7.8Vodní a bažinaté rostliny...............................................................84
7.9Tvarování a zaštipování.................................................................88
Úvod
V knize, kterou držíte v rukou, budeme hovořit spíše o zahradác h vjaponském stylu než o japonských zahradách, a to z toho důvodu, že p odle nás je možné vytvořit japonskou zahradu pouze v daném prostředí a s tamějšími lidmi, tedy v Japonsku.
Budeme se věnovat hlavně praktickému využití poznatků týkajících se zakládání zahrad v japonském stylu v našich podmínkách. Povíme si, jak vytvořit zahradu v japonském stylu jako celek nebo jen její část. Získané znalosti můžeme využít například pouze při stavbě plotu či včlenění šlapáků do naší zahrady. Výhodou zahrad v japonském stylu je, že si můžeme tuto zahradu vytvořit jak na velké, tak i na docela malé ploše (terasa, balkon nebo mísa — bonsaje). Jde o to, abychom prostřednictvím všech nebo jen několika prvků důležitých v japonských zahradách byli schopni sami si naplánovat a posléze i vybudovat svou zahradu. V jednotlivých kapitolách se budeme zabývat všemi prvky japonských zahrad, kterými jsou kameny a jejich uspořádání, voda v zahradě a náznak vody v podobě koryt z kamenů a štěrků, lampy, různé druhy cest v zahradě a oplocení.
Významnou část knihy tvoří přehled rostlin vhodných do zahrad v japonském stylu vytvářených v našem klimatu, jejich umístění a ošetřování. Rady obsažené v této knize vycházejí z doporučení japonských zahradníků a jsou založeny na zahradní tvorbě a na materiálech u nás dostupných či nahraditelných. Není tedy třeba obávat se přílišné složitosti. Zahrada, kterou si sami navrhnete a vytvoříte, bude sloužit hlavně pro vaši potěchu a radost, takže si ji zaři te podle svých představ a možností. Musíte samozřejmě počítat s náklady, které přináší jak samotná realizace, tak i následná údržba zahrady. Výhodou japonských zahrad je, že právě zde platí známé pravidlo „méně je více“. To znamená, že nepsaným zákonem japonských zahrad bylo a je: zahrada je dokonalá v momentě, kdy už není co odstranit . Zahrada by měla být přirozená a jakoby čistá, ale ne agresivně nazdobená a přehnaně vyčištěná od všech listů apod. Asi proto tuto práci vykonávali v Japonsku především muži a ne ženy. Měla by být elegantně jednoduchá s měnícím se ročním obdobím, mít svou atmosféru a přirozený vzhled, jako by tam byla již věky. To je asi základem estetiky v Japonsku. Jednoduchost a přirozenost. To mějme při práci stále na paměti. A s trochou vědomostí acitu se jistě vše povede.
1.Japonské zahrady
1.1Jazyk japonských zahrad
Zahrada, a evropská či japonská, je jako řeč, je to vyjádření záměru či plánu. Zahradník vybere dřeviny a tvary, které se mu líbí, a uspořádá je dle určitých kritérií, která považuje za důležitá, může upřednostnit funkci zahrady nad formou, barvu nad uspořádáním. Tvůrce zahrady je praktický a nejdříve shromáždí dostatečné množství informací před tím, než se o čemkoli rozhodne, např. si zkontroluje pH půdy a půdní podmínky vůbec (a podle toho volí i rostliny), orientaci zahrady, situování zahrady vzhledem k domu, oslunění důležitých míst, teplotní podmínky daného místa, potřeby vlastní rodiny (např. alergie, pes na zahradě apod.), vyčíslí si náklady na pořízení a čas strávený následnou údržbou a zálivkou.
Podle těchto měřítek jsou na tom evropská i japonská zahrada stejně, ale jazyk, jímž obě zahrady hovoří, je odlišný. Tato kniha pojednává o jazyku zahrad v japonském stylu, jehož slovy jsou kameny, voda a rostliny a jehož mluvnicí je systém uspořádání, který nám přináší zprávu — klid a uvolněn í v dnešní uspěchané době.
Nejčastěji se vyskytují tyto typy zahrad:
Čajová zahrada, která sloužila především jako kulisa k čajovému obřadu. Kamenná zahrada, která sloužila k meditaci v její zen-buddhistické podobě, často i vyprávěla příběh např. koloběhu života nebo obsahovala jinou symboliku. V kamenech jsou jakoby skryta prošlá staletí, je v nich obsažen pohyb i směr. Rostliny jsou zde jen doplňující, nikoli hlavní součástí zahradní tvorby.
