Jiří Uhlíř
MICHAEL THONET
RODINA A FIRMA
MICHAEL THONET Jiří Uhlíř
RODINA A FIRMA
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.
Jiří
Uhlíř
MICHAEL THONET RODINA A FIRMA
Vydala GRADA Publishing, a.s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 obchod@grada.cz www.grada.cz tel.: 234 264 401 jako svou 7980. publikaci
Odpovědná redaktorka Alice Zavadilová
Sazba a grafická úprava Martin Dubský Jazyková korektura Pavlína Zelníčková Fotografie na obálce Jiří Uhlíř
Fotografie v textu z archivu autora, není-li uvedeno jinak Počet stran 384
První vydání, Praha 2021 Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod a.s.
© GRADA Publishing, a.s., 2021
Cover Design © GRADA Publishing, a.s., 2021
ISBN 978-80-271-4164-7 (pdf)
ISBN 978-80-271-1393-4 (print)
PŘED
Zadní
Marketing o sto let dříve. Plakáty, katalogy, výstavy
– VÍDEŇ
VÝSTAVY
řada I. jako pokračování liechtensteinských židlí .
kat. č. 19 a její
škola pro zpracování dřeva
Lavice 192
Houpací křesla 193
Stoličky .
Vysoké stoličky a židle 205
Nábytek pro divadelní a koncertní sály 205
Otáčecí stoličky a křesla 207
Invalidní vozíky a další nábytek pro nemocné 212
Stoly . . .
Postele
Věšáky a věšákové stěny, garnýže, zrcadla, rámy 223
Skříňový nábytek 227
Dětský nábytek a hračky 230
Zahradní nábytek
Bambus a jeho imitace 236
Školní lavice 239
Export do USA 241
Export do Ruska 248
ZVLÁŠTNOSTI Z O HÝBANÉHO DŘEVA
Zakázkové práce .
„Na vlastní zakázku“ 254
Nábytek z lisovaného papíru 256
JEŠTĚ NĚKOLIK OTAZNÍKŮ
NEJPRVE MENŠÍ OTAZNÍKY. A ODPOVĚDI? . . . . 258
Gotické židle .
Kostelní lavice 260
Klekátko z vrstveného dřeva 261
Stolky s obtisky 261
OCENĚNÉ EXPONÁTY A OSOBNÍ VYZNAMENÁNÍ 263
PRVNÍ ROKY DVACÁTÉHO STOLETÍ
PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA .
GEBRÜDER THONET A JEJICH POVÁLEČNÉ
265
PROBLÉMY 272
JACOB & JOSEF KOHN. FÚZE S MUNDUSEM 275 PO VÁLCE .
MUNDUS
THONET 279
Vsetín 279
Velké Uherce 281
Stav dalších továren. Akciová společnost 281 FÚZE MUNDUS-KOHN S FIRMOU THONET A. S.
Nezbytné reformy 289
Převody majetku
Zmizení Holešova a Užhorodu
Gebrüder Thonet´scher Zentral-Anzeiger
Zentralanzeiger
KATALOGY KOHN A MUNDUS PŘED FÚZÍ . . . . . .
KATALOGY THONET-MUNDUS, TEDY PO FÚZI . . .
Reforma katalogů
Klasika, nebo moderna?
Běžná meziválečná produkce
Kanceláře, obchody, školy a dětský nábytek
Opěradla profesora Lorenze
VÝPLETY
ÚVODNÍ
SLOVO AUTORA
V roce 2001 vyšla laskavostí Muzea umění Olomouc moje první kniha o Michaelu Thonetovi. Žádný badatel vydáním knihy svou práci nekončí. Naopak – ještě než kniha opustí tiskárnu, autor už ví, co mělo být napsáno jinak, a za několik týdnů už by nejraději alespoň pět kapitol doplnil nebo rovnou přepsal. Po sedmnácti letech tomu samozřejmě nemůže být jinak. Mnoho nových informací se už stalo součástí dvou dalších v češtině vydaných monografií – o druhé největší firmě JACOB & JOSEF KOHN a o ohýbaném nábytku v meziválečném období, tedy zejména o spojené firmě THONET––MUNDUS. Nové informace o firmě Michaela Thoneta však stále zůstávaly zpracovány jen v paměti počítače. Proto jsem se rozhodl celé první vydání knihy MICHAEL THONET: PORÝNÍ–VÍDEŇ–MORAVA doplnit a rozšířit. Ukázalo se však, že nových informací je tolik, že něco takového možné není. Bylo nutno celou knihu přepracovat, tedy napsat zcela nově.
V té chvíli jsem neměl – samozřejmě – ani zdání, jestli kniha vůbec někdy vyjde. Bylo to v době kulminující finanční krize, kdy mnohé prosby o sponzoring byly odmítány, některé dokonce i zdvořile. Bylo to však současně v letech stopádesátile-
tých thonetovských výročí – 2009 židle kat. č. 14, 2010 první houpací křeslo a 2011 založení největší Thonetovy továrny v Bystřici pod Hostýnem.
Bádání v tomto oboru nebylo a není lehké. Firemní archivy rozhodně nebyly za socialismu preferovány a mnohé se z nich se ztratilo. Přesto podnikový archiv TON v Bystřici pod Hostýnem přežil a obsahuje zajímavé věci.
Po listopadovém převratu byl vytvořen a schválen jeden z nejprozíravějších polistopadových zákonů. Někteří privatizéři se totiž chovali k podnikovým archivům barbarštěji než bývalí svazáci za socialismu, a proto byly zákonem všechny podnikové archivy soustředěny do státních archivů. Na Moravě to byl Moravský zemský archiv se svou pobočkou v Třebíči. Když už hrozilo, že nová budova pro Moravský zemský archiv v Brně bude opravdu dostavěna a že tam všecko bude digitalizováno se vším, co to znamená, neváhal jsem a třebíčský archiv jsem znovu a podrobně prostudoval. I když jsem na začátku nepředpokládal, že bych tam něco nového ještě objevil, byl výsledek překvapivý. Zpracování nových informací trvalo více než rok.
Archivy však ani zdaleka nejsou tím jediným zdrojem vědomostí. Mnoho na první pohled bezcenných dokladů se našlo na půdách a v komorách bývalých zaměstnanců v místech továren na ohýbaný nábytek. Nevzhledné papíry mnohdy obsahovaly cenné informace, aniž by samozřejmě měly nějakou hodnotu, kterou lze vyjádřit penězi. Z hlediska dokumentárního je například velice cenný soubor téměř dvou set dopisů z let 1856 až 1865; jeho finanční zajímavost však nemohly zachránit ani poštovní známky, jež stejně kdysi dávno někdo vystříhal. Je to korespondence mezi nejstarším Thonetovým synem Franzem a některými jeho bratry nebo otcem. Přinesla mnoho nových, někdy až překvapivých informací. Vlastní ji německý thonetolog Peter W. Ellenberg, který mně ji laskavě poskytl k eventuálnímu použití. Je však nutno dodat, že poté, co tehdejší majitel dopisů poznal badatelův zájem, jejich cena patřičně vzrostla.
001 Michael Thonet
Dále to jsou staré odborné časopisy nebo výstavní katalogy. Za „staré“ lze považovat tiskoviny dobové; pokud to jsou tiskoviny z posledních třiceti čtyřiceti let, je nutno brát v úvahu stav tehdejšího bádání a při přejímání informací z nich být velice opatrný. Lhostejno, kterým jazykem jest psáno. Zbývají pamětníci, jichž ovšem už mnoho není; i když některé informace byly získány před více než dvaceti lety, přece jen onen informátor mohl nastoupit do některé z Thonetových továren nejdříve až po první světové válce. Ale ani informace těchto lidí nebyly zbytečné; společně s nově nalezenými archiváliemi doplnily historii firmy THONET až po nucený odchod Thonetů z Československa po druhé světové válce.
Tato kniha samozřejmě obsahuje několik odstavců z vydání z roku 2001. Na druhé straně neobsahuje to, co bylo už obsahem druhé knihy o Kohnově firmě a autorském nábytku. Také fotografie z první knihy jsou použity jen v nezbytných případech. Nových fotografií je tudíž naprostá většina. Zásadní byla nutnost, nebo alespoň vhodnost jejich uveřejnění. Přednost dostaly fotografie nově objevených objektů a vynechány byly fotografie okoukané, zejména reprodukce ze starých tisků, které lze vidět v každé druhé publikaci. Zásadní byla i technická stránka fotografie, i když je zde několik obrázků kvalitou ne zrovna dokonalých; lepší nebyly k dispozici a objekty byly pro nové fotografování z nejrůznějších důvodů nedostupné. Zde je nutno poděkovat grafikovi za kouzla, jimiž takové snímky učinil alespoň zřetelnými. Jednotlivé nábytkové kusy byly fotografovány informativně; tato kniha není uměleckou publikací, a proto nelze hledat na snímcích žádnou uměleckou hru světel nebo originální úhly snímání.
Dokonce ani samotné psaní nebylo jednoduché; bylo nutno citlivě posoudit, které základní skutečnosti se musí znovu uvést a hlavně co už není zcela nezbytné. Jinými slovy – muselo se najít místo pro mnoho nových poznatků, například rodokmen rodiny Thonetů, zpřesnění Thonetovy účasti na Světové výstavě Londýn 1851 nebo detaily o lesním hospodářství Thonetů na východě Rakouska-Uherska.
Zvláštní péči bylo nutno věnovat meziválečné době. Také na tomto období, zejména na Leopoldem Pilzerem organizované fúzi MUNDUS + KOHN + THONET, ležela doposud závěj klišé časopiseckých článků a nepochopení významu jen mírně odlišných jmen. Z toho potom pramenily odlišné letopočty. Pomalý zánik firmy THONETMUNDUS během druhé světové války mohl být objasněn teprve pečlivým studiem podkladů, které laskavě poskytl německý thonetolog Peter W. Ellenberg. Z těchto důvodů není pro tuto knihu možné použít slova „upravené a rozšířené vydání“; je to kniha zcela nová. S uzarděním je nutno dodat, že bylo co opravovat. Pokud se tedy něco v této knize od těch předcházejících liší, je samozřejmě správné to nynější.
002 Pamětní d eska n a d omě, v n ěmž M ichael T honet v B oppardu bydlel až do svého odjezdu do Vídně roku 1842
JEN ZCELA NEZBYTNÁ DÁVKA
STRUČNÝ THONETŮV ŽIVOTOPIS
Co se týče životopisných dat, opírají se thonetovští badatelé zejména o brožuru, která byla vydána ve Vídni roku 1896 pod názvem Michael Thonet. Ein Gedenkblatt aus Anlass der hundertsten Wiederkehr seines Geburtstages. 2. Juli 1896. Von seinen Söhnen und Enkeln. V poslední době se však někteří badatelé nezastavili ani před zkoumáním objektivity této brožury a zjistili některé odchylky od skutečnosti, které rozeberu v dalším textu. Rozměr těchto nepřesností však nepřekračuje únosnou mez, a proto se budeme na tuto brožuru i nadále obracet, i když už s jistou dávkou opatrnosti. Michael Thonet se narodil 2. července 1796 v Boppardu jako druhé dítě koželuha Franze Antona Thoneta a Margarethy, rozené Fischbach. V Boppardu se také vyučil stolařem. Ve svých dvaceti letech byl ze sociálních důvodů zproštěn povinnosti vojenské služby v pruské armádě, aby mohl svou prací přispívat k obživě rodiny. O tři roky později, tedy v roce 1819, se Michael Thonet osamostatnil založením vlastního stavebního a nábytkového stolařství.
Roku 1820 se Michael Thonet oženil se slečnou Annou
003 Vývěsní š tít v ídeňské p rodejny n a začátku 20. s toletí, umístěný ve firemním muzeu Thonet Vienna ve Friedbergu
Marií Crass, dcerou řezníka z Boppardu. Z tohoto manželství se narodilo celkem 13 dětí, z nichž šest dcer a dva synové se nedožili svých prvních narozenin. Zůstalo tedy jen pět synů, kteří později vytvořili sehraný tým pracovitých a chytrých manažerů.
V roce 1830 napadlo Michaela Thoneta zpracovávat dřevo ohýbáním a vrhl se do práce. Vznikla technologie, která však byla zcela jiná než ta, kterou později použil ve svých továrnách. Ve formách ohýbal svazky dýh, máčené v horkém klihu. V roce 1840 učinil první pokus o patentování této technologie. S tímto ani s pozdějšími patenty doma či v cizině však nedošel Thonet žádného finančního štěstí.
Buďto nebyl o patenty zájem, nebo se stávalo, že někdo začal vyrábět podobné produkty bez ohledu na patent, jako například pruská armáda ohýbaná kola k těžkým povozům. Rok 1841 byl pro pozdější vývoj nového průmyslového oboru jedním z nejdůležitějších. Jde zejména o Živnostenskou výstavu v Koblenzi a kontakt rakouského kancléře, knížete Clemense Metternicha, s Michaelem Thonetem. Máme k dispozici několik verzí, přičemž některé z nich můžeme shrnout pod názvem „co se často píše v životopisech“:
Michael Thonet se na jaře roku 1841 zúčastnil Živnostenské výstavy (Gewerbeausstellung), jeden autor uvádí dokonce i Výstavu Uměleckého spolku (Kunstverbandausstellung), kterou navštívil i rakouský kancléř, kníže Clemens Metternich. Thonetovy židle kancléře natolik zaujaly, že jejich tvůrce pozval na svůj zámek Johannisberg, aby si dal princip jejich výroby obšírně vysvětlit.
