní Haně kapitolu.10 Vlastní kapitolu s názvem Zlatovláska měla mít paní Hana i v plánovaném životopisu Edvarda Beneše od Antonína Klimka. Biografie bohužel zůstala jen v rukopise a končí rokem 1918.11 Je napsaná Klimkovým lehkým stylem, ale vychází nejen ze starších zmiňovaných životopisů, ale i z hluboké znalosti pramenů.
Rozsáhlé dvousvazkové dílo Jindřicha Dejmka je zaměřené na mezinárodní vztahy, biografie od Antoina Marèse12 doplňuje bádání o francouzské prameny. Dlouhodobě se osobnosti prezidenta Beneše věnují i Milan
Hauner a Zbyněk Zeman.13 Prezidentovu osobnímu životu a každodennosti je věnována kniha Karla Novotného a Zlaty Kufnerové Člověk Edvard Beneš. Soukromí poodhalují i edice korespondence a deníků manželů Benešových se skvělou úvodní studií od Jany a Jaroslava Čechurových.14
Prvním podrobnějším životopisem přímo paní Hany byla kapitola v knize Pavla Kosatíka Manželky prezidentů. Deset žen z Hradu. 15
Na tento koncept navázal kapitolou v knize Po boku. Šestatřicet manželek našich premiérů Petr Zídek,16 který je také autorem jediných prací věnovaných přímo Haně Benešové; v roce 2013 vyšla Hana Benešová: 1885–197417 a o rok později Hana Benešová. Neobyčejný příběh manželky druhého československého prezidenta (1918–2018). 18 Ta se velmi podrobně věnuje životním osudům paní Hany. Jedná se o široce pramenně založenou a zároveň čtivou biografii, kde je věnován značný prostor i každodennosti manželů Benešových. Přestože móda a osobní vkus paní Hany stojí logicky na okraji autorova zájmu a ani životní styl není jeho hlavním tématem, monografie o nich velmi dobře vypovídá.
Zdeněk Kárník v roce 2003, kdy vydal třetí díl svých Českých zemí v éře první republiky, konstatoval, že: „… změnám v životním
stylu obyvatel první republiky se dějepisectví dosud téměř vyhýbalo“. 19 A bohužel další léta v českém dějepisectví mnoho změn nepřinesla. Naopak prací k nejrůznějším otázkám první republiky je celá řada. Výjimečné místo zaujímají syntézy Zdeňka Kárníka,20 Antonína Klimka,21 Jiřího Kovtuna22 či Věry Olivové.23 Problematice elit se dlouhodobě věnoval František Svátek.24
O životním stylu a oděvu jako jeho nedílné součásti se dozvídáme často náhodně z písemností, jako jsou paměti, vzpomínky, deníky, korespondence, účetní materiál a další, ať už vydaných, či uložených v archivních fondech. Pominout nelze ani sekundární prameny, jako je dobový tisk. Především společenské časopisy, např. Pestrý týden a Pražský ilustrovaný zpravodaj, zachytily nejen společenské události v Československé republice, ale i život jejích osobností, například diplomatů, a to nejen textově, ale i obrazově.
Základní souvislosti s vývojem módy v Československu nabízejí publikace Evy Uchalové Česká móda 1918–1939: elegance 1. republiky25 a Ludmily Kybalové Od „zlatých dvacátých“ po Diora26. Osobní styl odívání paní Hany lze pak sledovat v kontextu doby v módních časopisech. Vynikající úroveň měly Eva a Vkus, velký dosah například Hvězda československých paní a dívek
Hana Benešová jako čestný host XI. reprezentačního plesu spolku Komenský v Obecním domě. (Pestrý týden, r. IV, 23. 1. 1932, č. 7)
a tzv. ženské hlídky, tj. přílohy novin. K těm kvalitnějším patřila Modní revue, do které ve 20. letech přispívala Milena Jesenská. Obsáhlou antologii jejích textů i pro další periodika vydala Marie Jirásková.27
Velmi cenným zdrojem informací jsou ikonografické prameny jako filmy a především fotografie. Těch se dochovalo opravdu velké množství především v samotných pozůstalostech manželů Benešových. Fotoarchiv Edvarda
Beneše uložený v Archivu Masarykova ústavu je digitalizovaný a dostupný on-line.28 Další část je uložena v Archivu ministerstva zahraničních věcí. Zásadní roli pak hrají fotografie ve fondech Edvard Beneš a Hana Benešová v Archivu Národního muzea.
Dochované fotografie pomáhají rekonstruovat, a tudíž přiblížit život manželů Benešových, jejich životní styl, oficiální akce i soukromí. Dokládají osobní styl paní Hany, kulturní zájmy, cestovatelské aktivity, vztahy a vazby na další osobnosti apod. Nejdůležitějším ikonografickým pramenem jsou tisíce fotografií z fondu Edvarda Beneše v Archivu Národního muzea. Mimořádně přínosné jsou i nově získané a dosud neznámé fotografie od rodiny, které jsou citovány jako fond
Hana Benešová – dodatky.29
Když se v roce 2010 objevila možnost koupit pro sbírku Národního muzea kožich z opice a tchoří přehozy z majetku paní Hany Benešové, nezdála se nabídka příliš důvěryhodnou. Benešův fotoarchiv nebyl natolik zpracovaný a digitalizovaný, aby bylo možné kožich ztotožnit na fotografii. Jasné bylo jen to, že kožešiny nosila paní Hana často. V archivních dokumentech se však podařilo potvrdit, že informace nabízejícího o předchozí majitelce a jejím vztahu k manželům Benešovým jsou správné.
Opičí kožich Hany Benešové nemá příliš dlouhý vlas, tj. nepatří k těm nejkvalitnějším. Při převzetí měl velkou trhlinu rukávu, která stejně jako nepůvodní podšívka svědčí o opakovaném nošení. Krátká délka nazna-
čuje, že vznikl po roce 1935, ale přesnější datace není možná. Jednalo se určitě o kožich pro večerní společenské příležitosti. Paní Hana ho mohla nosit přes velkou večerní toaletu, například do divadla. Většina snímků z divadla vznikla v lóži nebo přilehlém salonku, kdy už paní Hana kožich odložila. S kožichem se tak pojilo více otázek než odpovědí a vypovídací hodnota o osobním stylu paní Hany byla nedostatečná. Teprve velký soubor osobních předmětů manželů Benešových, který nabídly v roce 2018 Národnímu muzeu příbuzné paní Hany (mezi nimi i přes 80 oděvů, doplňků, módních předmětů a etnografických textilií), mohl přispět k rekonstrukci jejího osobního stylu.
Tato kniha není životopisem, ten vyčerpávajícím způsobem zpracoval Petr Zídek, přesto jsou úvodní kapitoly pojaty chronologicky a přibližují život manželů Benešových s důrazem na životní styl. Následující pasáže nazvané Osobnost a styl se zaměřují na to, jakým způsobem se manželé Benešovi stali – stejně jako další osobnosti první republiky – módními vzory, jak svůj osobitý styl budovali a co je inspirovalo. V nejrozsáhlejší části knihy s názvem Diskrétní elegance pro všechny příležitosti je věnován prostor mnoha konkrétním příkladům ze života Edvarda a Hany Benešových. Závěr hledá kořeny vzniku kultu Hany Benešové jako módní ikony a Edvarda Beneše jako vzoru gentlemana a dokládá je na příkladu předmětů ze sbírek českých paměťových institucí.
