EB964227

domov Nový

Leslie

Connorová

Pro Jan & Elly a Sandi & Nancy Mám Vás moc ráda

Všechno ve tvaru krabice

„ Zvládneš to. Jsi silná.“

To byla mámina mantra. (Teda jedna z nich.) Dala bych cokoli, kdybych ji mohla slyšet znovu, jejím hlasem, tady a teď. Ale to se nestane. Mohla jsem na ta slova jen myslet. Což není ono.

Lydie Bratches‑Kempová, nemůžeš se kvůli ní cítit osamělá… ne teď… nemůžeš cítit vůbec nic… zažeň to pryč.

Připoutala jsem se na sedadle spolujezdce auta, které připomínalo krabici. Auta tety Brat. Vtipné. Auto ve tvaru krabice, krabice na mém klíně a za oknem malý dům připomínající krabici, který jsem opouštěla. Nikdy jsme nedokázaly přesně pojmenovat barvu obložení. Nebyla dost bílá na to, aby byla bílá, ani dost žlutá, aby byla krémová. Ani šedivé skvrny, které se skvěly na průčelí, se nedaly pojmenovat, i když jsme se o to s mámou kdysi pokoušely.

„Podívej, mění barvu,“ řekla. „Asi se nudí! Co myslíš, jaká to je, Lydie? Šedá jako holubičí peří? Že by měl náš dům šedý zákal?“

Tenký hliníkový pruh, který rámoval okna, v tu chvíli zachy­

coval matné namodralé světlo dopadající na něj odněkud ze zimní oblohy. Vnější podoba domu se vůbec nepodobala jeho vnitřnímu zařízení. Dva roky po babiččině smrti strávila máma tím, že si dům „přizpůsobovala svému obrazu“, jak tomu říkala. Na okenní parapety vyrobila pomocí lepicí pistole malé mozaikové oltáře ročních období z kamenů. Na babiččiny opotřebované tapety namalovala obrazy měsíce a zdi kolem zárubní a vypínačů jsme popsaly texty písní a básněmi. Máma tomu říkala naše „veselá odplata za zločin“.

Milovaly jsme babičku tak, jak nejkomplikovanějšího člena ro­

diny milovat lze. Ale ona z toho domu vytvořila past. Není divu, že máma chtěla, abychom se v něm po babiččině odchodu cítily uvolněně.

Teď byla pryč i máma. Možná se zdá, že to není možné, ale byla jsem na to připravená – jak se jen připravit dá. Když přišla řeč na smrt, máma měla pestrou škálu chování, od bláznivého přes věcné, žertovné a neuctivé až po – jak jsem si vždycky myslela – odpouštějící. Některým lidem byla její přímočarost nepříjemná. Ale já jsem s ní vyrostla.

Mluvily jsme o dni, kdy ze mě bude „naprostý sirotek“. Mluvily jsme i o tetě Brat. Byla to moje jediná příbuzná. Že jednou s ní budu bydlet. A ten den nastal; shodou okolností to bylo na Silvestra.

Obemkla jsem rukama krabici na svém klíně. Dveře na straně řidiče se otevřely a já sledovala, jak teta nastupuje do auta. Látku své dlouhé rozevláté sukně shrnula dovnitř s sebou. Zabouchla dveře před poryvem rochesterského zimního vánku.

V posledních dnech jsem tetu pozorovala. Byla vysoká a i v malých místnostech domku dokázala dělat dlouhé kroky. Slyšela jsem, jak jí šustí sukně. Když se natahovala, aby vyprázdnila kuchyňské skříňky, máchala rukama, skoro jako by předváděla sólovou mexickou vlnu. Zdálo se mi to povědomé, i když nás předtím navštívila jen párkrát.

Babička a teta Brat si nikdy nerozuměly. Máma vždycky říkala, že touží vídat svou starší sestru častěji. Zůstaly si blízké alespoň po telefonu. I když v posledních letech už méně. Po babiččině smrti jsem si myslela, že nás teta Brat bude navštěvovat. Možná dokonce často. Ale pak jsem zaslechla, jak máma tetě do telefonu lže. Jsme v pohodě. (Nebyly). Se zdravím je všechno v pohodě. (Nebylo.)

„Máš svou práci a jsi v jednom kole, Brat,“ říkávala máma. „Dám ti vědět, až to s tím mým příšerným srdcem začne jít z kopce.“

V posledních dnech mi bylo tety líto. Nebyla na mámin odchod tak dobře připravená jako já. Plakala jsem. Hodně. Ale jestli je smrt jako pes – a máma říkala, že je –, tetu Brat pokousal fakt ošklivě. Nejednou se při vyklízení domku sesypala a rozplakala se.

„Omlouvám se,“ řekla, když se přede mnou zhroutila. „Jen si přeju, abych bývala věděla, že to Holly nezvládá. Kéž by mi zavolala. Přijela bych.“

Teď se uvelebila na sedadle řidiče a zapnula si pás. Otočila klíčkem v zapalování a usmála se na mě – přesně stejným úsměvem jako máma – a auto nastartovalo. Odhrnula si šedivé vlasy ostříhané rovně jako sláma na koštěti, které jí splývaly k ramenům.

„Jsi připoutaná, Lydie?“

„Ano,“ odpověděla jsem.

„Výborně,“ řekla. „Aspoň nesněží.“ Zkontrolovala zrcátka a pus­

tila topení. Vyrazily jsme pryč od malého domku nepojmenovatelné barvy, pryč od mého domova, kde jsem žila posledních sedm let.

Teď byl na prodej. Teta Brat plánovala použít peníze na zaplacení posledních účtů z Rochesteru. Doufala, že zbudou i nějaké úspory pro mě na vysokou.

