Štědrý BYLINÁŘŮV ROK
Zuzana Švédová
Pro všechny, kteří ke světu přistupují s onou dětskou radostí, jež se nevytratila ani s přibývajícími léty.
Děkuji, Mikulášku, za Tvou nekonečnou touhu těšit se, hrát si, objevovat a poznávat.
Štědrý BYLINÁŘŮV ROK
Zuzana Švédová
Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele.
Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno
Mgr. Zuzana Švédová, DiS.
Štědrý bylinářův rok
Vydala Grada Publishing, a.s.
U Průhonu 22, 170 00 Praha 7
tel.: +420 234 264 401 www.grada.cz
jako svou 8247. publikaci
Fotografie archiv autorky, Yvona Kotrysová (zadní strana obálky)
Ilustrace Petra Škopac
Odpovědná redaktorka Jana Chvojková
Sazba a zlom Antonín Plicka
Zpracování obálky Antonín Plicka
Počet stran 392
Vydání 1., 2021
Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod a.s.
© Grada Publishing, a.s., 2021
ISBN 978-80-271-4535-5 (pdf)
ISBN 978-80-271-3164-8 (print)
pomoc při bolestech v hrdle
Lípa srdčitá, otevírá létu vrátka
Rybíz černý, silák, jenž zahání únavu
vsuvka o klíšťatech aneb Jak na ně?
tečkovaná, kouzelná svatojánská bylina
Černohlávek obecný, pro silný a stabilní imunitní systém
Lichořeřišnice větší, mocná urologická léčivka
Mák vlčí, rozevlátá tanečnice při okrajích polí
Mateřídouška vejčitá, voňavá něžná záležitost
Měsíček lékařský, zářivé letní slunce
Dobromysl obecná, výtečné přírodní antivirotikum
Sléz maurský, klenot rozkvetlých zahrad
Cuketa, královna letní i podzimní kuchyně
Stručná vsuvka o zmrzlinách
Svatý Martin na svém bílém koni
usedlý Charvátek v červeném kabátku
Rakytník řešetlákový, náš český citrón, první pomoc při chřipce
Ořešák královský, statný ochránce blízkých obydlí
vinná, zásobárna resveratrolu
obecný, srdeční bylina
Zlatobýl kanadský, zářivé pozdně letní slunce
Červená řepa, zázrak nabitý
Uvod
Sotva jsem dopsala jednu knihu, jímá mne touha napsat další. Je právě léto, horké a slunné, na poli dozrávají obilné klasy, vláha se zhmotňuje v rozličných plodech, odevšad přicházejí vůně a tóny, když se prsty probírají pšenicí a klasy ševelí… Přeji si, aby většina knihy vznikla právě teď, v době, kdy se údolí naplňuje sluncem, které sem stéká jako med z pláství.
Nesčetné vyjížďky do luk a polí, pokora k dojemným božím mukám, stařenky vydávající se po ránu na jetel. Léto je skvostné, plní plody šťávou a odráží se v moudrém dozrávání. Občas zahlédnete na stráni třezalku, roste v mírných trsech, láká k doteku. Často ji ustřihnu, opatrně, neboť její kořeny rostou mělce. A pak ji suším, zavěšenou ve svazcích společně s levandulí, šalvějí a obilím. Z nedalekého rybníka se ozývají žáby – zvučně a libě plní léto zněním. Pokorně stojím, užívám si a vychutnávám, neboť vím, že určité okamžiky jsou velmi letmé. Jako byste fouknuli do chmýří pampelišky – odejdou, navždycky.
V polích se to červená vlčími máky, vítr si pohrává s jejich jemným okvětím, dokud se některý z křehkých plátků nepustí. Tam u hřbitova je jich celá záplava. Vypadají jako červené slzy, které uplavaly bližním. Chodím sem ráda, na kopec zarostlý bylinami a trávou, za zády kostel, který v půl deváté nekonečně vyzvání. Přede mnou statná, stoletá lípa, napravo hřbitov utápějící se v zapadajícím slunci, s bělostnými kříži rozličných jmen. Zde člověk splyne, ve svém klidném rozjímání, dýchá a žhne, o mnoho blíž hvězdám. Prý si z nich smíme vyčíst svou cestu, být sami sobě pánem…
Alej plná stromů, višní, třešní, starých ořešáků, s párem milých vrabčinek, jejichž plody jsou víceméně peckou. Tu a tam roste také mirabelka, špendlík či barevný
myrobalán, červená moruše, z jejíchž listů uchystáte výborný čaj. Kus místa, kde smíme být šťastní, jen tak, jako by nikdy nebylo víc.
Po svaté Anně se z polí po ránu zvedá chlad, tmavé ostružiny barví dlaně do fialova a čas malin se jemně chýlí ke konci. Na polích pusto po obilných lánech, vyplašení rejsci nadarmo hledají včerejší den. Ořešáky chytají postupující slunce, jehož dary se ukryjí do plných ořechů. A v noci, v noci se choulím a bosé nohy v trávě již opravdově zebou, občas narazí na spadlou švestku, jejíž čas se rovněž chýlí ke konci. Někdy se posadím u blízkého remízku, bývá tu ticho, pokorný klid. Jen vlak v dálce vykřesává z kolejí jiskry a zvučí, tak jako včely na dohasínajících mezích.
Léto však nekončí rozevlátým zářím, i později jej najdete v šípcích či v druhé várce kopřiv, ty však sklízejte za slunného dne. I poté je ještě možné na lukách nasbírat několik bylin, ať už kozlík, puškvorec či pýr. Často též přivoním k vonnému turanu. To vše je stále ještě vřelým létem, tak jako děti naším čistým svítáním.
Na podzim pak plním proutěný koš ořechy, lískovými či vlašskými. Jak mám tuto činnost ráda! Vyběhnout ráno, směle a bosky, posbírat po cestě poslední kvítky zlatého měsíčku a něco řebříčku. Starý svetr a rozevláté vlasy, ranní chlad, někdy ještě posečkám na stoleté houpačce, abych se zahleděla na dávno otrhanou třešeň, shazující pomalu usychající listí.
A v zimě, když praská v kamnech dřevo, miluji louskat ořechová jádra. Z pěkných skořápek pak vařívám čaj. Venku je bílo, zelená se snad už jen zimostráz a jmelí. Občas i sedmikráska, když se probojuje ze sněhové záplavy.
Teplo a klid, večery, během kterých můžete snít, tvořit či bádat. Ochutnávat léto v podobě nasušeného jetele, voňavého jasmínu, levandulového černohlávku, lepkavého svízele. Meruňkový džem, v němž se zračí sladkost letních dní, sušené třešně, rybízová šťáva a bez, ten jedinečný bezový sirup, mírnící každé rozdrásané hrdlo. Toť naší podstatou, uchýlit se ke kořenům, stáhnout se do sebe, šetřit sílu, abychom ji s prvními jarními paprsky opět rozdmýchali. V bylinkách, probouzející se půdě, ve vydatném jarním dešti.
A jaro? Plné ptačího zpěvu, když kosi trpělivě vyvádějí mláďata. Popenec, který svými drobnými kvítky vytváří souvislé nachové koberce. Semínka nejrůznějších tvarů a barev, předzvěst života, budoucí úrody. Energie již nepatří výhradně kořenům, stoupá výš, k samotnému slunci. Pučí a pne se k modravé obloze. Záplava stvolů, oddenků a květů.
To je koloběh, naplněný kruh. Od semínek po plody, k spravedlivému tlení.
Zastavte se a naslouchejte, přírodě i sobě. Postavte se pod rozkvetlou lípu, chvíli tak setrvejte, odpusťte a buďte. Život je prostý jako dobrý čerstvý chléb, stačí ho vnímat, pak je štěstí blíž.
Jak s touto knihou pracovat?
Během svých procházek, výprav a toulek jistě narazíte na velkou spoustu bylin, které vás osloví, doslova uchvátí. Mnohé si vás zavolají, aby k vám přilnuly jako ti nejlepší přátelé, a vy s nimi půjdete hodnou část života. Mnohé pak pro změnu přicházejí ve chvílích, kdy po nich vaše tělo nevýslovně baží, neboť strádá, potřebuje uzdravit. A pak, jakmile zesílíte, ztratí se vám z dohledu. Tato kniha je jemným návodem, jak bylinky zařadit do dnešního uspěchaného způsobu života. Jak jimi prolnout a nechat je pracovat. Ať už se jedná o uklidňující sběr trnkového květu, přípravu léčivého mateřídouškového sirupu či míchání hutné měsíčkové masti, kterou pak mažeme spálenou kůži. Každý z nás, každý do jednoho, vnímáme svět dle své vlastní podstaty. To, co si oblíbí jeden, nemusí nutně uchvátit mne, a to, co naopak přiroste k mému srdci, vás může nechat odhodlaně chladnými. Navíc na louce rozkvétá tolikero kvítí – některé sbíráme, některé necháme pilnému včelstvu. I to je zcela v pořádku, neboť nemůžeme sesbírat všechny byliny světa. Kam bychom je také dali? Vždy si vezměme pouze tolik, kolik je nám třeba. Nikdy nesbírejme rostliny, které jsou chráněné, či dokonce ohrožené, nesklízejme byliny, které neznáme, byť by byly sebekrásnější *
Všechny kopce, pohoří, všechny louky a lesy jsou přirozené lékárny.
