ajeho nečekanýpříběh BAS EN
Bastien a jeho nečekaný příběh
Clare Poveyová
BASTIEN a jeho nečekaný příběh
Pro mámu a tátu za jejich bezpodmínečnou lásku a podporu a pro Adama, který činí každý den překvapivým v tom nejlepším slova smyslu.
« J’ai toujours eu plus peur d’une plume, d’une bouteille d’encre et d’une feuille de papier que d’une épée ou d’un pistolet. »
Le Comte de Monte-Cristo, éd. C. Lévy, 1889
„Bál jsem se vždycky víc pera, kalamáře a listu papíru než meče nebo pistole.“
Hrabě Monte Christo, díl 1–2, přel. Milena Tomášková, Praha: Svoboda 1975
Le Parisien Ctvrtek 31. srPna 1922
SPISOVATELÉ TRAGICKY ZAHYNULI PŘI POŽÁRU
V HOTELU
Slavní spisovatelé Margot a Hugo Bonlivreovi včera večer tragicky zahynuli během požáru v hotelu InterContinental Carlton jen několik
hodin předtím, než měli
být uvítáni jako čestní hosté na knižním festivalu v Cannes. Margot a Huga bude nejlépe připomínat jejich první román, který napsali před deseti lety: Cesta k hranicím nebe.
Zpráva o jejich náhlém a tragickém skonu otřásla světem.
Úřady případ usilovně vyšetřují, již probíhají také výslechy svědků, aby se potvrdilo, jak požár v desátém patře hotelu vznikl.
Policie má v úmyslu promluvit si se všemi, kdo v hotelu přebývali v době, kdy se událost stala – zejména s těmi, kteří byli v době incidentu ubytováni ve stejném patře. Podle
Ačkoli se oběma autorům dostalo uznání již za jejich samostatná díla, až jejich společná kniha byla tou, která se stala mezinárodním bestsellerem a učinila z nich jedny z nejúspěšnějších autorů v celé historii Evropy.
anonymního hotelového pracovníka, jenž tomuto deníku poskytl exkluzivní rozhovor, byl v pokoji přímo naproti manželům Bonlivreovým ubytován mladý americký pár a také tmavovlasý muž.
Margot a Hugo Bonlivreovi měli včera večer při festivalové večeři přednést svůj projev. V Cannes se sešli lidé z celého kontinentu, protože se předpoklá-
dalo, že manželé mají v úmyslu učinit důležité oznámení. Zda se týkalo nové knihy, či něčeho zcela jiného, se nyní můžeme již pouze domnívat.
Manželé po sobě zanechali jediné dítě, a sice dvanáctiletého Bastiena.
V době úmrtí svých rodi-
čů byl právě na návště-
vě u Julese a Charlotte
Delacroixových, majitelů knihkupectví Le Chat Curieux na levém břehu Seiny.
Bastien nemá v Paříži žádné blízké členy rodiny, ani o jeho dalších příbuzných není nic známo, proto bude převezen do městského sirotčince pro chlapce, kde bude žít, dokud nedosáhne osmnácti let. Spisovatelé na celém světě budou dnes ráno oplakávat nejen ztrátu svých dvou kolegů s bystrou myslí, avšak i všechna slova, která jejich pera už nikdy nenapíší.T
Vzplanutí
Zima dorazila do Paříže jednoho listopadového večera – později, než se očekávalo – a Bastien si uvědomil, že má problém. Rozhlédl se po ložnici, kde tu a tam zavrzala v průvanu kovová lůžka ostatních chlapců. Vzduchem se neslo chrápání, protože až na něj všichni tvrdě spali. Nutkání psát ho udržovalo vzhůru ještě dlouho po večerce, a to navzdory chladné, až mrazivé pařížské zimě, která se dokázala zažrat do mozku jako hniloba. Bastien se otřásl, musí odsud vypadnout.
Jeho „tady“ představoval sirotčinec pro chlapce v sousedství čtvrti Petit-Montrouge, kde žil poslední tři měsíce.