Kožich z opice není jediným předmětem z pozůstalosti paní Hany, který se nepodařilo na fotografiích ztotožnit. Ale svým způsobem je předmětem symbolickým. Paní Hana byla považována za vzor nenápadné elegance a ušlechtilosti. Tyto vlastnosti v sobě spojuje i mimořádná kožešina. Její výjimečnost spočívá mimo jiné v tom, že právě spolu s ní se začal příběh paní Hany jako první dámy elegance v Národním muzeu.
Paní Hanu musíme vnímat v kontextu Edvarda Beneše, protože to jemu podřídila celý svůj život, když mu stála více než 40 let oddaně po boku. Karel Čapek vzpomínal na slova prezidenta Masaryka, že: „… bez Beneše bychom tu svou republiku neměli. Ale pravda svatá je, že bez paní Hany Benešové bychom neměli toho našeho úžasně houževnatého, nezlomitelného a svrchovaně úspěšného Beneše…“30
Narodili se za rakousko-uherské monarchie, kterou Beneš pomáhal rozbít. Prožili šťastná léta v první republice, emigraci v Anglii a konečně i návrat do Československa v roce 1945, které však již nebylo tím Československem, jaké před válkou opustili. V životě Edvarda Beneše a jeho ženy se odráží značná část událostí, tedy dějin střední Evropy 1. poloviny 20. století. Někdy byl Beneš jejich tvůrcem, někdy spíše jejich obětí. Paní Hana s ním zažila vzestupy i pády. „Doba, která nás všechny zavazuje, abychom v ní obstály. Nás všechny především tím, že věrně stojíme u svých mužů, při jejich díle a při jejich boji…,“31 řekla v projevu ke Svátku matek 9. května 1941. Nebyla to jen slova.
Manželé Benešovi se vracejí po 2. světové válce do Prahy, 16. 5. 1945. V Benešově politické kariéře se jednalo o výjimečný okamžik plný emocí. Jednoduchý anglický kostým a perfektně padnoucí oblek na míru vyjadřovaly hodnoty jako tradice, nadčasovost a důvěryhodnost. (ANM, E. Beneš, foto 1945)
1. PO BOKU VĚDCE A ODBOJÁŘE (DO ROKU 1918)
Hana Benešová se narodila 16. července 1885 v Domaslavicích (tehdy Deutzendorfu) na úpatí Krušných hor jako Anna Vlčková. Kromě ní měli Vlčkovi ještě dva syny –Josefa a Václava. Když jí bylo čtrnáct, vzala ji k sobě do Prahy její teta Eva Šulcová. Pokud nějaké okamžiky zásadně ovlivnily Annin život, tak tento byl jistě tím prvním. Eva Šulcová byla finančně zajištěná, a dívce tak mohla poskytnout to nejdůležitější pro život: vzdělání a první společenské kontakty. Po obecné a měšťanské škole Anna navštěvovala Městskou průmyslovou školu pokračovací pro dívky. Kromě běžných předmětů se tak učila řadě ručních prací. Následovala obchodní škola, kde dva roky studovala tzv. denní běh pro dámy.32 Neměla tedy ani maturitu – to by musela absolvovat jediné dívčí gymnázium Minerva, kam chodila například Alice Masaryková. Ovšem touha po vzdělání u ní byla přirozená. Svědčí o tom i její školní prospěch. Dalo by se říci, že byla snaživou, vzornou dívkou, která měla na vysvědčení jen jedničky a dvojky.
Jaký osud čekal vzornou dívku? Na prahu dospělosti se Anna vzepřela a projevila jistou dávku rebelství a odporu vůči zažitým měšťanským hodnotám. Od dětství se přátelila s Annou Oličovou, řečenou Aťa. Aťa byla dcera pražského policejního komisaře a dvorního rady Václava Oliče, v jehož domě Anna s tetou Šulcovou později bydlely. Právě s Aťou se Anna rozhodla zdokonalit si francouzštinu, a to nejlépe v Paříži. Bigotně katolická a přísná teta, která se ji snažila uchránit od všech světských svodů, kupodivu souhlasila.
V květnu 1905 se dívka z Domaslavic ocitla ve městě nad Seinou. Aťa tam byla již od února, a tak měla Anna vstup do tohoto nového světa značně ulehčený. Bez poněkud omezujícího dohledu tety Šulcové
Ateliérová fotografie Hany Vlčkové ve věku kolem 16 let, asi 1901. (ANM, H. Benešová, dodatky)
se Anně otevřely zcela nové obzory. Dívky bydlely v samotném centru Paříže na ostrově Île Saint-Louis (menší ostrov v těsném sousedství ostrova Île de la Cité s katedrálou Notre Dame). Navštěvovaly kavárny, výstavy v muzeích a galeriích. Seznámily se i s dalšími mladými Češkami a se zástupci české kolonie v Paříži. Po půlroce se rozhodly prohloubit si vzdělání jako mimořádné posluchačky pařížské univerzity. Po vzniku republiky patřilo k dobrému tónu „studovat“ rok na pařížské vysoké škole, avšak počátkem století se k takovému kroku odhodlalo jen minimum dívek. Ve skutečnosti dívky navštěvovaly jen přednášky, neskládaly zkoušky, a nemoh-
ly tudíž školu absolvovat. V osobních dokumentech paní Hany se ovšem dochovalo potvrzení pařížské univerzity ze 14. června 1907 o tom, že Anna Vlčková zde navštěvovala kurzy francouzské a ruské literatury a pedagogiky.33
Rozhodnutí odjet do Paříže se stalo pro Annu osudovým. Díky němu se seznámila se svým budoucím mužem Edvardem Benešem. Stalo se tak koncem října či počátkem listopadu 1905. Tím, kdo mladé dívky se studentem seznámil, byl Věnceslav Švihovský. Jednou z nich byla totiž sestřenice Ati Oličové a zároveň Věnceslavova snoubenka Lída Šmolíková. Beneš měl děvčatům poradit, jak se zapsat na Sorbonnu. A pomáhal jim i nadále.
Také Edvard Beneš pocházel z chudých poměrů. Byl nejmladší z osmi sourozenců, kteří přežili dětský věk. Vzdělání získal díky podpoře starších bratrů. Již jako mladík byl velmi cílevědomý, pilný a měl skvělou paměť. Přesto neměl vynikající studijní výsledky.34 Po maturitě začal studovat na univerzitě románskou, německou a slovanskou filologii a na podzim 1905 ho touha po poznání přivedla do Paříže, kde se chtěl věnovat studiu politických věd.
Navzdory Benešovu extrémnímu vytížení se dívkám věnoval téměř denně. „Beneš opravdu svědomitě a řádně plnil převzatý úkol, zapisoval přednášky, dával je v opisech svým kolegyním, radil, co a jak by měly číst, probíral s nimi, pokud to čas dovoloval, přednášenou látku, zkrátka učil a poučoval. Předmětem zájmu jejich společných besed nebylo však jen univerzitní učivo. Beneš byl člověk velkých vědomostí, měl zvláštní didaktické schopnosti a uměl zajímavě vyprávět o tom, co viděl, slyšel nebo četl. Nejchoulostivější a nejsložitější otázky podával způsobem jasným a přesvědčujícím, zvláště když viděl, že má pozorné a vděčné posluchačky…,“35 vyprávěl později zmiňovaný Věnceslav Švihovský. Nejen, že dívkám vysvětloval učivo, ale doprovázel je na výsta-
vy, do muzeí a galerií i do divadel. Společně podnikali i výlety. Beneš byl v té době hodně radikální a rád své smělé názory dívkám
Ateliérová fotografie Edvarda Beneše jako maturanta, 1904. (ANM, E. Beneš, foto portréty)
předával. I to muselo Hanu, dosud vyrůstající v konzervativním měšťanském prostředí pod bedlivým dozorem tety, uchvátit.