Nejvyšším zákonem léku je však láska.
Paracelsus
Do knihy jsem umístila nejčastější bylinky, takové, jež mnozí z nás bezpečně poznáme, neboť je vídáme cestou z práce, když vedeme děti do školy či kráčíme na sklonku dne po polní cestě, která ústí v malou dojemnou zvoničku. Všechny ty procházky jsou vítanou terapií, kdy člověk odhazuje nepotřebné slupky. Najednou se stává vláčným a poddajným, stejně jako vlčí mák ohýbaný větrem. Tytam jsou masky, které navlékáme z rána,
* Léčivé rostliny jsou výbornou prevencí, dovedou však pomoci také v počátcích běžných neduhů, které nevyžadují lékařskou péči. V některých případech je nicméně jejich účinek pomalý až zanedbatelný a nejen z tohoto důvodu nejsou vhodné k léčení akutních onemocnění, kdy je vždy nutné vyhledat odbornou lékařskou pomoc. Proto by v případě jakýchkoli potíží měly být jejich použití a vliv konzultovány s odborným lékařem, a to i při probíhající medikaci, aby byl vyloučen jejich nežádoucí účinek. Cílem této knihy je informovat čtenáře o léčivých účincích bylin a plodů, autorka ovšem nenese žádnou odpovědnost za jejich případné nevhodné použití.
zbytečné předsudky, pýcha a sudby. Pole a lesy, louky a lány neznají nic z naší nekonečné tíhy, rostou tak poklidně, směřují ke slunci. Nebeský pokoj a životní moudrost, jež se otiskne do bezbřehého klidu. A my, kráčíme-li stezkou k oné tiché zvonici, najednou jsme sebou, tak pravdivě sví. Nechť vás tato kniha naplní tichem, ve kterém uslyšíte svou duši zpívat. Je to tak vzácné a je to tak třeba. Přijde to, těšte se, neboť tohle je zákon. Nebeský předpis zapsaný do mraků. Sama, prolnu-li přírodou, kráčím s verši na rtech, naslouchám jemnému koncertu datlů, který se mísí s klapotem větru v nejhořejších korunách stařičkých borovic. Tak je to správně. Oprostit se od všeho toho lopotu, tíhy na svých bedrech.
Na obloze se vznášel hubený srpek ubývajícího měsíce a jeho světlo dopadalo do trávy jako stříbřitý prach, obyčejná tráva pak vyhlížela jako drahocenné zlatnické dílo, které se vymklo z rukou nějakému talentovanému mistrovi. Vonělo to tu vlhkou zemí, divokými bylinami, letní svěžestí a nekonečným prostorem.
Alexej Pechov
Půjdete-li přírodou, jistě narazíte na spoustu bylin, pro něž v této knize nezbylo místo.
Neopomíjejte je, prosím. Namísto toho je pozorujte, přivoňte si k nim, sáhněte na list, který může ukrývat drobounké chloupky. Rozmělněte lístek, nasajte vůni, pozorujte život, který se točí okolo titěrných kvítků. Dychtěte společně s motýly, staňte se součástí tohoto zábavného, neúnavného divadla. Vše, co vás zaujme, uchvátí či zarazí, vepište do poznámek, které noste neustále s sebou. Budou přibývat a bude jich mnoho. Stejným způsobem vznikla tato kniha. Kráčela jsem krajinou a nechala byliny, aby samy psaly příběh. A ten se větvil, nadouval a bublal, stejně jako hroznové želé, které ráda vařívám. Třeba vás neobestře vše, něco však zkusíte a to něco s vámi půjde po zbytek života. Může to být koláč, sirup, mast či čaj. Cokoli. Cokoli, co ve vás zanechá otisk, cokoli, v čem se budete zrcadlit vy.
Nespěchejte, zvolněte. Alespoň na moment přestaňte bažit. Namísto toho se snažte vnímat, jít v rytmu svého dechu, jenž udává směr. To zcela stačí a mnohdy není třeba víc. Látka, která je utkána příliš rychle, nemusí zahřát, nevydrží dlouho. Nechte si něco i na příští rok. Neboť i tehdy vykvete rozrazil, zardí se mák a k zemi se snese diviznový kvítek.
Ptáte se mne, odkud své myšlenky beru? To nemohu s jistotou říci: přicházejí nevolány, nepřímo i bezprostředně, mohl bych je uchopit do rukou ve volné přírodě, v lese, na procházkách, v tichu noci, za časného rána; podníceny náladami, které se u básníka přemění v slova a u mne v tóny, jež znějí, šumí, bouří; až konečně stojí v notách přede mnou.
Ludwig van Beethoven
Kniha vás provede celým jedním rokem, nastíní tradice, život našich babiček, které tak smysluplně plynuly časem. Naše kořeny, nejzazší základ. A přesto nám chybějí a scházejí. Snažme se k nim proniknout, očistit je od balastu a špíny, třeba i právě skrze byliny. Kniha vás vezme na místa, kde to voní mateřídouškou, trávou zmáčenou bouřkou, výhonky smrků a medovými květy lípy srdčité. A třeba se na těch místech společně potkáme, čistí a naplnění, jako džbán u studny. Třeba se mineme, i to je však v pořádku, každý máme svou životní cestu, která je vyplněna směrovými šipkami.
Třeba se mineme, dáte mi však znát, že tam někde u zvoničky vyrostl bojínek luční, krvavec toten, karbinec evropský, že tam v mokřadech se to bělá tužebníkem jilmovým, na kterém sedávají zelení zlatohlávci. Je to jen na vás, nechť se vám tato kniha líbí, pociťujete radost, odhodlání a klid, jako když mísíte rukou těsto na chléb. Jako když v polích naše duše zpívá.
K
dyž základní lékárnou byly
dary přírody, ale také víra
V dřívějších dobách bývalo zvykem hledat pomoc v přírodě. Všude vůkol rostly čisté byliny, jiskřila svěží pramenitá voda, žhnulo léčivé slunce, zpívali ptáci a zelenal se les.
Pro lidi bývalo naprosto přirozené natáhnout se do trávy, na moment usnout. Již Karolína Světlá ve svém Kříži u potoka vypráví, jak se hospodář po obědě opřel o starou hrušku, zavřel oči a na chvíli spočinul ve stínu stromů.
Smyslem roku byl jistý koloběh, moudrost a pokora, vděčnost za sklizeň, víra a naděje, stabilní rodina. To byly hodnoty, které se otiskly do každodenního štěstí.
Na jaře lidé zaseli, aby tak rozmnožili zrno. Zrno, které je vyživí. Zápřah to byl vskutku obrovský, zahrneme-li zušlechtění půdy, setí, sklizeň, hospodářství se spoustou zvířectva.
Ne nadarmo jim pak hospodář oddělil i ze štědrovečerní hostiny, přinesl kravám, studni i stromům. Pokora, dík, bohatství, byť jen v jediné krávě. Zatímco hospodář pracoval na poli, ženy doma rovněž zastávaly svůj nepřehlédnutelný díl typické rutiny, zahrnující péči o děti, chléb, prádlo, dům, každodenní krmení a poklízení okolo dobytka, mnohdy i výpomoc muži na poli. Stejně tak přikládaly ruku k dílu děti, a to již od věku pouhých čtyř let, kdy časně z rána vodily kravičky na pastvu. Když se pak léto překlopilo, zamával podzim a přišla zima, věnovaly se rodiny v průběhu chladných měsíců rukodělným pracím, ať už draní či tkaní. Nebyl čas na nářky, stesky a smutky.
Rovněž nemoc se léčila za pochodu.
Pokud již propukla, pomáhaly dary domácí apatyky. Nad každou pecí visely na skobách lehounké pytlíky naplněné voňavými poklady.