Ode dne, kdy mu policie oznámila, jaký osud postihl jeho rodiče, se Bastienovi ze života vytrácela radost – pozvolna, jako když uniká plyn. Protože neměl žádné další příbuzné, na než by se mohl obrátit, odvedly ho úřady přes řeku do dveří jeho nového domova.
Nešel s nimi dobrovolně.
Když byl Bastien dost starý na to, aby rozuměl slovům, nazval otec jejich rodinu Třemi mušketýry, protože je společně spojovala síla, duch a vzhled. Bastien měl stejně světlé vlasy
a oči barvy topazu jako jeho rodiče. Pihy, které měl rozeseté po tváři i po pažích, byly přesným odrazem matčiných. Vždycky
žádal holiče, aby mu ostříhal vlasy nakrátko, aby je měl přesně jako táta. Jejich trojice nikdy nepotřebovala kohokoli jiného, protože měli jeden druhého.
Teď pod vedením monsieur Xaviera – nového ředitele sirotčince, jemuž na chlapcích záleželo zhruba stejně jako kapesnímu zloději na poctivosti jeho živobytí – se Bastien každý večer modlil za to, aby se ve dveřích náhle objevila nějaká jeho dávno ztracená prateta a zachránila ho před utrpením při drhnutí záchodových mis.
Ale dnešní noci se to nestane.
Bastien se zahleděl do nízkých mihotavých plamenů v kamnech uprostřed ložnice. Bylo to jediné světlo v temné místnosti. Kovové postele stály vyrovnané v souběžných řadách po stranách obou protějších zdí, jedna pro každého z osmi chlapců, kteří zde momentálně žili a byli odsouzeni k tomu, aby zde společně trávili své dny, dokud jim nebude osmnáct.
Cihlové stěny byly holé, až na jedno zamřížované okno a starou malbu tmavě hnědých očí, která visela na protější stěně. Jeden z chlapců, Felix, přísahal, že ty oči kdysi viděl mrknout.
Bastien si třel ruce o sebe a zahříval si prsty, jež měl zmrzlé jako rampouch. Vyklouzl zpod přikrývky a uložil svůj zápisník pod uvolněné prkno pod postelí. Kdyby ho ředitel přistihl, jak si po večerce píše do zápisníku, který by ani mít neměl, tvrdě by ho potrestal. Příběhy tu byly přísně zakázané.
Monsieur Xavier přišel jen několik dní po Bastienovi a neúnavně prosazoval svá přísná pravidla. Všem chlapcům se stýskalo po starém řediteli, dobrosrdečném monsieur Duponto-
vi, který se šel jednoho rána projít podél řeky Seiny a už se nevrátil. Vždycky se k nim choval soucitně, zatímco Xavier byl vtíravý jako hnilobný zápach. Nejprve vyprázdnil chlapcům všechny kufry a prohlásil, že se jejich osobní věci budou muset prodat, aby měl sirotčinec dostatek peněz na jejich obživu.
Bastien krutost monsieur Xaviera vycítil, a tak si pod uvolněné prkno v podlaze ukryl několik věcí, které se mu podařilo z domova zachránit: výtisk knihy svých rodičů Cesta k hranicím nebe, vínový kožený kapesní zápisník a pero. Nikdy by se s těmito věcmi nerozloučil, protože byly tím jediným, co mu z jeho dřívějšího života zůstalo.
Zápisník dostal od rodičů jako dárek večer předtím, než odjeli v létě do Cannes. Do té doby mu koupili mnoho zápisníků, aby do nich psal, ale tenhle byl jiný. Uvnitř byl prázdný, tedy kromě prvního řádku povídky, co tam vepsali: „Kdysi dávno žili byli tři mušketýři, kterým bylo souzeno veliké dobrodružství.“
Vypadalo to jako spisovatelský úkol.