Upjatý mladík neholdoval tradičním studentským zábavám, nenavštěvoval kavárny a hospody, nechodil tančit.36 Nebyl příliš přitažlivý. Měl malou postavu, nepříjemný hlas a nevalné řečnické schopnosti. „Nikdy neuměl mnohonásobně využíti mluveného slova a dáti mu několikerou barvu, intonaci. Nešlo mu o kulturu řeči.“37 I Masaryk mu později vytýkal přílišnou rozvláčnost a to, že je „profesorský“.38 Nebyl zábavný, neměl smysl pro humor. „Zatímco Masaryk považoval tuto vlastnost za zcela nezbytnou, Benešovi tento
lidsky sdělný sklon chyběl.“39 Od roku 1918 znal Beneše i Jaromír Smutný, který s ním strávil v blízkém kontaktu posledních deset let života. Vnímal jej bez zaujetí, někdy až příkře: „Je to mašina na myšlení a na práci, bez lidského citu, ale s lidskými slabostmi… “40 Beneš byl neuvěřitelný dříč, který dokázal pracovat dlouhé hodiny bez odpočinku na úkor vlastního zdraví. Náznaky těchto vlastností vykazoval nepochybně již v době seznámení s Annou.
Pokud tedy Anna do Paříže jela spíše proto, že to bylo moderní mondénní velkoměsto a že chtěla s kamarádkou uniknout dozoru tety, nyní pod Benešovým vlivem se v ní zrodila touha vzdělávat se. Její vůle po vědomostech byla až urputná. Snažila se přiblížit nesmírně inteligentnímu a sečtělému Benešovi. Proto se cíleně učila cizí jazyky a hodně četla. Ve škole v Praze chodila jen na němčinu. Nyní v Paříži měla možnost naučit se francouzsky. I proto začala navštěvovat přednášky na Sorbonně.41 Měla zřejmě dar citu pro cizí jazyky, protože později občas opravovala i manželovu výslovnost,42 a filmový týdeník zachytil i okamžik, kdy manželovi napověděla slůvko.43 Po sňatku si do knihy domácích výdajů občas zaznamenávala slova ve francouzštině, zřejmě v rámci opakování44 a po válce si plánovala zopakovat francouzštinu a angličtinu s učitelem.45 Coby manželka ministra zahraničních věcí tak mluvila německy, francouzsky, anglicky, a byla tedy schopna komunikovat se všemi diplomaty i hlavami států.
V Paříži se mladí lidé vídali celou zimu. A jejich vztah se prohluboval. Jejich oblíbeným místem se zřejmě stala Lucemburská zahrada. Byl to největší kus zeleně v blízkosti Benešova bytu na ulici Tournefort i Sorbonny. Ani Anna to z bytu na ostrově neměla do Lucemburské zahrady daleko. Díky jejímu deníku víme, že se zde po půlroční známosti 16. května 1906 zasnoubili: „… snad ale přeci jsi někdy ve chvílích oddechu zašel do Lucem-
burské zahrady a zastavil se na tom místečku našeho dorozumění. A já si dnes vzpomínám, jak jsi tehdy (bylo tomu letos už 12 let) ke mně mluvil vážně, až jsi mě rozplakal…“46 psala manželovi v letech odloučení 1. světové války. A její muž skutečně nostalgicky místa v Lucemburské zahradě navštěvoval.47
Téměř jako v románu jejich zasnoubení popsal Benešův životopisec Edward Hitchcock: „Edvard si náhle uvědomil, jak ta dívka je půvabná, a pocítil vedle sebe její mládí a kouzlo. Byla světle plavá, s jantarovýma očima, s vlasy jako přadénka hedvábí, měla štíhlou, plnou a ohebnou postavu. Jako jindy, tak i dnes měla v sobě vyrovnaný klid, byla důstojná a jista sama sebou. Vyzařovala však i měkkost a teplo. Nikdy předtím si to neuvědomil s takovou určitostí. Tak náhle a silně vnímal Haninu přítomnost… Jak to nedávno četl v Shelleym… O rozkošné dámě, oděné světlem své krásy…?“48 Nejspíše nebyla tak krásná, možná ještě ani neměla svoji pozdější důstojnost… a hlavně sotva by uzavřený Beneš něco podobného za války Hitchcockovi vyprávěl, takže nepochybně se jedná o nadsázku, ale to nejdůležitější – že si Beneš uvědomil, že Annu miluje – je nepochybně založeno na skutečnosti. Na Benešovu prosbu se tehdy rozhodla změnit jméno z Anny na Hanu. Obdobný krok učinil Beneš, a to z Eduarda na Edvarda. Rozhodnutí zasnoubit se s nemajetným ambiciózním vědcem bylo Haniným druhým rebelským krokem. V době, kdy byly sňatky předmětem smlouvy rodin, učinila tak Hana bez tetina vědomí. Navíc byla v té době ještě neplnoletá. Nepochybně tam hrál roli vliv jejího budoucího manžela, „… který jako volnomyšlenkář a socialista nebral dobové měšťanské konvence vážně“. 49 Následovaly tři roky čekání, až Beneš dokončí své vzdělání. Snoubenci si psali milostné dopisy většinou francouzsky –jazykem lásky. Zároveň začal Beneš snoubenku připravovat na život po svém boku. Jejím
místem měl být veřejný život, proto bylo potřeba, aby si doplnila vzdělání v sociologii, filozofii a literatuře. Když v roce 1907 odejel Beneš studovat do Berlína, jela za ním. Tetě vysvětlila, že se chce naučit německy. Doprovázela ji nerozlučná přítelkyně Aťa. Že jede za svým snoubencem, o tom se tetě jaksi nezmínila. Teta Šulcová se o jejím vztahu dozvěděla až v září 1908. Potěšena nebyla. Pro neteř si představovala zajištěného muže. Vadily jí i Benešovy politické názory, antiklerikální postoje a hlavně skutečnost, že se pohybuje v okruhu profesora Masaryka.
Svatební oznámení novomanželů Benešových, 1909. (ANM, H. Benešová, 109)
Konečně v roce 1909 Beneš dokončil svá studia a získal místo suplujícího profesora národního hospodářství na obchodní akademii. Mladý pan profesor byl dostatečně seriózním nápadníkem pro slečnu neteř a teta Šulcová svolila ke sňatku. Pětadvacetiletý Edvard a o rok mladší Hana se vzali 6. listopadu 1909 v kostele sv. Ludmily na pražských Vinohradech. Oddal je kněz Václav Horák.
Obřad byl stejně skromný jako jejich život. Beneš nechtěl zameškat výuku na obchodní akademii, a tak objednal obřad na brzkou ranní hodinu. Po sedmé již vyrážel do školy. Slavnostní oběd, na který nakoupila cestou z obřadu, přichystala doma sama novomanželka. Na svatební cestu nejeli, ale v následujících letech se spolu vrátili do Paříže a navštívili i Londýn. Hana toužila vidět Řím. Beneš se tam dostal za války, ona si však musela počkat až do roku 1921.
