TAMZIN MERCHANTOVÁ
Ilustrace PAOLA ESCOBAROVÁ
Tamzin Merchantová
KORDÉLIE A KRESLOZEMCI
Ilustrace Paola Escobarová
Přeloženo z anglického originálu The Mapmakers
First published in 2022 by Puffin Books which is part of the Penguin Random House group of companies.
Text copyright © Tamzin Merchant, 2022
Illustrations © Paola Escobar, 2022
Translation © Kateřina Cinková, 2023
Vydala Grada Publishing, a. s., pod značkou Bambook
U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 obchod@grada.cz, www.grada.cz
tel.: +420 234 264 401 jako svou 8605. publikaci
Překlad Kateřina Cinková
Odpovědná redaktorka Lucie Švecová
Redakční úprava a jazyková korektura Ladislava Součková
Grafická úprava a sazba TypoText
První vydání, Praha 2023
Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod a.s.
© Grada Publishing, a. s., 2023
Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.
ISBN 978-80-271-1833-5 (pdf)
ISBN 978-80-271-3545-5 (print)
Blackfriarský most U Kompasu a Neptuna
Sargassova čokoládovna Londýnský Tower
HYDE PARK
K Toweru Do Oxfordu
Tyburn Vauxhallské zahrady potěšení
Síň oka bouře
Kordélie Kloboučníková následovala hvězdu.
Severka visela nad temným shonem nočního Londýna – daleko z dosahu, ale nikdy pryč z dohledu. Dokonce ani kouř stoupající z komínů nedokázal jas Polárky zastínit a skrýt stálici severní oblohy před lidským zrakem.
Kordélie si připadala, jako by se do dlaní snažila zachytit písničku. Následovala hvězdu od domu Kloboučníků ve Wimpoleově ulici až k dokům svaté Kateřiny poblíž Toweru. Všude kolem ní vrzaly a ve spánku se kolébaly námořní galeony, jejichž lanoví se na obloze rýsovalo jako černá krajka.
Ve šplouchajících vodách řeky Temže se odraz Polárky leskl jako mince hozená na dno. A stejná hvězda ze stříbrného inkoustu na Kordélii pomrkávala z mapy, kterou měla v rukách.
Mezi třemi verzemi téže hvězdy vnímala Kordélie tajemství šeptané jazykem, kterému nerozuměla.
„Kam mám jít dál?“ zeptala se prostou angličtinou.
Nekladla si tuto otázku poprvé a v odpověď na ni poprvé záhadně nemrkala ani Severka.
Ale poprvé bylo, když z temnoty zaskřehotal hrdelní hlas: „Cák hezkýho cennýho to tam máte, slečinko?“
Stín se vrhl k ní. Zavrávoral. Kordélie uskočila – a málem spadla z mola. Ruka vystřelila, trhla s ní vpřed a najednou měla sotva coul před nosem vrčící ústa.
„Dej to sem!“
Kordélie se začala dávit, když jí tvář ovanul zatuchlý pivní dech. Byl to námořník čpící alkoholem a zažloutlé zuby měl vyceněné v křivém šklebu. Byl tak blízko, až ji jeho strniště škrábalo na bradě.
„Fuj!“
Pokusila se kolem něj prosmýknout, ale on ji popadl za paži.
„Dej to sem,“ zadrmolil.
„Je to jen kus papíru!“ zajíkla se Kordélie a mávala mapou. „Nemá to žádnou cenu!“
Lhala. Mapa byla to nejcennější, co měla. Sice ještě nepřišla na to, čeho mapa to je, ale věděla, že mapy obvykle vedou k pokladu.
V tomto případě doufala, že tím pokladem je její otec. Kapitán Kloboučník skryl mapu uvnitř teleskopu, když se jeho loď potápěla, a dal ji plavčíkovi Jackovi Perutýnovi –jedinému známému přeživšímu.
Pro tebe. Od něj, zašeptal otřesený Jack, když předal teleskop Kordélii.
Rozverná čapka se potopila téměř přede dvěma měsíci a Kordéliin otec zmizel spolu s ní. Většina z Kloboučníkových věřila, že šel ke dnu i se svou lodí, ale Kordélie tomu uvěřit nechtěla – nemohla.
Kordélii trvalo několik dní, než papír uvnitř teleskopu nalezla. Vypadal jako prázdný a jí trvalo několik dalších dní, než vůbec zjistila, že je to mapa nakreslená inkoustem, který lze přečíst pouze za svitu hvězd. Tento objev ještě víc podpořil její přesvědčení a odhodlání: její otec je naživu a potřebuje, aby mu pomohla.
Ale mapa byla plná hádanek. Tak zaprvé, na normálních mapách bývají užitečné názvy míst. Tato mapa ukazovala kruhový prostor, ze kterého vedlo osm cest obklíčených bludištěm uliček, ale žádná nebyla pojmenována. Jediný název na celé mapě byl Temže. Obklopovaly ho kudrlinky stříbrného inkoustu symbolizující řeku a značka X umístěná hned vedle v pravém dolním rohu. V záhybu linky protínající protější roh byla vyvedena drobná kresba tváře se širokýma očima, kudrnatými vousy a obláčky větru vanoucími z okrouhlých úst, která vyfukovala slova Severní vítr.
Vedle něj se na špičce souhvězdí Ursa Minor třpytila Polárka.