„Ten příběh začíná u nás, ale končí u tebe,“ řekla mu maminka, když mu dárek podávala přes stůl. „Pokračuj a napiš něco překvapivého.“
Otec se odmlčel, vzal Bastiena za ruku a pevně ji sevřel v té své. „Tenhle zápisník opatruj a nikdy nedopusť, aby se dostal do nesprávných rukou. Je to tvůj příběh, který máš vyprávět.“
Bastien se na otce zvědavě podíval. Obvykle býval veselý a bezstarostný, s myslí lehkou jako papír, na který psal své příběhy. Vážný výraz ve tváři mu neslušel, a tak se Bastien usmál a pevně ho objal, přičemž málem převrhl misku s citronovou šťávou na lívance.
„Slibuju,“ odpověděl.
Bastien svůj slib dodržoval a měl zápisník vždycky po ruce, ale dnes večer to bylo poprvé od léta, kdy pocítil nutkání vzít do ruky pero. Byl příliš smutný. Jak by vůbec mohl psát bez rodičů? Měl vyprávět příběhy o jejich společných nekonečných dobrodružstvích, ale teď byli pryč a on tu zůstal trčet sám.
Stále nechápal, jak vůbec mohl v nejlepším hotelu v Cannes vypuknout požár a připravit ho během několika minut o rodiče. Bastien by se s tím měl smířit, ale co když… nechtěl?
Stále nesl příjmení Bonlivre. Věděl, že to něco znamená.
Přestože čtyři cihlové zdi sirotčince tlumily jeho nápady –každé nové semínko příběhu tu vadlo dřív, než dostalo šanci
skutečně vyrůst –, Bastien si většinu večerů stále znovu četl pod dekou Cestu k hranicím nebe v naději, že se na něj ze slov jeho rodičů přenese kouzelná schopnost.
Předtím chodil Bastien vždycky po světě s nosem zabořeným v nějaké knize. Mluvit mu do toho, co čte, bylo jako chtít po růžích v Lucemburské zahradě, aby přestaly růst: bylo by to zkrátka proti jeho přirozenosti.
Zamčené dveře, které držely chlapce uvězněné uvnitř budovy daleko z dosahu zbytku Paříže, byly další připomínkou bezútěšnosti místa, jež nikdy nemohl nazývat svým domovem.
Monsieur Xavier řídil každý okamžik jejich dne, ale Bastien si všiml, že se na něj ředitelovy oči černé jako uhel vždycky upíraly o něco déle než na kohokoli jiného. Jak se mu stýskalo po svobodě vyrážet na toulky městem! Bastienovi chybělo ranní skákání panáka před domem s dětmi ze sousedství. Stýskalo se mu po víkendových dobrodružstvích s rodiči, jako byla jízda vlakem na sever do Lille, dlouhé procházky v lesích Fontainebleau nebo výstup na vrchol soutěsky.
Ze všeho nejvíc se Bastienovi stýskalo po Le Chat Curieux. Bylo to jeho oblíbené knihkupectví na levém břehu Seiny, které vlastnili Charlotte a Jules Delacroixovi. Poprvé je s rodiči navštívil, když se sotva naučil chodit, ale přesto se vbatolil do dveří a hned se spřátelil s Alicí, dcerou Charlotty a Julese. Bastienovi se po ní strašně stýskalo. Často přemýšlel, proč ho ještě nenavštívila nebo mu nenapsala, jak slíbila. Že by na něj už úplně zapomněla? Než Bastiena odvezli do sirotčince, prosil Julese a Charlottu, aby si ho vzali k sobě. Zákony o adopci byly ovšem ve Francii tvrdé jako ocel, a tak to nebylo možné, přestože chtěli Bastiena pod svou střechu přijmout.
Každé ráno se nyní probouzel v tomtéž pokoji za stejnými zamčenými dveřmi a uvědomoval si, že jeho sny o svobodě nejsou nic víc než barvité fantazie: jsou stejně nedosažitelné
jako dokončení příběhu v zápisníku bez rodičů nebo možnost být ještě někdy šťastný – doopravdy šťastný.