Bydleli v pronajatém bytě v sousedství Ati a Oličových u Riegrových sadů na Vinohradech. Benešovi byli svými protipóly, ona mírná, přirozeně společenská, citlivá a empatická, on individualista s nedostatkem empatie, strohý samotář bez kouzla a charismatu, který neměl přátele. Sám přiznal, že cit pro něj byl vždy něčím výsostně osobním: „Cit je něco, co charakterizuje individualitu člověka; je mi něčím tak velikým, drahým, vznešeným, že mám snad až přehnaný strach, abych ho nezprofanoval projevem ne dost vhodným.“50 Byl racionálním člověkem, jenž svoji emocionální část osobnosti skrýval. Neznamená to ale, že ji postrádal. Velmi se ho dotkl skon Milana Rastislava Štefánika,51 dojatý byl i při podpisu mírové smlouvy s Německem ve Versailles.52
V roce 1913 začal Beneš přednášet na univerzitě a zároveň vyučoval národohospodářství a francouzštinu na obchodní akademii a přispíval do novin. Hana ho podporovala nejen tím, že mu vytvořila dokonalé domácí zázemí, ale pomáhala mu i s odbornou prací: „… byla jeho spolupracovnicí, sekretářkou i poradkyní, příležitostně překládala a přepisovala jeho texty na stroji“.53 Dělala mu i výpisky z literatury.54
Na fakultě Beneš spolupracoval na praktickém semináři Sociologické sekce s Břetislavem Foustkou a Alicí Masarykovou.55 To ještě netušil, že se po válce s Masarykovými sblíží na úrovni rodinných vztahů. Právě od Alice pochází výrok, že mezi Benešovými
Manželé Benešovi v Řenčově těsně před odchodem Edvarda Beneše do emigrace, 31. 8. 1915. (ANM, H. Benešová, dodatky)
byla syntéza stejná jako mezi jejími rodiči. K manželství Masarykových přirovnala to Benešovo i Františka Zemínová.56 Jejich manželství bylo opravdu šťastné a Hana respektovala každé rozhodnutí svého muže, i když to nebylo vždy lehké.
To nejzásadnější padlo po vypuknutí 1. světové války. Edvard Beneš se po sblížení s profesorem T. G. Masarykem zapojil do činnosti odbojové skupiny zvané Maffie. Paní Hana o činnosti svého muže věděla a znala i důvody jeho odchodu do zahraničí. Než opustil 1. září 1915 Čechy, navrhl jí rozvod. Chtěl ji tím chránit. Tušil, že mocnářství postihne příbuzné odbojářů represemi. Hana to ale rezolutně odmítla. Jejich svazek pro ni byl posvátný. Tehdy netušili, že válka bude trvat ještě tři roky a že se setkají až za více než 39 měsíců.
Paní Hanu zatkli 12. října 1915 v souvislosti s tzv. knoflíkovou aférou, která odhalila spojení T. G. Masaryka a Edvarda Beneše
s domácím odbojem. Souzena byla ve Vídni. Hygienické podmínky ve vězení byly otřesné. Na cele byla jedna nádoba sloužící jako nočník pro všechny vězeňkyně, takže zápach a boje o toaletní papír patřily k dennímu koloritu. Vězeňkyně navíc trápily štěnice.57 Po propuštění se Hana vrátila do Čech, ale při dalším procesu byla znovu zatčena přímo u soudu.
Když se Beneš dozvěděl o jejím druhém zatčení, zuřil, měl strach o její život.58
Tehdy napsal článek o zatýkání v Praze do Československé samostatnosti, který vyšel pod názvem Bestie řádí. 59 Hana byla obviněna z vlastizrady, za niž hrozily nejvyšší tresty. Zatímco v dopise Štefánikovi dal Beneš průchod emocím, Masarykovi informaci jen oznámil.60 Uvězněni byli i rodinní příslušníci dalších odbojářů – mezi nimi Masarykova dcera Alice, žena Lva Sychravy Marie nebo žena Cyrila Duška Pavla. Zatčení se šťastně vyhnula jen Anna, žena Miroslava Plesingera-Božinova, který vedl švýcarské středisko odboje. Paní Hana snášela uvěznění těžce. Ostatně i zpočátku statečnou Alici Masarykovou opustil humor, když si uvědomila, že jí hrozí trest smrti.61
Když se Edvard Beneš z Masarykova dopisu dozvěděl, že Hanu propustili, zapsal si do deníku: „… Hančí na svobodě. – Ohromný svátek – radost – celý den jsem nic nedělal –světil jsem“. 62 To bylo pro pracovitého Beneše nejvíc – obětovat jeden den práce k oslavě mimořádného okamžiku. Po propuštění žila paní Hana v Řenčově (dnes Řevničov) u Oličových s Aťou. Podle deníku většinu jejího času zaujímalo shánění potravin po okolí, vyšívání, čtení novin a učení se angličtiny. Ovšem snažila se stejně jako jiní pomáhat Masarykově rodině tím jediným, čím mohla – potravinami. Když sehnala mléko, nezapomněla poslat část Alici i paní Charlottě. Poprvé z anonymity vystoupila ještě před koncem války, když se v květnu 1918 zúčastnila oslavy 50. výročí položení základ-
Hana Benešová za války v Řenčově, 1915. (ANM, H. Benešová, dodatky)
Dřevěná krabička s vyřezávaným dekorem, dar paní Haně od nejlepší přítelkyně Ati Oličové k svátku. Na krabičce je monogram „AB“ (Anna Benešová, zřejmě připomínka původního jména) a datum 26. 7. 1918, kdy má Hana svátek na Slovensku. (NM, H8-27.880)
Obraz Edvarda Beneše od Oskara Brázdy vznikl při Benešově návštěvě v Římě v roce 1917, fotografie, výřez. Dnes je portrét ve sbírce Vojenského historického ústavu Praha. (ANM, H. Benešová, dodatky)
ního kamene k budově Národního divadla. Ve společnosti nerozlučné přítelkyně Ati jela do Prahy. Na představení Libuše seděla v lóži Přemysla Šámala a seznámila se i s dalšími osobnostmi – s Václavem Klofáčem, Josefem Svatoplukem Macharem a rodinou profesora Františka Drtiny. O den později se Hana zúčastnila i slavnostního večera se slovanskými hosty v Obecním domě. Užila si koncert Emy Destinnové, České filharmonie i pražských učitelů. Viděla osobnosti, o kterých dosud jen četla v novinách. Byly to pro ni „dojmy trvalé“,63 jak si zapsala do deníku.
Konečně v listopadu 1918 dostala Hana od manžela první dopisy. Psal jí, jak moc se těší na znovushledání a že určitě přijede do Prahy ještě před Vánocemi.64 Nepřijel, protože mu v tom zabránily povinnosti kolem přípravy mírové konference a snaha maximálně hájit zájmy mladého Československa. Možná trochu i jako omluvu poslal Haně do Prahy malý dárek – náramek.
Odloučení manželů v době 1. světové války prověřilo sílu jejich vztahu a zároveň bylo zásadním zlomem v jejich životě. Edvard Beneš vyrostl v politika světového formátu.
Ateliérová fotografie Hany Benešové po návratu do Prahy v roce 1919, foto J. F. Langhans. Alice Masaryková napsala své matce Charlottě v roce 1915 v dopise z vězení: „Paní Benešová má… tvar hlavy jakoby z římské kameje.“ (ANM, H. Benešová, dodatky)
Jak už jsme se zmiňovali, paní Hana jako kdyby již tehdy tušila, že ji čeká nová role, rozhodla se učit se další jazyk, angličtinu. A i když sama přiznávala, že „slavné to není“,65 bylo to mimořádně předvídavé rozhodnutí. Jiné manželky politiků a diplomatů se začaly učit až v době, kdy se ocitly v zahraničí. Výsledek asi nebyl dostatečně rychlý ani kvalitní. „Bavili jsme se anglicky, nevím, zda mu rozumím, když se mi však zdá, že by to mohlo být to či ono, řeknu: ,Oh, yae!‘ a bývá to snad dobře. Někdy se na mne podívají tak trochu jak na hluchoněmou, ale to nic nevadí…,“66 zhodnotila Pavla Dušková svoji účast na „diner“ u amerického vyslance. V tom měla paní Hana výhodu. Byla na novou roli připravená.