Druhou verzi najdeme v Pamětním spisku z roku 1896. Nešlo o žádnou Gewerbeausstellung, natož o výstavu nějakého uměleckého spolku, ale jen o Ausstellung. Metternich „byl upozorněn na Thonetovy výrobky“ a dal Thoneta obeslat (bescheiden, tedy ne pozval!), aby „si dal podstatu onoho vynálezu zevrubně vyložiti“ . Chybí zde osobní kancléřova účast na výstavě.
Třetí, ta nejobyčejnější verze, bude pravdě asi nejblíže. Opravdové živnostenské výstavy se v těch letech pořádaly nejblíže ve Frankfurtu nad Mohanem a v Mohuči. V Koblenzi se tehdy každé jaro (druhé pondělí po Velikonocích) a podzim (třetí pondělí v září) pořádaly akce připomínající spíše jen výroční trhy. Předpokládat, že takový Jahrmarkt navštíví rakouský
004 Vstup d o zámku J ohannisberg
státní tajemník kníže Metternich, politik evropského formátu, je nereálné. Ale i kdyby taková absurdní situace nastala, bylo by zcela nemyslitelné, že by to místní tisk nekomentoval. Když se Metternich zdržoval na Johannisbergu, sledoval Coblenzer Anzeiger jeho kroky opravdu podrobně. Jestliže informoval i o tak „epochální“ události, jako že „dnes v poledne jeho výsost kníže Metternich projela na parolodi č. 15 po Rýnu na cestě z Mohuče do Kolína kolem Koblenze. Tentýž se bude zítra v poledne vraceti“ , byla by kancléřova návštěva jarmarku popsána opravdu dopodrobna.1 Také fabulace, že si „kníže pán“ povšiml Thonetových židlí a sám inicioval a absolvoval nějaké školení o ohýbací technologii, je vysoce nereálná. Tvary tehdejších Thonetových židlí byly vrcholně konvenční a pouhý pohled na ně nemohl zaujmout ani odborníka. Thonetovy boppardské židle jsou téměř totožné s anglickými židlemi, které byly v té době importovány na evropský kontinent a nápadně také připomínají některé židle z prodejního katalogu už z roku 1830 tehdy jedné z největších vídeňských firem – Danhauser (mimo jiné jeho katalogová čísla 106, 121, 122). Jen tam chybějí thonetovské trnože mezi předními a zadními nohami.
To, že se Michael Thonet opravdu alespoň jednou osobně setkal s kancléřem Metternichem a že později požíval jeho protekce, však víme i z jiných pramenů.
„ Jen ve Vídni opravdu uplatníte svoje schopnosti, zatímco v Boppardu zůstanete stále jen malým člověkem“ , vložili
Metternichovi do úst autoři Pamětního spisku . Nakolik je tento výrok autentický a jakým způsobem se podařilo Michaelu Thonetovi setkat se s rakouským kancléřem a získat si jeho přízeň, prozatím nevíme. Víme však jistě, že hned na začátku května následujícího roku odjel do Vídně, kde se Metternichova protekce několikrát osvědčila. Někdy možná stačilo jen povědomí, že „to je ten Thonet, ten Metternichův chráněnec“
Po příjezdu do Vídně našel Michael Thonet nejprve práci u nábytkového podnikatele Clemense Lista, 2 kde později vyráběl poněkud zjednodušené boppardské židle. Až u Carla Leistlera začal Michael Thonet vyrábět židle zcela nových tvarů a parkety z ohýbaných dílů. Tyto první roky ve Vídni byly – podle posledních bádání – poněkud složitější, k čemuž se vrátíme v příslušné kapitole.
005 Zámek J ohannisberg zůstává d odnes v m ajetku r odu Metternichů. Tabulka na dveřích správy Metternichova panství na zámku Johannisberg. Hospodářsky stojí zámecký velkostatek zejména na produkci vysoce kvalitních vín
Konečně roku 1849 založil Michael Thonet svoji vlastní firmu, kterou už o čtyři roky později dal přepsat na svoje syny. V roce 1853 tak vznikla ona později světoznámá firma GEBRÜDER THONET. Dalším mezníkem v životě Michaela Thoneta je rok 1856. Rodina obdržela rakouské státní občanství. Otec se syny dokončil svůj výzkum geniálně jednoduchým vynálezem ohýbání masivního dřeva. Tím mohlo skončit pracné ohýbání svazků dýh nebo hranolků a otevřela se cesta k opravdové průmyslové výrobě. Na tento vynález dostal Michael Thonet také další „Privilegium“ a hned potom započal se stavbou své první továrny v Koryčanech. Ta za pouhý rok začala vyrábět. Výrobní program tvořily nejprve židle, které se původně zhotovovaly ve Vídni pro šlechtické paláce ještě lamelovou technologií a pro průmyslovou výrobu byly jen mírně přizpůsobeny. Brzy, roku 1859, se však začala vyrábět první Thonetova židle, která byla pro průmyslovou velkovýrobu už konstruována, židle s číslem 14. Ve Vídni se samozřejmě vyrábět přestalo a zůstalo tam jen firemní ústředí (proto je na nálepkách mimo THONET také WIEN). Množství vyrobených kusů stoupalo a rozšiřoval se i sortiment. V roce 1860 přibyl k židlím, křeslům a stolům nový typ nábytku, houpací křeslo.
V roce 1861 byla v Bystřici pod Hostýnem zahájena stavba druhé a největší továrny celého koncernu a ještě v témže roce byla uvedena do provozu. V tomtéž roce otevřeli prodejní pobočku v Pešti, první firemní prodejnu mimo Vídeň. Na přelomu století bylo těchto prodejen 24 po celém světě a ohýbaný nábytek se prodával i v těch nejexotičtějších zemích Asie a Jižní Ameriky. Započala expanze, která se v jiném průmyslovém odvětví jen těžko hledá. Roku 1865 kupují Thonetové na středním Slovensku panství Velké Uherce a za dva roky se tam rozbíhá třetí továrna. V roce 1867 kupuje Thonet pilu v Halenkově
1 Denní tisk té doby v Městském archivu v Koblenzi. Výpisy laskavě poskytl Wolfgang Thillmann.
2 Křestní jméno jednoho z tehdejších největších vídeňských nábytkových výrobců (přes 100 zaměstnanců) je trošku záhadné. Nejen proto, že se tehdy psalo se z na konci (stejně jako i Metternichovo jméno), ale proto, že Gedenkblatt uvádí jeho jméno Franz List. Zřejmě jde o omyl autorů, protože v dostupných dokumentech jméno Franz List mezi nábytkovými podnikateli nenajdeme. Proto také všichni ostatní autoři, zejména Eva B. Ottillinger a Lieselotte Hanzl ve velmi důvěryhodné a velmi přesné publikaci Kaiserliche Interieurs, Wien 1997, uvádějí jeho křestní jméno jako Clemens (event. Clemenz).
u Vsetína, z níž postupem času vzniká další továrna. Poslední tři továrny byly postaveny až po Thonetově smrti – ve Vsetíně roku 1873, další v tehdy ruském Polsku v Novoradomsku roku 1880 a poslední ve Frankenbergu v německém Hessensku roku 1890. Michael Thonet zemřel 3. března roku 1871 ve Vídni. Ještě než začneme číst podrobnější historii díla Michaela Thoneta, je nutno upozornit na jeden omyl. Byl jím pronásledován už od svých vídeňských začátků a byl také důvodem předčasného ukončení jeho posledního privilegia. Tehdy mu jeho protivníci podsouvali, že jeho vynález není původní a že už kdysi kdosi něco podobného vyráběl atd. Michael Thonet ale nezískal patent a monopol proto, že vynalezl ohýbání dřeva. Ohebnost dřeva působením vlhkosti byla známa stovky let před Thonetem. Dokonce opravdu nebyl ani první, kdo toto ohýbání dřeva použil pro výrobu nábytku. Byl však první, kdo se nespokojil s výrobou technologických kuriosit a kdo dotáhl věc do praktického konce – vynalezl pracovní postup ohýbání masivního dřeva pro výrobu dílů, jejichž montáží vznikaly jednotlivé modely nejprve sedacího nábytku, později stolů a dalších nábytkových typů. Stanovil jednotlivé pracovní operace a dal celé výrobě tovární rámec. Současně se svým vynálezeckým dílem technologickým byl tedy i zakladatelem nového průmyslového oboru. Organizačně a ekonomicky dokázal svůj podnik řídit v podmínkách, které si současní manažeři nedokáží ani představit. Se svým synem Augustem utvořil geniální designerské duo, jehož modely vykazují tak mimořádnou nadčasovost, že se dodnes mnoho z nich nejen vyrábí v mnohatisícových sériích, ale že jsou, ať už jako repliky nebo jako restaurované originály, vhodné do jakéhokoliv interiéru. V těchto třech oborech – v technologii, v designu a v ekonomice – lze vidět trojjedinost Thonetova genia. Thonetův život byl naplněn tvrdou prací. Ze svého rodiště téměř prchal před věřiteli a ani začátky ve Vídni – i přes tu protekci kancléře Metternicha – nepřipomínaly růžovou zahradu. Proto ho ani pozdější úspěchy nevyvedly z míry a vždycky si stačil zachovat odstup. I když už vlastnil hraběcí zámek ve Velkých Uhercích, nikdy se z něj nestal zbohatlík. Pro Michaela Thoneta byly důležitější bukové lesy než panské zámky.
Genealogie rodiny Michaela Thoneta
Rychlejší orientaci v příbuzenských vztazích Thonetů umožní rodokmen rodiny, počínaje Michaelem Thonetem. Autor této knihy není genealog, a proto před několika lety musel vzít za vděk dvěma – jak se ukázalo později – dosti nepřesnými rodokmeny, na jejichž pramen si dnes už ani nevzpomíná. Jeden z nich je navíc velice kusý a všímá si výhradně dospělých mužských potomků. V roce 1996 se konala v Zemském muzeu v Koblenzi výstava ohýbaného nábytku k dvoustému výročí narození Michaela Thoneta. K této příležitosti byla vydána doprovodná publikace jako sborník prací sedmnácti autorů. Je v ní další Thonetův rodokmen, sestavený Michaelem Frauenbergerem. Největší pomoc znamenal čtvrtý rodokmen rodiny Thonetů, který sestavil W. O. Münz mezi únorem a prosincem 1955, od té doby dále doplňovaný paní Juttou Sachsenröder z Thonetovy firmy ve Frankenbergu. Tento rodokmen je opravdu obsáhlý a začíná kolem roku 1500. Byla to práce úctyhodná, ale pro účely této knihy bude jistě stačit část začínající Michaelem Thonetem v roce 1796. Porovnáním oněch čtyř rodokmenů ovšem vzniklo několik třecích míst – data se lišila, někdy dokonce dost podstatně v řádu let. Dvě nejnápadnější nesrovnalosti jsou tyto:
V jednom rodokmenu se smrt Michaelova syna Josefa (celé jméno Franz Josef nebylo v rodině používáno) datuje 20. března 1898. Následným porovnáváním a hledáním dalších pramenů bylo zjištěno, že Josef zemřel už 20. srpna 1887. Datum z března roku 1898 je datum úmrtí jeho ženy Marie, rozené Dieblich. Podobně Theodor, Augustův syn, nezemřel v den svého sňatku se svou sestřenicí Rosou
9. listopadu 1889, jak se píše v rodokmenu Michaela Frauenbergera, ale dožil se docela slušného věku 68 let a zemřel až 8. prosince 1932.
To a ještě další drobnější rozpory vedly autora k pátrání v dalších životopisných pramenech. Místa jejich nálezů jsou pestrá – Moravský zemský archiv v Brně se soudním archivem s dokumenty z doby transformace veřejné obchodní společnosti Gebrüder Thonet v akciovou
společnost THONET a její pozdější fúzi s MUNDUSEM, dále náhrobky ve Vídni, v Koryčanech a ve Velkých Uhercích nebo balík úmrtních oznámení, nalezený při likvidaci halenkovské továrny v roce 2006 a nyní uložený v Moravském zemském archivu v Brně v podnikovém archivu TON.
Sestavit kompilát z uvedených čtyř rodokmenů a dalších dokumentů je jistě práce troufalá, ale s pomocí zmíněných neotřesitelných pramenů se to snad podařilo. Bylo však několik chvil, kdy rozhodovala spíše nevědecká intuice než různá fakta. Například :
V žádném ze čtyř rodokmenů nenajdeme počet opravdu narozených dětí Anny a Michaela Thonetových. Pamětní spisek z roku 1896 uvádí jen počet čtrnácti dětí beze jmen. Jeden rodokmen hovoří pouze o pěti synech, druhý uvádí 13 dětí a jen ten poslední, největší, to čtrnácté zaznamenává, ovšem pouze číslem a otazníkem. Dětská úmrtnost v té době byla značná a ty děti Anny a Michaela Thonetových, které se nedožily dospělosti, zemřely velmi brzy, od šesti měsíců do roku svého života. Možná to čtrnácté zemřelo při porodu nebo tak brzy, že nestačilo být pokřtěno a nebylo tudíž zaneseno do matriky. Něco podobného budeme řešit ještě jednou:
Nejstarší syn Franz píše (asi) svému mladšímu sourozenci Michaelovi z Bystřice (do Koryčan? nebo do Velkých Uherců?) 18. dubna 1867:
„Milý bratře! S politováním jsem se dozvěděl smutnou zprávu o úmrtí Tvého nejmladšího potomka, doufám však, že ti ostatní dva se brzy uzdraví […].“
Z dopisu (obálka s adresou se nedochovala) s jistotou známe jen odesílatele (Franz) a místo s datem odeslání (Bystřice 18. dubna 1867). Potíž je v tom, že nevíme, o kterého nejmladšího potomka se jedná. V každém z dostupných rodokmenů má druhý syn Michael jen dvě děti, Emilii (1861–1881) a Julia (1862–1939). O žádném třetím nevíme. Je dopis opravdu určen Michaelovi? Nevíme; ale ani žádnému dalšímu z pěti synů Michaela otce žádné dítě v roce 1867 nezemřelo. Alespoň podle těchto tří rodokmenů. Spekulace: v roce 1867 se rozjížděla továrna ve Velkých Uhercích a – jak bude uvedeno dále –byl tento kraj v té době na velmi nízké civilizační úrovni a nemoci jako cholera tam nebyly zvláštností. Sanační opatření v podobě vysušení několika bažin v okolí a prosazování hygienických návyků tam Thonetové začátkem roku 1867 ještě nestačili provést. Z toho, že se v dopisu píše „[…] doufám však, že ti ostatní dva se brzy uzdraví […]“ , lze usuzovat na to, že i ty dvě starší děti onemocněly. Stejně jako v uvažovaném případu čtrnáctého dítěte Michaela otce v Boppardu by se tedy mohlo jednat o ještě nepokřtěného novorozence. Už úplně bez vysvětlení je skutečnost, že na hřbitovech ve Velkých Uhercích ani v Koryčanech nebylo v roce 1867 žádné dítě Thonetů pohřbeno. Tolik tedy trocha detektivního pátrání.