Na každé hůře se pod trámem nadouvala bílá řada břichatých měchů. Vzpomínám na dílo Jarmily Glazarové Chudá přadlena, ve kterém píše: „Pelyněk, černobýl
a vratyč, lubeček, heřmánek a jalovčinky, a mnoho, mnoho jiných. Pro každý neduh jedna. Docela zvlášť je vzácný podražec, kořen proti žírce a bolestem střev, přehořká bylinka, která se najde jenom tu krátkou dobu, kdy kvete modravým květem. Léčivá část je v zemi pod kvítkem
a podobá se půlce vlašského ořechu. Kdyby však po odkvětu na tomtéž místě zemi naruby obrátil, nenajde už nic. Pak je tu křižovanec, rostlinka ve tvaru kříže, která zavírá devatero ran. Léčivý účinek bylin je ještě rozmnožen svěcením v kostele, o svátku Panny Marie Zelinové, 15. srpna.“
Nebylo zvykem volat vždy lékaře, mnohdy se spoléhalo na moudrost porodních bab, kovářů, hrobníků, katů – těch, kteří dnes a denně drželi v rukou lidské tělo. Těch, kteří mnohdy stáli na pokraji společnosti, avšak stabilně ukotveni úctou prostého lidu. Bylinky, kontryhel a řebříček na ženské potíže, lípa, kořen proskurníku, květ divizny, černého bezu při vlhkém kašli, heřmánek, trápí-li zánět, mateřídouška při nejrůznějších kolikách, jitrocel, objevila-li se řezná rána, odvar z máku, třezalky či meduňky, který zajistil noc plnou snů.
Svatý Ján se svými obyčeji
Podle tradice měly bylinky největší, ba přímo magickou moc na svátek svatého Jana Křtitele, jehož symbolem je také oheň. Oheň, jenž představuje žhavé slunce, které je na vrcholu a dále bude sestupovat oblohou, byť tímto dnem začíná léto. Koloběh roku se završuje, slunce je na vršku své cesty, na vršek spěje i lidské snažení v podobě úrody, zdraví, potřebné síly. Tyto svatojánské ohně vlastně jen umocňují potřebu energie vykřesané z čistého plamene, jenž očistí a navrací sílu. Kromě skoků přes rozdělané hraničky se krouží nad hlavou zapáleným koštětem, které symbolizuje sluneční kotouč. Podpalované fagule či kola, jež následně mládenci pouštějí dolů do údolí, představují
opět slunce, posunující se na své nebeské pouti. Neboť v tuto noc se umocňují kouzla, jak dobrá, tak hříšná, nedobrá či nešlechetná. Lidé si od pradávna opatřují bylinky, které je chrání před zlou silou. Z těchto léčivek pak pletou věnce, ponejvíce z lípy, máty, divizny či bazalky. Po celou noc je nesundají z hlavy. O svatém Jánu hraje lípa, společně s třezalkou, svůj velký prim – lipová ratolest zdobí nejedno obydlí či chlév, aby chránila svěřený dobytek, ale i mléko.
Krajem se rozléhají milostné popěvky: „Velký Bože, svatý Jene, prosím tebe poníženě. Pověz ty mně sám, za koho se vdám.“ Dívky pak vybíhaly na louky, sbíraly bylinky a vily z nich věnce, s nimiž po svém čarovaly. Nejjednodušším způsobem zdá se uložení věnce pod polštář, kdy se ve snu zjevuje tvář budoucího muže. Jindy osud prozradí voda, unášející věneček pryč. Plyne-li přímo, bez možných překážek, vdavky jsou již na spadnutí, pokud se však vplétá do větví, listí, budoucí nevěstě třeba přiřknout trpělivost.
Někteří lidé chystali takzvané svatojánské postýlky. Do malé kolébky či košíku nasbírali léčivé byliny*, jejichž skladba se kraj od kraje lišila, a přikryli je plátnem. Navrch pokládali svaté obrázky, které měly sílu a účinek bylin umocnily. Ve středu postýlky měl ležet obrázek Jana Křtitele, ale protože byl poměrně vzácný, lidé ho často nahrazovali obrázkem Jana Nepomuckého, mnohdy také vyobrazením Ježíše Krista. Brzy po probuzení našly děti v postýlce nadílku, kterou si směly ponechat, avšak co se týče bylinek, ty se znovu posbíraly, nasušily a v průběhu roku použily k léčení.
Zahánění nemocí pomocí církevních svátků, ale i zaříkávání
Svou úlohu hrála také prevence, která byla spojována s církevními svátky.
Kupříkladu svatoblažejské požehnání mělo zabránit bolestem v krku. Proti nachlazení přikládal kněz v kostele věřícím dvě posvěcené svíce křížem pod bradu a dával jim požehnání. Na Květnou neděli se proti zánětům v krku polykaly posvěcené kočičky. Na Zelený čtvrtek se jedl med, který účinkoval proti hadímu uštknutí, ale také aby člověka neštípali po zbytek roku ovádi a komáři. Na Vánoce nesměl v některých rodinách v hubníku chybět česnek, aby byli všichni „čemesný“ – tedy zdraví a plní síly.
Jednou z častých forem léčby bylo také zaříkávání, které vzývalo Ježíše Krista, stejně jako další svaté. Během tohoto počinu se tělo nemocného mazalo vodou do kříže a s tím pak souvisela řada dalších úkonů. Podstatnou úlohu hrálo odběrné místo vody, kterou se tělo nemocného potřelo. Někteří lidé nedali dopustit na vodu nabranou v potoce, přes který se přenášeli mrtví. Takové místo bylo považováno za magické. Voda se nabírala
* Základem devatera kvítí byly bylinky, které se kraj od kraje lišily. Nechyběly však mateřídouška a třezalka, dále se užíval černobýl, kapradí, heřmánek, máta, divizna, bazalka, majoránka a devětsil.
zásadně proti proudu, v naprostém tichu, bez jediného hlesnutí. Tělo nemocného se touto „zázračnou“ vodou nejprve pomazalo, pak se z něj zase stírala a sbírala. Následně se odnášela pryč za lidské obydlí, vlévala na kamení, zpět do potoka, aby odnesla neduhy a horkost. Ve Vlastivědném muzeu ve Vysokém nad Jizerou opatrují autentický zápis zaříkávání s pomocí Krista, ale také vody: „Né ale v mé moci, nýbrž Pána Ježíše Krista pomoci. Oustřele oustřelovitá, z čeho jste se vzbouřili, jestli z běhu nebo z větru, jestli z ohně nebo z leku, jestli z jídla nebo z pití, k nám na hory jděte, dřevo štípejte, kamení lámejte, vodu třete, pásek urubte, této ubohé osobě pokoj dejte. K tomu mi dopomáhej
Bůh, Otec, Syn i Duch svatý. Amen.“
Lidé také neoblomně věřili, že choroby pocházejí z démonických hlubin. Obávali se uřknutí, které spočívalo v nedobrém slovu, ale také uhranutí, když se na ně někdo špatně zadíval. Zvláště pak jednalo-li se o cizince s tmavýma očima. Aby ženám nepadl uhrančivý pohled do očí, nosily červený šátek a měly na sobě něco blýskavého. Podobně také muži mívali na oděvu něco červeného, aby odlákali nepřívětivý pohled. Uřknutí či uhranutí nebylo jen otázkou lidského světa, ale rovněž chlévů a hospodářských budov, ve kterých trávil čas významný dobytek.
Vlastnit krávu, to bylo bohatství v podobě másla a sýru, sladké smetany, čerstvého mléka pro děti. Kyška, jakožto základ nejedné polévky, tvaroh a oblíbená syrovátka. Ne nadarmo se nad rodinou stáhla mračna, pokud tento zdroj obživy náhle uhynul. I dobytek byl posvěcen kouzly a čáry, jehož základem bývaly posvátné bylinky. Vzpomenu například oblíbený rituál, který vyprovázel krávy před první jarní pastvou. Hospodář uvázal na ocasy krav červený hadřík, který odháněl zlé síly chránil před uřknutím. Posléze spočinul na samém prahu, aby na uhlících pálil svěcené byliny, jejichž dýmem dobytek obestřel. Voněla tu šalvěj, taktéž lípa, podražec křižovanec, skropený svěcenou krůpějí.
Krávy vdechují posvátný kouř i slova modliteb, jimiž se zachvívá vzduch a jejichž ochranná síla je bude provázet po zelené trávě nástrahami nepohod i závratí slunce, dneška až do pozdního podzimu.
Jak pojmout bylinky dnes?
Bylinky dnes potřebujeme více než jindy. Zasluhujeme se zabalit do jejich vůní, barev a záměrů. Aby nás uzdravily od hlavy až k patě. A to nejen na těle, ale i na duši. Sběr bylin, to jsou také procházky, cíle v podobě vysokých hor, návštěvy luk, lesů a údolí, drobné okamžiky, během kterých člověk navštíví sebe. Pochopí, přijme, odpustí, vyroste. Momenty klidu, po nichž v hluku velkých měst marně toužíme. Přitom stačí jen vykročit, neboť tam venku jsou otevřená vrátka.