2. DIPLOMATOVA MANŽELKA (1918–1935)
„Včera ve vězení – dnes ministrovou…“67
Tak uvedl svůj rozhovor s paní Hanou redaktor deníku Večer Josef Pachmayer, když ji a Aťu v listopadu 1918 navštívil. Musela být rozechvělá, stejně jako Beneš, který sám přiznával, že: „… neváhám doznati, že jsem byl mocně vzrušen, když jsem odpoledne dne 4. listopadu vsedal do automobilu, ozdobeného naší vlajkou, a ujížděl Paříží, Bouloňským lesíkem, přes St. Cloud a Sèvres do Versailles. Vstupuje ve Versailles po prvé do sálu, kde byli shromážděni všichni mocní tohoto světa… nemohl jsem všemu skoro ani věřiti. Před třemi roky jsem utíkal u Aše přes hranici Čech, plíže se úkradkem houštinami…“68
O tom, že ji čeká cesta do Paříže, se Hana dozvěděla hned ve druhém dopise, který po skončení války od manžela dostala. „Jsi tolik hodný, že mne vezmeš s sebou, já moc toužím poznat ta místa, kde jsi se nyní zdržoval…,“69 odpověděla mu. Zároveň ji vyzýval, aby učinila na cestu všechny přípravy.70 Do Prahy tehdy přijel z Paříže Bedřich Štěpánek, který ji měl informovat o tom, jak vypadá Benešův život v Paříži. Druhým poslem zpráv byl Miroslav Plesinger-Božinov. Ten měl pomoci Haně připravit se na cestu. Ostatně on a jeho žena Anna s dcerami mířili rovněž s delega-
Československá delegace cestou na Pařížskou mírovou konferenci, leden 1919. (ANM, M. Plesinger-Božinov)
cí do Paříže. Cesta trvala týden a vedla přes Milán. Paní Hana se nemohla dočkat a chtěla jet co nejdříve: „Já jsem rozhodnuta – nebudu zde již bez Tebe, na výpravu čekat také nebudu… přijedu, jak nejdříve bude možno.“71 Nakonec však dorazila do Paříže až s první částí delegace 1. ledna 1919.
Jak vypadalo jejich setkání, nevíme. Nejspíš proběhlo na pařížském nádraží Gare de l’Est, kam delegace dorazila. Hana Benešová, stejně jako Anna Plesingerová-Božinová trpěla obavami ze znovushledání. Po letech odloučení si ani jedna nebyla jistá sama sebou. Anna za 1. světové války kvůli stresu zhubla tak, že připomínala „kostru“. 72 Hana měla spíše opačné problémy a psala manželovi: „… jen uspokojím-li já Tebe“.73 Život v Paříži byl pro paní Hanu zcela nový. Čekal ji zařízený byt a bohatý společenský život. Beneš to shrnul: „… budeš reprezentovat: dávat diner et déjeuner, chodit na diner a déjeuner…“74 V dopisech si Beneš manželce stěžoval, že mu reprezentativní povinnosti „nejdou“. A zatím se účastnil těch nejvýznamnějších slavností s nejvýznačnějšími hosty: anglickým králem Jiřím V., italským králem Victorem Emanuelem III. a belgickým králem Albertem I.75 Usedal ke stolu s premiéry i ministry. „Beneš využíval i vše, co se kolem pařížského víru nabízelo: recepce, koncerty a jiné zábavy. Bylo zmobilizováno České kvarteto, jedno z nejlepších komorních těles té doby, jehož koncerty v Lutetii, v Gaveauově sále, v ateliéru sochaře Bourdella nebo ve velké posluchárně Sorbonny vyvolaly ten nejlepší dojem, ať už zazněla díla Beethovenova, Smetanova, Dvořákova, Césara Franka nebo českých soudobých skladatelů Foerstera, Suka a Nováka. Pařížská politická, diplomatická i umělecká smetánka se tam jen hrnula.“76 Od manželky čekal nejen účast na akcích jiných, ale i organizaci čajů, slavnostních obědů,
večeří, recepcí apod. Zároveň v dopisech ale Hanu i uklidňoval, že vše potřebné si pořídí až v Paříži, že je vše zajištěné, připravené. Týkalo se to i oděvů pro všechny příležitosti, od těch běžných až po společenské toalety. To vše chtěl s Hanou nakoupit až v Paříži. „Moc bát se toho nemusíš, člověk se do toho vpraví rychle…,“77 psal jí, aby ji povzbudil.
Nože na obálky ze slonoviny s daty a podpisy československých zástupců (Edvard Beneš, Karel Kramář a Štefan Osuský) a pero Edvarda Beneše, které použil při podpisu Versailleské mírové smlouvy 8. června 1919. Pero věnoval Benešovi irský spisovatel a žurnalista Emile Joseph Dillon, který se konference účastnil jako dopisovatel The Daily Telegraph. (NM, H827.872–27.875)
Podpis mírových smluv byl vyvrcholením Benešovy obrovské práce, kterou během roku v Paříži vykonal. Jaký význam to pro něj mělo, dokládá i skutečnost, že si uschoval pero, kterým Versailleskou smlouvu 8. června 1919 podepsal, a nože na obálky ze všech tří slavnostních podpisů. Ostatně Hana mu i připomínala, aby pero nezapomněl schovat, i když ho zamýšlela dát jako dárek Atě.78
Paní Hana nebyla povahou příliš společenská, alespoň to o sobě tvrdila. Sama označila v dopise řediteli Živnostenské banky Jaroslavu Preissovi v roce 1926 jako své nejpodstatnější povahové sklony „neokázalost a samotářství“ 79 Vystihla to přesně. Za léta, kdy stála po boku jednoho z nejvýznamnějších mužů v zemi, se nikdy nesnažila stát v centru pozornosti. Možná i proto se s novou rolí vypořáda-
la s takovou noblesou, a to přestože jí chyběly zkušenosti. Ceremoniář prezidenta a autor knih o etiketě Jiří Stanislav Guth-Jarkovský naznačil limity žen nové elity: „Z našich dám přirozeně málokterá kdy zavadila o velkou společnost, neřku-li o společnost velkého světa, když společnost plesovou do toho nečítáme. Byly to paničky z mírných poměrů, výborné hospodyňky nebo bývalé učitelky, z rodin skromných, které teprve musily věci odkoukat, neboť málokterá byla v tom vychována.“80
Z čeho mohla paní Hana vycházet? Určitě znala Jarkovského Společenský katechismus. Ale jsou pravidla dostačujícím pramenem?