Těžké bouchnutí dvojitých dveří do ložnice prudce vytrhlo
Bastiena ze zamyšlení. Ozvaly se plíživé kroky monsieur Xaviera, který vyrazil na obvyklou půlnoční obchůzku, a Bastien zpod své přikrývky přihlížel, jak se muž zastavil před kamny.
Přestože se ředitel o chlapce staral jen málo, ani on by nepřekročil hranici a nenechal by je zahynout na zápal plic: pokud by je neudržel naživu a zdravé, nedostal by od vlády žádné peníze.
Pro monsieur Xaviera byl život bez přepychu nepředstavitelný –největší tragédii v sirotčinci by pro něj nepředstavovala epidemie tuberkulózy, ale nedostatek čerstvých ústřic k večeři.
Monsieur Xavier zvedl pytel s uhlím, ležící vedle kamen, a obrátil ho vzhůru nohama. Vypadlo z něj několik černých drobků a od stěn se jako ozvěna odrazilo ředitelovo zabručení.
Bastien přemýšlel, jestli je někdo z ostatních chlapců vzhůru, ředitelovy kožené boty hlasitě dupaly po podlaze a ten zvuk nebylo možné ignorovat. Pokud tomu tak bylo, nikdo se neodvážil pohnout. Když prováděl monsieur Xavier svou noční inspekci minulý měsíc, riskl Timothée, jeden ze starších chlapců, cestu na záchod po několika tajných doušcích jablečného džusu, který kuchařka propašovala do jejich ložnice. Timothée pak zůstal po celý týden bez deky na spaní, a být bez deky tuhle zimu – na to se ani nedalo pomyslet.
Nakonec se zvuk kroků vytratil a Bastien měl pocit, že se úlevou vznáší k nebesům jako drak na podzim. Převalil se na bok a uvědomil si, že v ostražitosti polevil příliš rychle. Ve vzduchu se vznášel dech monsieur Xaviera páchnoucí po pikantních ančovičkách a Bastien stiskl oči tak silně, až ředitele pohltily černé kruhy. Všechno ztichlo, až na zvuk škrábání nehtů.
Ačkoli Bastien věděl, že by neměl – protože pro jediný pohled by riskoval příliš mnoho –, odvážil se otevřít jedno oko.
To, co uviděl vzápětí, ho přimělo vykřiknout bolestí, jako by ho někdo udeřil do obličeje.
Monsieur Xavier držel v rukou Cestu k hranicím nebes a mířil ke kamnům.
Na samotce
Bastien vyletěl instinktivně z postele. Jak mohl být tak neopatrný a schovat knihu svých rodičů takhle nepořádně?
Byl příliš rozptýlený svým vlastním psaním a nechal ji zamotanou v přikrývce na kraji postele.
Náraz jeho bosých nohou o studenou dřevěnou podlahu ho přiměl zalapat po dechu, ale jeho vztek byl jako horečka: bolel a pálil.
„Vraťte mi to! Nedovolím vám ji spálit!“ vrhl se Bastien na svou knížku.
„Co to na mě zkoušíš, ty mrňavý skřete?“ Podlouhlá tvář monsieur Xaviera včetně jeho špičaté brady zrudla vztekem.
Vytrhl knihu z Bastienova sevření, což nebylo těžké, protože chlapec byl důsledkem ředěných polévek a misek kašovité zeleniny k večeři zesláblý.
„Beru si zpátky, co mi patří!“ křičel Bastien.
„V tuhle hodinu nemáš co vylézat z postele!“ Xavierovi létaly sliny od úst. „A rozhodně mi nemáš co mluvit do toho, co udělám s touhle knížkou, kterou jsi schovával. To je neomluvitelné!“
„Ale, ale…“ zamumlal Bastien. „Ta je z domova.“
Z ložnice se ozývalo mručení a mumlání. Někteří z chlapců se posadili na postelích a tvářili se vyděšeně. Robin si přetáhl deku přes oči a Pascal si šeptem mumlal tichou modlitbu.