Kordélie tedy věděla alespoň to, že Temže je ta správná řeka. Ale byla na míle dlouhá, a přestože Kordélie ve svém pátrání postupovala metodicky – začala u Westminsterského mostu a pomalu se propracovávala na východ, držíc si přitom Severku na očích –, nenašla žádný okruh či náměstí, žádné zákruty v ulicích, kde by vál severní vítr. Na západě se Temže táhla až k Oxfordu. Na východě pokračovala až do moře. Hledat tímto tempem místo, po kterém pátrá, zabere roky.
Kolem okraje papíru byla kudrlinkovým písmem napsána také hádanka:
Pod znamením Růže a moře
Tajně běží Rychlá řeka
Postav se čelem k Severnímu větru
A následuj ho jižně
Tam tě skryté ústí čeká
Nakonec tam byla věta naškrábaná na zadní straně otcovým energickým rukopisem:
Pohlédni ke hvězdám.
Od onoho večera, kdy mapu objevila, se Kordélie každou hvězdnou noc vyplížila z domu Kloboučníků tiše jako myš a vyrazila na obhlídku Londýna, aby se pokusila najít místo vyznačené na mapě. Do pátrání se pustila sama, přesvědčená, že nikdo z jejích blízkých by v něm neviděl smysl.
Měla štěstí: dařilo se jí vyhnout se potížím. Prozatím na ni žádná čepel nože nemířila.
Až do dnešního večera.
Námořníkovy oči sklouzly k mapě. Přemíra vypitého rumu jej omámila.
„Papír? “ zamumlal. „Z toho mi nic nekápne.“
„Přesně tak, není vám k ničemu,“ pronesla Kordélie a doufala, že její hlas zněl sebevědomě a ten chlap si nevšiml, že má nohy z úponků úhoříka třesavého, které se zpod ní každou chvíli odvrtí pryč. „S - snažně vás prosím, nechte mě jít si po svých, pane.“
„Ale co je todlenc?“ Námořník zamžoural na medailónek visící na dívčině krku a oči se mu rozšířily chamtivostí.
„Ne!“ vyhrkla Kordélie.
Medailónek byla křehká lastura s portrétem Kordéliiny matky namalovaným uvnitř – obrázkem drobným jako květ sněženky, ale tak detailně vyhotoveným, že bylo možné rozpoznat jednotlivé pihy na nose mladé ženy. Kordélii bylo teprve pár týdnů, když její matka utonula na rozbouřeném moři. Otec jí vždycky říkával, že vypadá jako maminka, ale tento portrét byl jediný důkaz, že to je pravda.
Náhrdelník spolu s mapou byly ty nejcennější věci, které kdy Kordélie vlastnila. Oba její rodiče se v rozpětí mnoha let ztratili na moři, jejich lodě uchopilo rozbouřené moře do svých drtivých paží a pohltilo je nebo proměnilo v trosky. Žádného opilého námořníka nenechá, aby ji okradl o jakýkoli z pokladů, který ji poutá k matce a otci.
Zkroutila prsty jako drápy a švihla jimi námořníka přes tvář. Následoval zuřivý výkřik a divoký souboj. Na jeho konci visela Kordélie nad Temží.
„Sklapni, nebo tě pustím,“ sykl námořník.
Pouze jeho ukazovák zaháknutý za řetízek s medailónkem dělil Kordélii od pádu do temné říční břečky. Špičkami prstů se zarývala do kraje mola.
„Prosím…“ Sotva dýchala.
Námořník vytáhl krátký nůž. Zlověstně se zaleskl, jako by chtěl položit těžkou otázku. Na okamžik si Kordélie pomyslela Tohle je konec – a pak začal námořník pilovat řetízek.
Během pár vteřin se přetrhl. Jednou rukou popadla Kordélie medailón a druhou námořníka za vousy. Trhla a s úlevou zjistila, že vousy jsou dostatečně silné, aby unesly váhu jedenáctiletého dítěte.
Námořník ucítil, jak ho jeho vlastní vous táhne k zemi, a hlasitě zařval. Kordélie uskočila stranou, jako když dřevorubec uhýbá padajícímu stromu.
Vrhla se břichem na molo a nohama kopala ve vzduchu. „To bylo o fous!“
O dvě vteřiny později – CÁK!
Lanovím se rozezněl krákavý smích znějící jako křik zvláštního ptáka. „Svatá pravda, slečinko! Koupel mu bodne!“
Kordélie se vyškrábala přes okraj a zadívala se do řeky.
Odraz Severky poskakoval na vlnách. Námořníkův návrat na hladinu byl oznámen výběrem peprných nadávek.
„Radši mazejte pryč – než vyleze ven!“ doporučil jí hlas z lanoví, zajíkaje se smíchy.
Kordélie pro kontrolu rozevřela pěst a z lasturového medailónku na ni pohlédly matčiny klidné oči.
Pelášila z přístavu rychleji než zajíc měsíční za úplňku a nepřestala, dokud nedoběhla k Londýnskému mostu.
Nebe na východě již bledlo, když se Kordélie zastavila. Jakmile si byla jistá, že ji námořník nesleduje, zastrčila si medailón i s přetrženým řetízkem do vnitřní kapsy. Ujistila se, že kolem není ani živá duše, a opět rozložila mapu. Čáry zářily jako stříbrná vlákna, jak je hvězdy kropily svým světlem, nad ránem již méně jasným.
Pečlivě mapu zkoumala.