Není to hned, chvíli to trvá, je třeba uchopit, držet a nepustit. Stavět a budovat. Vyběhnout z jara, nechat se unášet, naučit se těšit, býti trpělivým. Tu se dere ptačinec žabinec se svými drobnými kvítky, tamhle pro změnu první jarní kopřivy, nezdolné sedmikrásky, lístky vlaštovičníku. Zatímco v lese se rozrůstá medvědí česnek, počíná vonět střemcha obecná. První jarní paprsky, vydatné deště, když se příroda uvolní z kořenů. Vzkvétá a láká, hněte svou první lžičku medu. Je třeba něco prošlapat, ujít a odkráčet. Vyrazit z rána a vrátit se k obědu s košíkem výjimečných, léčivých bylin. Je třeba zkoumat, všímat si lodyh, základních znaků, listů a květenství, pročítat herbáře, sám jeden vést. Není to hned, už se to však děje. Pak náhle na louce spatříme kvítek, vedle něj další, zas a znova, hledáme, bádáme, abychom již zítra došli svému poznání. Neomylně a jistě, jako když čteme první písmena. A pak, jak slunce postoupí, změní svůj úhel, pokračujeme dál a dál, již známe mnohé a jsme neklamně pevní. Již poznáme přímým pohledem, tu a tam je zapotřebí rozmělnit květenství v prstech, třeba když toužíme posbírat heřmánek – abychom domů nepřinesli rmen.
Není to zadarmo a plyne to zvolna, do oněch procházek se otiskne čas. Šňůry nekonečných minut. Zatímco doma se plní sklenice, sušicí síta, skoby prastaré stodoly, tu visí třezalka a pomalu prosychá, stejně jako kyprej, čistec i šalvěj, neboť tyto bylinky lze sušit ve svazcích. Později také pochopíme, že ne všechno vůkol je nám třeba, a tak vezmeme jen to, co přírodě nechybí. A nám nepřebývá. Zaděláme na první bylinný likér, mast či sirup, v pálence macerujeme svou první hálku, které se šípkový keř rád zbaví. Zjistíme, že třezalkový olej je třeba promíchat, sirupy nešidit na přidaném cukru. Že chyby posouvají a jsou velmi cenné.
A pak, když nadejde podzim, i to je třeba přijmout. Netesknit po jaru s rozkvetlou loukou. Dopřát půdě onu chvíli ticha, posbírat kořeny, něco spadlých ořechů, uložit ke spánku s přáním dobré noci. Protože tam pod zemí, byť kraj již spí, lebedí si zítřejší arnika, popenec, chrastavec, stejně jako si my lebedíme v sobě. Jen je třeba tu a tam otevírat zámky. I my sejdeme zpátky ke kořenům, prolnutí rytmy postupující zimy, která nám v záchvěvech svých hutných vloček umožní opět se těšit na jaro.
Bylinky zařazujme jemně a pozvolna, všímejme si, jak na nás působí, berme je jako příjemný doplněk ke konvenční léčbě. Později, jakmile odhadneme jejich léčivý účinek, ale také součinnost s naším vlastním tělem, můžeme je povýšit nad chemické léky.
Vždy však tak, aby jejich účinek nebyl na úkor zdraví. Jednou řežme a dvakrát měřme. U bylin to platí dvojnásob.
Bylinkové pomůcky
Bylinkaření je vlastně koníčkem, pro který netřeba velkých rekvizit. Přesto, chceme-li začít a býti úspěšní, je dobré pořídit určitý základ. Kvalitní sklenice, lékovky a síťky, sušičku, fotoaparát, něco pálenky, sušicí síta a spoustu provázku, sportovní batoh, proutěný koš. Včelí vosk, kokosový olej, velejemné sítko, bavlněné plátno, obsáhlý herbář. To vše a mnohem víc teď bude třeba uskladnit. Zkusme si všechno postupně zapsat.
Fotoaparát
Vzdala bych se sušičky, jen abych v přírodě směla mačkat spoušť. Během svých bylinkových toulek jsem nafotila tisíce fotek, kterými pak ráda brouzdám, inspiruji se a držím je v paměti. Některé léčivky bývají hojné, pak jsou však ty, kterých roste jako šafránu. A tak je dobré mít o nich záznam. Práce s fotoaparátem též přináší radost, když se povede kvalitní snímek. Zachytíte motýla sajícího nektar, obří sršeň na kapce vody, pavouka houpajícího se v lepkavé pavučině, sluncem zalitou stoletou lípu. Červeň šťavnatých moruší, dokonalou stavbu javorového listu, květ kaštanu, jenž září jako rozžehnutá svíce, košík plný malin či borůvčí na stráni. Rozzářené dětské oči, když v dlaních leze hlemýžď. Fotoaparát nedám. Je pro mne základ, časosběrná technika, ze které čerpám. A pokud vás třeba fotografování uchvátí, pořiďte si určitě externí disk, abyste měli dostatek prostoru k ukládání svých pokladů.
Sušička
Mnohé bylinky lze sušit ve svazcích – zavěsit na skobu, chvíli tak nechat. Některé léčivky, zejména sestávají-li z chocholičnatého květenství, které má tendence na vzduchu černat, je třeba vysušit právě v sušičce. Osobně do ní ukládám měsíček lékařský, sedmikrásku chudobku, ale i tužebník, černý bez, šípkový plod, plátky růže, diviznu velkokvětou, mateřídoušku či turan roční. Sušit lze rovněž na sušicích plátech, počítejte nicméně s prostorem navíc. S procesem sušení začínám na jaře, pokračuji v létě a končím na podzim, kdy sušičku plním budoucími křížalami, ať už z hrušek či jablek, a šťavnatými švestkami. Přes zimu pak do sušičky skládám i banány a – je-li prostor – také banánové palačinky. Stačí umixovat obyčejný banán, ten pak v jeho tekutém stavu nalít do formy a sušit několik hodin na 40 °C. Výsledné palačinky jsou úžasnou svačinkou.
Sklenice
Sušicí síta
Další šikovná věcička, která přijde vhod, když jsou přeplněny skoby i sušička. Suším zde řebříček, mátu i meduňku, dobromysl, ale také heřmánek či měsíček, pokud jej zahrádka dá více, než pojmu. Sušicí síta lze odnést do stodoly, položit na trámy, kde nezaberou místo. Navíc s nimi lze dle potřeby manipulovat, bez nutnosti elektřiny, které je u sušičky jednoduše třeba.
Jakmile vše nasušíte, bude třeba uložit. Osobně se mi osvědčily sklenice nejrůznějších velikostí. Odolají návštěvám polétavého či lezoucího hmyzu, ochrání bylinku před případnou vlhkostí. Můžete využít i plátěných sítěk, člověk pak nicméně mnohdy spláče nad vynaloženým úsilím. Navíc se bez sklenic* neobejdete, začnete-li zavařovat.
Doporučuji vybrat kvalitní obchod, já osobně ráda využívám nabídek včelařství. Pokud si budete chtít udělat radost, zakupte sklenice značky WECK. Osobně do nich zavařuji úplně nejradši. Jejich stylovost dá vyniknout nejenom marmeládě a sirupu, ale i likérům, kterým vyloženě přidávají šmrnc.
Lékovky
Jednoho dne nadejde okamžik, kdy založíte svou první tinkturu. Může se jednat o tu z černohlávku, lichořeřišnice, kontryhelu či lipových pupenů. A pak bude třeba lékovek, přesněji lahviček, které zahrnují i kapátko, abyste tinkturu nepopíjeli po celých štamprlích, kdyby přeci jen ujela ruka.
Pálenka či líh
Hodí se pro přípravu tinktur, ale také likérů, například z lípy či mladých, zelených ořechů.
* Rádi byste využili sklenice, ve kterých jste si z obchodu přinesli marmeládu, džem nebo také hořčici? Je však téměř nemožné sundat z nich původní etiketu, a pokud se to přeci jen povede, zůstává na sklenici nepříjemné lepidlo? I takovým sklenicím můžete propůjčit původní lesk. Stačí si připravit pastu z jedlé sody a libovolného oleje, v poměru zhruba 1 : 1. Z daných ingrediencí umícháte kašičku a nanesete na mycí houbu, kterou sklenici opakovaně přetřete. Lepidlo záhy pustí a sklenice vypadají opět jako nové.