„Společenský zákoník má celou řadu paragrafů, nejdůležitější jsou však ty, které nebyly a nikdy nebudou napsány. A to prostě proto, že se to vymyká lidské možnosti. Tak zvaný ,společenský katechismus‘ může nám dáti správný návod, jak držeti při jídle vidličku, kam obléci smoking a kam frak, kdy a jak konati návštěvy, ale to všechno dohromady není víc než nejprimitivnější společenská abeceda. Za hranice toho, co vidíme a slyšíme, tyto návody nesahají. A kdo se snaží objasniti a znázorniti záležitosti citu a taktu, přes všecku poctivou snahu mají málo úspěchu.“81 Praktičtější byly Jarkovského články, které vycházely v roce 1919 v Národních listech. Byly věnovány konkrétním situacím, jak se chovat při setkání s prezidentem, u paní prezidentové, na recepci apod. Samostatně zpracoval i téma „Ceremoniel ministra věcí zahraničních“. Značný prostor věnoval i otázkám vhodného oděvu. Jarkovský je ještě v témže roce vydal i knižně.82
V roce 1932 vyšlo v Moravské Ostravě první vydání knihy Společenský rádce pro všechny životní okolnosti. V té době již paní Hana měla všechna pravidla společenského chování dokonale zažitá. Možná čtenáři knihy měli spíš pocit, že když autor popisuje vzor taktu, jako by se inspiroval u paní Benešové. „Takt není nic vnějšího, nic výhradně naučeného… Je ponejvíce výrazem skutečné vnitřní kultu-
ry srdce a jemnocitného porozumění… Takt smiřuje, místo aby dráždil… V každé životní situaci dává skutečný takt svému majiteli správný cit pro to, co se v daném případě hodí čili nic.“83
Jen málokterá z manželek politiků v sobě spojovala tolik dobrých předpokladů stát se dokonalou dámou velkého světa. Jazykově byly vybaveny jiné dámy jen výjimečně, například premiérova manželka Naděžda Kramářová nebo i prezidentova choť Charlotta Masaryková, ale determinovat je mohl jejich věk, zdravotní stav i povahové vlastnosti. Paní Hana byla schopna komunikovat v několika jazycích. Tím nejdůležitějším byl ten, který uměla nejlépe, francouzština. Neznalost jazyků nebyla problémem jen žen, ale i politiků. Většina jich po vzniku republiky uměla maximálně německy. To byl případ Vlastimila Tusara, Antonína Švehly, Josefa Svatopluka Machara, Jana Šrámka nebo Rudolfa Bechyněho. Perfektně jazykově vybavených bylo málo osobností. Většina z nich našla uplatnění v diplomatické službě jako Vojtěch Mastný, Vlastimil Kybal, Miroslav Plesinger-Božinov, Zdeněk Fierlinger nebo Štefan Osuský.
Paní Hana měla zároveň dar komunikace s lidmi všech sociálních skupin. Cit jí napověděl, jak mluvit s anglickým královským párem a jak naopak s prostými lidmi v Topoľčiankách. Její vystupování bylo vždy klidné a důstojné. Věděla, kdy promluvit a kdy nemluvit. Dokonce i velmi přísný Masaryk se o ní nikdy nevyjádřil kriticky.
Měla velkou výhodu oproti jiným ženám politiků. Když vznikla republika, byla mladá. Bylo jí jen 33 let. Pomáhala jí osobní přizpůsobivost, přirozenost a skromnost. Pokora a skromnost ji ostatně provázely celý život, jak vystihuje úvodní studie v edici jejich
dopisů: „Stačí si jen představit, že manželka ministra zahraničních věcí odjíždí počátkem dvacátých let do přímořského letoviska na Lidu v blízkosti Benátek a délku svého pobytu vymezí podle toho, jak bude nákladný první týden pobytu. Nejinak tomu bylo i při dalších cestách – např. do Francie při hledání levného ubytování v Paříži, ale naprosto stejně postupovala při cestách do Františkových Lázní. A nešlo tu jen o lázeňské pobyty. Korespondence obsahuje řadu dokladů, jak šetrně zacházela s penězi, a to i v takových oblastech, jež se týkaly její garderóby či zakoupení dřevin na zahradu…“84 Byla to její přirozenost, jak to vysvítá ze soukromých dopisů. Utrácela jen za cesty za památkami, koupele a vstupné do muzeí a galerií.85 V nové mladé generaci diplomatů byly dámy, které měly s paní Hanou mnoho společného. S některými z nich ji pojilo dokonce přátelství. I to však bylo ovlivňováno pracovním úspěchem manžela diplomata a jeho vztahem k náročnému ministrovi zahraničí. Beneš byl tvrdý šéf a jeho tempu stačil málokdo. Roli hrály i politické názory. Dlouhá léta se paní Hana setkávala s ženami manželových podřízených Pavlou Osuskou, Olgou Fierlingerovou, Jiřinou Strimplovou, Miladou Šebovou, Zdeňkou Mastnou, Mílou Pačovou a dalšími. Intenzivní vztahy navázala i s manželkami ministrů zahraničních věcí Rumunska a Jugoslávie, se kterými bylo Československo smluvně spojeno ve svazku tzv. Malé dohody.
Zdeňka Mastná, vždy elegantní choť československého vyslance v Římě, foto Eva Barret, 1928. (ANM, V. Mastný, 1295)
Velmi úzký byl vztah paní Hany s Masarykovou rodinou, především s Alicí. Zatímco Alice si Hanu oblíbila prakticky na první pohled, Hana před ní dlouho cítila určitý ostych. Teprve po smrti Charlotty Masarykové dokázala přijmout Alicino přátelství bez trémy. Pro nevyrovnanou Alici byla Hana vždy oporou. Potkávaly se při práci pro Československý červený kříž (dále ČSČK), na prezidentově letním sídle v Topoľčiankách i při většině společenských akcí v Praze. Alice byla také jedna z mála, s kým si Beneš tykal.
Dámy při procházce na letním sídle prezidenta ve slovenských Topoľčiankách, 21. 8. 1923, v bílém zleva – Olga Revilliodová-Masaryková, Hana Benešová a Alice Masaryková. Alice má na rukávu černou pásku na památku nedávno zesnulé matky. (ANM, E. Beneš, foto 1923)
Po krátkém pobytu v Čechách na podzim 1919 odejeli Benešovi znovu do Paříže. Beneš si odtud odskočil na jednání o státní půjčce do Londýna, paní Hana měla důvod zůstat v Paříži. Naplnilo se totiž její přání a ona čekala dítě. Ovšem od počátku zřejmě provázely její těhotenství obtíže, protože lékař nařídil přísný klidový režim na lůžku. Naděje manželů Benešových na potomka se bohužel nenaplnily.
V době, kdy ministr jednal s diplomatickými partnery, byl čas paní Hany vyplněn sebevzděláváním. Dokonalá manželka diplomata musela mít nejen jazykové znalosti, ale i reprezentativní chování, elegantní vystupování a schopnost oduševnělé konverzace o všech možných tématech, která politici aktuálně řešili. Proto se paní Hana snažila
doplnit si znalosti a nastudovat konverzační témata četbou knih. První knihy jí Beneš poslal hned na konci roku 1918 z Paříže.86 Jejímu osobnímu zájmu odpovídaly knihy z oboru dějin umění, ale četla i odborné knihy k dějinám literatury a anglickou beletrii, např.
Charlotte Brontëovou, Johna Galsworthyho, Jane Austenovou a další.87 Velký prostor pro četbu jí poskytoval čas strávený v 1. polovině 20. let v lázních. Měla dopředu vypracovaný plán, co vše zamýšlela stihnout nastudovat, a poctivě se ho snažila dodržet.