Kdyby tak jen dokázala rozluštit hádanku… Věděla určitě, že by si tím zúžila pátrání. Ale bez ohledu na to, kolikrát ji přečetla, její smysl rozluštit nedokázala.
Pod znamením Růže a moře
Tajně běží Rychlá řeka
Postav se čelem k Severnímu větru
A následuj ho jižně
Tam tě skryté ústí čeká
Předpokládala, že první část hádanky bude jméno nějakého hostince, ale přesto nebyla v Londýně taverna, kavárna nebo čajovna, která by se jmenovala Růže a moře. Prozkoumala hostinec s názvem Růže a koruna, slídila poblíž podniku plného okázalých cukrujících dam, který měl na štítě jméno Růže a trny, odehnali ji od okna čokoládovny
U Popínavé růže. Ale místo, které by neslo název Růže a moře, nenašla.
„A rychlá řeka, která je tajná?“ pronesla Kordélie nahlas už asi po tisící a doufala, že tak v hádance konečně najde nový význam.
Nakoukla přes kamenné zábradlí Londýnského mostu. Temže pod ní pomalu pokrčila rameny na své cestě kolem. „Ty nejsi rychlá řeka,“ řekla vodě. „A určitě nejsi tajná. Tady na mapě tě jasně vidím – tím jediným jsem si jistá.“
A jak se má postavit čelem k severnímu větru a následovat ho na jih? Odvane ji jižně? A jak daleko? Měla by si obléct nějaký rozevlátý plášť, aby se do něj vítr opřel, zachytil se v něm a unášel ji dál?
Otočila mapu a zamračila se na řádek napsaný na zadní straně.
Pohlédni ke hvězdám.
Pozorovala, jak se slova vytrácejí s tím, jak se vytrácely hvězdy na obloze a mizel jejich svit. Další noc skončila a mapa zůstala stejnou záhadou, jako když ji rozvinula poprvé. Její srdce, které ještě před několika hodinami, když vyklouzla z domu Kloboučníků, plálo nadějí, se teď cítilo jako vyhořelá pec.
Klopýtala domů za šedivého rozbřesku, s bolavýma nohama i srdcem.
Mapa byla otázkou, kterou jí položil její otec – a je to ona, Kordélie, kdo musí najít odpověď.
Kde se celou noc flákáš?“ zvolal hlas jasnější než sluneční světlo.
Kordélie se probudila a mrkal na ni pár hnědých očí.
„Ááá!“ vykřikla a vystřelila do sedu.
Sam Lapková odskočila na konec postele. Prohlížela si Kordélii a podezřívavě se u toho culila.
„Proč si, pro všechno na světě, myslíš, že v noci chodím ven?“ zeptala se Kordélie a povytáhla si přikrývku až k bradě, aby zakryla, že na sobě stále má včerejší oblečení.
„Tak zaprvý, pořád máš voblečenej včerejší vohoz,“ spustila Sam. „A zadruhý, slyšela sem tě plížit se za rozbřesku dovnitř – zas.“
Kordélie byla nadšená, když teta Ariadna svolila, že u nich Sam může bydlet, ale občas bylo nepříhodné, že v pokoji pod ní bydlí osoba s tak citlivýma ušima. Bez ohledu na to, jak tiše našlapovala, jejích odchodů a příchodů si vždycky někdo všiml; obvykle právě Sam. Než se nastěhovala do domu Kloboučníků, žila Sam na ulici. Poté, co
jejího bratra odvezli na vězeňské lodi pryč, musela se o sebe postarat sama. Kordélie a Sam se staly blízkými přítelkyněmi a Kordélie se Sam všechno radostně sdílela. O co však ještě nebyla připravená se podělit, byla pravda o jejích nočních toulkách Londýnem.
„To se ti jen muselo něco z -zdát,“ prohlásila, ale u slova zdát ji přemohlo mohutné zívnutí a mírně podkopalo důvěryhodnost jejího tvrzení.
„Mluvím vážně, Kor,“ řekla Sam. „Nejseš zrovna nejpraktičtější. Sou tam lidi, co ti můžou ublížit.“
Kordélie si rychle vzpomněla: molo, námořník, medailón!
Prohrabala se přikrývkami a oblečením až k vnitřní kapse. Nahmatala přívěsek s portrétem: byl v bezpečí. Otevřela ho a při pohledu na matčinu drobnou tvář ve své dlani trochu vzlykla úlevou.
„Co se stalo?“ vyzvídala Sam a pokývla k rozbitému řetízku.
„Nic.“
Ale Sam byla rychlá a medailón popadla. „Přeřezanej,“ řekla hrobově. „Příště by to moh bejt tvůj krk.“
„To neříkej!“ vykřikla Kordélie. „To je hrozné!“
„Jo,“ přisvědčila Sam vážně. „ Je to hrozný. Neměla by ses venku poflakovat sama.“
Sam vrátila Kordélii medailón a upřeně se na ni zadívala. Nastala dlouhá chvíle zírání a Kordélie se během ní pokoušela naaranžovat na svou tvář nevinný výraz. Neúspěšně.
Pak se Sam zakřenila. „Fajn, neříkej mi to. Ale když budeš ráno louda, sním ti všecky tousty!“ Přeskákala přes Kordéliin pokoj, vklouzla do otvoru padacích dveří a zmizela v útrobách domu.
„Počkej!“ zvolala Kordélie a vyskočila z postele. „Nech mi aspoň plátek!“ Zastrčila lasturu bezpečně pod polštář. Strhla ze sebe včerejší šaty, popadla čisté a pospíchala za Sam.