A ještě něco pikanterie, kterou lze z rodokmenů vyčíst: žádný z Thonetových synů nebo vnuků se „nemusel ženit“. Data svateb a narození prvních dětí jsou vždy v biologické relaci alespoň devíti měsíců. Potvrzuje to skutečnost, známou z rodinné korespondence, že výchova v rodině Michaela Thoneta byla vedena tak, že slovo morálka tam nebylo prázdným pojmem. Z mála dochovaných dopisů otce Michaela, přes zřejmé mezery ve vzdělání projevované množstvím pravopisných chyb, je zřetelný odpor k hrubosti všeho druhu a naopak snaha vážit si i toho posledního dělníka. Současně je cítit i respekt, který vzbuzoval ve svých dětech. I k mladším sourozencům dosti kategorický a někdy i obhroublý prvorozený Franz plnil otcova přání (natož výtky!) bez jediného pozměňovacího návrhu. Alespoň tak to vyplývá z rodinné korespondence. Je také zajímavé, jak příslušníci Michaelovy rodiny stoupali po společenském žebříčku. Vnuci a vnučky v několika případech vstoupili ve svátost manželskou s příslušníky šlechty. Baronin Edith Maria Morpurgo, Johanna von Wurmb, Baronin Lisa Drechsel, Baronin Susanne Senarclens de Grancy nebo Robert Kreutzbruck von Lilienfels. Svědčí to o tom, v jaké společnosti se vnuci a vnučky maloměstského stolaře Michaela Thoneta pohybovali. Vždyť jen seznámit se s univerzitním profesorem nebo s plukovníkem generálního štábu vyžadovalo v rakousko-uherské monarchii být do patřičné společnosti připuštěn, a tudíž uznáván.
Michael Thonet 2. 7. 1796 Boppard, † 3. 3. 1871 Wien
∞ 13. 4. 1820, Anna Maria Crass 23. 2. 1799 Boppard, † 10. 1. 1862 Wien
Franz 21. 12. 1820 Boppard, † 8. 1. 1898 Wien
Anna Maria 18. 4. 1823 Boppard, † ?
Michael 30. 9. 1824 Boppard, † 25. 12 19 02 Wien
Margarethe 24. 3. 1826 Boppard, † 13. 8. 1826 Boppard
Sophia 31. 5. 1827 Boppard, † 16. 1. 1928 Boppard
August 28. 3. 1829 Boppard, † 16. 3. 1910 Arco
Franz Joseph 29. 5. 1830 Boppard, † 20. 8. 1887 Wien
Gertrud 9. 12 1831 Boppard, † 16. 6. 1932 Boppard
Gertrud 16. 3. 1833 Boppard, † ?
Johannes 15. 8. 1834 Boppard, † 13. 2. 1835 Boppard
Heinrich 27. 12 . 1836 Boppard, † 25. 8. 1837 Boppard
Theresia 29. 11 1839 Boppard, † 12. 6. 18 40 Boppard
Jacob 30. 10. 1841 Boppard, † 10. 11 1929 Mödling
Franz 21. 12. 1820 Boppard, † 8. 1. 1898 Wien
∞ I. Carrie Bowingdon † 9. 7. 1874, bezdětný
∞ II. Gertrude Andreae 1856, † 1942, bezdětný
Michael 30. 9. 1824 Boppard, † 25. 12 19 02 Wien
∞ 19. 2. 1860 Johanna (Jeanette) Herbert 25. 4. 1836 Wien, † 12. 8. 1915 Mödling
Emilia 19. 7. 1861, † 6. 6. 1881
Julius 23. 11. 1862 Koryčany, † 8. 3. 1939 Velké Uherce
∞ 7. 4. 1891 Carrie Schleier
Michael 30. 6. 1894 Wien
Heinrich (Rico) 9. 5. 1897 Wien
∞ 9. 7. 1927 Baronin Edith Maria Morpurgo
Susanne 26. 10. 1899 Wien, † 20. 5. 1920 Velké Uherce
Ju lius Michael 24. 6. 19 02 Wien, † 14. 1. 1953 Banská Bystrica
Leo 24. 7. 19 04 Velké Uherce, † 25. 5. 19 06 Velké Uherce
August 28. 3. 1829 Boppard, † 16. 3. 1910 Arco
∞ Amalie Skoupil 14. 5. 1838, † 3. 12 . 1917
Carl 12. 6. 1860 Koryčany, † 14. 12 . 1925
∞ 19 11 1868, Johanna von Wurmb, † ?. 7. 1956
Clementine 20. 11 1861 Velké Uherce, † 29. 9. 1945 Krems
∞ 30 1. 1883 Norbert Schmitt 3. 4. 1853 Rehberg bei Krems, †13. 3. 1913 Purkersdorf
Theodor 11. 11. 1864 Bystřice pod Hostýnem, † 8. 12 . 1932 Vsetín
∞ 9. 11. 1889 Rosa Thonet 17. 10. 1870 Wien, † 1. 5. 1945 Wien
Ing. Hugo Michael Thonet-Drechsel 22. 12 1892 Wien, † 29. 5. 1974
∞ 10 7. 1920 Baronin Lisa Drechsel
Er win Michael 22. 8. 1922 Wien
Ka rl August 15. 8. 1925 Wien, † 7. 11 1993
Josef 3. 6. 1895 Vsetín, † 3. 6. 1895 Vsetín
Theodora 25. 6. 1897 Vsetín
August Erwin 16. 3. 19 01 Wien
Hugo 30. 12 1865, † 15. 10 1888 Rehberg bei Krems
Franz Josef 29. 5. 1830 Boppard, † 22. 8. 1887 Wien
∞ 5. 5. 1861 Maria Dieblich 10. 4. 18 40 Olomouc, † 20. 3. 1898 Mentone
Rudolf 12. 2. 1862 Bystřice, † 12. 10 1869 Velké Uherce
Bertha 21. 6. 1863 Maria Enzersdorf, † 8. 8. 1923 Wien
∞ 18 6. 1884 Friedrich Elsinger 18. 7. 18 48 Wien, † 28. 5. 1928 Wien
Olga 21. 2. 1866 Velké Uherce, † 13. 9. 1866 Velké Uherce
Alfred 20. 1. 1867 Wien, † 28. 12 . 1935 Wien.
∞ 2. 12 . 1893 Ida Wanner 15. 7. 1872 Hoboken (USA), † 13. 11. 1949 Wien
Käthe 27. 8. 1894 Maria Enzersdorf, † ?
Al fred 4. 7. 1896 Koryčany, † ?
Franz Roland 21. 12 19 00 Koryčany, † ?
∞ 29. 1. 1925 Baronin Susanne Senaeclens Grancy
Ma rie 21. 12 . 19 00 Koryčany, † ?
Emma 16. 10. 1868 Wien, † 30. 5. 1873 Wien
Rosa 17. 10 1870, † 1. 5. 1945 Wien
∞ 9. 11 1889 Theodor Thonet (August + Amalie) 11. 11 1864
Maria (Mitzi) 12. 2. 1872, † 2. 1. 1949 Wien
∞ 3. 6. 1893 Prof. Dr Ale xander Fraenkel 9. 11 1850, † 16. 1. 1941
Paula 5. 2. 1875 Wien, † 23. 4. 1945 Maria Enzersdorf
∞ 20. 7. 1895 Franz Schoeller 3. 3. 1861, † 19. 7. 1947
Hermine (Minka) 8. 4. 1876
007 Mödling, j ižně o d V ídně. Dům, původně ze 17. s toletí, k terý v lastnila o d r oku 1889 G abrielle T honet, r ozená D ieblich, o d r oku 1869 c hoť Michaelova syna Jacoba. V průběhu dalších desetiletí zde bydlela celá řada Thonetů a někteří zde i zemřeli: 1915 Michaelova žena Johanna, rozená Herbert, 1928 Jacobova žena Gabrielle, roz. Dieblich, a rok po ní 1929 její manžel. Zemřela zde také Margarethe Primavesi, roz. Thonet, která je jako jediná ze jmenovaných v Mödlingu také pohřbena v rodinné hrobce Primavesiů. Od roku 1922 do roku 1931 společně vlastnili dům čtyři Thonetové: Viktor, Dr. Richard, Gabrielle von Kreutzbruck a Margarethe Primavesi, obě rozené Thonet
Jakob 30. 10. 1841 Boppard, † 10. 11 1929 Mödling
∞ 20. 4. 1869 Gabrielle Dieblich 19. 3. 18 48 Olomouc, † 30. 4. 1928 Mödling
Clara 1870 Bystřice pod Hostýnem, † 1872
Viktor 26. 8. 1871 Bystřice pod Hostýnem, † 6. 9. 1946 Oberweis/Traunegg
∞ 10. 7. 19 03 Martha Scheid 3. 10. 1874 Wien, † 18. 12 . 1946 Oberweis/Traunegg
Ottilie 24. 9. 1874 Bystřice pod Hostýnem, † 18. 10 1875 Bystřice pod Hostýnem Gabrielle (Ella) 20. 2. 1877 Bystřice pod Hostýnem, † ?
MICHAEL
∞ 20 4. 1899 Robert Kreutzbruck von Lilienfels 9. 1. 1863 Olomouc, † 6. 11 1939 Kitzbühel
Richard 15. 12 1879 Bystřice pod Hostýnem, † 3. 1. 1951 Wien
∞ 21. 4. 19 07 Friederike Schmitt 26. 10. 1885, † ?
Fr itz-Jacob 21. 1. 19 08 Höchst, † 1. 10. 1973 Wien
∞ Thea Baronin Wächter
Eva-Maria 15. 8. 1951
Richard Emmerich 6. 5. 1953
Georg Norbert 12. 4. 19 09 Bystřice pod Hostýnem, † 22. 7. 20 05 Frankenberg
∞ 8. 2. 1942 Jolanthe Joy Momberger 16. 1. 1920
Claus M. 8. 3. 1943 Frankenberg
∞ An ke-Maria Rogge
Felix 6. 11 1971 Frankenberg
Victor 5. 1. 1974 Frankenberg
Peter A. 3. 8. 1947 Frankenberg
∞ Sylvia Schaefer
Ph ilipp H. 19. 6. 1953 Frankenberg
∞ Ul rike Allert
Er win Victor 26. 9. 1913, † 31. 3. 1962 Düsseldorf
Michael 15. 9. 1951 Düsseldorf, † ?
Ma rietta 1945, † ?
Dr. Charlotte Gabrielle Clementine 11. 12 . 1920
Erwin 21. 7. 1881 Bystřice pod Hostýnem, † 22. 11 1883 Bystřice pod Hostýnem
Margarethe 18. 7. 1889, † ?
∞ 19 8. 1916 Generalstabsoberst Eduard Primavesi 23. 10 1872 Opava, † 16. 2. 1942 Mödling
PŘED THONETEM
Ohýbání
Židle je jeden z nejsamozřejmějších předmětů denní potřeby. Židle vyrábějí stovky továren po celém světě, jejich tvary a pohodlnost jsou v rukou stovek designérů a dalších odborníků. Civilizace, které židle vůbec nebo téměř vůbec nepoužívají, nám připadají velice exotické. Mnoho století se s židlí prakticky nic nepřihodilo, nepočítáme-li nějakou módě poplatnou dekoraci. V naprosté většině to byl dřevěný výrobek s potřebným počtem noh, sedákem a opěradlem. Stejně tak technologie výroby – pila, lepidlo, někdy ještě dláto k ozdobám. Až přišly do módy oblé tvary, které Michaela Thoneta vyprovokovaly ke zcela odlišné technologii. Ohýbáním ušetřil materiál a odstraněním čepů předních noh dal svým židlím nebývalou trvanlivost. K lepšímu pochopení konečné fáze Thonetovy technologie (a tedy i té současné, protože ta se od původní Thonetovy v zásadě neliší) je nutno začít mnoho desítek let před Thonetem. Už v 17. století byla v Anglii vyráběna opěradla židlí ohýbáním vařeného dřeva. Během 18. století bylo taktéž v Anglii ohýbáno dřevo při stavbě lodí a udělovány patenty na ohýbání dřeva k výrobě nábytku: 1720 Jack Cumberland, 1768 H. Jackson, 1794 J. Vidler. Z roku 1805 se zachovala židle z vrstveného dřeva vyrobená Belgičanem Jeanem-Josephem Chapuisem, která – podobně jako Thonetova boppardská židle – využívá ohybů také pro vyloučení nejcitlivějšího místa každé židle, totiž čepů předních noh.