Rovněž měla snahu sledovat v tisku veškeré dění v Československu i v zahraničí. Logicky jí byl v diskusích o politické scéně Beneš nejen partnerem, ale i učitelem. Když jí kupoval ve Francii časopisy, zajímaly ji nejen ženské listy, ale i periodika zaměřená
Hana Benešová čte knihu při odpočinku na zámku Lány, srpen 1923. (ANM, E. Beneš, foto 1923)
na divadlo.88 Ráda navštěvovala muzea a galerie, obdivovala umění renesance. I proto byla tak spokojená při návštěvě Florencie a za pobytu na Lidu, ze kterého denně dojížděla do Benátek. Často navštěvovala Paříž, takže památky tohoto města znala velmi dobře. Hana si uvědomovala, že její vzdělání jí nedalo všechny znalosti, které by potřebovala. Tam, kde jí chyběly vědomosti, vypomáhalo jí cosi, co nazvala „živý citový fond“. Navíc jí roky po Benešově boku přinášely pocit, že se stále zlepšuje: „… rostu s Tebou“.89 Své roli se učila dlouhá léta. „Býti ženou ministra zahraničních věcí, to je tvrdá služba: pracuje za tři osobní sekretářky, vyřizuje soukromou korespondenci a množství záležitostí, nač by sám se svým omezeným časem nestačil; spolupracuje na jeho literární práci; je denně vlídnou hostitelkou
Setkání ve Společenském klubu v Praze, 6. února 1937, zleva – Edvard Beneš, Hana Benešová, v čele herečka Míla Pačová-Krčmářová a Jan Krčmář, dříve ministr školství a národní osvěty, zády neznámý muž s partnerkou. Hana Benešová a Jan Krčmář byli místopředsedy klubu. (ANM, Foto PNP1, 191) Členská legitimace Společenského klubu Hany Benešové, 1937. (ANM, H. Benešová, 11)
a denně přijímá mnoho lidí, které on sám nemůže přijmout. A v diplomatických a politických salonech je plavou, krásnou ženou velkého stylu, bavíc se se státníky zvučných jmen a jejich dámami.“90 Tanečnice a autorka milostných románů Lída Merlínová neměla vytříbený styl psaní ani neznala důvěrně život paní Hany, přesto dobře vystihla realitu jejího života. Po manželově boku se paní Hana účastnila celé řady významných mezinárodních setkání jak v Československu, tak i v zahraničí. Mimořádně slavnostní s bohatým společenským programem byly konference Malé dohody. Hostem obědů, čajů, večeří a recepcí na Hradě však byla i bez chotě, který dlel často na cestách. Při akcích, které se odbývaly vsedě, jí bylo vyhrazeno jedno z nejčestnějších míst po prezidentově boku nebo seděla vedle hlavního hosta.
Sama často navštěvovala Národní klub v paláci Sylva-Taroucca na Příkopech. Barokní palác od K. J. Dientzenhofera adaptovalo pro tento klub ministerstvo zahraničních věcí s cílem vytvořit v Praze kultivované zázemí pro zahraniční hosty. Na této myšlence se prý podílela i paní Hana, která celou akci zaštítila. Prvním předsedou klubu se stal Zdenko Kruliš, místopředsedy Jan Krčmář a Hana Benešová. Její funkce ovšem byla spíše čestná, neboť na chodu klubu se příliš nepodílela.91 Historický palác byl nákladně rekonstruován a otevřen v únoru 1927. Vzniklo tak nejen kultivované prostředí, ale i „ohnisko elegance meziválečného Československa“. 92 Svoje chování kultivované, společenské a taktní dámy tříbila paní Hana roky. Takt není zcela věcí výchovy či vzdělání, ale citu a vnitřní ušlechtilosti. „Takt jest zkrátka jistota citu pro to, co jest vhodné a přiměřené, a ukazuje se ve volbě správné formy, již diktuje jedinečnost daného okamžiku.“93 Ani společenský katechismus nemohl nabídnout řešení pro každou z bezpočtu situací života paní ministrové. Tehdy se musela řídit právě svým vrozeným i praxí nabytým smyslem pro takt.
3. DRUHÁ PRVNÍ DÁMA (1936–1948)
V pondělí 18. listopadu 1935 se Edvard Beneš setkal v Lánech s prezidentem Masary kem. Nemocný prezident dospěl k rozhodnutí abdikovat. Po rozhovoru mezi čtyřma očima se oba státníci odebrali do sousední místnosti, kde na ně čekaly Alice Masaryková a Hana Benešová.94 Pro první to znamenalo úbytek povinností, pro druhou pravý opak. Násle-
Oficiální fotografie Hany Benešové jako první dámy na Pražském hradě, foto Esta, 1936. (ANM, H. Benešová, 4876)
Podložka na stůl sloužící i jako desky, useň, 1937. Podložku věnovala paní Haně Benešové Odborná škola pro ženská povolání spolku Ludmila v Českých Budějovicích.
kova archivářka Anna Gašparíková ji tehdy nazvala „tichou hrdinkou“. 95 Nebyla přítomna volbě, ale mohla ji sledovat prostřednictvím rozhlasu, který celou událost přenášel. Odpoledne jeli Benešovi do Lán navštívit prezidenta Masaryka. Ten svého nástupce
objal a dlouze si stiskli ruce. Masaryk k sobě přivinul i Hanu a políbil ji na čelo.96 Věděl, co tato žena pro nového prezidenta znamená, a věděl to i Karel Čapek, který tehdy napsal svůj sloupek o paní Haně pro Lidové noviny: „Ano, je tu ještě jedna osobnost, na kterou se nemyslelo při tom celém volebním rumlu; je tu někdo, na koho se až příliš málo pamatovalo po sedmnáct let naší republiky i po ta tři léta odboje válečného. Je to paní Hana Benešová. Nemyslelo se na ni, když se na Edvarda Beneše útočívalo zbraněmi nevybíravými; ve vášni boje si lidé dost neuvědomují, že je-li předmětem útoku muž, je tím zraňována i jeho žena. Budiž dnes připomenuto, jaká žena to byla, jež po sedmnáct let nesla s sebou všecko trpké a zlé, ale také všecko namáhavé a odpovědné, co bylo nést Edvardu Benešovi. Tichá, jemná a krásná; trpělivá a skromná; krajně sebezapíravá, vedle muže tak přetíženého prací, jako vždy byl ministr Beneš. Dokonalá dáma ve smyslu osobní kultury a obětavé služby rodinné a společenské. Když její muž nastoupil cestu revoluce, byla to ona, kdo za to trpěl surovým vězněním mezi zlodějkami a vražednicemi. Bylo to její malé dědictví, jímž Edvard Beneš financoval začátky našeho odboje. Byla to její ženská láskyplná něha a pokojná trpělivost, co po tolik let vyvažovalo tu přemíru práce a boje, kterou musel Edvard Beneš vydržet. Prezident Masaryk řekl, že bez Beneše bychom tu svou republiku neměli. Ale pravda svatá je, že bez paní Hany Benešové bychom neměli toho našeho úžasně houževnatého, nezlomitelného a svrchovaně úspěšného Beneše. Nebyl to snadný život, jímž musela projít tato plavovlasá, tichá a jaksi pastelová žena; vykonala dílo veliké a skryté, ale zato tím vzácnější. Máme nového prezidenta, na kterého můžeme býti hrdi, ale zároveň jsme získali první paní ve státě, jak říkají Američané, která je hodna lásky a úcty všech. Úkol, který jí nyní připadá jako ženě prezidenta republiky, je krajně spravedlivou odměnou za její oddanou a jemnou službu dosavadní, a zároveň novým břemenem, jež ponese se stejnou trpělivostí a dokonalostí,
s jakou dosud nesla dobré i zlé po boku Edvarda Beneše.“97
Neměla na co navazovat. Jak známo, její předchůdkyně v této roli paní Charlotta byla pro svůj zdravotní stav z většiny veřejných a společenských povinností omlouvána. Když se prezident Masaryk vrátil 21. prosince 1918 do vlasti, jeho žena ho mezi hosty na peronu nádraží, nově přejmenovaného na Wilsonovo, nečekala. Musel ji navštívit v sanatoriu na Veleslavíně.98 Strávil s ní pouhou půlhodinu a byl zdrcen jejím zoufalým stavem.99 Zatímco Masarykova rodina se ještě během prosince přestěhovala na Pražský hrad, Charlotta zůstala v sanatoriu až do dubna 1919. Po zakoupení Lán pobývala na tomto sídle prezidenta. Na Hradě se necítila dobře, špatně se jí tam spalo. Oficialit se neúčastnila. Nebylo to v jejích fyzických ani duševních silách. U slavnostní tabule se objevila jen výjimečně, například 9. ledna 1921 při snídani pro British Labour Delegation.100 Kromě toho Guth-Jarkovský vzpomínal, že za jeho působení na Hradě se zúčastnila jen jednoho hudebního soirée své dcery Alice.101 Na veřejnosti se objevila výjimečně, v divadle či na koncertě. Pro ni jako bojovnici za ženská práva bylo mimořádným okamžikem, když mohla jít v dubnu 1920 poprvé volit. V květnu se pak zúčastnila prvního všesokolského sletu ve svobodné republice.