„Neboj se,“ řekla teta Brat. Vyjela na dálnici. „Nejsi v pasti. Slibuju, že na tebe celou cestu nepromluvím.“

„Já na tebe taky ne,“ řekla jsem. Usmály jsme se.

„Je to ale dlouhá cesta. Možná budeme chtít pár věcí probrat.“

Na vteřinu odvrátila pohled od silnice, aby se podívala na mě.

„Můžeš se mě zeptat na cokoli. Doufám, že to víš.“

„Díky,“ řekla jsem. Ale nemohla jsem jí nabídnout totéž. Objala jsem krabici, kterou jsem držela na klíně. Nejspíš jsem si trochu povzdechla.

„Vážně to chceš držet? Vzadu je ještě dost místa,“ zajímala se teta.

„To je v pohodě,“ odvětila jsem. Bylo mi jasné, že to vypadá jako zvláštní rozhodnutí. Krabice nebyla těžká, ale byla docela vysoká a sahala mi až k hrudníku.

Ohlédla jsem se přes rameno do zadní části auta. Věděla jsem, co tam je: dva kufry s oblečením (ani jeden nebyl moc velký), jedna krabice s knihami a velmi stylová dřevěná truhla s výtvarnými potřebami.

Lehce jsem zabubnovala prsty na krabici, kterou jsem držela. Tahle byla plná, no, krámů z papíru. Nejdůležitější z nich byl tlustý štos koláží: bohyně.

Bohyně třetího srdce

Bohyně jsme s mámou vyráběly posledních pár let. Začalo to starými černobílými fotografiemi v ošoupaném fotoalbu. Na deskách mělo zlatým písmem napsáno: „Wassermanův ateliér, Cleveland, Ohio. 1946.“ Lze jen hádat, jak se album dostalo z Clevelandu na bleší trh v Rochesteru, kde jsme ho našly.

Byla to mámina zásluha: vyhrabala album z kufru plného „papírových pokladů z minulosti“, jak to nazvala. Prodavačka přinesla zahradní křeslo, aby si máma mohla sednout, zatímco listovala fotografiemi, – a nejen proto, že chtěla svých 12 dolarů a 50 centů, které máma nakonec zaplatila. Ne, ta prodavačka se nebála všimnout si osoby, která si k jejímu stánku dotlačila vozík s kyslíkem. (Divili byste se, jak často nás lidé ignorovali a dívali se jinam.)

Na všech Wassermanových fotografiích byly ženy. Nevěsty i debutantky, ženy opalující se v plavkách nebo zahradnice. Některé obrázky byly portréty s hlavou a rameny, jiné zachycovaly ženy

stojící v plné výšce nebo ležící na letním trávníku. Všechny tupě zíraly.

„Podívej se na ně, Lydie,“ řekla máma. Přejela prsty po krajích tlustých pevných listů.

Pokrčila jsem rameny. „Jsou docela nudné,“ poznamenala jsem nevzrušeně.

„Hm, působí strnule, jak jsou usedlé a poslušné. Fuj!“ S ďábelským úšklebkem dodala: „Myslím, že si je musíme vzít domů a dát jim prostor, aby našly samy sebe.“

Usmlouvala cenu na polovinu a byly naše.

O pár dní později jsem ji našla s jedním z portrétů. Byla to nevěsta s kyticí, ale máma na vršek květin nalepila srdce. Nebylo to žádné valentýnské srdce – vystřihla ilustraci ze staré knihy o anatomii; srdce mělo komory, chlopně a aortu. Máma namalovala červené a modré čáry vedoucí od srdce k malým dvířkům, která udělala nevěstě na hrudi.

„Mami, co to je?“ zeptala jsem se. Seděla, prohlížela si svůj výtvor a vůbec jí nevadilo, že štětec zanechával na obrázku kapky.

„Hmm… Budu jí říkat Bohyně třetího srdce.“

Cítila jsem, jak se mé vlastní srdce sevřelo. Vždycky jsme si přály jen to, aby máma mohla podstoupit transplantaci srdce, kterou potřebovala. Ale když ji potřetí odmítli, sama se vyřadila ze seznamu čekatelů.

„Všechno je v pořádku,“ řekla. „Tímhle způsobem přeju tomu třetímu srdci, aby se mu dařilo, ať už se beze mě vydá kamkoli. Tady,“ řekla a podala mi štětec. „Trénuj pozitivní myšlení, Lydie.“ Pak na paletu vymačkala čerstvou barvu – švestkově fialovou.

Bohyně třetího srdce byla první z mnoha bohyň a všechny zaujímaly první příčku na seznamu věcí, které jsem si chtěla vzít s sebou. Přesněji řečeno, byly na stejné úrovni s máminým vytahaným svetrem v barvě zelené mořské pěny. Ten ale nebylo nutné balit, protože jsem ho nosila každý den na sobě. Uvnitř. Venku. Do postele. Byla jako moje druhá kůže. Teta Brat mě nechala sbalit si o samotě, a to se mi líbilo. Většinou mi bylo jasné, co tam nechám a co si vezmu. Pokud jde o bohyně, věděla jsem, že je potřebuju. Ale taky jsem si je potřebovala nechat jen pro sebe.

Mezi věcmi a papíry se nacházela i přání k svátku a narozeninám od mého otce, který byl naprosto mimo náš svět. (Když jsme o něm mluvily, říkaly jsme mu Kemp.) Nejspíš jsem ta přáníčka vůbec nepotřebovala – sentimenty koupené v obchodě za pár drobných, z nichž většinu jsem nikdy neotevřela. Uvnitř těch pár, která otevřená byla, se ještě skrývala hotovost. Tohle dělal: poslal přání a peníze. Peníze, u nichž jsem nikdy necítila, že bych je dokázala utratit. Jestli jsem si o něm jako malá něco namlouvala, teď už ne. Byl pryč, žil nedaleko Rochesteru.