Roku 1808 vyrobil Američan Samuel Gragg 3 dokonce židli z ohýbaného masivu, i když onen masiv znamenal jen osmimilimetrové pásky a ohyb měl značně velký poloměr. V roce 1821 obdržel vorarlberský kolář Melchior Fink privilegium k výrobě čel postelí a obvodů kol z ohýbaného masivního jasanového dřeva. 4 Začátek 19. století tedy už zhušťuje počet vynálezců.
Přibližně v téže době se zabýval toutéž technologií Angličan Isaac Sargent. 5 Blíže k průmyslovému využití tohoto způsobu zpracování dřeva byl Američan Edward Reynolds 6 v New Jersey, který v roce 1830 zkonstruoval první ohýbací stroj vůbec a používal ho k výrobě vozových kol.7 Počátkem padesátých let 19. století zkonstruoval v Americe naturalizovaný Francouz Thomas Blanchard dva stroje k ohýbání dřeva pro potřeby stolařů, výrobců kočárů, kolářů nebo stavitelů lodí. 8 Dnes už se nepodaří bezpečně zjistit, zda Michael Thonet o onom vorarlberském koláři Finkovi nebo o Angličanovi Isaacu Sargentovi věděl, či nikoliv. Vzhledem k tomu, že kolářovo ohýbání čel postelí se mělo dít z masivního dřeva, lze se značnou pravděpodobností usuzovat, že Michael Thonet o existenci západorakouského živnostníka nic nevěděl. Vždyť proč by potom tak dlouho ohýbal vrstvené dřevo, dokonce ještě v začátcích tovární výroby v Koryčanech? Pokud Melchior Fink opravdu vyřešil ohýbání masivního dřeva o mnoho let dříve a Thonet jen převzal jeho vynález, bylo by logické, kdyby také od začátku ohýbal masiv. Nebo Fink věc vyřešil polovičatě, a tím byl jeho vynález pro Thoneta bezcenný. Michael Thonet ovšem není ani zdaleka jediný vynálezce, jemuž je vyčítána nepůvodnost. Charles Darwin, nebo Alfred Russel Wallace? Marconi, či Popov? Prokop Diviš, nebo bývalý americký prezident Benjamin Franklin? Nedávno, v roce 2018, publikoval německý thonetolog Wolfgang Thillmann názor, že ohýbání vrstev bylo opravdu dlouho před Michaelem Thonetem známo a používáno k výrobě nejen sedacího nábytku (mezi jinými Jean-Joseph Chapuis 1805).9 Výroba se ovšem zásadně lišila. Zatímco Chapuis a ostatní ohýbali každou vrstvu zvlášť a lepili ji jednu na druhou postupně, Michael Thonet ohýbal svazek vrstev (dýh) najednou. Odlišná Chapuisova technologie dovolovala i odlišný materiál –vrstvy mohly být zřetelně tlustší, kolem 5 mm, zatímco Thonetovy vrstvy musely být pro jeho technologii nepoměrně tenčí, většinou okolo 1 mm. Podle Thillmannova názoru by tedy poměrně tlusté vrstvy neznamenaly pozdní období ohýbání vrstev někdy těsně před objevem ohýbání masivu, ale odlišnou technologii. S největší pravděpodobností Michael Thonet ve své první žádosti ještě v Boppardu nezdůraznil zcela jednoznačně rozdíl mezi oběma postupy, což se mu stalo osudným. Posuzovatel nebyl v tomto oboru příliš zběhlý, nicméně jeho nadřízený v Berlíně zřejmě o dřívější technologii věděl, a protože
3 Alexander von Vegesack: Das Thonet-Buch. München 1987, s. 10.
4 Wiener Zeitung, 8. August 1903 a Wilhelm Franz Exner: Das Biegen des Holzes, Weimar 1893, s. 4. Letopočty začátku Finkových pokusů jsou v různých pramenech různé, od 1810 do 1817. Alexander von Vegesack pro jistotu píše už jen „začátkem století“. Letopočet 1821 jako rok udělení privilegia Melchioru Finkovi je však podle Exnera přesný.
5 J. G. Dingler: Das polytechnische Journal, ročník XXI. z roku 1826, s. 29.
6 Občas je uváděn jako „Raynolds“.
7 Wilhelm Franz Exner: Das Biegen des Holzes, první vydání 1873, později vydáno ještě dvakrát, poslední, doplněné Georgem Lauboeckem, bylo vydáno ve Výmaru roku 1893, s. 5.
8 Die Grossindustrie Österreichs, Band III. Wien 1898.
9 Wolfgang Thillmann: Schichten. Roentgen-Museum Neuwied und Hirmer Verlag GmbH München. 2018.
z Thonetova textu nebylo příliš zřetelné, o jaký rozdíl se jedná, žádost zamítl. Při pozdější žádosti o privilegium už ve Vídni popsal Michael Thonet svoji technologii mnohem podrobněji a jeho žádosti bylo poté vyhověno. Celá tato záležitost dvou metod ohýbání vrstev staví do nového světla i to, co autor této knihy kdysi napsal o tlustých vrstvách na houpacím křesle ve vídeňském Dorotheu a o madle točitého schodiště knihovny zámku Lednice. Mimochodem: houpací křeslo z vrstveného dřeva v Dorotheu bylo prodáno neznámo komu, a thonetologie tak ztratila jednu ze zajímavých příležitostí k dalšímu studiu nábytku z ohýbaných vrstev. Přes obsáhlost Thillmannovy knihy totiž zbývá ještě několik otázek: O co se opírali Kohnové při svém konečném antithonetovském tažení koncem šedesátých let 19. století? Byla Kohnům tato velmi důležitá drobnost známa a takticky ji zamlčeli, nebo jim známa nebyla a povalení Thonetova privilegia bylo tak způsobeno pouhou neznalostí rozhodujících lidí? Nebo něco, co s vrstvami nesouvisí, leč přesto: Chapuisovo křeslo je vyzdobeno na opěradle, područkách i nohách kresbami (obtisky?) totožnými s thonetovskými kresbami (obtisky?) například na vsetínské židli č 13 nebo na hadovitém stojanu na deštníky ve sbírce prof. Achima Wernera v Německu. Nikdo z thonetologů však ještě nenašel odborníka, který by tuto výzdobu fundovaně vysvětlil.
Mechanizace
Co z těchto jmen a dat vyplývá? Porovnáme-li letopočty v 18. století, zjistíme značné časové mezery. Pánové Cumberland, Jackson a Vidler i Chapuis a Gragg v následujícím století vyrobili sice nějakou tu židli z ohýbaného dřeva, ale po zjištění, že nedosáhli podstatné úspory, se vrátili k tradičním postupům. Nelze se divit. I Michael Thonet mohl dosáhnout ekonomicky příznivých výsledků teprve ve druhé polovině 19. století, když mu tehdejší stav techniky dovolil pracovat už opravdu průmyslovými metodami. Rentabilní výroba nábytku z ohýbaného dřeva nebyla a není možná metodami manufakturními. Ale ještě k oněm časovým mezerám. I v dnešní době dokonalé komunikační techniky je jistě dosti náročné zjistit, zda, kdy a komu byl udělen nějaký patent. Se značnou pravděpodobností se lze domnívat, že ani výše uvedení Angličané v 18. století o sobě prostě nevěděli a vynalézali vynalezené. Stejně tak není důvod podezírat Michaela Thoneta, že v Boppardu na Rýnu věděl o koláři Finkovi ze západního koutu Rakouska. Byl od něho v prostoru vzdálen vzdušnou čarou dobrých 500 kilometrů a v čase asi 20 let.
Nejlepší argument ve prospěch Michaela Thoneta jsou však sociální souvislosti. Michael Thonet měl malou živnost a velkou rodinu. Tento nepoměr determinoval jeho možnosti. Přes svůj geniální nápad s ohýbáním dřeva to byl stále malý živnostník v malém městečku. V okolí byla větší města Koblenz a zejména Mohuč s několika mnohem většími nábytkářskými firmami, jejichž tlaku Thonet odolával jen s mimořádným nasazením. V těchto poměrech neměl boppardský stolař příliš mnoho možností pátrat po světových technických novinkách.
Jiná situace mohla být později s ohýbacími stroji. Srovnáme-li totiž dobová vyobrazení těchto mechanismů, shledáme značnou podobnost. Reynoldsův stroj z roku 1836 byl v Americe dlouho běžně používán v loďařství a další stroj Frankoame ričana Blancharda byl vystaven na pařížské Světové výstavě 1855, jíž se Thonetové také zúčastnili.
Nejstarší syn Franz ve své Zprávě o Světové výstavě ve Filadelfii 187610 píše o několika továrnách v USA a v Kanadě, které vyrábějí ročně až 40 00 0 souprav ohýbaných kol na ohýbacích strojích, na oné výstavě také vystavovaných. Velice rychlé zavedení ohýbací mechanizace do obou prvních Thonetových továren by mohlo podporovat podezření, že prostřední syn August ohýbací stroj pro výrobu kruhových sedáků nevymyslel tak úplně sám. Existuje také kratičký instruktážní film z Fordových závodů, v němž „vystupuje“ Reynoldsovu a Thonetovu ohýbacímu stroji nápadně podobný stroj na výrobu kol k legendárnímu Fordu T, zvanému Lízinka. Bylo to zkrátka století velkolepých i drobných vynálezů současně s nedokonalou komunikační technikou…
008 Ohýbací s troj ze s trojírny Kappel v Saské Kamenici. Inzerát nabízí i další ohýbací stroje
10 Franz Thonet: Holzindustrie mit besonderer Rücksicht auf die Anwendung gebogener Hölzer, in Felix Reifer: Bericht über die Weltausstellung in Philadelphia 1876 Wien 1877
Tato fakta lze jistě zaznamenat a otisknout, aniž bychom si však chtěli hrát na arbitra. Můžeme jen konstatovat, že žádný z Thonetových předchůdců nedokázal aplikovat princip ohýbání dřeva na tovární velkosériovou výrobu nábytku. Byly to pouhé technické kuriozity, vyrobené v omezeném počtu exemplářů. Navíc v nepatřičné době, kdy byly v módě židle z rovných dílů a všichni ti Sargentové a Graggové by šli proti současné módě s rizikem neprodejnosti. Teprve až přišla přes
Kanál na kontinent nová móda anglických židlí s prohnutými nohami, mohl Michael Thonet přijít na možnost vyrábět je nikoliv řezáním, ale ohýbáním.
Michael Thonet tedy nebyl vynálezcem ohýbání dřeva a netvrdí to ani jeho synové a vnuci v pamětní brožuře z roku 1896. On jen geniálním způsobem důsledně zhodnotil jeden fyzikální princip a založil na něm nový průmyslový obor. A možná že přitom i zhodnotil něco od svých předchůdců.
To vše je možné s klidným svědomím napsat, aniž by na tom cokoliv měnila skutečnost, s níž se seznámíme v další části knihy, totiž s vynuceným dobrovolným odstoupením Thonetů od svého „privilegia“, tedy patentu a monopolu. Nicméně jsme na této odbočce poněkud předběhli dobu a musíme se vrátit do Thonetova rodiště.
V BOPPARDU
Biedermeier jako styl užitého umění, v našem případě nábytku, prodělal na své cestě Evropou od západu na východ poměrně výrazné změny. Vídeňský sedací nábytek z roku 1840 se tak dosti lišil od sedacího nábytku v západní části evropského kontinentu o deset let staršího. Specialista píše:
„[…] Modely prvních let 19. století jsou silně spjaty s Ludvíkem XVI. a dosahují až k napoleonským židlím do roku 1815. Následují typické mohučské tvary, které tvoří skupinu čistě biedermeierovskou, zřetelně ovlivněnou Vídní. Od třicátých let do poloviny století má potom na zdejší židle a křesla vliv především Francie. […]“ 11
Jakákoliv generalizace designu židlí v celoevropském kontextu však není možná. Nábytek se lišil nejen v čase a prostoru, ale napříč sociálními vrstvami – biedermeier nenašel velkou oblibu u nejvyšší šlechty. Byl pro ni příliš plebejský, a proto v palácích nacházíme spíše jakýsi stylový pluralismus. Tzv. druhé rokoko je tedy všechno jiné než to, k čemu směřoval nábytek pro nižší šlechtu a pro vyšší vrstvu měšťanskou. Připočteme-li k tomu vkus zákazníka, dostáváme často tvary, které nemohou zapadnout do zjednodušených škatulek. Koneckonců se nehodláme věnovat systemizaci evropského sedacího nábytku v první polovině 19. století; chceme jen ukázat souvislosti, z nichž vyšel Thonetův vynález. V roce 1830 začíná Michael Thonet se svými pokusy. Těsně předtím totiž „přeplaval“ nový typ židle kanál La Manche, jak zde bylo již zmíněno:
„Tuhé pravoúhlé části raných biedermeierských židlí ustoupily oblým zdobným tvarům. Zejména to jsou přední i zadní nohy a výplně opěradel, tedy silně prohnuté šavlovité přední nohy a prohnuté zadní nohy, vytažené do pravoúhlého opěradla. Přes křehký vzhled je stabilita noh překvapivě vysoká.“ 12 Teprve tato anglická židle mohla Michaela Thoneta přivést k nápadu vyvinout nový výrobní způsob. Thonet tedy nehodlal rozvíjet třicet a více let staré experimenty Chapuise nebo Gragga, ale vytvořit vlastní technologii směřující k vyšší trvanlivosti a k úspoře materiálu a času. A to i za cenu okopírovaného tvarosloví anglických židlí. Proto dnes najdeme v odděleních nábytku evropských uměleckoprůmyslových muzeí a zejména v řadě zámků v okolí Mohuče a Koblenze nemálo konvenčních modelů z poloviny devatenáctého století, které natolik připomínají Thonetovu boppardskou židli, že některé z nich musí i znalec podrobit zevrubné prohlídce, aby bezpečně zjistil, zda jde o tradiční technologii, nebo zda se jedná o židli vyrobenou v Boppardu Michaelem Thonetem technologií ohýbaných, pod dýhou skrytých dřevěných vrstev.