Zahrada atriová (na malém, většinou uzavřeném nebo částečně uzavřeném prostoru — tsuboniwa) je v Japonsku velice častá, protože pozemky jsou malé a Japonci si umí vytvořit malý svět na malé ploše. Prostor se musí pečlivě naplánovat, používá se jen několik málo rostlin. Vhodným doplňkem je například pítko nebo lampička. Můžeme doplnit i kameny, štěrk apod. Cílem je rovnováha a vzájemný poměr, nikdy ale geometrická vyumělkovanost. Žádoucí je naopak spojitost s vlastním domem. V této zahradě je krásný ten prázdný prostor, to nevyřčené aoku neviditelné. Důraz je kladen spíše na detaily, malé drobnosti vzahradě.
ZAHRADY
Vodní zahrady s jezírky, s kapry koi a můstky, vodoteče aj. jsou neodmyslitelnou součástí zahradní tvorby v Japonsku. Je možné vytvořit vodní zahradu i bez vody, a to tak, že vodu bude reprezentovat štěrk, kameny, písek. Tato metoda se nazývá kare sansui . Vypadá dobře a je to varianta méně náročná na údržbu, avšak odlesky vodní hladiny, zvuky vody apod. nahradit nemůže.
Japonská zahrada je příroda v mikroskopickém měřítku. Není to jen napodobená příroda, spíše je to symbolika přírody. Zahradník vlastně rozvíjí a spojuje daný model s přihlédnutím na přírodní formy, ty na oplátku kompozici naplní smyslem.
Rovné linie a přesné geometrické tvary jako kruhy nebo čtverce se vyskytují v těchto zahradách sporadicky, jen snad pokud chceme vyjádřit kontrast nebo opisujeme křivku domu (cestička podél domu apod.).
Upřednostňujeme asymetrie a seskupení lichých počtů (např. u kamenů). To zabraňuje tomu, aby byla zahrada vnímána jako dokončená a poukazuje na divokost přírody. Důležitý je kontrast, např. tekoucí voda kontrastuje se stojícími kameny, stromy kontrastují barvou, plody, stálezelené vedle opadavých nebo kvetoucích apod. Často také necháváme v zahradě kousek „ prázdného“ místa, což je důležité pro rovnováhu s plochami pokrytými zelení a také pro rozvíjení naší představivosti. Naopak přeplněná zahrada nebo zahrada plná barev upoutává nechtěnou pozornost jen na určitou část a celek pak působí nesourodě. Cílem zahradníka by měl být dobrý celkový dojem. Když jsou všechny části v rovnováze, dosáhneme klidu a vyrovnání.
Vše nadbytečné je celkovému dojmu na závadu a je rušivé.
Musíme si také říci, že každá zahrada má nespočet variant řešení. Když se jen projdeme po zahradě, napadne nás množství řešení pro ten který kout.
Pohledů, ze kterých se budeme na zahradu dívat, je mnoho. Ideální zahradou je asi ta, která je jako rolovací obrazy, kde překvapení přichází s každým otočením — vidíme postupně to, co bylo předtím ukryté. Tato technika se nazývá mie-gakure.
Pouze malé atriové zahrady nabízejí jeden pohled a jedno téma.
V Japonsku se říká, že nejhezčí pohled na zahradu je po dešti, kdy kameny zvýrazní svou patinu a prohloubí se nálada pozorovatele.
Faktory, které musíme zohlednit při plánování zahrady jsou: umístění, velikost a tvar,
Japonské zahrady
funkce, styl kompozice, využití prostoru, materiály.
Každý z nich je stejně důležitý a o žádném nepřemýšlíme odděleně.
Při navrhování zahrady se snažíme skloubit vzájemné působení každé části — svahů a roviny, barev a tvarů. Toto působení umocníme i hraním si stechnikou perspektivy nebo využíváme hry světla a stínu.
1.2Historie ve zkratce
Umění japonských zahrad je překvapivě velice aktuální i dnes. Přináší totiž uklidnění v dnešní uspěchané době a těsnější vztah s přírodou. Ačkoliv sahá tradice japonských zahrad do dávné minulosti (je stará více než tisíc let) a je součástí japonské kultury a světového názoru více než v jakékoli jiné zemi, je velice aktuální i v současnosti. V Japonsku to bylo a je umění řazené na úroveň malířství, básnictví či architektury a je spjaté s filozofií, tradicemi, prostředím, kulturou a lidmi. Není to jen pouhé napodobení krajiny. Takový pohled by byl zjednodušený. Je třeba i tvůrčí úsilí a vize. První zahrady vycházely ze zahrad čínských a také korejských a postupně se stávaly více a více podobné japonské krajině. Nejstarší záznamy hovoří o zahradách již v 7. stol. n. l. Tato ranná zahradní tvorba vycházela z víry šintó. Japonci uctívali božstva, tzv. kami, což byly různé přírodní jevy a síly, a už pozitivní, nebo negativní. S přírodou byli úzce spjati a poznatky o ní přenášeli i do tvorby zahrad. Umění zahradnické se předávalo z mistra na jeho učně. O zahradách té doby by se dalo zjednodušeně říci, že tvořily miniaturní svět, kde kameny představovaly hory či skalnatá pobřeží, jezírko či písek přestavovaly moře, vodopády a různé (většinou tvarované) stromy les. Jako příklad nám poslouží např. Shumi-sen (hory Shumi), které byly „přeneseny“ do mnoha zahrad v té době. Zkráceně a velice zjednodušeně jde o obraz přírody v omezeném a ohraničeném prostoru zahrady.