Když došla do kuchyně, byla více méně oblečená.
Kordéliina rodina seděla kolem dubového stolu a Sam se už zakusovala do jednoho z hromádky toustů, kterou měla před sebou navršenu až do výše nosu. Teta Ariadna dojídala svou ovesnou kaši a prateta Petronela, usazená v obligátním křesle u krbu, si na vidlici opékala lívanec. Jedla jako pták –po ždibcích a drobcích. Výjimečně si dopřála kousek kachny, kterou Betty musela upéct dle tudorovského receptu.
Strýček Tiberius vyzunkl poslední hlt svého čaje, když Kordélie vklopýtala do místnosti. „Zašila sis do čapky trávu chrnící, Dilly?“ dobíral si ji. „Spíš poslední dobou tak dlouho!“
Kordélie se jen rozpačitě usmála a zahleděla se na velký květovaný hrnek, do něhož jí kuchařka Betty nalila medový čaj s mlékem.
„Nezapomeň dnes ráno na svou lekci s pratetou, Kordélie,“ upozornila ji teta Ariadna. „A brzy tě budeme potřebovat v dílně. Je tam spousta práce, než otevřeme krámek.“
Kordélie přikývla a naložila si vajíčka.
„A nezapomeň na lekce, které máš se Sam,“ dodala teta Ariadna. „Učíš ji ta nejdůležitější kouzla vůbec.“
„Čtecí a psací kouzla?“ zeptala se Sam s plnou pusou máslového toustu.
„Vskutku tak! Naučit se číst je jako naučit se rozdělat oheň: obojí ozáří tvou cestu životem.“
Teta Ariadna nechala Kordélii a Sam, aby si to naučení přežvýkaly společně s tousty, a pospíchala po schodech za strýčkem Tiberiem, aby začali práci na kloboucích, které toho dne plánovali vyrobit.
Sam zhltla úplně poslední kousek toustu, ale Kordélii to moc netrápilo. Už to byly dva měsíce, co se její otec ztratil při lodním neštěstí. Bez Saminy rozjívené přítomnosti by byl dům Kloboučníků plný stínů. Ale Samina záře je rozháněla. Od doby, co se Sam ke Kloboučníkovým nastěhovala, vesele i zarputile odmítala nosit dívčí šaty, ale nikdy neřekla ne jedinému jídlu. Kordélii udělalo radost, když viděla, že se Sam ve tváři při úsměvu objevuje nový dolíček.
Kordélie nikomu z rodiny neřekla o hvězdné mapě, kterou jí otec poslal. Nechtěla v nich rozdmýchávat naděje, jen aby je zklamala, kdyby mapa nikam nevedla. Oni se naděje vzdali a uvěřili, že se Prospero Kloboučník utopil. Ale Kordélie snila, že otce najde a přivede ho domů. Představovala si, jak vejdou hlavním vchodem a uvidí radostnou tvář své tety, slzy štěstí svého strýčka…
„Jonesi! Do alchymistického budoáru!“ zavřískala teta Petronela a zamávala opékací vidlicí jako mečem. „Čas na dnešní lekci!“
Jones prostrčil hlavu kuchyňským oknem. Jones byl u Kloboučníkových kočím, ale také, jak ho uličnicky nazývala prateta Petronela, „Přepravcem starobylé dámy“. Neopustila své křeslo, co si Kordélie pamatovala, a Jones ji prostě přenášel z místnosti do místnosti, často za asistence dalších členů domácnosti.
Dnes popadly opěrky Kordélie a Sam – každá z jedné strany – a pomohly Jonesovi pratetu vynést po točitých schodech.
Alchymistický budoár oživovala drobná světýlka, jako by někdo po místnosti rozházel hrst rajských semínek. Sbírka krystalů zavěšená v širokém okně vrhala všude kolem démanty slunečního světla.
„Ach! Výborně!“ zakrákala prateta Petronela, když její křeslo postavili vedle plápolajícího šeříkového ohně. „Nebeské krystaly krásně lámou sluneční paprsky!“
Jones se vytratil a Kordélie posadila Sam ke stolu s brkem a inkoustem. Na čistý arch papíru napsala abecedu, aby ji Sam přepisovala. Sam se pustila do práce s jedním okem přivřeným a jazykem vystrčeným ven.
„Mi to pomáhá se soustředit,“ vysvětlila. „Ale mýmu jazyku je krapet kosa.“
Prateta Petronela zvedla vysokou zavařovačku s šedou vodou, která stála na jejím pracovním stole. Přidržela ji proti světlu a Kordélie ve vodě spatřila jasně svítivé perleťové vlnky.
„No teda!“ zvolala Sam a vzhlédla od psaní poměrně roztřeseného f. „Co je ta zářivá věcička?“
„To je radost,“ zaskřehotala prateta Petronela. „V dnešní lekci vám povím, jak esenci radosti extrahovat z této dešťové vody, kterou jsem včera nasbírala. Radost obsahuje veškerá voda. Ale existuje zvláštní druh radosti, který se nachází v dešti. Jemnou radost najdete, pokud lehce poprchává,
a divokou zase v lijáku. Radost se také shlukuje na okrajích mraků, aby jim vytvářela stříbřité lemy. Stačí, když necháte dopadat na tvář dešťové kapky, a můžete cítit radost, kterou obsahují.“
Ponořila své zkroucené prsty do sklenice a stříkla pár kapek na Kordélii a Sam. Sam se zachichotala a Kordélie
ucítila drobné ťuknutí radosti v každičkém místě, kam kapka dopadla. Prateta si trochu dešťovky vetřela za uši, jako by to byl parfém.