Velejemné sítko
Chcete-li si ušetřit nešikovné cezení přes plátěnou látku, ať už se to bude týkat přípravy sirupů, tinktur, mastí či likérů, doporučuji zakoupit velejemné sítko. Tato příhodná vychytávka zajistí, že výsledné produkty budou kvalitní, zbaveny nečistot, které jsou nevzhledné a mohou produkt zkazit.
Včelí vosk, kokosový olej, esenciální olej
Jakmile propadnete kouzlu výroby mastí, krémů, ale i repelentů, vše výše zmíněné bude jistě třeba. Včelím voskem krém zpevníte, v kokosovém oleji můžete pro změnu bylinky macerovat – pokud tedy neupřednostníte spíše sádlo, olivový olej či bambucké máslo. Esenciální olej se hodí, chcete-li masti, ale i repelentu vtisknout příjemnou vůni.
Provázek
Jakmile se naučíte bylinky poznávat, určitě zatoužíte mnohé z nich sbírat. A pak se během bylinkových výprav provázek stane tím nejlepším přítelem, kterým bylinky spojíte, svážete k sobě, následně i připevníte na nejednu skobu – tu doporučuji rovněž zakoupit a zatlouct.
Zahradní lopatka
Narazíme-li ve volné přírodě na bylinku, kterou bychom si rádi zasadili u domu, určitě doporučím vzít malou lopatku, kterou léčivku pohodlně vyprostíme ze země.
Sama jsem takovým způsobem zasadila například kozlíček polníček, řepík či mateřídoušku.
Sportovní batoh
Procházky s košíkem zavánějí romantikou, kterou si můžete tu a tam dopřát, zvláště vyrážíte-li cíleně za jednou bylinkou. Nicméně pokud budete chtít prozkoumat zcela nový terén, urazit několik zajímavých kilometrů, dopřát svým nohám trošku té námahy, zcela jistě zvolte batoh. I v něm lze bylinky pohodlně uložit, svázat provázkem a nésti na zádech.
Volné ruce vám budou k užitku, nejen k mačkání spouště a zhotovování úchvatných fotek.
Taktéž se můžete sklánět a bezstarostně pouštět do lesních džunglí, jež vábí barvami, vůní a neznámým.
Proutěný košík
Budete-li si chtít nasbírat lípu, černý bez, tužebník, řebříček, mateřídoušku či později švestky, zcela jistě zvolte košík. Košík je jistotou, že bylinky vydrží, získají prostor, ve kterém se rozvinou, a že je v takovém stavu přinesete domů.
Herbář
Zde nechám na vás, zda bude třeba. Přeci jen dnešní přetechnizovaná doba nabízí mnohé, jako například aplikaci Plantnet, ve které lze léčivky velmi dobře dohledat. Sama však miluji listovat herbářem, nacházet informace, které jinde nejsou, užít si onen osobitý ráz, který je patrný v mnoha dobrých dílech. Záložky v knihách, vlastní výpisky, vůně, kterou spis dýchá, něčí usilovná práce, sen. Herbář je základ, radost při listování. Mým oblíbeným bylinářem je Herbář aneb od anděliky k žindavě od Jaroslavy Bednářové.
Kvalitní repelent
Je možná úsměvné řadit repelent mezi pomůcky, nicméně jednou třeba spatříte na louce tužebník, vydáte se za ním a budete se brodit po pás v trávě. V trávě, kde číhá hmyz a desítky klíšťat. Stejně jako na kraji lesa, na kopcích, kde to svítí žlutými diviznami, na mezích s léčivým zemědýmem. Osobně ráda chodím na bylinky v šatech a světlých punčochách, člověk hned vidí, komu se zalíbí, může se oprášit, setřást klíšťata* . Pokud však na bylinky vyrážíte pouze v kalhotách, doporučuji zakoupit či vyrobit repelent – příprava je snadná a zábavná.
* Když uvážíme, že dospělá samice klíštěte obecného je po oplodnění schopna naklást do půdy něco mezi 1 000 až 3 000 vajíčky, z nichž se na svět vyklubou šestinohé larvy, které cizopasí na ještěrkách či ptácích, přejdou do stadia osminohých nymf a vyhledávají další oběti, nejčastěji právě člověka, je velmi dobré mít se na pozoru.
Co vše lze v přírodě posbírat
Nejmilejší a rovněž nejčistší bylinkovou zábavou bude určitě sběr voňavého květu, jaký má lípa srdčitá, turan roční, měsíček lékařský, sléz maurský, pupalka dvouletá, chrpa modrá či mák vlčí, dále okvětní plátky šípkové růže, hroznovité květenství trnovníku akátu, chocholičnaté květenství černého bezu… A takto lze pokračovat do samého rána. Bylinky, to však nejsou pouze květy, ale i nať, list, plod, oplodí, kořen, kůra, pupen a semínko.
Pojďme si společně vypsat pár příkladů, případně si sestavme svůj vlastní seznam, který se bude rok od roku rozšiřovat a zvětšovat, honosit se novými názvy nejrozličnějších bylin, ať už je potkáme na lukách či rumištích. Ve své podstatě je vlastně jedno, co si z přírody odneseme, vezmeme, za co poděkujeme, pocítíme vděčnost. Jde o tu radost, která je na malou chvíli zas a znovu bezbřehá, nekonečná, bezmezná a věčná. Radost, se kterou jsme přistupovali ke světu už jako malé děti. A která se ukrajovala s každým dalším objevem. Ztráta pocitu z nového. Příliš rychle se učíme, příliš rychle zlenivíme, poztrácíme chuť objevovat a toužit. Propadneme-li však kouzlu bylinek, navracejí nás ke své podstatě,
oné vnitřní radosti, vyvěrající z dychtění po novém, nepoznaném a lákavém. Co se dnes
naučím? Najdu konečně hulevník lékařský? Podaří se mi rozpoznat heřmánek od rmenu?
Stihnu ještě nasbírat pupeny lípy? Zdalipak v mokřinách poroste tužebník? Získám dostatek jitrocele na sirup? Natrefím v přírodě na rozkvetlý hloh? Co se takhle zítra vydat jinam, k jezerům, do lesů, za hory a doly? Co mne tam potká a koho potkám já?
Jakou další slupku své duše odloupnu, abych poznal sám sebe, abych víc zářil?
Květ
• heřmánek pravý, proskurník lékařský, sedmikráska chudobka, vřes obecný, jetel luční, divizna velkokvětá, hluchavka bílá, prvosenka jarní, violka vonná, chrpa modrá, hloh obecný, česnek medvědí, trnka obecná, třapatka nachová, brutnák lékařský, sléz lesní, třezalka tečkovaná, tužebník jilmový aj.
Nať před rozkvětem
• meduňka lékařská, jablečník obecný, máta peprná, majoránka zahradní, česnáček lékařský, bazalka vonná, bazalka posvátná aj.
Brutnák lékařský
Meduňka lékařská
Třapatka nachová
Řebříček obecný
Angínovník čínský
Kvetoucí nať
• mateřídouška vejčitá, rdesno hadí kořen, řepík lékařský, řebříček obecný, komonice lékařská, popenec břečťanolistý, čekanka obecná, mochna husí, zlatobýl obecný, lnice květel, zemědým lékařský, kontryhel obecný, jehlice trnitá, hluchavka bílá, dobromysl obecná, černohlávek obecný, rozrazil lékařský, svízel vonný, yzop lékařský, šanta kočičí, kokoška pastuší tobolka aj.
List
• bez černý, jahodník obecný, ostružiník křovitý, ostružiník maliník, brusnice borůvka, ořešák královský, jitrocel kopinatý, jitrocel větší, morušovník bílý, třapatka nachová, šalvěj lékařská, réva vinná, smetánka lékařská, hluchavka bílá, angínovník čínský aj.
Stopka
• višeň obecná
Plod
• bez černý, růže šípková, hloh obecný, jeřáb ptačí, ostružiník křovitý, morušovník černý, mochyně židovská třešeň, líska obecná, ořešák královský, libeček lékařský* , brusnice borůvka, meruzalka zlatá aj.
* Z libečku zužitkujeme naprosto vše, ať už list, kořen či plod, který se přidává k nakládané zelenině. Případně se pomele a vsype do mouky během přípravy chleba, podobně jako koriandr. Z kořene lze uchystat léčivou tinkturu, která harmonizuje střevní činnost, zažívání, dýchací funkce. List je pak vítanou součástí pokrmů, neboť svou chutí připomíná Maggi.
Plod mochyně židovské třešně
Bělotrn kulatohlavý
Oplodí
• ořešák královský, citroník limonový
Semena
• ostropestřec mariánský, bělotrn kulatohlavý, kmín kořenný, koriandr setý, vinná réva, fenykl obecný, kopřiva dvoudomá, pískavice řecké seno, len setý, mák setý aj.