Asi by bylo chybou nezmínit se o první zahradnické „příručce“, kterou napsal v polovině 11. století Tachibana no Toshitsuna . Jmenuje se Sakuteiki adává podrobné rady, jak si vybudovat funkční zahradu, jak umístit kameny, vytvořit vodopád apod. včetně zahradnických stylů a samozřejmě rostlin. Techniky v ní popsané se dají dobře použít i dnes. Historickým pramenem vypovídajícím o vzhledu zahrady je také „Příběh Genji“, který narozdíl od Sakuteiki napsala žena a který vypráví příběh
ZAHRADY V JAPONSKÉM
zeživota dvora té doby. Zahrady jsou v tomto příběhu často a podrobně popisovány, což je důkazem jejich velkého významu.
Lze říci, že byly dodržovány principy dnes populárního feng-šuej (fúsui), tedy rovnováhy protikladů jin (in) — ženský prvek a jang (yó) — mužský prvek. Feng-šuej neboli geomancie a její principy importované z Číny se např. použily při volbě stanoviště a koncepce u prvních staveb v Kjótu, hodně se využívaly při rozmístění kamenů, určení umístění vody v zahradě nebo k výsadbě rostlin na stanoviště dle toku energie. Byl to koncept, který měl uvést protikladné síly jin a jang do rovnováhy za vzájemného působení pěti základních prvků: vody, dřeva, ohně, kovu a země s přihlédnutím na tok energie — cchi ( ki).
V obdobích Asuka, Nara i Heian vzniklo velké množství zahrad, a to především pod čínským vlivem na japonskou kulturu. Musíme si ale uvědomit, že Japonci nikdy nic nepřebírali — ani buddhismus, ani feng-šuej, ani písmo, ale vše si upravili dle svého vkusu a potřeb. Ojedinělost Japonska a tím pádem i japonských zahrad lze přisoudit také ostrovní poloze, odlehlosti ačástečné uzavřenosti této země. Scenérie zahrad tvořila převážně jezera sostrůvky, které byly někdy můstky spojené s pevninou. Zahrady odrážely krajinu jako san-sui, což znamená hory a voda. Byla přitom často použita sama krajina, ve které se tyto prvky nacházely. Zahradníci pozemek obehnali zdí a dotvořili jej v umělecké dílo (hlavně u chrámů a palácových komplexů). Byly to krásné zahrady, většinou spíše parky spojené se stavbami paláců (např. Zlatý a Stříbrný pavilón v Kjótu ze 14. století) pro místní aristokracii a jejich návštěvy na procházky.
Mnoho krásných zahrad bylo vybudováno zejména v Kjótu, Naře, Nikku, Edu, ale i jinde. Do těchto zahrad byly vysazeny sakury, slivoně, javory ajehličnany. Zahradní tvorba se projevila i v tvorbě umělecké, např. na obrazových svitcích a v poezii.
V dalším období, tedy v období buddhismu, se tvořily zahrady okolo chrámů v abstraktním pojetí, místo vody (moře či vodopádů) se používal štěrk, popř. písek, a hory reprezentovaly kameny bez přidané zeleně nebo jen v omezeném množství. Zahrady byly od okolního světa oddělené zdí (dnes jsou známé jako zenové zahrady). Měly funkci meditativní a mnohdy vyprávěly příběh koloběhu světa a neustálé změny. Do období zenové kultury spadá vznik známé kamenné zahrady Rjoandži symbolizující moře a ostrovy (obr. 1, 2 bar. př.). Nezapomenutelná je i Daisen-in v komplexu Daitoku-ji v Kjótu se zenovou zahradou z roku 1509, kde vám tamní mnich řekne česky: „A je mír v České republice a na celém světě“, a dokonce
Japonské zahrady
vyndá českou vlaječku. Člověk má při pohledu na tyto zahrady podobný pocit, jako když se dívá na moře. Ale vra me se k historii.