(Viděla jsem jeho zpáteční adresu.) Ale dlouho jsem ho neviděla a nepovažovala jsem ho za rodinu. Takže když máma zemřela, nebyla jsem ničí dcera.

Když jsme šly s tetou Brat zařídit na poštu přesměrování zásilek, napsala do formuláře mámino jméno. Pak se odvrátila od přepážky. „Radši vyplníme formulář i pro tebe, Lydie.“ Okamžitě jsem si vzpomněla na ta přání.

„Nikdy jsem žádnou poštu nedostávala,“ řekla jsem. Ulevilo se mi. Už žádná přání. Hotovo!

Ale co ta sbírka přání, která už jsem dostala? Byly to poslední položky v mé „nerozhodnuté“ hromádce, když jsem se balila.

Teta Brat v tu chvíli nakoukla do pokoje a řekla: „Jestli si něčím nejsi jistá, tak si to vezmi s sebou. Vždycky se toho můžeš zbavit později.“ Zbavit se. Dobré slovo.

Když jsme finišovaly, rychle jsem přání zabalila raději do dvou sáčků – hlavou se mi u toho honily dvě myšlenky. Zaprvé, chci mít přání uložená pohromadě. Zadruhé, ať se nedotýkají mých dobrých věcí. Pak mě napadlo: Ať neznečistí bohyně.

Auto připomínající krabici hučelo po dálnici. Nejsem si jistá, kdy a kde jsem odpadla. Jako poslední jsem slyšela, když teta Brat něco

říkala o Berkshireských horách a taky že nechytá rádio. Usnula jsem předkloněná s pravou tváří a uchem na vršku krabice.

Probudila jsem se naprosto zmatená, přinutila jsem se otevřít oči, snažila jsem se zaostřit na matčinu tvář a přitom jsem cítila jemný

dotyk její ruky na rameni…

Počkat… ty nejsi máma…

„Ach, teto Brat,“ řekla jsem.

„Omlouvám se, že tě budím,“ řekla. „Potřebuju kafe. Chceš něco? Hranolky? Odskočit si?“

„Ne. Nechci, díky,“ opáčila jsem. „Počkám tady.“ Rukávem svetru jsem si otřela sliny z tváře.

Lydie… nejspíš teď vypadáš jako kobliha, ze které vytekla náplň …

Po zbytek cesty jsem zůstala vzhůru, ale chvíli jsem spánek předstírala. Když jsme přejely do Connecticutu, teta Brat sjela z dálnice a najela na dlouhou silnici, která se zužovala do venkovských kopců.

„Už jsme skoro tam,“ pronesla. „Brzy budeme v Chelmsfordu.“

Pozorovala jsem kilometry lesů a luk. Začal padat čerstvý sníh –takový, který vytváří velké vločky, a ty se pak snášejí dolů tak pomalu, že si můžete jednu vybrat a sledovat její cestu k zemi.

No, pomyslela jsem si, alespoň je tu hezky.

3

Na vrchol

Kopec byl pro naše hranaté auto výzvou. Slyšela jsem a cítila, jak tetě Brat pod koly ujíždí štěrk. Ale když jsme dojely na hřeben, rozprostřela se před námi rovina, která musela mít mnoho akrů. Pastvina se střídala s loukou a louka s lesem. Všechno pokrývala tenká vrstva mokrého sněhu. V oknech statku zářilo světlo. Tehdy jsem poprvé uviděla farmu Pinnacle Hill.

Jako bych se ocitla uvnitř obrazu, pomyslela jsem si. Pak jsem pocítila bodnutí v hrudi. Mámě by se to moc líbilo. Byla venkovský typ, ale kvůli svému zdraví musela žít blízko města.

Teta Brat mi vyprávěla, jak se svou ženou Eileen přišla žít na farmu, která patřila velmi starému muži s neobvyklým jménem.

Byla to jedna z věcí, které jsme během pěti a půl hodiny jízdy autem probraly.

„Byla to šťastná náhoda,“ řekla. „Výhodná dohoda s dobrým načasováním. Elloroy potřeboval někoho, kdo by za ním chodil, vařil mu

večeři a každý večer chvíli zůstal. Tak jsme za ním začaly chodit.

Mezitím jsme s Eileen hledaly bydlení, odkud bych to měla blízko na univerzitu. Eileen chtěla stodoly a hezký kus půdy pro…“ Teta Brat se zarazila. Zavrtěla hlavou. „No, tehdy měla nějaký projekt, ale teď pracuje v místním obchodě s krmivy. Elloroy měl pocit, že má víc místa, než kolik ho svým ‚vychrtlým já‘ dokáže zaplnit.“ Teta Brat se vřele usmála, když napodobila starého muže. „Tak jsme navrhly, že se k němu nastěhujeme. Nabídly jsme se, že budeme kupovat jídlo pro nás tři. Uvaříme, postaráme se o domácnost a budeme platit nájem. Souhlasil se vším, kromě nájmu, drahoušek stará.“ Zabubnovala prsty v rukavicích na volant, několikrát pokývala hlavou dopředu a dozadu. „A tak jsme se tam ve třech dobře zabydleli.“

Ze tří se stanou čtyři…

„Teď už bychom Elloroye nikdy neopustily,“ dodala. „Milujeme ho. Už je to pár let. Řekla bych, že to funguje.“

Přikývla jsem. Jak tam zapadnu já? Jaká bude moje role? Možná budu ta „mladá a silná“? Chystala jsem se najít způsob, jak být užitečná.