„Až přijde zima, budeme pracovat se sněhovými vločkami,“ řekla Petronela. „Jediná sněhová vločka zvládne obsáhnout obrovské množství údivu. Ale dnes: déšť!“
Podle pečlivých pokynů pratety Petronely, která na věci ukazovala z křesla opékací vidlicí (ke které zjevně dost přilnula), chystala Kordélie destilační zařízení. Sam zatím trénovala psaní písmen.
Kordélie opatrně přelila sklenici perleťové dešťovky do velké baňaté láhve postavené na trojnožce nad malou hromádkou dřeva. Z vysoké police sundala misku a k ústí láhve připevnila zakřivenou skleněnou trubičku.
„Destilace je metoda, jak z vody získat něco čistého,“ vysvětlila prateta Petronela. „Polož misku pod konec trubice, aby byla připravena zachytit radost… Dobře. Teď můžeme zapálit oheň.“
Obrátila na Sam své zářivé ptačí oči. „Pojď sem, malá světlonoško Lampová, myslím, že bys to měla udělat ty.“
Sam vzhlédla a zapomněla zastrčit jazyk zpátky do pusy. „Mý méno je Lapková,“ řekla nejistě, „ne Lampová.“
„Jsi si tím jistá?“ zeptala se důrazně prateta Petronela a upřela na Sam pronikavý pohled. „Pamatuji časy, kdy
existovali světlonoši a plamenotvůrci a nejrůznější rodiny, jejichž umění se zaměřovalo na vití světla. To bylo samozřejmě ještě před generálním zákazem.“
Kordélie si stále nemohla zvyknout, že si její prateta „pamatovala“ na věci, které se staly před staletími. Bylo to obzvlášť divné, jelikož tvrdila, že svůj vlastní věk zapomněla. Pokud se pratetě dalo věřit, přestala počítat někdy v polovině minulého století.
„Zákazem?“ zajímala se Sam.
„Myslíš, když Jindřich VIII. zakázal veškerou řemeslnou tvorbu úplně všem krom tvůrcovských rodin?“ zeptala se Kordélie.
„Ano… ten královský zákaz. Tvůrcovských rodin byly kdysi stovky. Ale ze strachu, že by magii Tvůrců mohl použít někdo jiný, aby se stal mocnějším než on, král Jindřich rozhodl, že kromě pouhé vybrané hrstky Tvůrců musejí všichni ostatní přestat s výrobou. Ti, kteří se mu postavili, byli uvězněni. Někteří popraveni. Byly to strašné časy. Rodiny se ukrývaly, měnily si jména, aby skryly, kým doopravdy jsou, v obavě, že by je přišli královi muži zatknout.
Pomohli jsme, kolika jen jsme mohli, utéct do bezpečí tajnými tunely pod městem. Takhle to šlo po léta… no, až do nástupu Alžběty na trůn. Všemožní Tvůrci zmizeli: sládci počasí, pometláři, tancopřadci, písňopravci – všichni byli pryč. Někteří se skrývali, jiní na lodích odpluli do Nového světa.“
Tuhle část příběhu Kordélie nikdy předtím neslyšela. Najednou byla na svou pratetu nesmírně hrdá, že pomáhala
Tvůrcům uprchnout před tyranií krále. Když nemohla bojovat otevřeně, bojovala alespoň tajně. Pokud má někdo Tvorbu
v krvi, žádný jiný člověk by ho neměl zastavit jen proto, že nosí korunu! pomyslela si Kordélie.
„Samozřejmě že v jiných zemích, kde vládci jejich řemeslo nepotlačili, stále existují další Tvůrci,“ pokračovala prateta Petronela. „Například královští vlásenkáři ve Francii a skláři v Benátkách. Také papírníci z východu tvoří velmi zvláštní kouzla a perští tepicháři dokážou se svými vlákny zázraky. Ale v Anglii nakonec zůstali pouze Tvůrci královského roucha.“
„Ale vždyť jich bylo tolik!“ zamračila se Kordélie. „O některých jsem nikdy neslyšela, třeba o písňopravcích nebo sládcích počasí! Proč jim nebylo dovoleno pokračovat?
Vždyť uměli tolik krásných věcí.“
„Protože – přesně jak jsi řekla, moje milá – jich bylo tolik. Král Jindřich měl strach, že by se jejich tvůrcovská moc mohla vymknout jeho osobní kontrole. Obzvláště se obával, že by se vyráběly magické artefakty, které by mohly být použity proti němu. Každý magický výtvor, který královi muži našli, byl spálen. Z paláce svatého Jakuba odnesli úplně všechno, dokonce i koberce! Ale některým věcem se podařilo uniknout plamenům. I nyní se tu a tam objeví starobylé křeslo s neobvyklými vlastnostmi nebo pometláři vyrobené staré koště s výstřední osobností.“
Kordélie cítila, jak kulí oči jako dvě mince, a její teta hovořila dál.
„Král Jindřich měl dojem, že dokáže zvládnout jen hrstku tvůrcovských rodin. Usoudil, že nejužitečnější mu budou Tvůrci šatů… a samozřejmě také bot a nutných doplňků, a tak jsme jako jediní dostali povolení pokračovat ve svém řemesle.“
„Byli to kloboučníci, ševci, hodináři… rukavičkáři a kabátníci, že jo?“ zkusila Sam.