11 Heidrun Zinnkann: Mainzer Möbelschreiner der ersten Hälfte des 19. Jahrhunderts, Verlag Kramer, Frankfurt am Main 1985, s. 61. 12 Zinnkann (pozn. 11), s. 70. 009 Boppardská ž idle s čalouněným s edákem. Mezi lety 1830 a 1841. TON 010 Boppardská židle s výpletem v sedáku. TON
011 Židle s t varoslovím T honetovy b oppardské ž idle. B ez t rnoží silně připomíná původní anglické židle kolem 1830 a také Thonetovu úspornější židli boppardsko-vídeňskou z prvních let jeho vídeňského působení. Je vyrobena z dubového masivního nedýhovaného dřeva tradiční „řezanou“ technologií. Původní výplet byl bez okrajového pásku, což podporuje předpokládanou dobu původu někdy z poloviny 19. století. I když je zde už výplet nový, nejde o úsporu času vyplétačky; zkušený restaurátor je schopen zjistit i nepatrné stopy původního výpletu. Výběr materiálu i zpracování zařazuje židli mezi levnější výrobky. Soukromý majetek nyní v západních Čechách může pocházet z Porýní. Soukromý majetek
012 Podobná ž idle, j istě v šak p oněkud m ladší. M ateriál j e o řech, výplet už s obvodovým pá skem, ko nstrukce se dáku a př edních noh vývojově mladší, snad kolem 1870. Soukromý majetek
Potíž je v tom, že velmi brzy začali okolní stolaři i majitelé větších nábytkových manufaktur vyrábět Thonetovou metodou, a proto lze najít i v renomovaném muzeu tuto anekdotu:
Victoria & Albert Museum v Londýně vlastní jednu židli, kterou prezentuje jako Thonetovo boppardské dílo. Je pozoruhodné, že kurátor přehlédl razítko na spodní straně sedáku „MÖBEL MAGAZIN VON PETER MÜNDNICH HOFTISCHLER COBLENZ“ . Když byl na to sběratelem upozorněn, prohlásil razítko za firemní značku obchodníka, který prodával Thonetovy výrobky. Nebudeme se zde pouštět do speciálních a nezáživných popisů drobných odlišností, které ovšem zcela jednoznačně ukazují na práci někoho jiného, než byl Michael Thonet. Navíc není zřejmé, proč by Hoftischler prodával výrobky konkurenta.
Tuto příhodu zde uvádíme jako příklad zarážející neznalosti dějin nábytku i v tak věhlasné instituci, jakou je Victoria & Albert Museum, ale hlavně aby bylo zřetelné, že Thonetovy boppardské židle svým tvaroslovím podléhaly módě, a v tomto ohledu tudíž nebyly ničím převratným. Jediným výraznějším Thonetovým příspěvkem k designu těchto anglických židlí bylo integrování bočních trnoží do ohýbané bočnice. Naprostá většina židlí jeho konkurentů trnože neměla.13 Právě v těchto integrovaných trnožích se spojil prvek tvaroslovný s prvkem konstrukčním. Poněkud méně významnou změnou proti mohučské módě bylo opěradlo, zejména jeho střední příčka. Zatímco výrobky mohučských manufaktur tvarovaly tento díl jako dvě ležící lyry uprostřed spojené rozetou, Thonet tento motiv přejal jen ze začátku. Později, a tak tomu bylo i v případě vídeňských zjednodušených boppardských židlí, nahradil tento módní prvek dosti složitějším způsobem, jímž se od mohučských výrobků zřetelně odlišil. Současně s touto střední příčkou procházela vývojem i příčka horní – od hladkých okrajů k vyřezávaným. Jak ukazují nejnovější bádání, je právě tato část židle, tedy horní a střední příčka v opěradle, nejdůležitější pro určení pořadí výroby. K tomu se však vrátíme později. Všimněme si nyní konstrukce a technologie boppardských židlí. Michael Thonet hned ve svých začátcích poznal úskalí ohýbání masivního dřeva, a proto po celé období boppardských začátků a vídeňské předindustriální produkce používal
13 Michael Thonet tento typ bez trnoží vyráběl však také, ale až v p rvním roce svého působení ve Vídni.
013 Pokus o p rostorový o hyb n a o pěradle b oppardské ž idle.
Možná už vídeňská práce. TON
014 Experimenty s o hýbáním š irokého p ásu. Důmyslný systém nastříhání širokého pásu umožnil vyrobit takovou židli i z jednoho kusu. Všeobecně se předpokládá, že experimentátorem byl August Thonet. Velmi pracná technologie ovšem nebyla vhodná pro sériovou velkovýrobu. TON
metodu ohýbání svazků dýh. Tato technologie však měla svá omezení. Zejména prostorové ohyby bylo možno zhotovit jen ve značně velkých poloměrech a i to bylo výrobně dost náročné. Když se o to Michael Thonet pokusil, vznikla esteticky nesourodá židle; opěradlo jako by nepatřilo k sedáku. Tento hybrid se ve své době rozhodně nestal vyhledávaným kusem sedacího nábytku. Podle počtu zachovaných kusů (v roce 2018 bylo známo jen devět kusů) je jisté, že jich bylo vyrobeno extrémně málo. Jsou tudíž velmi vzácné, a proto se nelze divit, že když se zcela mimořádně objeví na aukci, je vyvolávací i dosažená cena opravdu vysoká. Jiná otázka je, zda tento experiment nějak ovlivnil nutnou změnu technologie nových židlí pro Liechtensteinský palác ve Vídni. Asi ne příliš; boppardské ohyby z dřevěných forem-lisů musely být pro liechtensteinské židle dosti rychle nahrazovány technikou, která skončila ohýbáním masivního dřeva kolem litinových forem pomocí ocelového pásu.
Naprostá většina dochovaných boppardských židlí jsou židle s bočnicemi příčně spojenými sedákem, trnožemi a opěradlovými příčkami, přičemž vše bylo ohýbáno výhradně v jedné rovině. Svazek dýh se nejprve vařil v klihové lázni a potom byl ohýbán ve zvláštních dřevěných formách. Možná by bylo přesnější slovo „formován“, protože svazek dýh se nejprve musel v rukou dělníka mírně zohýbat, aby se vešel do formy a teprve stažením pomocí šroubů dostal definitivní tvar. Časově nejnáročnější bylo vaření v klihové lázni před ohýbáním a sušení již ohnutých dílů ve formách. Thonet zvýšil produktivitu širšími formami; po usušení se ohnutý díl podélně rozříznul, a tak se za tentýž čas vyrobily obě bočnice. Nebylo však možné jít do extrému a vyrobit ještě širší formy, v nichž by se ohýbaly ještě širší pásy (s tím experimentoval o více než padesát let později syn August); i zde bylo nutno posoudit výhodnost zhotovení širšího pásu jedním ohybem s nevýhodou příliš velké námahy při ohýbání a nutnosti mnohem bytelnější formy. Ohýbání pouze dvojité šířky bylo asi právě uprostřed mezi výhodou a nevýhodou. Tato metoda měla ještě další kladný účinek: oba díly byly identické, a tudíž nevznikaly problémy při montáži. Thonet tedy vyráběl už sériově, i když tehdejší sériová výroba se pohybovala v řádu nanejvýš stovek kusů ročně. Sériová výroba ovšem neznamená jen produkci určitého počtu kusů, ale i typizaci a normalizaci. I toho už Thonet v Boppardu svým způsobem dosáhl – přidáním područek vzniklo z židle křeslo a prodloužením sedáku a opěradla vznikla pohovka. Právě u ní se chvilku zastavíme.
Existence boppardské pohovky se sice dala předpokládat, ale nikdo ji neviděl a v žádném ze starých písemných materiálů, zejména v Pamětním spisku ke stému výročí narození Michaela Thoneta z roku 1896, sepsaném jeho syny a vnuky, o ní nepadla zmínka. Až v roce 1992 byla za kuriózních okolností objevena ve Vídni.14 Je to jeden z nejzajímavějších objevů z nejranějšího období činnosti Michaela Thoneta. Protože se od té doby nepodařilo nalézt další takový kus, neví se, zda šlo už od začátku o unikát, nebo zda bylo těchto kusů vyrobeno sice víc, ale jen v tak omezeném množství, že se další nedochovaly. Při nálezu takového skvostu se musí samozřejmě brát v úvahu i možnost falzifikátu, a to jak současného, tak i stoletého, protože i takové jsou známy. Pravost se prokáže rentgenem. Bez destruktivního odstranění dobře zachované mahagonové dýhy tak byla vnitřní struktura kusu naprosto zřetelná. Vše odpovídalo technologickým detailům z dochovaných příloh k prvnímu Thonetovu patentu z roku 1841 a rentgenovým snímkům jednoznačně prokazatelných Thonetových boppardských židlí.
Vraťme se nyní zpět k technologii. Je zde otázka tak říkajíc kardinální: jak velkou úsporu přinášela Thonetova boppardská ohýbaná židle proti tradiční výrobě řezáním a lepením? Jistá je úspora materiálu, lépe řečeno dřeva, protože téměř neexistují nepoužitelné odřezky. Také na výrobu tlustějších dýh, později skrytých pod kvalitní povrchovou dýhou, nemuselo být použito zrovna prvotřídní dřevo. Materiál ovšem není jen dřevo. Další v pořadí je klih. Toho bylo spotřebováno tolik, že Michael Thonet v roce 1837 koupil v Boppardu od manželů Breidbachových starý nepoužívaný mlýn a začal tam připravovat výrobu klihu. Nutno zdůraznit, že klih, držící ve čtyřech spojích pět dýhových pásů, musel vykazovat určitou kvalitu. Tato vysoká kvalita musela být navíc i konstantní. Přes jistou láci tohoto sekundárního produktu okolních koželužen chtěl mít Michael Thonet tuto surovinu ještě levnější.
S touto investicí mu musel pomoci boppardský lékárník Martin Genius. Thonet s ní však měl od začátku potíže. Byť stál mlýn za hradbami Boppardu, nebyl od jiné nemovitosti dostatečně daleko. Šlo o budovu bývalého kláštera na blízkém Mariánském kopci. Její vlastník Christian Brentano se proti zapáchajícímu provozu klihárny stavěl od začátku se vší vehemencí. Jeho námitkám však nakonec nebylo vyhověno; navíc byl pro jiné problémy se zákonem později z Porýní vypovězen. Problémy však neskončily. Hned následujícího roku musel Thonet vysvětlovat bernímu úřadu i policii, že výroba klihu je pro potřebu jeho vlastní živnosti, že klih neprodává, a že se tedy nedopustil daňového úniku. Investice nakonec nestačila přinést žádnou úsporu. Bývalý klášter na Mariánském kopci koupil od Christiana Brentana Dr. Schmitz, který v něm založil lázeňský léčebný ústav a v blízkosti i rybník. Důvod prodeje mlýna s jistotou neznáme;
14 Ta téměř groteskní situace je popsána v k nize Jiří Uhlíř: Thonet; Porýní–Vídeň–Morava. Muzeum umění Olomouc 2001, s. 131.
015 Boppardská p ohovka. D o této c hvíle u nikát. Ellenberg
v literatuře občasné zmínky o vodním právu nejsou blíže specifikovány. Německý sběratel Wolfgang Thillmann však uvádí spor Michaela Thoneta a lékárníka Martina Geniuse s Dr. Schmitzem právě o zmíněný rybník. Thillmann se však také domnívá, že prodej mlýna byl spíše výsledkem Thonetova jednání s Metternichem stran přesídlení do Vídně (setkání s Metternichem v létě 1841, prodej mlýna 10. září 1841) než nějakého sporu o rybníkářské právo.15
Spotřeba materiálu a pracnost měly být ověřeny experimentem, který provedl v roce 1996 stolařský mistr Franzwerner Junker z Koblenze na popud německého sběratele Wolfganga Thillmanna. Vyrobili repliku boppardské židle. O experimentu referoval Wolfgang Thillmann na sympoziu ke dvoustému výročí narození Michaela Thoneta ve vsetínském muzeu v roce 1996. Jediný konkrétní údaj v Thillmannově zprávě je množství klihu, jehož spotřeba se dle stolařského mistra Junkera rovnala 5 kg. Thillmann z této sumy potom vycházel při výpočtu celkové spotřeby klihu. Z jiných údajů došel k poněkud diskutabilnímu počtu 1 000 kusů židlí ročně. Když tento počet vynásobil pěti kilogramy, dostal se k jistě pozoruhodné sumě 5 tun klihu ročně. Jeho úvaha však byla zřejmě chybná, protože nelze spotřebovat 5 kg klihu na židli, která v konečné fázi (bez čalounění) váží necelé 4 kg (5,5 pruské libry). Stolařský mistr Junker zřejmě musel mít k dispozici 5 kg klihu, aby mohl dostatečně naplnit vaničku pro vaření jednotlivých dílů. Což ovšem neznamená, že by celých 5 kg spotřeboval. Mimo veškerou pochybnost ovšem zůstává, že spotřeba klihu byla pro boppardskou ohýbací technologii řádově vyšší než v případě dílny pracující klasickými postupy. Aniž bychom ovšem došli k jakémukoliv přesnému číslu.