Kořen
• čekanka obecná, hořec žlutý, jehlice trnitá, kostival lékařský, kozlík lékařský, proskurník lékařský, smetánka lékařská, andělika lékařská, štětka planá, lopuch větší aj.
Štětka planá
Kůra
• vrba bílá, topol osika, topol černý, slivoň trnitá, olše lepkavá, líska obecná, krušina olšová, jírovec maďal, jedle bělokorá, javor mléč, buk lesní, dub letní aj.
Pupen
• lípa srdčitá, buk lesní, borovice lesní, topol černý, topol osika, bříza bělokorá, olše lepkavá, jedle bílá aj.
Vegetační vrcholky
• borovice lesní, smrk ztepilý aj.
Pupen lípy srdčité
Šťáva a míza
• borovice lesní, jedle bělokorá, bříza bělokorá, smrk ztepilý, réva vinná aj.
Sběr bylinek
Na nadzemní části bylinek vyrážíme za suchého počasí, jakmile vyschne ranní rosa. Abychom z bylin získali co nejvíce účinné složky, je dobré sledovat jejich denní aktivitu. Zmíním například květy divizny, které se počínají rozvíjet přes noc, za svítání jsou již
ve svém plném květu, aby pak v poledne odkvetly a opadaly. Nebo třeba květy pupalky, tzv. noční svíce, které se otevírají právě na večer, aby nasytily noční motýly. Až na tyto drobné výjimky si lze zapamatovat jednoduché pravidlo:
• kořeny sbíráme ráno či k večeru,
• nadzemní části bylin, jako jsou květ, nať či list, pak během poledne.
Vybíráme si čistá, neznečištěná místa, daleko od hlavních cest, nejlépe ve vzdálenosti 500 metrů a více. Brzy si vytipujeme oblíbené lokality, na které se budeme rok co rok vracet, tady pro vrbovku úzkolistou, tam zase pro tužebník jilmový, karbinec evropský, kyprej vrbici, dobromysl obecnou či lnici květel.
Vydáme-li se na bylinky, je dobré vzít s sebou několik praktických pomůcek, jako jsou
síťky, nůžky, provázek či gumičky, rukavice, zmiňovaný repelent a – chceme-li – také fotoaparát. Jakmile je dosbíráno, bylinky hned zpracováváme, připravujeme na sušení, masti či sirupy. Nikdy je nenecháváme v igelitových sáčcích. Nemáme-li čas zpracovat je týž den, vložíme je do vody, aby nám nezavadly.
Nůžky využijeme při sběru bylinek, jako je řepík, třezalka, řebříček či mateřídouška. U mateřídoušky je lepší nebrat spodní, jemně zdřevnatělou část, nůžkami tedy ustřihneme zhruba dvě třetiny byliny. Třezalka pro změnu roste velmi mělce, při sběru se může stát, že ji vytrhneme i s kořeny, což je škoda. Taková bylina již není schopna reprodukce, ať už prostřednictvím kořenů či semen. Taktéž buďme opatrní při sběru řepíku, jenž poměrně špatně klíčí, mateřské rostliny tedy nevytrháváme, namísto toho je odstřihneme nad zemí, aby rostlina měla šanci znovu obrazit. Nůžky nejsou třeba, vyrážíme-li na sběr zlatobýlu či tužebníku jilmového, tyto bylinky se sbírají jako po másle a pro mne samotnou je tato výprava pokaždé velkou radostí.
Rukavice využijeme při sběru šípků či kopřiv, jehlice trnité, ale také hroznovitého květenství trnovníku akátu, které je oproti jiným částem tohoto keře jedlé a může být zpracováno na sirup či čaj.
Posledním pomocníkem bude pak lopatka, kterou vykopáváme bylinné kořeny na jaře či v době, kdy rostlina odkvétá, nať již sesychá a počíná se zatahovat. Ideálním počasím pro sběr podzemních částí budou deštivé dny, během kterých je půda vlhká a dolování kořenu nedá takovou práci. Tímto způsobem získáváme například kořen kostivalu lékařského, štětky plané, krvavce totenu, smetánky lékařské, puškvorce obecného, proskurníku lékařského či lopuchu většího.
Semínka angínovníku čínského
Sběr semínek
Z počátku si možná veškerá semínka opatříte v zahradnictví. Později zjistíte, že se dají směňovat, a stejně jako vám i druhému
člověku vžene úsměv na tvář dárek, který pak na jaře šťastně vsype do hlíny. Se semínky je to vlastně jako s námi lidmi. Bývají různá, jen se podívejte: měsíček –pyšný, hrdý srp, aksamitník – honosný šíp, jestřábník oranžový – malé, drobné chmýří,
šanta kočičí – titěrné zrníčko, které sotva uchopíte prsty. Semínko chrpy jako malý štětec, jen jím na zeleno natřít lodyhu. Topolovka se svým záchranným kruhem, koriandr jako malá, pravidelná planeta, pampeliška – padáček, který se klidně snáší nad zítřejší domov. Lichořeřišnice – scvrklý oříšek, sléz se svým typickým tvarem koláčku. Každé semínko je jiné, a přesto je úžasná zábava sypat je do půdy, čekat a těšit se, až vypustí klíček.
Postupem času si pak během svých vycházek všimnete, že každá z bylin má svůj čas. Půjdete krajinou a začnete sbírat, ponejprv bylinky, později semínka. A ta uskladníte na příští rok. Ráda takto sbírám například tužebník jilmový, kozí bradu luční, třezalku tečkovanou, klinopád obecný, chrpu modrou, heřmánek pravý, mateřídoušku vejčitou, hvozdík kartouzek či silenku nadmutou.
Mnohá semínka posbíráte ze zahrady, vždy je důležité nechat je dozrát, pečlivě vysušit, následně uskladnit. Ráda využívám malé skleničky s objemem zhruba 40 ml, které mám v krabici, svědomitě popsány. Mnohdy se mi totiž stalo, hlavně z počátku, že jsem si jejich obsah zapomněla poznačit a na jaře pak s otázkou zasévala do půdy.
Pokud sbíráme semínka v přírodě, lze si odnést taktéž bylinky, jejichž semena nejsou zcela zralá. V takovém případě je zavěsíme do svazků a umístíme pod ně plátno. Jakmile semena dobře proschnou, samy se uvolní a zachytí v látce. Následně je lze uschovat do popsané sklenice. No a je to. Máme nachystáno, připraveno a uloženo na zítra. A pak se jen těšit, pozorovat a žasnout.
Uchování bylinek
Existuje samozřejmě mnoho různých metod, jak uchovat léčivou sílu bylin. Sami brzy zjistíte, který ze způsobů je vám nejsympatičtější, zda jste spíše fandové čaje, případně upřednostňujete léčivý potenciál tinktury. Celý proces chce stejně čas, neboť z každé vycházky se vrátíte bohatší, plní dojmů, zážitků a bylin. A ona radost prostoupí celým vaším dnem, až z bylinek vyzkoušíte vše, každičkou mast a jakýkoli sirup. Nechte se vést, radost je dobrým námořníkem držícím kormidlo.
• První ze způsobů je sušení. Děje se tak většinou ve stínu*, kdy nasbírané bylinky rozložíme, nejlépe na bavlněnou látku, necháme je vysychat a tu a tam obrátíme, aby do sebe nenatáhly plíseň. Osobně se mi osvědčila dřevěná konstrukce s napnutým, velmi hustým sítem, které celé pokryji bylinkami, a ty 2× denně otáčím. Sušit byliny lze
* Mezi bylinky, které sušíme na slunci, bude patřit divizna, ale také hluchavka, ať už nachová, bílá či pitulník žlutý.
taktéž v sušičce, snažme se však, aby výsledná teplota nepřesáhla 40 °C. Čím vyšší teplota, tím snáze přicházíme o podpůrné složky, léčivku znehodnocujeme, činíme ji bezcennou. Zde bych zmínila například česnáček lékařský, který je tuze citlivý na vysoké teploty. Nasušenou bylinu uchováváme v hermeticky uzavřené nádobě, v temnu, při pokojové teplotě. Ač jsou bylinky krásnou, vzhlednou dekorací, snažme se je příliš nevystavovat slunečnímu svitu, který odebírá léčivý charakter, sílu a původní záměr.