„Přesně!“ usmála se Kordélie. Šestou rodinu nedodala –hůlkaře, kteří byli před třiceti lety potupně vypovězeni z cechovní síně Tvůrců, jež ustanovil král. Poslední z hůlkařů právě hnila ve vězení a čekala na soud za pokus o rozpoutání války, které Kordélie zabránila.
„Král pro nás postavil cechovní síň a přiměl nás poslouchat velmi přísná pravidla: zhruba sto let měli Tvůrci dovoleno vyrábět šaty pouze pro panovníka. Později, za vlády Karla II., nám bylo dovoleno otevřít si obchod. Tehdy, bohužel, začaly rodiny být… poněkud soupeřivé.“
Kordélie se zašklebila. Říci, že rodiny byly „poněkud soupeřivé“, bylo slabé slovo. Krom obrovské hádky přede dvěma měsíci spolu většina Tvůrců po dekády nepromluvila ani slovo.
Pak se prateta obrátila na Sam. „Potomkem starobylé rodiny kouzelných Tvůrců by mohl být kdokoli,“ pověděla jí. „Často najdeš stopu ukrytou v příjmení. Někdy jde jednoduše o pár změněných písmen.“
Sam zírala na pratetu Petronelu neschopna slova.
„Nuže, Sam!“ zvolala stará dáma. „Ukaž nám, jak přine‑ seš světlo: vyber si kousíček lomeného slunečního světla rozlitého po podlaze a rozdělej s ním oheň.“ Podala jí bronzovou pinzetu.
Sam zaváhala. „Myslím, že to s mým ménem je mejlka.“
„Lampová nebo Lapková, pro tento úkol jsi více než způsobilá,“ řekla prateta Petronela rázně.
Jemný vánek šťouchl do krystalů v okně a Samin pohled sklouzl na diamanty světla mihotající se po podlaze.
„Ale nejni to – nejni to nezákonný?“ znejistěla Sam. „I kdybych byla… světlonoška, pořád je to zakázaný. Zabásli by mě za jakýkoli tvoření.“
„Najednou nějak vzorně posloucháš zákony!“ dobírala si ji Kordélie.
Sam zrudla a utrousila: „Vám nechci udělat vostudu.“
„Nikdy bys nám ostudu neudělala, Sam,“ ujistila ji Kordélie. „Děláš tu všechno sluníčkovější… Koukej, přinesla jsi do tohoto domu světlo!“
Povzbudivě do Sam šťouchla a Sam si vzala pinzetu.
Obezřetně, jako by zacházela s živým tvorem, zvedla Sam z podlahy úlomek slunečního světla. Chvěl se, když ho opatrně nesla přes budoár. Položila zářivý diamant světla na hromádku dřeva, na chvilku se zastavila a pak ho přikryla nejmenší větvičkou.
Kousek slunečního světla se zatřepotal.
Kordélie zadržela dech.
Oheň se rozhořel. Během vteřiny ovinuly malou hromádku dřeva praskající plameny.
Oči pratety Petronely se ve světle ohně leskly.
Kordélie vyskočila. „Dokázala jsi to, Sam!“ vykřikla a objala kamarádku. „Dokázala jsi to!“
Sam se široce zazubila.
Vypadalo to jako začátek něčeho nového.
S tichým úžasem pozorovaly, jak destilovaná radost kapku po kapce padá do misky.
S poslední kapkou přemohl pratetu Petronelu spánek. Tím také jejich lekce obvykle končily.
Kordélie pratetu přikryla ukolébavou dekou a Sam odnesla vydestilovanou radost do kloboučnické dílny.
„Volejme sláva a tři dny se radujme! Radost dorazila!“ zvolal strýček Tiberius, jakmile Kordélie se Sam do dílny vpadly.
Zatímco Sam pomáhala strýčkovi Tiberiovi vymačkávat bobule keře rozbřeskového do esence radosti, aby vytvořili barvivo, které mění barvy jako nebe za rozbřesku, Kordélie popadla ze zvláštního jehelníčku na pracovním stole svou osobní kloboukovou jehlici. Byla to jemná zlatá jehlice s akvamarínem na konci. Vzácný kámen se třpytil jako živoucí kapka oceánu. Když ji Ariadna své neteři dávala, tvrdila jí, že je to jen obyčejný ozdobný předmět, ale Kordélie si byla jista, že ty nejlepší, nejdivočejší nápady
na klobouky se jí v hlavě rodí právě tehdy, když ji má zapíchnutou ve vlasech.
Jakmile byla na svém místě v jejích vlasech, začala do kruhu spřádat měsíční paprsky.
„Potřebujeme víc hvězdných paprsků,“ oznámila teta Ariadna, která se vynořila z oblaku páry halící kotlík, u něhož stála. „Všichni jsou zjevně odhodláni zastínit jeden druhého na dožínkovém karnevalu.“
Dožínkový karneval byla velká slavnost, která se ve Vauxhallských zahradách potěšení konala každé září o úplňku. Byla to poslední příležitost se v létě vyšňořit do těch nejnápaditějších a nejobskurnějších kostýmů a nechat se obdivovat (nebo v některých případech vypískat) celým Londýnem. Kloboučníci měli neskutečně napilno, aby pro danou příležitost vytvořili divoké a výstřední pokrývky hlavy. Letos byl obrovský zájem o hvězdný svit – měl zdobit ty nejoslnivější klobouky.