Ani úsporu dřeva nebylo možné při Thillmannově výrobě jediné repliky stanovit. Musela by být vyrobena tatáž židle klasickou „řezanou“ metodou.
Třetí faktor, dle nějž se stanoví konečná cena, je pracnost. Při výrobě jediné repliky nemohl být časový údaj nijak informativní a v Thillmannově přednášce se o něm tak jako tak nic nedozvíme. Při určité znalosti jednotlivých pracovních postupů můžeme však s určitou jistotou konstatovat, že pracnost mohla být při boppardské ohýbací technologii poněkud nižší než při klasické metodě. Subjektivní skepticismus pisatele však nabádá k opatrnosti a našeptává, že celková úspora asi nebyla nijak významná, zejména když vezmeme v úvahu tehdejší láci ruční práce. Tuto domněnku podporuje i to, že po odchodu Michaela Thoneta do Vídně se rýnští plagiátoři od ohýbací technologie poměrně rychle vraceli ke klasice. Úspora materiálu a pracnosti asi nesplnila jejich očekávání. Hlavně však nebyla boppardská technologie inovovatelná a univerzální. Zatímco tradiční technologie se dosti rychle vyvíjela novými nebo zlepšenými stroji, boppardská technologie byla vyvinuta jen pro jeden druh židle. Změnou módy se mohla Thonetova metoda stát bezcennou. Tuto hypotézu dokázal i samotný Michael Thonet, když po příjezdu do Vídně začal i tam vyrábět boppardské židle. Později na nich zrušil integrované boční trnože, čímž byla výroba noh z ohýbaných vrstev najednou zřetelně pracnější, a poslední Thonetovy zjednodušené boppardsko-vídeňské židle už mají nohy z řezaného masivu. Thonetovy boppardské experimenty by se v uvedených souvislostech mohly zdát zbytečné. Nejen že neznamenaly významnou úsporu materiálu ani pracnosti, ale ve Vídni se anglický biedermeier realizovaný v Thonetových boppardských židlích ukázal jako nemoderní. Připočteme-li k tomu nemožnost tento pracovní postup inovovat i při jiném designu, byl Michael Thonet velmi blízko absolutnímu krachu svých představ. Opravdu stačilo málo a Michael Thonet skončil jako obyčejný živnostník v městečku na středním toku Rýna, o němž by nikdo nevěděl. Měl však se svým geniálním nápadem štěstí. Setkal se se dvěma osobnostmi, které hrozící úpadek odvrátily. Dlužno zdůraznit, že žádný z nich neměl ponětí o podstatě Thonetových problémů; oba jen věděli, že onen stolař je ještě nehotový, leč přece jen génius. Ten první nebyl nikdo menší než politik
15 Wolfgang Thillmann: Die Leimsiederei Michael Thonets, 1838–1841 in Biegen oder Brechen, Begleitpublikation zur Sonderausstellung
200 Jahre Michael Thonet der Landesmuseums Koblenz und Museum der Stadt Boppard, Koblenz 1996.
016 Thonetovo b oppardské k řeslo. TON
evropského formátu, rakouský kancléř Clemens Wenzel Lothar kníže Metternich-Winneburg a druhý byl anglický architekt Peter Hubert Desvignes,16 který v době Thonetova příjezdu do Vídně vedl přestavbu vídeňského majorátního paláce Liechtensteinů.
Ale ještě zpět do Boppardu. Plánování výroby klihu v tamějším mlýně ukazuje ještě něco jiného. Vložení kapitálu do nemovitosti jakéhokoliv druhu signalizuje, že jde o dlouhodobou investici, která ve výhledově nižší ceně klihu musela být zakalkulována. Snad myslel i na rozšíření výroby, v každém případě však z toho musíme vyvodit, že v daném okamžiku byl Michael Thonet spokojen a že s dalším vývojem jak designu, tak technologie nepočítal. Mimochodem, jeho pozdější židle z Bystřice, Koryčan a dalších továren se vyráběly naopak výhradně bez použití lepidla a jednotlivé díly se spojovaly pomocí vrutů a šroubů.
Z příhody s klihem jaksi samozřejmě vyplývá, že tolik rozšířený názor, že Michael Thonet už od samého počátku viděl před sebou tovární výrobu levného nábytku pro všechny, není správná. Odmítnutí tovární velkovýroby „od samého počátku“ je pro thonetofily a thonetology až kacířský názor, ale přijdou další.
A ještě něco: je to jeden z mnoha historických paradoxů – ten Metternich, s nímž měli čeští vlastenci tak špatné zkušenosti, započal proces, na jehož konci jsou pracovní příležitosti pro tisíce obyvatel východní Moravy a dalších, do té doby Bohem zapomenutých oblastí.
16 Peter Hubert Desvignes (1804–1883), syn francouzských porevolučních uprchlíků.
VE VÍDNI
Clemens List
Michael Thonet o Metternichově pozvání dlouho nepřemýšlel. Věřitelé se o svoje peníze hlásili čím dál sveřepěji a v Boppardu nebyla naděje na rychlejší splacení dluhů. Jistě to nebyl útěk; Michael Thonet chtěl svoje dluhy opravdu splatit až z Vídně. Alespoň z dostupných dokumentů neznáme případ, že by se dopustil jednání za hranicí solidnosti. A i z toho, že později Michael Thonet udržoval se svým rodištěm osobní i obchodní styky (mj. místní stolař Jacob Henrich určitou dobu působil jako jeho jakýsi obchodní zástupce), lze usuzovat, že z Boppardu v žádném případě neodcházel jako vyvrhel. I když věřit v to bylo pro některé věřitele opravdu obtížné. Nejstarší syn Franz v Boppardu zatím likvidoval živnost. Snažil se však i jinak. V dopisu z 8. září 1842 seznamuje otce se svým plánem založit s Dr. Schmitzem společnost na výrobu nábytku. Zřejmě se tím snažil zachránit alespoň část nářadí a nástrojů před zabavením ve prospěch věřitelů. Jen drobná poznámka o podmínkách tehdejšího života:
„Michael a Jacob dnes odcestovali, bude však nejméně 14 dní trvat, než oba dorazí do Vídně, protože velkou část cesty budou dělat pěšky.“ Dlužno dodat, že Michael byl teprve osmnáctiletý a Jacobovi chyběly do prvního roku ještě skoro dva měsíce! To by však platilo tehdy, kdyby šlo o dva bratry. Jenže ono nešlo o Jacoba Thoneta, ale o Jacoba Henricha, Michaelova kamaráda z dětství ze sousedství. Tedy dva mladí čerstvě vyučení stolaři u Michaela Thoneta otce.
Z plánu na společnou živnost s Dr. Schmitzem však sešlo a několika dražbám už nešlo zabránit. Týkalo se to i hotových výrobků, které Michael Thonet hodlal dostat do Vídně a tam prodat mnohem výhodněji než dražbou v Porýní. Z celé živnosti tak zbylo jen to, co otec Michael dokázal naložit do vozu vládního kurýra z Frankfurtu nad Mohanem do Vídně, což byla první konkrétní pomoc kancléře Metternicha.
Ve Vídni tedy začínal více než skromně. Na otevření vlastní živnosti nemohl ze začátku ani pomýšlet. Chybělo mu rakouské státní občanství a hlavně peníze. Obrovským problémem byla také okamžitá nevraživost vídeňského stolařského cechu vůči Thonetovým novotám, jimiž uváděl v konkurenční nebezpečí klid všech členů cechu. Nebyla to ovšem žádná specialita tamějších stolařů, ale výraz všeobecné často až agresivní nechuti vůči všemu, co přicházelo ze západní části kontinentu a ostrovů obzvlášť.
Když tedy Michael Thonet přijel 7. května 1842 do Vídně, musel velmi brzy najít zaměstnání, aby mohla za ním z Boppardu přijet i rodina. Našel je u nábytkového továrníka Clemense Lista na Mariahilfer Straße. Nicméně podnikatel List se koncem toho roku pro vysoký věk vzdal podnikání a Michael Thonet s pomocí architekta Petera Huberta Desvignese našel v roce 1843 17 zaměstnání při přestavbě Liechtensteinského paláce ve Vídni.
Z těchto letopočtů tedy vyplývá, že u Clemense Lista byl Michael Thonet zaměstnán necelý jeden rok. Rodina za ním mohla přijet až na podzim 1842, a Michael Thonet byl tak na práci sám.18 Jestliže budeme akceptovat skutečnost, že v už dobře zaběhnuté živnosti v Boppardu se dvěma dospívajícími syny a několika učni dokázal Thonet vyrobit až tisíc židlí ročně, ve Vídni to mohla být nanejvýš polovina. Jestliže se z boppardských židlí, jichž bylo vyrobeno až 6 00 0 kusů, zachovalo asi 30 kusů v muzeích a odhadem dalších 20 v soukromých sbírkách, je to asi 0,8 %. Co přesně dělal Michael Thonet u Clemense Lista, ovšem nevíme. Doposud se mělo za to, že zde produkoval výhradně tzv. zjednodušené boppardské židle, ale poslední poznatky naznačují, že nejprve vyráběl i ve Vídni nezměněné boppardské modely. Teprve když nutně potřeboval vyrábět a hlavně prodávat, zjednodušil bočnici boppardských židlí odebráním trnoží. Přední nohy také přestal dýhovat, což je pro nás dnes velká výhoda. Zjišťujeme tak, že nejprve byly přední nohy stále ohýbané z vrstev, ale později usoudil, že ještě produktivnější budou přední nohy řezané z masivu. To je ovšem v příkrém rozporu s Thonetovou koncepcí, že ohýbací technologie je výhodnější než klasická technologie řezáním. Avšak z Thillmannova experimentu, popsaného v předešlé kapitole, jsme už téměř dokázali, že ohýbání dřeva sice bylo už tehdy ve svém celku opravdu výhodnější, avšak časová úspora byla tou výhodou poslední. Zřetelnějšími výhodami byly úspora materiálu a vyšší trvanlivost.
17 Tyto letopočty uvádí brožura Michael Thonet. Ein Gedenkblatt aus Anlass der Hundertsten Wiederkehr seines Geburtstages von seinen Söhnen und Enkeln, Wien 1896. I když v poslední době byly nalezeny a jinými dokumenty prokázány některé nepřesnosti této tiskoviny, nemáme v tomto případě jinou možnost než tyto časové údaje akceptovat. Navíc jde bohužel jen o letopočty bez přesnějších dat.
18 O přítomnosti synů ve Vídni máme sice tři prameny (Gedenkblatt, článek Ulricha Löbera Jacob Henrich, Schreinermeister aus Boppard und Wegbegleiter der Thonets in: Thonet, biegen oder brechen, Begleitpublikation zur Sonderausstellung 200 Jahre Michael Thonet, Koblenz 1996, a knihu H. Kähneho Die Thonets in Boppard, Erfurt 2008, které se však v drobnostech liší. Nejstarší syn Franz byl ještě v srpnu 1842 v Boppardu. Na podzim téhož roku dorazil do Vídně na své první „vandrovní cestě“ stolařský tovaryš Jacob Henrich z Boppardu, se svým kamarádem z dětství Michaelem Thonetem mladším. Oba byli potom od 8. 11 18 42 do 30. 6. 18 43 zaměstnáni u téhož Lista jako Michael Thonet st. Data jsou však v časovém nesouladu s údajem v Gedenkblatt o zakončení podnikatelské činnosti Clemense Lista už koncem roku 1842. Řešení těchto rozporů ovšem v této chvíli autor nezná.
017 Zjednodušená b oppardská ž idle, v yráběná ve V ídni M ichaelem Thonetem u Clemense Lista. Zcela ojedinělý soubor čtyř těchto židlí vlastní Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze. Umprum Praha
Zdá se, že Michael Thonet nebyl fanatikem svého vynálezu a dovedl bez zbytečného sentimentu kalkulovat. Jen na jedné části svého vynálezu lpěl až tvrdošíjně. Bylo to odstranění čepů předních noh. Bezčepové přední nohy, i když koncepčně jiné než ty boppardské, pronikly na třech modelech židlí ještě do průmyslové velkovýroby, jak bude popsáno dále. Zjednodušené vídeňsko-boppardské židle se zachovaly v zoufale malém množství. Je to celkem 5 kusů, z čehož čtveřice je v majetku Uměleckoprůmyslového muzea v Praze.19 Mají nohy ohýbané z vrstveného dřeva (ze čtyř vrstev přední a z pěti vrstev zadní nohy). Pátá židle ve Vídni má již zmíněné další zjednodušení – neohýbané nohy z masivního dřeva. Pět kusů je ovšem statisticky neprůkazné množství, a proto musela nastoupit úvaha, z níž vyplynuly výše uvedené domněnky o pořadí předních noh. Snad to byla úvaha natolik logická, že je možno ji brát vážně. Podle ní jsou čtyři vrcholně raritní vídeňsko-boppardské židle v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze starší než jedna vídeňská.