Charlottin životní styl a způsob odívání vycházely z jejího životanázoru, z jejího puritánství a morálních hodnot. Nedostatek ikonografického materiálu příliš neumožňuje rekonstruovat vztah Charlotty Masarykové k aktuální módě. Jejímu naturelu a vysokému věku odpovídal ustálený způsob odívání. Byla obdařena přirozenou důstojností a do stáří si uchovala korektní, i když poněkud přísný a někdy smutný vzhled.102 Tak, jak ji v době před 1. světovou válkou zachytila ve vzpomínce pozdější intimní přítelkyně jejího muže Oldra Sedlmayerová, působila i v době, kdy se stala první dámou: „Paní Masaryková
byla středem obdivu svojí ušlechtilou tváří a jasnýma modrýma očima, se stříbřitými vlasy a prostou jednoduchostí. Byla oblečena v bílou halenku, tmavou sukni a tmavý jednoduchý klobouček.“103 V září 1922 se její stav zhoršil natolik, že již neopouštěla Lány, kde 13. května 1923 zemřela.
Role manželky prezidenta nebyla v hradním ceremoniálu, který se měl podle Masarykova zadání inspirovat tím americkým, nijak upřesněna. Při většině příležitostí Charlottu zastupovaly její dcery Alice a Olga. Olga se však vdala a koncem roku 1920 se odstěhovala do Švýcarska. Alice byla velmi angažovaná. Hned v roce 1918 se stala poslankyní Revolučního národního shromáždění. Své poslání však našla v práci v ČSČK.
Někteří pamětníci se vyjádřili, že Alice roli první dámy příliš nezvládala, ale důvody již přesněji nespecifikovali.104 Své zřejmě sehrály její povahové vlastnosti: puntičkářství, puritánství a nervová labilita. Její vytíženost – a především časté zahraniční cesty – vedly ke snaze prezidenta a jeho kanceláře zajis-
tit za ni náhradu na akcích, kde prezidenta měla doprovázet „choť“. V úvahu přicházely manželky ceremoniářů. Nejprve uvažovaly Olga s Alicí o tom, že by se role mohla ujmout Anna Guthová-Černá,105 poté sám prezident Masaryk navrhl manželku druhého ceremoniáře Viktora Hoppeho paní Aurelii.106 Pokud byla v Praze, často se role „hostitelky“ ujímala i paní Hana Benešová. Byla tak na Hradě vítanou „první dámou“ dávno před tím, než se jí skutečně stala. Dlouhá léta se tak postupně připravovala na roli, která ji čekala a kterou pak zvládala s takovou noblesou a samozřejmostí.
O její distingovanosti se tradovala historka: „Když jednou Benešovi jezdili po amerických universitách, zúčastnili se formální večeře u presidenta jedné z těchto universit. Během jídla paní Benešová náhle pocítila, že jí v krku uvízla kůstka z ryby. Mezi rybou a kávou měla uplynout ještě dlouhá doba, paní Benešová však čekala, dokud se všichni hosté nezdvihli od stolu. Teprve potom řekla, co se jí přihodilo. Byl povolán lékař, který kůstku musil chirur-
Charlotta Masaryková s dcerami Alicí a Olgou jdou k volbám do poslanecké sněmovny parlamentu Československé republiky, 18. 4. 1920. (ANM, Hradní fotoarchiv, 222)
Vizitky Hany Benešové z doby, kdy byla manželkou ministra zahraničních věcí a prezidenta republiky.
(MÚA AV ČR, H. Benešová, inv. č. 16, k. 1)
gicky odstranit. Když zarmoucená hostitelka paní Benešové vytýkala, proč nepožádala dříve o pomoc, paní Benešová se jen usmála a řekla: ,Přece bych vám nepokazila takovou krásnou večeři…‘.“107
Charlotta Masaryková byla označována v dokumentech Hradu i například na účtech jako „paní presidentová“ nebo „choť presidenta republiky“, paní Hana nejčastěji jako „pí Hana Benešová“. Na vizitkách měla jen „Hana Benešová“. Dnes běžný pojem „první dáma“ v tehdejším Československu neexistoval. Rovněž v tisku tak byla paní Hana nazývána „choť presidenta republiky“ nebo „paní Benešová“. Sousloví „první paní republiky“, zmiňované v samotném začátku knihy, mohlo vycházet z překladu amerického „first lady“, jak to ostatně zmiňuje ve výše citovaném textu i Karel Čapek, jen zvolil slova „první paní ve státě“. Ve Spojených státech amerických se toto označení objevilo již v polovině 19. století a první první dámou Československa byla Američanka. Ve slovníku z roku 1939 je anglický termín „lady“ přeložen jako „paní“, až jako druhá varianta je uvedeno „dáma“.108 Když spojení „první dáma“109 použil Karel Čapek, učinil tak v soukromém dopise paní Haně, nikoli veřejným textem. Paní Haně nebyly po prezidentově boku dopřány klidné roky. Tři léta před 2. světovou válkou se nesla ve znamení narůstajících hrozeb nacistického Německa a neúspěchu Benešovy dlouholeté zahraniční politiky. Když mnichovskou dohodou selhala úplně
a exprezident opustil Československo, paní Hana svého muže do exilu doprovázela. Po jeho boku odplula začátkem roku 1939 do Spojených států amerických a stála při něm, i když se pustil do boje za oduznání mnichovského diktátu.
Sdílela s ním dobré i zlé. Spolu se vrátili z Anglie do Československa. Krásně to vystihl Benešův osobní tajemník Eduard Táborský, když vzpomínal na dobu konce 2. světové války. Ve chvíli, kdy se prezident dozvěděl, že americká armáda je v Čechách, první, s kým se dělil o radost, byla jeho žena: „Haničko, Haničko, Američané vkročili do Čech. Patton už překročil hranici.“110 S ní sdílel i největší starosti a nejkritičtější okamžiky: „Haničko, co mohu dělat, co mohu dělat?“111 zeptal se jí, než podepsal jmenování nové vlády v únoru 1948. Nemocný prezident již tehdy neměl ani dost sil jít v průvodu při pohřbu Jana Masaryka. Paní Hana jezdila do Prahy sama. Společnost jí často dělal prezidentův kancléř Jaromír Smutný. To jemu v Sezimově Ústí 1. května 1948 prezident sdělil, že se rozhodl abdikovat, a poprosil ho o zajištění aktu. Pak si vypili obvyklý čaj i s paní Hanou a Slávkou Smutnou. Paní Hana na jedné straně podporovala manžela v jeho setrvání na postu prezidenta, na straně druhé abdikaci vítala jako úlevu pro jeho zdraví a naději na klid, který by mu prodloužil život.112 O tři dny později sdělil Beneš své rozhodnutí předsedovi vlády Klementu Gottwaldovi. Dne 7. června 1948 podepsal abdikační listinu.
II. OSOBNOST A STYL
Manželé Benešovi na cestě k volbám do Národního shromáždění, 19. května 1935. Hana Benešová si oblékla oblíbený smokingový kostým, který nejlépe odpovídal jejímu osobnímu stylu. Klobouk a rukavice byly samozřejmými doplňky dámy vědomé si požadavků oděvní etikety. (ANM, E. Beneš, foto 1935)