„Nějaký hvězdný svit můžeme nasbírat dnes večer,“ navrhla Kordélie. „Sam by mohla pomáhat. Domnívám se, že by se ráda naučila víc o světelné magii.“ Mrkla na Sam a kamarádka se rozzářila.
„Sir Hugo se včera stavil, aby se optal, jak pokračují práce na jeho klobouku,“ oznámila jí teta Ariadna, zatímco přišívala korále popěvkové na zpěvný čepec, který právě tvořila. Korále švitořily, jak klouzaly po niti.
Sir Hugo Žvanil byl nejproslulejší londýnský herec. Od okamžiku, kdy mu Kordélie zhotovila klobouk, aby mu pomohl s jeho strašlivou trémou, odmítal, aby mu klobouky vyráběl kdokoli jiný. Jeho osobní malá kloboučnice mu pak vytvořila tartanovou čapku z bradky kozy dávivé pro jeho
roli Macbetha, věnec z vavřínu oslnivého pro postavu Julia Caesara a – jak se škodolibě psalo v Denním šlágru – „ten největší třírohák na této straně Anglického kanálu“ pro heroickou úlohu v kasovním trháku Hrdina širých moří (scenárista a v hlavní roli sir Hugo Žvanil).
Tentokrát pověřil sir Hugo Kordélii tvorbou klobouku pro dožínkový karneval. Rolí Úplňku, pro kterou byl vybrán, se blýskne při oslavách. Byla to mnohaletá tradice, že herec oblečený jako Úplněk zazpívá a zatančí, aby uctil sklizeň.
„Zahraji ten nejvelkolepější Měsíc, jaký kdy byl spatřen,“ ujišťoval sir Hugo Kordélii. „Doufám, že princezna bude uchvácena. Možná dokonce upadne do mdlob, až uvidí můj Úplněk!“ (Sir Hugo vždycky a stále doufal, že z něj lidé budou padat do mdlob, obzvláště princezna.)
Dal Kordélii podrobný seznam, co všechno na svém klobouku chce. Kordélie strávila několik dní pečlivým montováním helmice z trávy titanové a jejím barvením práškovým stříbrosklem. Pro dnešek měla v plánu vytvarovat pružný kousek čerstvé měsíční záře do svatozáře a zítra se ji chystala ozdobit jemnými paprsky, které teta Ariadna vyrobila z pavučin pavouka půvabného spředených s drobnými krystalky selenitu.
Dala se do práce. Musela toho spoustu stihnout, než pro dnešek otevřou krámek.
Když hodiny kostela svatého Auspice odbily tři čtvrtě na deset, už se před kloboučnickým krámkem štosovala
řada lidí. Takhle to bylo po celé léto. Co Kordélie a její přátelé vyrobili mírový klobouk, který zabránil válce mezi Anglií a Francií, lidé z celého města (ale i zákazníci ze značných dálek) toužili po klobouku vytvořeném kloboučníky z Wimpoleovy ulice.
Dvě minuty před desátou byla teta Ariadna nachystána u dveří, aby zákazníky přivítala. Strýček Tiberius se postavil vedle zkoušecího křesla. Kordélie si vylezla na stoličku za pultem a Sam si stoupla vedle ní, připravená s hromádkou krabic na klobouky.
Když hodiny odbily celou, teta Ariadna otevřela dveře krámku. Záplava nedočkavců se nahrnula dovnitř.
Zanedlouho už strýček Tiberius svého prvního zákazníka pohodlně usazoval do klouboučnického křesla, teta Ariadna měřila mladší pohledné ženě hlavu zvláštním přístrojem, který odhadoval, jak moc je arogantní, a Kordélie radila muži, jaký klobouk nejlépe poslouží coby inspirace pro nejrozšafnější tance, aby se jimi při dožínkovém karnevalu náležitě blýsknul.
Během několika minut byla Sam povolána k zabalení prvního prodaného klobouku dne, když Kordélie prodala svému zákazníkovi zatočený venkovský turban ozdobený svatovítskými semínky.
„Děkuji vám, slečno Kloboučníková,“ rozplýval se, když Kordélie zabalila oranžový turban do hebkého papíru a podala jej Sam, aby jej opatrně uložila do kostkované krabice. „Můj druhý bratranec z otcovy strany míval tetu, o které všichni tvrdili, že byla potomkem tancopřadců. Dováděla na parketu a spřádala všechna možná kouzla. Její tance byly proslulé zejména svým smírčím účinkem.“
… lidé z celého města (ale i zákazníci ze značných dálek) toužili po klobouku vytvořeném kloboučníky z Wimpoleovy ulice.
„Opravdu?“ řekla Kordélie s úsměvem.
„Skutečně ano!“ prohlásil muž. „A jenom mezi námi, slečno Kloboučníková, povídá se, že tančím obzvláště uklidňující polku.“
Po celé léto zákazníci nadšeně sdíleli příběhy o kouzelných nadáních, které se v jejich rodinách tradovaly. Příběh o čarovném mírovém klobouku, který zabránil válce, totiž rozpoutal nový zájem o magii, a to napříč Anglií. Kordélie vídala podobně nadšené davy i před krámky jiných Tvůrců, ačkoli největší zástup býval vždycky u kloboučníků.
Sam dokončila utahování citrónově žluté stuhy okolo krabice s kloboukem a pak ji muži předala. Hrdě si svou trofej nesl z krámku a cestou ulicí se několikrát zatočil.