Dvojčata Felix a Fred ještě tvrdě spala, celý rozruch se ztratil ve zvuku jejich chrápání.
Monsieur Xavier přistoupil o krok blíž a vztyčil se nad Bastienem. Lesklé černé rozčepýřené vlasy mu trčely do stran a na čele mu rozčilením vystupovaly žíly. „Ty už žádný domov nemáš!“
Ředitel se z plna hrdla zasmál a odhalil dvě řady ošklivých, zažloutlých zubů a zdrsnělý jazyk. „Ten je dávno pryč. Stejně jako tví rodiče.“
„O mých rodičích už nikdy nemluvte!“
Monsieur Xavier na to nic neřekl. Přešel ke kamnům, vlnil se za ním jeho černý plášť dlouhý až na zem, a prostým pohybem zápěstí hodil knihu do ohně.
Bastien se rozběhl k plamenům, ale už bylo pozdě.
Oheň zaplál a on jen sledoval, jak jeho knížka hoří a mění se ve zčernalý popel. Klesl na kolena.
„Bastiene, nech to být,“ zašeptal známý hlas. Byl to Theo, jeho nejbližší přítel. V sirotčinci žil o měsíc déle než Bastien, ale okamžitě si porozuměli, jako by byli kamarádi odjakživa.
„Theo,“ zvolal monsieur Xavier, „vrať se do postele, jinak skončí v kamnech i tvoje deka!“
Theo statečně ignoroval hrozbu a plížil se vpřed. Jeho malá, rychlá postava se pohybovala v šeru ložnice. Bastien ucítil na zádech Theovu ruku, jak mu chlapec pomáhal na nohy.
„To byla kniha mých rodičů.“ Z každého jeho slova prýštil smutek. „Byl to můj jediný výtisk.“
„Svou mámu a tátu nosíš každý den s sebou,“ odpověděl Theo. „Jsou pořád s tebou, v tvém srdci i v tvé mysli. Toujours.“
Theo byl o rok mladší než Bastien, ale rozhodně byl nejmoudřejší osobou v sirotčinci, a to včetně monsieur Xaviera. Ředitel zabavil Theovi stříbrnou brož po jeho mamince. Byla vyrobena v Ath Yenni, v severních horách Alžírska, odkud pocházela. Bastien tehdy prožíval s Theem tíhu jeho ztráty, stejně jako jeho přítel teď totéž prožíval s ním. V těžkých chvílích si vzájemně pomáhali.
Kdyby nebylo přetrvávající přítomnosti monsieur Xaviera –jeho malých bodavých oči, jež sledovaly každý Bastienův pohyb jako jestřáb chystající se ulovit svou kořist –, Bastiena by Theova slova utěšila.
„Mazej, Bastiene,“ natáhl monsieur Xavier svou kostnatou ruku, „samotka čeká.“
Bastien se zachvěl po celém těle. Ignoroval monsieur Xaviera a vracel se ke svému lůžku, ale ředitel měl zjevně jinou představu o směru jeho chůze. Jeho velké ruce dopadly na Bastienova ramena jako kovové svěráky.
„Opravdu sis myslel, že ti tvé odmlouvání projde? A schovávání zakázaného předmětu také? Nene, takhle to nechodí, petit chenapan. Budeš odpovídajícím způsobem potrestán.“
Bastien si přál, aby se pevná půda pod jeho nohama změnila v pohyblivý písek a on se v něm mohl ztratit. Nikdy nestrávil noc na samotce, ale zvěsti, co o ní slyšel – o chlapcích bojujících tam s krysami velkými jako kočky –, byly děsivější než jakákoli noční můra. Byl to tak malý prostor, že se v něm dalo jen stát. Bylo to místo, kde neexistoval čas, protože tam pořád vládla tma. Bylo to místo, kterého se každý kluk bál.