Když jsme zastavily před domem, ze dveří vyklopýtala žena a sešla z verandy, aby nás přivítala. Rukama si prohrábla krátkou kštici hnědých vlasů. Podívala jsem se na tetu Brat.

„To je tvoje Eileen?“ zeptala jsem se.

„Ano. Moje Eileen,“ přisvědčila. Něha v jejích očích vypovídala o lásce. V nitru se mi usídlil malý uzlíček tepla.

Teta Brat odemkla dveře od auta. Unavené z cesty jsme vystoupily ven. Otočila jsem se a na chvíli položila krabici na sedadlo. (Celou cestu jsem ji měla na klíně.)

Eileen zářila. Slyšely jsme o ní – já i máma –, ale nikdy jsme se s ní nesetkaly. Věděla jsem, že to mámu mrzí. Když jsme vystoupily z auta, vyměnily si teta Brat a Eileen úsměv, v němž bylo vidět, že se vidí rády.

„Zvládly jsme to!“ zvolala teta Brat. Protáhla si záda. „Eileen, pozdrav se s Lydií.“ Představila mě. Přinutila jsem se na Eileen usmát a všimla jsem si velkého hubeného psa, který jí špičatým čumákem neustále narážel do zadku. Byl to závodní pes – chrt –a poskakoval kolem auta tak, že mi připomínal koníka z pouťového kolotoče, který se uvolnil z tyče. Nebyla jsem na psy zvyklá. Ale tenhle vypadal v pohodě – možná dokonce mile. Vrtěl se, třásl a nakláněl úzkou hlavu. Brat vzala láskyplně psí hlavu do dlaní. „Ahoj, Soonie! Tak kdo je tu hodná holka?“

Zdálo se, že je bezpečné odtrhnout oči od psa, a tak jsem se zaměřila na Eileen. Taky si mě prohlížela, s pozvednutým obočím a úsměvem, který se jí zařezával do dvou kulatých tváří. „Takže Lydie Bratches­Kempová, že?“ (Zdůraznila tu část s Bratches.) „Teď budu bydlet s Velkou Brat a Malou Brat, že? Ha­háá!“ Pak ke mně přistoupila, objala mě kolem ramen na dost dlouho, aby řekla: „To s tvou mámou mě mrzí. Opravdu.“ Než mě pustila, stiskla mě.

„Děkuju,“ řekla jsem. „Jsme v pohodě.“ Znělo to divně. Věděla jsem to. Ale byla jsem prostě zvyklá navzdory mámině nemoci říkat lidem o mámě a o sobě, že jsme v pořádku nebo že všechno zvlá‑ dáme. Její smrt byla stále čerstvá. Ještě jsem se necítila připravená přestat být součástí týmu.

Teta Brat přikývla, skoro jako by potvrzovala mou myšlenku. Napadlo mě, jestli mi bude umět číst myšlenky.

„No,“ pronesla Eileen, „asi to víš, ale já jsem Eileen! Říkají mi Eileen a taky se trochu nakláním!“ zatrylkovala a trochu se naklonila na stranu a poskočila na jedné noze.

Teta Brat si jednou rukou zakryla ústa, jako by se cítila trapně a zároveň pobaveně. „No tak, Eileen, nech toho…“

Usmála jsem se. Ale skutečně jsem byla překvapená. Zírala jsem na Eileen, protože opravdu nestála rovně, ale vážně se nakláněla.

„Kdysi jsem měla nehodu na motorce,“ vysvětlila. „Roztříštěná stehenní kost. Od té doby mám jednu nohu kratší než druhou. Nedokážu stát rovně.“ Zkusila to, aby ukázala, že má pravdu. „Takže se nakláním ! Ha­háá! Přišla jsem kvůli tomu o místo tanečnice u New York City Rockettes.“ Zahákla si palce do olivově zelené kombinézy a začala vykopávat nohama na jednu a pak druhou stranu.

„Ta část s tanečnicemi Rockettes je vtip, Lydie,“ vysvětlila teta Brat. „Aha,“ řekla jsem. „Dobrá.“

„Ale tančím ráda,“ namítla Eileen. Zatočila se – docela ladně.

Než mohlo dojít k dalším pokusům o vysoké taneční kopy, vyšel ven na sněhový poprašek někdo další. Nejjednodušší by bylo říct, že to byl ten nejstarší muž, jakého jsem kdy viděla. Přesto se po schodech pohyboval ladně a jen lehce se přidržoval zábradlí. Tohle musí být ten muž, kterému to tu patří. Jak že se jmenuje? Teta Brat to zmínila minimálně jednou. Bylo to neobvyklé…

Než mě teta Brat stihla představit, muž promluvil. „Lydie Bratches­Kempová.“ Mluvil pomalým hlasem a znělo to, jako by měl v jedné tváři schovaných několik cvrnkacích kuliček. „Těší mě, že tě poznávám, mládí a půvabe,“ řekl. Vykročila jsem vpřed, abych mu podala ruku.

Měřil na výšku stejně jako dveře, kterými přišel, navzdory tomu,

že byl zhruba od půlky hrudníku nakloněný dopředu, což ho jistě stálo několik centimetrů výšky. Na nose mu jen tak tak držely super silné brýle, které mu neskutečně zvětšovaly oči. Pleť měl snědou a celou pihovatou. Jeho bílé vlasy působily, jako by mu na hlavě přistály podobně jako lehký sníh na zem kolem nás. Má poprašek vlasů, pomyslela jsem si.

Natáhl ke mně ruku, dlouhou a plochou jako pádlo od kánoe.

Obemkla jsem ji. Jeho kůže byla měkká, těsně pod ní jsem cítila kosti a žíly.