Pokud se týče odbytu vídeňsko-boppardských židlí, nebudeme si dělat iluze. Vše nasvědčuje tomu, že raná vídeňská cesta Thonetova tvarosloví nesměřovala správným směrem. Tyto židle, vyrobené ve Vídni u Clemense Lista podle anglického biedermeieru v západoněmeckém provedení, 20 už začínaly být pasé a není divu, že Thonetovu první tvůrčí etapu uzavřely. O nemodernosti boppardských židlí svědčí také nezájem vídeňských plagiátorů; zatímco pozdější „postliechtensteinské“ židle byly ve Vídni okamžitě napodobovány a dobře se prodávaly, není znám jediný případ vídeňského plagiátu boppardské židle. Po těchto základních informacích se konečně dostáváme k nejnovějším poznatkům o Thonetových nejstarších židlích, lépe řečeno o druhé etapě boppardských židlí. Heimo Keindl z Vídně přednesl na setkání thonetologů v Brně v roce 2010 zcela novou hypotézu o práci Michaela Thoneta v prvních letech ve Vídni. Vycházel zejména z tvarů výplní opěradel. Autor této knihy je později doplnil srovnáváním míst nálezů, čímž Keindlovy závěry podpořil. O tvarech opěradlových středních příček jsme se zde už zmínili. Tato na první pohled tvaroslovná bezvýznamnost se nyní ukazuje jako důležitá pomůcka. Nejen že díky ní lze bez větších problémů jednoznačně odlišit boppardskou výrobu Michaela Thoneta od jeho konkurentů v okolí Boppardu a Koblenze, ale její pomocí můžeme i stanovit pořadí typů v Thonetově výrobě. Spočítáme-li výskyt jednotlivých typů v západní a střední Evropě, nejen podpoříme Keindlovu teorii, ale dostaneme se k otázce, zda byly všechny boppardské židle vyrobeny opravdu v Boppardu. Jak již bylo naznačeno, lze mít za jisté, že Michael Thonet ve Vídni nevyráběl jen ony zjednodušené boppardské židle, ale i „pravé“ boppardské židle. Ony zjednodušené boppardské židle bez trnoží byly asi až pozdějším pokusem o východisko z vídeňské nouze. Teorii „západ–střed Evropy“ podporuje i úvaha o tom, zda bylo v možnostech boppardského stolaře exportovat svoje židle téměř tisíc kilometrů na východ, do Rakouska. Nejen že na něco takového neměl prostředky; negativně by jistě bylo působilo i tvrdě konkurenční prostředí v Rakousku. V této souvislosti je potřeba si připomenout unikát, boppardskou lavici, nalezenou
19 Jedna je v soukromé sbírce ve Vídni. Není známo, že by se další židle nacházela v zámořských muzeích nebo soukromých sbírkách v západní Evropě.
20 Jde zejména o výrobny nábytku v p rvní polovině 19. století v M ohuči a okolí, vesměs starší než Thonetova boppardská živnost. Ilustrace v jejich inzerátech, nabídkových letácích či prodejních katalozích v naprosté většině nemají trnože, a lze se tak domnívat, že právě to byla inspirace pro Thonetovy vídeňské zjednodušené boppardské židle. Podrobněji bude tato problematika rozvedena v kapitole Konkurence.
před pár lety ve Vídni. Je málo pravděpodobné, že by tento dosti velký a neskladný kus nábytku putoval koncem první poloviny 19. století více než 900 kilometrů z Boppardu do Vídně. Vyloučíme-li případný mnohem pozdější dovoz do Vídně nějakým soukromníkem při stěhování ze západního Německa, bude více než pravděpodobné, že tento kus byl vyroben ve Vídni. Na experimenty ovšem neměl Michael Thonet ve Vídni mnoho příležitostí, a proto je nejpravděpodobnější zakázková výroba. Druhý typ boppardské židle 21 – s mírně prostorovým opěradlem –, zmíněný v předcházející kapitole, sice nebyl opravdovým tvarovým mezitypem Boppard-Liechtenstein, ale zkušenosti z jeho výroby se pro Liechtensteinský palác později mimořádně dobře hodily. Snad také proto nebyl Michael Thonet nutností prostorového ohybu podle požadavku Petera Huberta Desvignese příliš zaskočen a technologickou změnu boppardských pravoúhlých židlí v liechtensteinské židle, na nichž nebyla jediná rovná součást, provedl tak rychle.
Carl Leistler – Palais Liechtenstein
Jeden ze dvou vídeňských Liechtensteinských paláců procházel v začátku čtyřicátých let 19. století generální přestavbou svých interiérů. Hlavní slovo v této přestavbě měl anglický architekt Peter Hubert Desvignes, který také, stejně jako předtím Metternich, rozpoznal v Michaelu Thonetovi nastupujícího génia. To bylo roku 1843.22 Problém však byl v tom, že exkluzivitu na nábytek a podlahy pro Liechtensteinský palác (dnešní terminologií „generální dodavatel“) už měl smluvně zajištěnu vídeňský podnikatel Carl Leistler a Peter H. Desvignes musel vynaložit značné úsilí, aby obě osobnosti přiměl k určité spolupráci. To ovšem vyžadovalo ústupky z obou stran. Nakonec bylo dosaženo v některých bodech dosti kuriózní dohody, kdy Michael Thonet například nesměl svoje výrobky značit svým jménem a ani jinak je prezentovat jako svoji práci, na druhé straně si Thonet zajistil utajení svých pracovních postupů tím, že pracoval sice v továrně Carla Leistlera, avšak ve zcela odděleném objektu, kam neměl přístup nejen žádný z Leistlerových zaměstnanců, ale ani Leistler sám.23
018 Detail n edýhovaných p ředních n oh
019 Detail d ýhovaného s edáku a o pěradla a n edýhovaných zadních noh
21 V Princip Thonet. Výstavní katalog Germanisches Nationalmuseum Nürnberg (1989) (v originále Sitzgelegenheiten) se pod obrázkem této židle píše, že jde o „první variantu“ boppardské židle. Jestliže se však hned u následující boppardské židle píše, že jde o „první verzi“, dostáváme se do střetu výrazů. Protože tentokrát nejde o chybu v překladu z německého originálu, nemůže už dnes rozdíl obou výrazů nikdo vysvětlit. Mínil-li Alexander von Vegesack, že židle pod číslem 3 byla úplně první boppardská židle, jistě se mýlil. Mínil-li však, že jde o první variantu, po níž následovala druhá, tedy ona zjednodušená vídeňská, měl sice pravdu, ale mělo to být formulováno jednoznačněji a židle neměla dostat ve výstavním katalogu číslo 3, ale až 5, nebo dokonce i 6.
22 Gedenkblatt (pozn. 15) píše letopočet 1843, Helmut W. Lang (Die Gelder gehen schlecht ein… in Thonet Biegen oder Brechen, sborník k dvoustému výročí narození Michaela Thoneta, Landesmuseum Koblenz 1996) píše však datum 1844. Šlo o časové období přelomu těchto dvou let a faktický stav se mohl lišit podle listinného dokumentu (smlouvy) v řádu pouhých dní.
23 Helmut W. Lang: Techniky ohýbání dřeva Michaela Thoneta a jeho konkurentů, in Princip Thonet (v původním německém vydání Sitzgelegenheiten), výstavní katalog, Nürnberg 1989.
020 Židle z Pa lais L iechtenstein, z řejmě j ediná m imo V ídeň, z podnikové sbírky TON, a. s., Bystřice pod Hostýnem. TON
021 Tatáž ž idle v zadním p ohledu. S přízněnost s železnými zahradními židlemi je na spoji sedák – zadní noha – opěradlo zřetelná. TON
ka t. č 2 z v ídeňského o bdobí. Zpevnění rámu s edáku v m ístech čepů p ředních n oh z vnějšku. S pojení n oh j eště n ebylo vynalezeno. Thonet Austria Friedberg
022 Pohovka
Desvignesův primární nápad však nebyly židle, ale parkety z ohýbaných prvků. Židle nicméně přišly vzápětí. Dlužno jen podotknout, že Thonetovy liechtensteinské židle nebyly myšleny jako základní mobiliář paláce. Nesly označení Beistellstühle nebo také Laufsessel, tedy doplněk základního mobiliáře, když se v dotyčné místnosti sešlo více lidí. Stály tam tedy s Leistlerovými židlemi a právě v tomto srovnání začíná být poprvé zřetelně vidět Thonetův genius tvořivý a hlavně technologický – musel ve velice krátké době od základu změnit technologii, aby mohl ohýbat prostorově. Leistlerovy těžké židle, vyrobené tradiční technologií, zdobené řezbami a s bohatě čalouněnými sedáky a opěradly, ostře kontrastovaly s Thonetovými židlemi, lehkými už vzhledově. Ty měly sice také ozdobné řezbářské prvky a čalounění, avšak v natolik decentní míře, že onu lehkost ještě zdůraznily. Určité obavy usednout na tak gracilní židle vedly nakonec k jednomu až komickému výsledku. Aby Michael Thonet tuto nedůvěru v pevnost svých (na tu dobu) extrémně lehkých židlí odstranil, učinil je uměle těžšími – na spodní stranu sedáku pod čalounění upevnil kusy olova; hned byly „pevnější“. Tvarosloví liechtensteinských židlí už předjímá tvary, které uvidíme o deset let později na průmyslových výrobcích z Koryčan. Víme už, že boppardská technologie téměř vylučovala prostorový ohyb, který byl však pro nové tvarosloví zcela nezbytný. Thonet se pokusil kolmo rozřezat již sklížené a v jedné rovině ohnuté vrstvy a teprve potom znovu ohýbat v druhé rovině. Logicky následovala další fáze – nerozřezávat ploché vrstvy, ale rovnou použít svazek hranolků milimetrových dimenzí, a ty ohýbat naráz. Na liechtensteinských židlích byla použita technologie jak ohýbaných vrstev (zejména na sedácích), tak ohýbaných svazků hranolků (na dílech s menším poloměrem ohybu).
I když tvarosloví, a tím i technologii musel Thonet ve Vídni od základu změnit, nechtěl se vzdát výhody nahrazení čepovaných noh nohami ohýbanými, lépe řečeno nahrazení čepů ohybem. Vznikl tak systém, který dnes souhrnně označujeme jako „liechtensteinské nohy“. Michael Thonet byl však stolař a nedisponoval žádným vývojovým pracovištěm, které by mu dodávalo hotová vyzkoušená řešení. Židle z Thonetových začátků proto nebyly nikdy ve větším množství totožné. Už v boppardské produkci můžeme najít šest typů. Také v té hrstce dochovaných zjednodušených vídeňsko-boppardských židlí nacházíme přední nohy ohýbané z vrstev nebo řezané z masivu. Nemůžeme tedy čekat nějakou technologickou jednotnost ani u liechtensteinských židlí, zejména když si uvědomíme, o jak zásadní změnu v technologii šlo. Není tedy nic neobvyklého, když na některých liechtensteinských židlích najdeme něco, co bylo brzy potom radikálně změněno. Tyto židle byly tak nové, že Michaelu Thonetovi nezbývalo nic jiného než metoda pokus–omyl. Celý pojem „liechtensteinské židle“ je ovšem dosti složitý, a je proto nezbytné pokusit se vyjasnit si terminologii. Nejprve je nutno upozornit na dva rozdílné pojmy: „liechtensteinské židle“ a „liechtensteinské přední nohy“.
Alexander von Vegesack popisuje sedm modelů liechtensteinských židlí, přičemž se později ukázalo, že jedna zlacená židle není Thonetovou prací. Aniž by byl znám opravdový výrobce. Kniha Alexandera von Vegesack navodila přesvědčení, že sedm židlí v jeho knize je všechno, co po hrozivé události koncem války v roce 1945 v paláci zbylo. Nakonec vzal autor této knihy inkriminovanou knihu znovu do ruky a nikde tam nic takového nenašel. Proto už nepřekvapilo zjištění, že jsou dnes v Liechtensteinském paláci vystaveny, kromě jednoho solitéru, čtyři kusy u jednoho stolu a šest jiných u dalšího. Jedna další byla
023 Detail poškození obvodu opěradla
024 Detail poškození výplně opěradla
Jediná l iechtensteinská ž idle v s oukromém v lastnictví. Ze s ilně poškozené židle byla snesena povrchová úprava, čímž se odhalila konstrukce. Keindl
026 Detail téže ž idle. Sedák ze š esti v rstev. Vsazení p řední n ohy j e zřetelné. Šikmo vrtané dírky jen v místě vsazení přední nohy do sedáku. Zřetelné je také sesazení výplně trojúhelníku ze dvou dílů. Keindl
zapůjčena do Muzea užitého umění ve Vídni a čtyři jsou v Bundesmobiliendepot také ve Vídni. Je znám jeden kus v jedné vídeňské soukromé sbírce a druhý v podnikové sbírce TON v Bystřici pod Hostýnem. Nic jiného známo není. Dochovalo se sice několik dodacích listů a faktur, z nichž je patrné, kolik Thonetových židlí stálo v některých místnostech, nevíme však, o který typ se jedná.
Detailní popis systému liechtensteinských noh najdeme o několik stránek dále v kapitole o předních nohách. Zde zatím jen náznak tvarosloví – pokuste se představit si tehdejší zahradní židle vyrobené z železných ohýbaných tyčí. Také na mnoha druhorokokových židlích tehdejší vídeňské provenience (včetně Thonetova dočasného zaměstnavatele Carla Leistlera) končí přední nohy pod sedákem stejným trojúhelníkovým útvarem jako Thonetovy liechtensteinské židle, samozřejmě aniž by na nich bylo cokoliv ohýbaného. Zdá se, že pro přední nohy dodaly druhorokokové židle Michaelu Thonetovi tvarosloví a kované železo do zahrad technologii. Tato směs dvou principů významně ovlivnila konečný výsledek, který byl používán – kromě židlí pro Schwarzenberský palác –po celé vídeňské předprůmyslové období a na třech modelech i v tovární velkovýrobě.
Ve Vídni je jako asi jediná vůbec v soukromém vlastnictví liechtensteinská židle, která má pro badatele nesmírný význam. Je poškozená a není restaurovaná; má jen odstraněnu povrchovou úpravu. Tento stav nám umožňuje zjištění, že ony liechtensteinské nohy na pravé liechtensteinské židli jsou skládány z několika dílů – ohýbací technologie v roce 1843 ještě neumožňovala ohýbat tak dlouhé kusy naráz. Nohy jsou ohýbány z vrstev (2 × 4) a jsou do rámu sedáku vsazeny (ne začepovány!). Trojúhelníkový prostor je vyplněn řezbou s rostlinným motivem ze dvou dílů.