Toho rána prošly krámkem tucty zákazníků a dožadovaly se klobouků všech barev a stylů. Kloboučníkovi prodali z regálů klobouky zdobené péry a nařasenými krajkami a přijali objednávky na mnohem složitější zakázky, které budou během několika dnů připraveny pro dožínkový karneval.
Někdy kolem poledne se do krámku prostrkala mladá dáma s obrovskou krinolínou.
„Chcí jít na dožínkový karneval za královskou galeonu,“ vyštěkla na Kordélii, odstrčivši jiného zákazníka stranou.
„Víte, za tu, jak je ve hře Hrdina širých moří.“
Kordélie se pokusila neobrátit oči v sloup a Sam se nepokrytě zakřenila.
Hrdina širých moří byl zodpovědný za několik neobvyklých požadavků na klobouky. Vzrušující hra sira Huga byla výrazně upravená verze událostí, které se odehrály na královské galeoně při mírových rozhovorech mezi Anglií a Francií. Sir Hugo se ve hře hrdinsky zhoupl lanovím, skopl
zlotřilého lorda Macešku do moře, pak se vrhl na zběsilou dělovou kouli, přičemž zpíval chytlavou píseň, a nakonec políbil odmlévající princeznu. Ve skutečnosti to byla Kordélie, kdo se zhoupl lanovím, aby přemohl lorda Macešku, zatímco sir Hugo byl hned na začátku událostí zatčen s kalhotami spadlými ke kotníkům. A přestože se francouzský král velmi snažil, políbit princeznu se nepodařilo nikomu. Kordélii nevadilo, že sir Hugo si svůj umělecký záměr upravil po svém, a nadšeně si užívala skandování nad jeho neskutečným výkonem při gala představení v Královském divadle. Nicméně, následné žádosti o dvojroháky, které měly nositele obdařit nadpřirozenou galantností, už byly poněkud otravné.
Zákaznice v krinolíně však zřejmě měla jiné přání. „Chci zaujmout admirála Výkupného,“ oznámila.
„A vy se domníváte, že když budete mít na hlavě loď, tak se vám to podaří?“ zeptala se Kordélie opatrně.
„Jistě! Mým cílem je oslnit ho na karnevalu tak důkladně, že další týden oznámíme naše zasnoubení,“ rozplývala se mladá dáma. „Akorát včas, abych donutila Archibalda žárlit a pokazila mu tak narozeniny.“
„Naše klobouky dokáží spoustu věcí,“ vložila se do toho teta Ariadna, když míjela pult, aby pomohla pánovi s rámusivým třírohákem, „ale žádost o ruku zaručit nemůžeme. To by bylo přinejmenším morálně pochybné.“
Když teta Ariadna odplula pryč, zákaznice se naklonila přes pult, aby Kordélii zašeptala: „Pročpak nemůžete zaručit žádost o ruku?“
„Naše klobouky jsou trochu jako knihy,“ začala vysvětlovat Kordélie. „Jsou plné kouzel, ale je to až na konkrétním
čtenáři, aby je přivedl k životu. Bez něj tam ta kouzla jen tak jsou. Stejné je to s klobouky. Dává to smysl?“
Mladá dáma se tvářila nechápavě.
„Je to poněkud rafinovanější než jen někoho přinutit, aby dělal, co vy chcete,“ zkusila to Kordélie znovu. „Přece byste si nepřála, aby se admirál stal vaší loutkou, nebo ano?“
„Ach, to by bylo dokonalé! Chci klobouk, který dělá přesně tohle!“ zvolala mladá dáma horlivě.
Pustila se do nadšeného popisu admirála Výkupného a jeho velmi působivé lodi, a ačkoli Kordélie na jednu stranu pochybovala o několika bodech v jejím plánu zaujmout ho, byla na druhou stranu opravdu zvědavá, jak bude mladá dáma vypadat v plné parádě.
„Budou kanóny na mé lodi moci vystřelit?“ vyzvídala.
„To by skutečně zaujalo jeho pozornost.“
„Postarám se o to,“ ujistila ji Kordélie. „Mohu vás poprosit o jméno?“
„Slečna Janet Troufal.“
Kordélie se usmála. „Vaše loď bude v pátek připravená k vyplutí, slečno Troufalová… nebo Troufalá.“
Slečna Troufalá (s touto podobou příjmení mladá dáma souhlasila) spokojeně vypochodovala z krámku.
Kordélie se otočila k dalšímu zákazníkovi a pak k dalšímu a celý zbytek rána se nesl v duchu objednávek na sebevědomé čapky ozdobené fuchsiemi zubatými, vznešené čepce vyrobené z oblačného sametu a konverzační cylindry protkané vousky netopýra breptavého.
Její mysl se měla plně soustředit na klobouky. Ale kdykoli dostala možnost, myšlenky se jí rozutekly a zas a znova se vracely k otcově mapě a jejím hádankám. Když navrhovala
bajkářské okvětní plátky k ozdobě krempy vypravěčského
tříroháku, zabloudily do úvah, kde by se mohlo nacházet místo označené písmenem X. Přehlédla snad tavernu pojmenovanou Růže a moře? A jak by ji pro všechno na světě mohl severní vítr, postaví-li se k němu čelem, zavést na jih?
Proto ji prudce vytrhlo ze zamyšlení, když další zákazník
tichým hlasem pronesl: „Vane severní vítr.“