Podíval se na mě přes brýle tlusté jako popelníky. „Nevšímej si mých broučích očí,“ řekl mi. (Další čtenář myšlenek? Tak to jsem v maléru.) „Hlavně že vůbec fungují, když jsem tak starý. Je mi devadesát…“ Odmlčel se, aby mohl přemýšlet, čelist mu povolila a lehce se zachvěla. „Devadesát… něco,“ řekl. Jednou rukou mávl ve vzduchu. „Eh, někdy to vím, někdy ne. Ale aspoň už jsem skoro tam,“ dodal.

„Skoro kde?“ zeptala jsem se. Jsem si docela jistá, že jsem slyšela tetu Brat zasténat, jako by se bála toho, co bude následovat.

„V rakvi!“ řekl. „Jsem už skoro v rakvi. Už se nemůžu dočkat.“

„Elloroyi!“ Teta Brat zrůžověla. Podívala se na mě. „To říká pořád.“ Zřejmě chtěla, abych to věděla.

„No, ha­háá!“ řekla Eileen. Zavrtěla se.

Zamrkala jsem. Věděla jsem, o co jde. Máma to zmínila víc než jednou: „Zjistíš, že některé lidi uvádí smrt do rozpaků, Lydie. Obzvlášť pokud jde o mrtvou matku.“

Teď, když jsem jednu takovou měla, jsem to začínala chápat. Pokud šlo o toho prastarého muže, který stál přede mnou, možná

mu zapomněly říct, proč jsem tady. Nebo byl možná jako máma a prostě si nemyslel, že by všichni měli být na rozpacích z něčeho, co čeká nás všechny. Moc jsem se ho chtěla zeptat na víc. Chtěla jsem mu říct, že jsem právě viděla smrt přijít. Nebo život odejít. Nebo selhat tělesnou schránku. Ať už si o tom člověk myslel cokoli, dokázala bych uvést příklady pro všechny tři varianty. Ale zdálo se, že teď není vhodná chvíle. Vyloudila jsem kvůli starému muži úsměv.

„Ráda vás poznávám, El…“ Nebyla jsem si jistá jeho jménem. Bylo to něco jako Elroy… nebo Ellery, ale ne tak docela. Na konci jsem určitě slyšela roy. Zmateně jsem dořekla: „Pane.“

„Je to Ell‑o‑roy,“ napověděla mi Brat. Myslím, že se jí ulevilo, že se ta záležitost se smrtí přešla.

„Rýmuje se s ‚včel­í­roj‘,“ zatrylkovala Eileen a prsty luskla do vzduchu. Tahle pomůcka je dar. Teď už na to nezapomenu.

„Ell­o­roy,“ pronesla jsem jasně. „Ať už živého, nebo mrtvého, ráda vás poznávám.“ Ztěžka jsem polkla. Byla jsem tam všehovšudy sedm minut a už jsem vyžbleptla nejméně dvě dost podivné věci. To musel být rekord.

Eileen si odfrkla a pak se rozesmála.

Rozhodla jsem se, že už nebudu mluvit – nejspíš nikdy. Pak jsem si ale všimla, že Elloroy má na tváři úsměv od ucha k uchu. „Živý, nebo mrtvý. To se mi líbí,“ řekl.

Teta Brat si odkašlala. „Takže. Předpokládám, že se všichni přesuneme dovnitř.“ Kývla bradou na Eileen. „Co pokoj?“

„Připraven k nastěhování,“ odvětila Eileen. Nějak se kolem mě prosmýkla a už se natahovala do auta, aby vzala ze sedadla spolujezdce mou krabici.

„Eileen, to nech na Lydii,“ řekla teta Brat. Mávla rukou směrem

k zadní části auta. Otevřela kufr. „Pojď mi pomoct sem.“

Eileen obešla auto a s tetou popadla mé kufry.

„Můžu se pro ně vrátit,“ nabídla jsem se.

„To zvládneme,“ ujistila mě teta.

„Já vždycky nosím kabelku,“ utrousil Elloroy. Zařadil se přede

mě s kabelkou tety Brat zavěšenou na jedné ruce. Musím být víc nápomocná, pomyslela jsem si.

Objala jsem krabici s bohyněmi a čekala, až moji tři noví dospělí a jeden chrt vejdou přede mnou dovnitř, do mého nového domova.

Můj vlastní pokoj

Hned za dveřmi jsem si otřela boty o rohožku. Prohlédla jsem si jednoduchý prostor: obývák se vchodem vepředu, kuchyň vzadu, mezi nimi kulatý jídelní stůl a vpravo schody před masivním cihlovým komínem, jímž do domu sálá teplo. Při bližším zkoumání jsem si pod otevřeným schodištěm všimla zastrčených kamen na dřevo a úhledné hromádky polen naskládaných vedle nich. To je ono, pomyslela jsem si. Budu se starat o to dřevo, aby ho bylo pořád dost.

„Malý dům využitý do posledního místečka,“ řekla teta a já přikývla. Bylo jasné, že je tam toho víc; na dveřích dole pod schody visela nakřivo cedule s nápisem Elloroyovo apartmá. Tetinu kabelku Elloroy zavěsil na háček u vchodu. Stiskl kliku, a když procházel dveřmi, řekl: „Ještě jednou tě vítám, Lydie Bratches­Kempová. Uvidíme se u večeře.“ Pak znovu zamumlal něco o „mládí a půvabu“ a dveře se za ním se zavrzáním zavřely.

S tetou Brat a Eileen jsme stoupaly po úzkých schodech. Každá nesla jeden kufr a já svou krabici. Ukázalo se, že Soonie má ve zvyku vystřelit po schodech a proběhnout mezerou mezi lidmi. Nikdo mě nevaroval. Když pes prosvištěl kolem, narazila jsem do zdi.