Vznikaly také čajové zahrady sloužící především k navození atmosféry před čajovým obřadem. Nelze zde nezmínit tři školy čajového obřadu Senke v Kjótu. Můžeme také vidět čajovny u Katsura Rikjú u Imperial Palace (obr.38, 79 bar. př.) nebo Sento Gosho (obr. 45 bar. př.) — císařských parkových zahrad v Kjótu, komplexu Ninna-ji v Kjótu nebo Rinno-ji v Sendai (obr. 3 bar. př.). Mnoho čajoven vzniklo i u zenových klášterních komplexů, např. již zmíněném
Daitoku-ji, a to Koto-in v roce 1601, Koho-an (1621), Shinju-an (1491). V 17.—18. století vznikly i nádherné krajinářské parky dodnes patřící ke třem nejkrásnějším v Japonsku. Jsou pokládané za národní dědictví. Jedná se o nádherný park Kórakuen v Okayamě (obr. 5, 6, 42 bar. př. ), Kérokuen v Kanazawě (obr. 7 a 8 bar. př.) a Kénrokuen v Mitu. Za zmínku stojí i Ritsurin Park v Takamatsu na Šikoku nebo Shukei-en v Hirošimě. Taizo-in v Kjótu je také překrásná (obr. 4 bar. př.). Řadu nádherných zahrad najdeme i v Edu, tedy vdnešním Tokiu.
V dnešní době vznikají také moderní parky v tomto duchu, které jsou neméně krásné a zajímavé. Také využitím novým materiálů, např. skla akovu, mohou tyto zahrady získat novou dimenzi, např. při skloubení svodní hladinou a odlesky.
Jistě nelze opomenout, že zahrady v japonském stylu vznikaly všude na světě, např. v USA již v 19. století. Druhá vlna pak byla v 60. až 80. letech minulého století, a to nejen zásluhou japonských přistěhovalců (obr. 9 bar. př.). Pro příklady tvorby ale nemusíme chodit tak daleko a můžeme navštívit iparky v japonském stylu v Haagu ( obr. 10 bar. př .), v Německu, ale ivMonaku (obr. 11 bar. př.), Švýcarsku, Velké Británii i jinde. Samozřejmě vzniklo nespočet soukromých zahrad v japonském stylu po celé Ev ropě.
Dlouhodobá obliba tohoto druhu zahrad není náhodná. Mají totiž velkou vypovídací schopnost, mystiku a reprezentují samu Přírodu. Stále v nich nacházíme něco nového, a to v každém ročním období.
Uvádíme zde ještě přehlednou tabulku jednotlivých období japonské historie s letopočty pro větší přehlednost:
ZAHRADY V JAPONSKÉM STYLU
Letopočty (u nás) Období (Japonsko) Japonské zahrady Světové zahrady
10 000 až 300 př.n.l. Jómon
300 př.n.l. až 300 n.l. Yayoi
300 n.l. až 600 n.l. Kofun
600 n.l. až 710 n.l. Asuka
710 n.l. až 794 n.l. Nara
Náboženské vlivy, posvátné kameny a jezera
3000 př.n.l. Egypt; 2000 př.n.l. Stonehenge
200 př.n.l. Římské zahrady
600 n.l. Čínské zahrady
600 n.l. Klášterní zahrady v Evropě
Převzetí zahradního umění z Koreje a Číny (zahrady navrhované cizinci dle kontinentálního vlivu)
794 n.l. až 1185 n.l. Heian
1185 až 1333 Kamakura
1333 až 1568 Muromachi
Nové formy: jezera a ostrovy
Vlivy — geomancie (feng-šuej), poezie, tvorba „ráje na zemi“
Suché zahrady u zenových kláštěrů navrhované zenovými mistry zahrady
Zahrady u rezidencí samurajů
1568 až 1600 Momoyama Čajové zahrady
1600 až 1868 Edo
1868 až 1912 Meiji
800 n.l. Španělské zahrady
1000 zahrady Číny ovlivněné malířstvím
1200 rané botanické zahrady v Itálii
1500 Indické vodní zahrady
Italské renesanční zahrady navrhované aristokracií
1600 Portugalské vodní zahrady
Parkové zahrady (na procházky) Francouzské zahrady
Tsubo zahrady (uzavřené) 1700 Anglické zahrady
Zahrady u domů ve městech (navrhují je mistři čajového obřadu i profesionální architekti)
Krajinářské parky
1912 až 1926 Taisho Vliv evropských zahrad Veřejné parky a arboreta v Evropě i v USA
1926 až 1989 Showa
1989 až dodnes Heisei
Parkové zahrady se staly veřejnými parky (Okayama, Kanazawa atd.)