Na něj navazuje jednak díl běžící přední částí k druhé přední noze, jednak díl běžící zadním směrem pod celým sedákem k druhé přední noze z opačné strany. Mimo přední nohy s rozvětvením v horní části to tedy jsou ještě dva díly kopírující tvar sedáku. Spoje jsou samozřejmě provedeny naprosto perfektně, a kdyby tato židle byla v původním stavu s povrchovou úpravou a nízkým čalouněním na podkladním výpletu, měl by šanci je odhalit jen velmi zkušený odborník. Více prozradí fotografie.
Teprve pozdější židle, už pro Pálffyho palác, měly přední nohy takové, jaké si pod pojmem „liechtensteinské“ představujeme, tedy obě velmi náročně vyrobené z pouhých dvou kusů. Z dalšího vývoje
025
předprůmyslových modelů si můžeme být jisti, že se liechtensteinský systém Michaelu Thonetovi opravdu zalíbil. Nehodlal se s ním rozloučit ani v pozdější tovární velkosériové výrobě, když už bylo jasné, že jde o natolik pracný postup, pro který není v továrně místo. Tato tvrdošíjnost přinášela v začátcích tovární výroby v Koryčanech značné potíže, o nichž bude ještě řeč dále. Přesto zůstal na modelech katalogových čísel 6, 9 a 13 liechtensteinský systém předních noh bez čepů ještě dlouho v sériové tovární výrobě zachován. Model kat. č. 9 byl vyřazen z výroby poměrně brzy a nedostal se ani do prvního katalogu; naposledy je k vidění na plakátu-katalogu 1873. Číslo bylo znovu obsazeno až v katalogu 1911, avšak už zcela jiným modelem. Modely kat. č. 6 a 13 však vydržely v katalozích až do konce století, ale podle Ročních výkazů se v omezeném množství několika desítek kusů ročně expedovaly dále a definitivně z Ročních výkazů 24 zmizely až v roce 1913.
24 Vnitropodnikový dokument s p odrobnými daty všeho druhu – počet nábytkových modelů, počet zaměstnanců, spotřeba surovin atd. Bude v této knize ještě mnohokrát zmíněn (někdy i v německém originále Jahresausweise) a detailizován. Jedno je však nutné brát v úvahu naprosto důsledně – počet kusů jednotlivého modelu se netýká výroby, ale expedice! Začátek výroby jednotlivého modelu lze sice z těchto údajů opatrně vyvozovat. Horší to však je se skončením výroby, protože daný model se mohl expedovat ze zásob, i když výroba už několik let neprobíhala.
Z VÍDNĚ DO KORYČAN
Přes veškerou náklonnost k nečepovaným předním nohám pracoval Michael Thonet i na zdokonalení tradičních, tedy čepovaných předních noh. Jako předvídavý člověk pracoval na tom opravdu brzy; první z čepovaných noh známe ještě z neznačených kusů, tedy z let asi 1849 až 1850. Zajímavé svědectví – nejen ovšem o předních nohách – nám podává srovnávací výzkum židle kat. č. 1 německého thonetologa Petera W. Ellenberga. Převážná část se nacházela ve schwarzenberském depozitáři tehdy ve Vídni, dnes ve Štýrsku. Spolu s několika dalšími kusy z podnikového muzea TON v Bystřici pod Hostýnem, ze sbírky Helmuta Langa z Vídně, z muzea v Boppardu a z firemního muzea THONET ve Frankenbergu a dalších tří ze soukromých sbírek v Hamburku a ve Vídni získáváme dosti detailní obraz posledních vývojových fází Thonetových židlí z ohýbaného vrstveného dřeva před tovární velkovýrobou. Nejstarší čtyři (TON, Lang a dvě schwarzenberské) mají esovitě prohnuté přední nohy, ale všechny další už mají nohy rovné, dole s jedním ohybem a nahoře s hlavicemi, jak je známe z pozdější sériové výroby. Zadní části těchto židlí jsou zhotoveny ze tří dílů – na nohy z masivu navazuje asi 10 cm nad sedákem oblouk z šesti (nejstarší bystřická), resp. ze čtyř vrstev (mladší schwarzenberské a Langova).
Detail s edáku z v rstev zespodu. D eset v rstev s vědčí o p rvním typu této židle, která později dostala v katalozích číslo 1. TON
Na dalších kusech vidíme jak se počet vrstev snižuje, a to v každém dílu – sedák z deseti do tří, opěradlo ze šesti do dvou vrstev a totéž v případě výplně opěradla. Máme zde také důkaz toho, že dírky pro výplet byly v sedáku z vrstev vrtány šikmo právě kvůli těm vrstvám; už první kusy z masivu mají dírky vrtány kolmo do žlábku na spodní straně sedáku. Asi polovina zkoumaného souboru jsou židle už z masivu a dvě i s nálepkou I. typu. Tři z nich mají dokonce už i spojovací kruh. Židle tedy pocházejí z dosti dlouhého období mezi lety přibližně 1849 (začátek Thonetovy samostatné živnosti ve Vídni) a 1862 (předpokládaný začátek značení nálepkami).
Tento soubor židlí definitivně potvrzuje to, co thonetologové tušili už nějakou dobu, že totiž ohýbání masivního dřeva nebylo ještě dlouho v tovární velkovýrobě tak úplně samozřejmé. Nejzřetelněji je to vidět na jedné židli, která kombinuje
027 Jedna z p rvních ž idlí p ro Schwarzenberský p alác ve V ídni. TON
028 Detail s edáku z v rstev s hora. TON
029
několik prvků, které by se při zjednodušeném chápání vývoje Thonetovy technologie neměly na jednom kusu společně objevit – spojovací kruh (od 1861), nálepka (od 1862) a výplň opěradla ještě z vrstev. Jestliže se zaměříme pouze na židle ze schwarzenberského depozitáře, můžeme dále kombinovat. Nejméně třináctiletý rozptyl mezi nejstarší a nejmladší židlí svědčí o tom, že židle byly nakupovány jako spotřební zboží, které dostalo na spodní stranu sedáku schwarzenberskou inventární značku. Když dodávka po nějaké době dosloužila, zakoupil se patřičný počet nových. Spokojený zákazník znovu nakoupil model, který byl pro něho totožný s předcházejícími, ale pro nás dnes jsou zbytky těchto dodávek – tedy to, co bylo snad ještě někdy opravitelné, a proto se nevyhodilo, ale šlo do skladu – velice zajímavým srovnávacím materiálem.
Začátkem padesátých let 19. století tedy v mysli Michaela Thoneta pomalu, ale jistě uzrávala myšlenka na opravdovou tovární výrobu. Abychom pochopili pravděpodobný vývoj uvažování Michaela Thoneta a jeho většinou už dospělých synů, musíme si do právě popsaných činností promítnout patřičné letopočty a současně si vzpomenout alespoň na středoškolskou látku dějepisu. Vše začalo v době po nezdařené revoluci 1848. Byla však opravdu tak nezdařená? Ano, trapné rozehnání kroměřížského sněmu, opravdová ústava v nedohlednu a vlastenecké snahy obrozenců v troskách. Vzpomeňme si však na situaci v Československu o 120 let později, kdy začala takzvaná normalizace: Občan pracoval v zaměstnání a na chalupě a dal pokoj. Vládci mu za to poskytli relativní pocit jistoty s poměrně nízkými životními náklady včetně půjček na cokoliv za celkem směšné úroky. Takzvaný Bachův absolutismus nebyl nic jiného – kdo dal pokoj a pracoval, měl se dobře, kritikům se však opravdu nedařilo. Na druhé straně se však uvolňovaly poměry pro podnikání, mj. se stahovala mračna nad cechovním systémem. I když ke zrušení cechů došlo až v roce 1859, byla jejich síla už několik let předtím soudními a úředními rozhodnutími silně omezována. Také nástup Františka Josefa I. znamenal mnoho. Na trůn nenastoupil „náš stařičký mocnář“, jak ho předvádějí suvenýry v Hofburgu, ale osmnáctiletý mladík. Zrušení vídeňských hradeb a stavba Ringstrasse byly jedněmi z nejdůležitějších činů, jimiž se rozbíhala rakouská Gründerzeit. Společensko-politická situace v Rakousku začátkem padesátých let 19. století musela přivést Michaela Thoneta k zásadnímu přehodnocení zákaznického zájmu. Perspektiva měšťanských staveb byla natolik zřetelná a lákavá, že se rozhodl s luxusním nábytkem pro šlechtické paláce skoncovat. Rozsáhlá stavební činnost vyvolala stejně rozsáhlou průmyslovou výrobu interiérového zboží. Právě do tohoto období se Michael Thonet strefil naprosto přesně; nábytek je přece to první, co je do každého nového interiéru potřeba. Laskavý čtenář si jistě povšiml, že není psáno „do každého nového bytu“ ale „interiéru“. Thonetův nábytek nebyl určen jen do bytů, ale i do veřejných místností všeho druhu – restaurace a kavárny, školy, nemocnice, úřady, čekárny na nádraží nebo i na četnických stanicích.
Počátek padesátých let znamenal značné rozšíření Thonetovy výroby, a i když výrobky směřovaly stále ještě do exkluzivních interiérů, přece jen už to nebyly výhradně šlechtické domy. V roce 1851 vystavoval Thonet na Světové výstavě v Londýně ještě „luxusní nábytek“ s intarzovaným stolem a s efektními židlemi s mosaznými pásky vkládanými mezi jednotlivé vrstvy dřeva. Byla to však poslední výstava, kde Michael Thonet tímto způsobem demonstroval možnosti ohýbaného nábytku zaplnit i salony těch nejnáročnějších. Trend však směřoval k jednoduchosti. Objednávky se množily a vídeňské dílny přestávaly stačit. Hospodárně zvýšit kapacitu bylo možno už jen zvýšením produktivity, pro což však ještě nebyly technologické předpoklady. Přišel i další problém –zámořské objednávky. Nábytek z klížených vrstev nesnášel lodní přepravu ve slaném vlhku podpalubí tehdejších lodí nejen do zámoří, ale i na poměrně krátkých trasách podél evropského pobřeží, např. z Hamburku do Portugalska a dále do jižního Španělska. Psal o tom Franz Thonet 7. února 1861 bratrům do Koryčan:
„[…] Všechno musí být ohýbáno z jednoho kusu, a pokud to u kanapé není, musíte to pojistit šrouby nebo kolíky. Tatáž partie byla poslána z Hamburku do Malagy a každé křeslo bylo při příjezdu rozloženo, bedna v dobrém stavu. Nesmíme už do Hamburku posílat nic, co není z jednoho kusu. […]“
„Z jednoho kusu“ se rozumí samozřejmě z masivního dřeva, tedy ne už dřevo vrstvené. A datum na dopisu znovu potvrzuje, že posledním privilegiem a postavením továrny v Koryčanech ohýbání vrstev ani zdaleka neskončilo.
Problém lodní přepravy opravdu nebyl nový, a byl tak jedním z mnoha důvodů, aby přišlo na svět něco úplně nového, protože jen něco úplně nového mohlo vyřešit nahromaděné potíže. Musela přijít na svět radikální změna technologie. Jediný způsob, jak splnit všechny tyto požadavky, bylo ohýbání masivního dřeva. Úmysl rozjet opravdovou tovární výrobu byl tedy výsledkem působení více faktorů. Thonetové tomu přizpůsobili i sortiment exponátů, které vystavovali na nejrůznějších výstavách a veletrzích. Zatímco Světová výstava Londýn 1851 byla ještě ve znamení luxusního nábytku, mnichovská výstava v roce 1854 a Světová výstava Paříž 1855 už byly obeslány „sedacím
nábytkem, kterým jsou v tuzemsku jak obytné prostory, tak veřejné lokály vybaveny a který je skrz svoje mírné ceny pro širokou spotřebu určen“ 25
Další štěstí přišlo při hledání nejvhodnějšího dřeva z hlediska technologického i z hlediska dostupnosti a ceny. Po odzkoušení tuzemských i několika exotických dřev se ukázalo jako nejlepší jedno z nejlevnějších dřev vůbec, dřevo bukové. Tedy to, které už Thonet většinou používal i pro ohýbání vrstev a na jehož odběr už měl několik let vídeňské produkce dlouhodobou smlouvu s hrabětem Wittgensteinem v Koryčanech. Nicméně objednávkami daná reálná možnost zvýšit výrobu až o dva řády a současně nemožnost počítat v okolí Vídně s tak intenzivní těžbou bukového dřeva, otvírala otázku transportu. Jeho cena by ovšem ohrozila rentabilitu výroby do té míry, že konečný výrobek by zase neodpovídal kritériím „nábytku pro všechny“. Michael Thonet vyřešil tuto záležitost stejně radikálně a logicky jako mnoho jiných věcí předtím i potom: továrna se postaví co nejblíže surovinové základně, nejlépe přímo uprostřed bukových lesů. Volba padla na Koryčany, které splňovaly všechny tři požadavky. Surovina byla v místě, levná pracovní síla byla v místě a nejbližším okolí a komunikace pro odbyt byly vybudovány, včetně relativně blízké železnice v Bzenci. Konečně tedy dostává ono heslo „nábytek pro všechny“ reálnou podobu. Ještě však nejsme tak daleko – zbývá ta základní „drobnost“, tedy objev způsobu ohýbání masivního dřeva.
25 Gedenkblatt (pozn. 15), s. 20.