„Je to chrt. Musí vždycky vyhrát,“ oznámila Eileen. Pes stál nahoře na schodech a přešlapoval na místě, dlouhé drápy cvakaly o prkna na podlaze. Zamrkal svýma laníma očima. Udělala jsem si v duchu poznámku: Zvyknout si na toho psa .

Teta Brat protahovala slova, když jsme ostře zahnuly do úzké chodby vedoucí podél teplého komína. „Nechceme, aaaabys měla aaa pocit, že jsme tě odkoooply v prádelně…“

„Ale přesně to děláme!“ dořekla Eileen. „Ha­hááá!“ Zvedla můj kufr až k hrudi. Nemohla jsem si pomoct a pomyslela si: Eileen se naklání dozadu.

„Býval to náš kumbál, skládaly jsme tu prádlo…“ vysvětlovala mi teta Brat. Stiskla černou železnou kliku a otevřela dveře. Nakoukla dovnitř. Pak se otočila a usmála se na Eileen. „Ale ve skutečnosti je to pokoj,“ řekla Brat, „a velkým oknem do něj dopadá spousta světla.“

Eileen položila můj kufr na zem. „Jo, a prolézáme tudy, když potřebujeme použít ‚sušák na prádlo‘.“ Prsty nakreslila ve vzduchu uvozovky. Soonie se po špičkách vydala k oknu, jako by čekala, že se jím někdo v ten okamžik protáhne.

„Sušák?“ Natáhla jsem se, abych se podívala ven. Přímo na střeše ležel rozvalený dřevěný skládací sušák na prádlo. „A jo, je tam,“ řekla jsem.

„No. Chtěla jsem ho vzít dovnitř,“ upozornila Eileen.

„Takže to je ta rádoby plochá střecha nad verandou?“ Pokoušela jsem se zorientovat. Celou dobu jsem nasávala nasládlou vůni starého dřeva a čisticího oleje.

„Rádoby plochá! Hezky řečeno,“ řekla Eileen. „To se mi líbí. Je taky trochu prohnilá.“ Protáhla si kolena. „Ale ještě jsem z ní neslítla. Určitě jsem se ale párkrát praštila do kebule o okenní rám.“

Letmo se poškrábala na hlavě.

„Najdeme pro sušák nové místo. Budeš tady mít soukromí,“ slíbila. „Vždyť dole máme opravdovou sušičku vedle opravdové pračky. Jen máme rády, když je prádlo usušené na slunci. A kromě toho, ta mašina není zrovna energeticky úsporná.“

Zjišťovala jsem, že teta Brat umí být velmi trefná.

„A duní jako hrom,“ řekla Eileen sice trefně, ale tím svým způsobem. „Když se ta věc rozběhne, necítím, jestli moje nohy páchnou, natož abych slyšela, jak mi myšlenky pláchnou.“ Teta Brat se usmála. Zjevně měla ráda, když se do její trefnosti přimíchala malá dávka nesmyslů – zvlášť když pocházely od Eileen.

„Takže Lydie,“ prohlásila Brat, „co se tohoto prostoru týče, tvoje postel musí být v každém případě u téhle dlouhé stěny a komoda tady na konci. Ale vznikne tak hezký prostor u okna. A to na posteli je můj starý spacák. Můžeš si pak vybrat přikrývku. Jakkoliv ti pak pomůžeme, abys sis to tu mohla zařídit podle sebe. Můžeme vymalovat… no, až na ty cihly,“ upozornila teta. „Tady tvoří krátkou stěnu dvě stě let starý komín, který prochází skrz.“ Poklepala dlaní na staré cihly. „Tyhle krásky jsou starožitnost. Pokoj je tvůj, ale cihly patří Elloroyovi.“

„Rozumím,“ pokývla jsem. Položila jsem krabici na postel a přešla k oknu. Přes rádoby plochou střechu jsem viděla na dvorek.

Vpravo dole stálo auto tety Brat. Moje umělecká truhla a krabice byly ještě v kufru. Budu je sem muset také donést. Stála jsem tam a jen tak se dívala.

Teta Brat a Eileen se za mnou bavily o koberci do pokoje a o tom, že by se na zadní stranu starých dveří daly pověsit háčky, kdybych chtěla. Chtěly mě do svého rozhovoru zapojit. Ale šlo jim to dobře i beze mě. A navíc jsem si připadala uvízlá na místě, podobně, jako je někdy nemožné probudit se ze spánku.

„Takže, Lydie,“ řekla teta Brat, aby upoutala mou pozornost, „byla to dlouhá cesta.“ Položila si ruku na srdce a já tak nějak věděla, že neměla na mysli jen ty kilometry, které jsme ujely autem. „Chceš si sama vybalit pár věcí, zatímco my rychle připravíme večeři? Nebo bys raději, aby jedna z nás zůstala a…“

„Dost, Bratchesová!“ Eileen ji postrčila ke dveřím. „Dejme jí trochu prostoru v jejím novém… prostoru. “

„Správně,“ řekla teta Brat. Ale ještě se zdržela. Ujistila jsem se, že vidí, jak se usmívám. Věděla jsem, že chce přijít na to, jak by se měla správně zachovat, a udělat to nejlepší. Ale jak měl kdokoli tušit, co je v té chvíli správné?

„Zajdu do auta pro zbytek tvých zavazadel a přinesu je nahoru,“ nabídla se mi Eileen.