• Druhým účinným způsobem bude výroba tinktury, během které upotřebíme vodku, vínovici či jiný vysokoprocentní alkohol. Obecně platí, že květ zaléváme 40% lihem, list 40–50% lihem, kořen 60–70% lihem. Tinkturu necháme většinou 6 týdnů odpočívat na tmavém místě, následně ji přecedíme, uchováváme v temnu, při pokojové teplotě. Poté, není-li uvedeno jinak, užíváme tímto způsobem: na každý kilogram tělesné hmotnosti připadne jedna kapka tinktury, celkovou dávku vydělíme třemi a užíváme ráno, v poledne a večer. Terapeutický účinek není dán množstvím, nýbrž dlouhodobějším, pravidelným užíváním.
• Třetím způsobem je zachování bylinné síly medem. Bylinky do něj vložíme, po 30 až 60 dnech vyjmeme a med užíváme po lžičkách.
• Biologicky aktivní látky zachováme také pomocí za studena lisovaného oleje, do kterého bylinku uložíme, necháme 20 až 30 dní odpočívat, následně přecedíme a užíváme k masáži, případně vnitřně dle stanoveného dávkování.
• Jsme-li mlsouny, připravme si sirup, jehož základem je silný bylinný nálev, který pak svaříme s přírodním cukrem a doplníme o citrón. Sirupem lze zpříjemnit horké letní dny, kdy jej použijeme jako základ limonády, ať už jde o sirup z máty či meduňky. Ten z bezu či lípy případně uklidní rozdrásané hrdlo při kašli.
• Některé bylinky lze také odšťavnit, jako je tomu u medvědího česneku. Šťávu připravenou procesem odstředění uchováváme v lednici, spotřebujeme do půl roku.
• Zajímavým způsobem může být zkvašení, o kterém ve svých dílech píše Maria Trebenová. Bylinky umístíme do skleněné nádoby, dobře umačkáme a naočkujeme šťávou z kvašené zeleniny. Po pár dnech získáváme výtečný fermentovaný elixír, který lze uchovat v lednici a v případě potřeby z něj odebírat.
• Posledním, nejjednodušším způsobem bude konzumace bylinek v jejich přirozeném, čerstvém stavu, buď jako součást pokrmu, případně v podobě bylinného nálevu. Bylinu přelijeme vroucí vodou, přikryjeme a necháme zhruba 10 minut louhovat.
V případě potřeby lze přistoupit také ke koncentrovanému nálevu, který uchystáme následovně: bylinky umístíme do termosky, zalijeme vroucí vodou a poté můžeme po 10 až 20 hodinách po doušcích užívat. Studený výluh nazýváme macerát a podléhají mu především slézovité bylinky. Je-li třeba bylinu povařit, takto připravenému nápoji říkáme odvar, jako příklad si uveďme přesličku rolní.
Užíváme-li byliny v podobě nálevu, sirupu či tinktury, je třeba pochopit, že vše výše zmíněné může pomoci, ve větší míře však naopak škodí. Naše tělo reaguje na příliv léčivých složek či hormonů, které jsou v bylinách hojně zastoupeny. Pokud jich však obdrží nadbytek, po čase zastaví jejich vlastní produkci. Několik šálků bylinkového čaje jistě neuškodí, jeden stejný druh bychom však neměli konzumovat déle nežli šest týdnů. Některé čaje se dokonce doporučují popíjet pouhé tři týdny. Poté by měla následovat přestávka. Zamilujete-li se tedy do chuti bylinných čajů, dbejte na jejich pravidelnou obměnu. Dobrým vodítkem nám může být příroda, neboť ve své rozmanitosti, proměnlivosti, rozličnosti a štědrosti disponuje právě tím, co je nám nejvíc třeba.
Caj jako každodenní obřad
Pití čaje má v Česku dlouholetou tradici, ponejvíce nám chutná čaj černý, dále pak zelený, bylinný, ale i ovocný. Bylinky byly základ, od pradávna. V blízkosti obydlí často vídáme zasazenou lípu, chránící stavení před blesky. Její funkce je však také praktická, neboť se jedná o blízký zdroj toho nejlepšího a během roku nejpoužívanějšího bylinného čaje.
Jak jsme si řekli, některé bylinky nelze pít dlouhodobě, často platí pravidlo, že po třech týdnech učiníme pauzu, abychom nechali tělo mírně vydechnout. Mnohé bylinky pak pijeme pouze při potížích, těžko bychom z preventivních důvodů popíjeli hořkou žaludeční směs, případně jí zaháněli žízeň.
Nicméně existují bylinky, které lze užívat dlouhodobě, léčivky bez vedlejších účinků.
Léčivky jemné, jejichž odezva bývá velmi, velmi pozvolná.
Při svých bylinkových procházkách narazíme na velkou spoustu bylin, které si budeme přát jistojistě ochutnat. Co by to bylo za bylináře, aniž by přivoněl, aniž by ochutnal?
Nemám však na mysli ochutnávku durmanu, blínu či dalších jedovatých bylin. Pokud se však zamilujete do darů přírody, brzy si začnete míchat vlastní čajové směsi, což je proces zcela přirozený, bezprostřední a nenucený. Jako když prší, jako když dýcháme. Jako když zasejeme sémě, čekáme, opečováváme, modlíme se za slunce, sklízíme a užíváme. Tak přesně takhle je to i s bylinami – započne jaro a vy vybíháte obhlédnout stará známá místa. Berete si košík, co kdyby konečně už vykoukl z půdy medvědí česnek. A pak se pouštíte dál a dál, ale také se navracíte k již známému, pozorujete, jak se krajina mění, jak jedna bylinka uvolňuje prostor pro druhou. Poznáváte a učíte se. A také sbíráte –základ pro lahodný čaj.
Které léčivky lze popíjet dlouhodobě?
Za sebe bych k běžnému pití doporučila
šípkovou růži, ať už plod či květ, dále pak jahodník obecný, ostružiník maliník, ostružiník křovitý, tu a tam měsíček lékařský, lípu srdčitou. Směs lze doplnit mateřídouškou, avšak pouze výjimečně, aby se nestala železným pravidlem.
Na večer lze přidat meduňku lékařskou, která zklidňuje, navozuje hlubší spánek.
Výborně poslouží také chrpa modrá.
Chrpa modrá
To vše jsou bezpečné bylinky, kterými lze doplnit pitný režim. Ono si tělo stejně řekne, jakmile bude mít bylinek dost, již je nebudete moci pít, tělo je odmítne, narostou vám v ústech. Pak víte, že je třeba sestavit jinou směs, případně v teplých měsících vyplnit pitný režim spíše pramenitou vodou.
Nálev, odvar a macerát
Při přípravě čaje záleží na tom, jestli se bylina uvaří (odvar), pouze se přelije horkou vodou (nálev), případně se louhuje ve studené vodě (macerát). Jestliže se vaří bylinka, jejímiž léčivými složkami jsou éterické oleje, třeba heřmánkový květ či list šalvěje, většina éterických olejů vyprchá a čaj již nevykazuje žádnou účinnost. Takové bylinky je třeba pouze přelít vroucí vodou, šálek přikrýt a nechat několik minut louhovat. Plody, které obsahují éterické oleje, jako je anýz, fenykl nebo kmín, je třeba před přípravou podrtit, naříznout, teprve pak můžeme zalít vroucí vodou a postupovat jako u dalších nálevů.
Kdy a jak se pije čaj?
Významnou úlohu také hraje, kdy a jak se čaj pije. Čaj, který povzbuzuje chuť k jídlu, pijeme asi 30 minut před jídlem. V žádném případě by se však nemělo jednat o půllitrový hrnek, nýbrž o menší šálek s objemem asi 200 ml. Čaj, který zlepšuje trávení, pak pijeme zhruba 30 minut po jídle, opět v menší dávce. Je-li čaj naopak močopudný, upřednostníme jej mezi jídly. A čaj, který má navodit sladké sny, pijeme asi hodinu před spaním, opět však nepřekračujeme oněch 200 ml, aby byla noc skutečně klidná.
Co ještě přidat do čaje?
Nebojte se experimentovat a s čaji si pohrajte. Nápoj lze obohatit o plody hřebíčku, anýzu, svítek skořice, sušená jablka, švestky či hrušky, sušené květenství jabloně, třešně, višňové stopky. Bylinky lze též promísit s rooibosem*, který má jemnou, příjemnou chuť a získává se sušením listů keře čajovce kapského. Pohrát si můžete s ořechovými skořápkami, které při provaření uvolní své léčivé složky do chuťově výborného nápoje. Více se dočtete u ořešáku královského. A pokud budete stále toužit po nových a nových chutích, proložte pitný režim tibi, fermentovaným vodním kefírem, který lze dochutit dle vašich chuťových preferencí, ať už zázvorem, meduňkou, jahodami, pomerančem, či dokonce kávou. Na závěr bych ráda zmínila tři léčivé byliny, které máme mnozí tendence nadužívat: máta peprná, šalvěj lékařská, kopřiva dvoudomá. Vše to jsou bylinky aromatické a chutné, nicméně k dlouhodobému užívání zcela nevhodné. Šalvěj obsahuje thujon, stejně jako například pelyněk pravý, toxický neurotoxin, který způsobuje pokles krevního tlaku, srdeční arytmii či poškození nervového systému. V případě potíží nikdy nepřekračujme konzumaci jednoho bezpečného šálku denně. Máta peprná pak při delší aplikaci otupuje kvůli přítomnosti mentolu vnímavost nejen k ní samotné, ale i ke slabým vjemům vůbec. Kopřiva dvoudomá při dlouhodobém užívání pro změnu zatěžuje ledviny.