„Ale ne. To je v pořádku. Dneska večer je nebudu potřebovat,“ namítla jsem. „Chci říct, že děkuju, ale už jsi toho udělala tolik a já si je můžu vzít ráno.“

„Fajn. Jak myslíš.“ Eileen nasměrovala tetu Brat a Soonie do chodby. Pak strčila hlavu zpátky do dveří a upozornila mě: „Dělej si tu, co chceš, ale hlavně neskákej na posteli, holka. Rozbiješ si

hlavu.“ Ukázala nahoru. Vzhlédla jsem. Byla to dobrá rada: nad postelí se totiž strop svažoval.

Odešly a já naslouchala klapání jejich bot a Sooniiných drápů na schodech, tomu sestupnému cvak­cvak­cvak­cvak. Ticho.

Jakmile všichni odešli, začala jsem se v tom pokoji cítit divně. Ale já se cítila divně, i když tam ještě byli. Byla jsem unavená, přestože jsem spala v autě. Ale víc než to. I Brat a Eileen mě unavovaly, každá svým způsobem. Nebo to možná bylo tím, že jsem se příliš snažila se pořád usmívat. Musela jsem si zvyknout na spoustu nových věcí.

Rozhlédla jsem se po místnosti. „Podívej, Lydie,“ zašeptala jsem pro sebe. „Tvoje postel. Tvoje okna. Tvoje cihly. Oprava – Elloroyovy cihly.“ Ramena mi poklesla a paže se mi svezly volně podél těla. Nic z toho mi nepřipadalo jako moje.

Sedla jsem si na postel vedle své krabice. Přitáhla jsem si mámin svetr blíž k tělu a lehla si na starý klouzavý spacák tety Brat. Zadívala jsem se na laťkový strop. Suky a dřevěná struktura vypadaly jako zívající tváře starých vousatých lidí. A pár medvědů. A lišek.

Přemýšlela jsem o místech, kde jsem bydlela. Šest let v prvním domě s oběma rodiči, dalších sedm let v babiččině domku ve městě.

Pak jsem si vzpomněla na mámu. Sedm let je dlouhá doba, když jste nemocní a vaše jméno čeká na seznamu na srdce, které nikdy nepřijde. Je to dlouhá doba na to, abyste vyvedli z míry lékaře, kteří to s vámi vzdali, a abyste byli připoutáni ke kyslíkové bombě, když chcete normálně žít. Ale sedm let také má být jen krátká část celého života každého člověka. Do očí se mi nahrnuly slzy.

Ne – ne teď.

Pozdě. Horké slzy mi stékaly po spáncích a dostaly se mi do vlasů a do uší. Medvědi a lišky ve struktuře dřeva se rozmazali.

Tady v tom pokoji, kde bych raději neměla skákat na posteli, se mi po mámě strašně stýskalo. Měla pravdu, když říkala, že toho bude hodně, co se mi nebude líbit. Ale myslela jsem si, že to zvládnu líp, že nezačnu brečet, ještě než si na noc zalezu do nové postele.

Přetáhla jsem si rukávy mámina svetru přes dlaně a promnula jsem si oči. Vlna, do které jsem se vždycky tak ráda zachumlala, mě dřela do obličeje. Osušila jsem si uši. Vlhkost uvnitř škrábala. Nadechla jsem se a vydechla. Pak jsem zaslechla něco jiného – nebo ne? Vyčkávala jsem. Ano.

Škrábavý zvuk. Šup­šup. Škráb­škráb. Prohlížela jsem si stěny svého nového pokoje. Naslouchala jsem. Škráb­škráb­škráb. Šup­šup­šup. Tady. Vycházelo to z místa, kde se stěna setkávala s komínem. Posadila jsem se, abych se podívala. Byl tam plakát – pověšený podivně nízko – obrázek tří ovcí s dlouhou vlnou, stojících společně v hromadě sněhu.

Škráby­škráb­škráb­škráb. Škráby.

Zírala jsem na ovce. Vlídně mi pohled oplácely. „Nenech se první noc vystrašit, Lydie. Měj rozum. Máme tu starý dům, legrační střechu, dlážděné podlahy a kdovíco ještě.“

Vylezla jsem z postele a táhla s sebou tetin spacák. Přešla jsem k oknu, odklopila jsem západku a okno otevřela. Pak jsem vylezla na rádoby plochou střechu.

Sluneční rozinková dáma

Omotaná tetiným spacákem jsem si dřepla na střechu verandy a zády jsem se opřela o šindele. Měla jsem na nohou super vlhku odolné tenisky – limetkově zelené s oranžovými tkaničkami. Angelika, která nám chodila pomáhat, mi je našla v zastavárně v Rochesteru, byly fungl nové. Sahaly mi nad kotníky a měly kvalitní podrážky, takže mi po mírně nakloněné střeše neklouzaly.

Vzduch byl teď kupodivu teplejší, než když jsme přijely. Řídký sníh zmizel a světla ubývalo. Za holými větvemi stromů, kde se les střetával s loukou, se zapadající slunce rozzářilo růžovou barvou.

Zašeptala jsem: „Mami? Vidíš to? Je růžový Silvestr.“

Vždycky říkávala, že jedním z darů ledna jsou krátké dny, alespoň tam, kde jsme žily, a teď i tady. Máma věřila v sílu přírody. Podle ní se v přírodě odehrávaly každodenní kouzelné okamžiky.

Milovala všechna roční období, jakékoliv počasí. Právě dokončovala koláž bohyně orámovanou listy a bobulemi vinné révy, se záclonou

deště a sluncem nebo měsícem zavěšeným nad hlavou. U každého

měsíce v roce znala jeho symbolický název a malé poučení, který se ke každému z nich vztahoval.

Leden… vlčí měsíc… nabízí ochranu všem domovům a všem blíz‑ kým… zapište si jarní sny…

První týden v lednu mi máma vždycky pověděla: „Lydie, měla by ses pustit do měsíčního deníku.“ Ráda mě pošťuchovala, pokaždé s tím svým křivým úsměvem, který říkal: Vím, že to neuděláš –a taky nemusíš. Zrovna minulý týden to ale pozměnila. „Mohla bys do něj psát něco jako vzpomínky.“ Neodporovala jsem. Ale mluvit o tom mě naplňovalo obavami. Každá zmínka toho slova – vzpomínky – na mě působila, jako bych se rychleji posunovala ke dni, kdy už tu máma nebude.

K dnešku.

Venku na střeše mě rozbrněly překřížené nohy, zamnula jsem prsty v botách. Věděla jsem, že bych měla sejít do kuchyně a zjistit, jestli moji noví dospělí nepotřebují pomoct s večeří. Ale zůstala jsem, koukala jsem do otevřené krajiny a představovala si, že tenké tyčky, které vyčnívají z louky a sklánějí se kvůli těžkým koncům, by mohly být pozůstatky divokých květin. Květinovou zahradu jsme měli vzadu v domě mých prvních šesti let – v tom, kde jsem žila s oběma rodiči. Říkali jsme mu Dům Sluneční rozinkové dámy. To bylo kvůli mně. Když jsem byla malá, věřila jsem, že moje máma je ta paní na krabici od rozinek. Měla stejnou bradu a dlouhé kaštanové vlasy. Máma sice neměla čepec, ale červený plátěný klobouk, který nosila na slunci i v dešti. Máma pletla, a zatímco Sluneční dáma měla košík plný zelených hroznů, moje máma měla košík s přízí. Sedávala

s ním na klíně, někdy na zahradě, jindy na pohovce u okna. Ty dvě si byly zkrátka podobné.

Poprvé jsem použila dětské nůžky, když jsem odstřihávala klopy krabice od rozinek. Celý den jsem tu krabici nosila s sebou. Líbil se mi obrázek maminky a líbilo se mi, že se krabička dala složit naplocho, nebo pevně stála, jak jsem si zamanula. Tu a tam jsem ji opřela o okenní parapet, o slánku s pepřenkou na stole nebo vzadu na umyvadle, když jsem si čistila zuby.

Jednou večer mě přišel táta obejmout na dobrou noc a zjistil, že držím krabici od rozinek a dívám se na obrázek.

„Copak to tam máš?“ zeptal se. Byl vlídný.

Odpověděla jsem: „Je moje.“

„Ale kdo je to?“ Vzpomínám si, jak ukázal malíčkem.

„Holly,“ řekla jsem.

„Kdo?“ Úsměvem se mu po obou stranách pusy zvedly vousy.

„To je Holly.“

„Myslíš maminku?“ Rozesmál se. S krabicí od rozinek stále v mých rukou mě zvedl a odklusal se mnou k mámě. Vždycky byla při západu slunce vyčerpaná, ale i tak dál pletla. Nejdřív se zatvářila ustaraně. Proč jsem venku z postele? Stalo se něco?

Táta se mě znovu zeptal na Sluneční dámu. Znovu jsem odpověděla, že je to Holly. Styděla jsem se. Bylo to směšné? Zabořila jsem obličej do tátovy košile a on mě pevně objal. Cítila jsem, jak se chechtá.

„Ale Lydie, to je krásné!“ zvolala máma. Natáhla se pro krabici a já ji nechala, aby si ji vzala. Sevřela ji v dlaních. „Jen se na mě podívej,“ řekla. „Jsem věčně mladá. Jsem slavná a lahodná. Tadá!“

Moje sbírka krabic od rozinek se rozrůstala. Nosila jsem je ve slaměné kabelce. Sluneční dámy jsem si orámovala květinovými samolepkami a kolem nakreslila fixami a pastelkami okraje.

V noci jsem si je stavěla na noční stolek. Máma je nazývala malými uměleckými díly. Sluneční dámy s námi zůstaly dlouho. Viděly trochu dobrého, viděly trochu špatného. Viděly, jak nás můj otec opustil.

Zaslechla jsem pod sebou hlasy. Teta Brat a Eileen stály dole u auta. Určitě šly pro moji krabici a uměleckou truhlu. Ale proč?

Řekla jsem, že si pro ně zajdu ráno. Bála jsem se, že mě uvidí na střeše a vyděsí se. Proplížila jsem se podél domu zpátky dovnitř se spacákem přetaženým přes uši.

„Jsi v pořádku, Brat?“ zeptala se Eileen.

„Popravdě řečeno, jsem vyčerpaná,“ odpověděla Brat. „Ale hele, dům jsme zvládly rychle. Zpátky se jelo dobře. A Lydie se drží jako šampion.“

Ach… ano… já… šampion…

Nebyla jsem si tím jistá.

Nedostatečné vybalování

Slyšela jsem tetu Brat a Eileen stoupat po schodech – dle mého odhadu před nimi běžel chrt. Spěšně jsem natáhla spacák zpátky přes postel.

„Lydie? Je všechno v pořádku?“

Záblesk paniky. Neudělala jsem vůbec nic, abych se zabydlela, leda by se počítalo, že jsem pod postel zastrčila krabici s bohyněmi.

Měla jsem čas otevřít kufr, než vejdou dovnitř? Vytáhnout šuplíky od komody, aby to vypadalo, že něco dělám?

Pocítila jsem šílený nával adrenalinu. S námahou jsem zvedla jeden kufr na postel – a nešťastnou náhodou jsem jím praštila o zeď zrovna ve chvíli, kdy do pokoje vešli mí noví dospělí a jejich dlouhonohý pes.

Stály tam s mou krabicí a uměleckou truhlou, vytřeštěnýma očima, rty tety Brat se zaoblily do O, zatímco Eileen tázavě pozvedla jeden koutek úst.