List kopřivy dvoudomé
A tak to je a je to dobré – všeho moc škodí. Proto stejně jako v životě hledejme i zde onu míru, která nám bude bezpečně fungovat.
* Rooibos lze podávat také dětem, neboť neobsahuje žádný tein. Na rozdíl od čaje pravého neobsahuje ani žádné třísloviny, což tříbí jeho jemnou chuť. Disponuje celou řadou minerálních látek, jako je měď, mangan, železo, vápník, draslík, hořčík, fosfor a zinek. Napomáhá harmonizovat nervový systém, mírní alergie a trávicí potíže. Byl prokázán i jeho protirakovinný účinek a mírnění příznaků infekce HIV.
V
zajetí sirupů, marmelád a likérů – čím
je přisladit?
Tato kapitola bude o cukru. O cukru, který je potřeba při výrobě sirupů, marmelád* , likérů či šťáv. Hovoříme-li o zavařování, cukr na jedné straně konzervuje a na straně druhé je nositelem chuti. Ze své pozice nutričního terapeuta vnímám nadužívání cukru, ale i sacharidů všeobecně jakožto hlavní problém dnešní uspěchané doby. Ono věčné rozkolísávání hladiny glykémie, její neustálé regulování hormonem zvaným inzulín nás vrhá do sladké pasivity únavy a nadváhy. Stavíme-li jídelníček převážně na sacharidech vysokého glykemického indexu, všimněme si, jak jsme stále nedojedení, hladoví, unavení a nejsme ve své kůži, nýbrž v područí podivných nálad, rozmarů, chutí a vrtochů.
* Marmeládu lze uchystat i bez cukru, pomocí účinků klasické soli. V takovém případě ovoce dusíme pod pokličkou, kterou následně odložíme, aby se vyvařilo co nejvíce vody. Sůl přidáváme po špetkách, díky tomu marmeláda zesládne. Během přípravy lze přidat agar, mořskou řasu, která má schopnost pokrm zahustit. Jakmile je hotovo, marmeládu umixujeme a plníme do sklenic. Osobně však vždy ráda něco cukru přidávám, marmeláda je chutnější, hustější, trvanlivější.
Jak jsme pak nešťastní, stále hledáme onu funkčnost, kterou naplníme svůj denní stravovací řád a potažmo i celý život.
Někdy stačí, zaměříme-li se na střední a nízký glykemický index (GI), to znamená na potraviny, které se vyznačují cifrou 50 a méně. Sem řadíme čerstvé ovoce a zeleninu –kromě banánu (60), ale i ten si můžeme dopřát, zejména sportujeme-li a náš den je o ustavičném energetickém výdeji. Z příloh to budou pohanka (50), batát (50), rýže basmati natural (50), bezpluchý oves (40), quinoa (30), amarant (30) či luštěniny (20).
Jen pro zajímavost – tolik oblíbené brambory se vyznačují glykemickým indexem 65, ovšem jen pokud je vaříme ve slupce. Zvolíme-li pro změnu jejich pečenou variantu, dosáhnou cifry 85. A to je již, panečku, pěkný rozdíl.
Velkou otázkou jsou pak sladidla, kterými pokrm přislazujeme. Vypomůžu-li si opět glykemickým indexem, bude to se sladidly mírně ošemetné. Zmiňme například med, kterému glykemický index přisuzuje cifru 90, což je téměř jako u glukózy (100), případně piva (110)*, dále sacharózu neboli řepný cukr (70), kokosový cukr (35), fruktózu (20), xylitol (7), čekankový sirup (5) či erytritol (0). Glykemický index je jedna věc, výživová hodnota pak věc druhá. Rafinovaná sacharóza se svou biologickou hodnotou nikdy nevyrovná medu, stejně jako erytritol například kokosovému cukru. Třetím otazníkem je i energetická hodnota, která je například u čekankového sirupu 650 kJ na 100 g, zatímco kokosový cukr vykazuje ve stejném množství hodnotu 1 625 kJ a med 1 394 kJ.
Nu dobře, co však dělat, pokud zavařujeme? Které sladidlo upřednostnit?
Ať tak či tak, sirup bez cukru nevyrobíme, u sirupu jde o jeho hutnost, jeho zahuštěnou strukturu. Sirup bez cukru je jen šťávou. U marmelády je to jiné, zde bychom si vystačili s přípravou pomocí soli a pektinu, přesto nemusí být výsledný produkt trvanlivý a je škoda, otevřeme-li v zimě broskvovou marmeládu, která je nadobro zkažená. U likérů si naopak můžeme vybrat, neboť zde je konzervantem alkohol, a tak již není třeba přidávat cukr. Zatoužíme-li však po sladké chuti, dosladit lze xylitolem, čekankovým sirupem, popřípadě i práškovou či tekutou stévií, jejíž glykemický index je 0.
* Vysoký glykemický index piva je dán maltózou, sladovým cukrem – disacharidem, který je tvořen dvěma molekulami glukózy (GI glukózy je 100). Maltóza se uvolňuje ze škrobu při klíčení ječmene. Pivo je zářným příkladem toho, jak vysoký glykemický index ovlivňuje naše chutě, životní energii, náladu, ale i tělesnou váhu. Po pivu se téměř vždy dostavuje pocit hladu, chutě, únavy. Pijeme-li pivo pravidelně, typickým znakem je pak viscerální tuk v oblasti břicha.
A to i u žen, nejen u mužů.
Mým oblíbeným sladidlem je kokosový cukr – ve své podstatě hovoříme o sušené šťávě z květů kokosové palmy. Glykemický index je příjemný, a to díky přítomnému inulinu, který je prebiotikem, tedy živnou manou pro přátelskou střevní mikroflóru. Nicméně použijeme-li jej k přípravě sirupů či marmelád, má takový produkt tendence kvasit.
Med nevyhledávám z etického hlediska.
Ne že bych jeho použití zcela zavrhla, ráda jej přidávám do medových perníčků či vlažného lipového čaje, zvláště trápí-li mne viróza, zimní nastuzení. Med však nelze prohřívat, vyznačuje se vysokým glykemickým indexem a navíc se život jedné včely rovná pouhým
7 g medu. To není ani jedna polévková lžíce! S medem tedy šetřeme a užívejme ho pouze jako léku.
Nejlepším řešením se jeví nerafinovaný řepný či třtinový cukr. Ale pozor, třtinový cukr vykazuje oproti tomu řepnému o něco nižší sladivost, pro očekávanou sladkost je ho tedy třeba přidat více. Chceme-li zvolit co nejlépe, zkusme použít přírodní řepný cukr, případně jsme-li fandové třtinového cukru, vyberme typ demerara. Pánové Josef Jonáš a Jiří Kuchař ve své knize Přírodní antibiotika a antivirotika v kuchyni píší: „U receptů, kam cukr obvykle patří, doporučujeme cukr typu demerara. Původně pochází z plantáží cukrové třtiny podél dolního toku řeky Demerara v jihoamerické Guyaně a dnes se dováží z ostrova Mauricius. Vyrábí se z cukrové třtiny – po vylisování panenské šťávy se získá hustý třtinový sirup, který se dehydruje a zanechává po sobě velké zlatohnědé krystaly. Výsledný produkt není klasicky rafinován a má bohatou krémovou chuť.“
Nechám již na vás, co si oblíbíte. Pokud sirupy vyplní pouze zimní chřipkové období, kdy si dopřejeme sirup z bezu, popence, lípy, ale i růže, palačinku potřeme marmeládou jen zlehka, zbytek naplníme tvarohem a ovocem, likéry budeme užívat s mírou jakožto životodárný lék, a ne si jimi krátit dlouhé zimní večery, s klidem v srdci použijme přírodní řepný cukr. Vyznačuje se výbornou sladivostí a díky šetrnému procesu výroby, kdy neprochází chemickou rafinací, zachovává něco ze své původní biologické hodnoty, ať už se jedná o minerály, vitamíny či stopové prvky.
JARO
