EB927261 by Knižní klub

Znali druhého líp, než každý sám sebe

„Bylo to neuvěřitelné aneobyčejné soužití– bok po boku inadálku. Znali jsme jeden druhýho líp ahloub, než každej sám sebe,“ napsal poWerichově odchodu ztohoto světa Voskovec svou okouzlující češtinou neteři Adrieně Borovičkové. „Jenom teď doufám, aby semi aspoň kapánek podařilo Jana napsat– neboť teď už to jde, když tu není on ani Zdenka. Chtěl bych to udělat, právě protože seoněm kecají (aco teprve budou!) obrovské blbostě auzené polopravdy ilži. Hovno Falstaﬀ azemitý, lidový optimista!– Rokokový kavalír, jemnýmilenec přírody, básník aumělec svědeckým šmrncem. Barokní zjev české literatury vedvacátém století, surrealista amuž vpodstatě smutný jako každej pořádnej srandista… Byli jsme právě tak nesmírně odlišní, jak jsme si nesmírně rozuměli– nikoli intelektem, nýbrž něčím, co nemá jména. Vnejlepších svých momentech jsme byli skutečně jedna bytost– jakési spojité nádoby, jež cítily, věděly avytvářely najednou, vespolek asimultánně.“

Ajakže to Voskovec vroce 1950 charakterizoval vdopise Ferdinandu Peroutkovi? „…výsledek naší veřejné práce byl výsledek kombinace obou. Tím chci

říci, ženadivadle jsme sedoplňovali avzájemně jsme byli kompromis. Šťastný kompromis.“ Oba vymysleli aprosadili originální společné dílo. Inspirující nadále české islovenské umění. Navíc si uchovali přátelství vesvětě zmítaném politickou nenávistí.

Dva roky před svým koncem semu Werich pokusil také sdělit cosi osobního: „Aby bylo jasno, pane Voskovec… Někdy mi dělá starost, jestli seještě uvidíme, achtěl bych pro přesnost, abys měl černý nabílým, žejsi vždycky byl ažejseš nejlepší mužskej, kterýho jsem vživotě potkal. Žejsi byl vždycky můj korektiv, svým způsobem můj mentor, kontrolní světýlko napočítači. Pro mě myšlenka ‚co by ten vůl si omně pomyslel‘ byla všeobecná záchranná brzda. Anebo šporna…“ Opusťme však vzájemná vyznání avydejme se nacestu pojejich životech, která více než co jiného charakterizuje nejen vumění podobu iabsurdnost minulého století. Vobou případech sezpočátku neobejdeme bez výpravy poširší rodině. Vždyť to jsou právě rodiče, sourozenci adalší blízcí, kteří spoluvytvářejí naše osudy aovlivňují jejich směr, oněmž jedinec nemůže mít vté chvíli ani tušení.

Setkání dvou osamocených kluků

Cosi magického potkalo oba kamarády už vroce narození. Pět let pobájném letopočtu 1900, kdy svět, či přesněji Evropa, okouzlená rozvojem techniky iprůmyslu, očekávala „krásné 20. století“.

Psal se6. únor 1905, kdy sevPraze naSmíchově Gabriele Werichové, rozené Choděrové, aVratislavu Werichovi narodil syn, pokřtěný jako Jan Křtitel František Seraf. Werich. Podle rodného akřestního listu bydleli maminka, otec ikmotr František Choděra vč. 403. Jak víme zJanova vyprávění aje to doloženo ivysvědčeními zezákladní školy vPraze-Holešovicích, manželé sesynem potom žili vzadním traktu domu vulici Kostelní čp.363, kousek pod Letnou. Večtvrtém ročníku 1914/1915, tedy prvním válečném roce, je přeškrtnuto bydliště v čp. 363/Praha VII auvádí se čp. 253. To je rohový dům Nabaště sv. Ludmily 1, kousek odHradu, naproti ateliéru sochaře Františka Bílka. Důsledek to jednak válečného nasazení Vratislava Wericha ataké rozvodu rodičů „odstolu alože“. Manželství trvalo, nicméně partneři byli zbaveni povinností amohli bydlet odděleně.

Jak otom Jan vyprávěl Jiřímu Janouškovi: „Udruhé babičky Reginy jsem byl zaválky, protože naši serozvedli asoud mě přiřkl otci. Tak seto tenkrát dělávalo, syn otci, dcera matce. Táta pak narukoval doválky ajá byl ubabičky Reginy.“ Později kní dodal charakteristiku: „Moje romantická babička Regina měla patrně to, čemu sepozději říkalo sex-appeal. Soudím podle toho, žesi ji, nemohovitou, avšak obdařenou třemi syny ajednou dcerou, vzal zaženu profesor kreslení Beneš. Tohoto ‚otčíma‘, jak ho můj tatínek nazýval, jsem nezažil. Vlastně žádného zesvých dědečků jsem nezažil… Neměl jsem tuhle babičku rád. Ani tetu Poldi. Také mně uní nikdy nechutnalo. Zato mně vždycky aohromně chutnalo udruhé babičky, které jsme říkali černošická, ačkoli sejmenovala Marie Choděrová, rozená Zounková. Byla zdevatenácti dětí, ato ta první. Takže její syn František byl starší než její bratr Václav, adlouho mi jako klukovi nešlo dohlavy jak to, žeten mladší je strejček toho staršího…“ Zaválky nastoupil Vratislav Werich 15. května 1915 kc. k. Zeměbraneckému (zemských střelců) doplňovacímu okresnímu velitelství vPraze apřidělen byl k5. c. k. Pěšímu pluku. Kmatce asynovi sevrátil coby voják uvolněný pro „svou“ 1. českou pojišťovnu vbřeznu 1917. Takže budoucí klaun sepohyboval mezi rozvedenými rodiči a od deseti dodvanácti úplně bez otce. Jak podobné sosudem Jiřího; vjeho případě to trvalo celých šest let! Werich nemíval potřebu selitovat, ale vevzpomínkách napsal: „Byl jsem jedináček, ato je hrozná věc, být jedináček. Neměl jsem seským hádat, ským seprát, kolem nebyly žádné děti, moc lidí knám nechodilo avánoce vypadaly podle toho. Bylo to slavnostní, tatínek všecko připravil, zazvonil nazvoneček, já jsem vešel dopokoje, stromeček hořel, měl jsem ztoho velkou radost, ale přes to všecko to bylo smutné. Radši otom nemluvit…“ Jak semohl cítit kluk zdonucení opuštěný matkou aveválce iotcem? Stýskalo semu? „Stejskalo… Ale nikdy bych netvrdil, žejsem vdětství trpěl. Ono to mělo iohromnou výhodu: osamostatnilo mě to. Zvyknul jsem si brzy rozhodovat sám zasebe abýt odkázaný sám nasebe.“

A jak prožíval útlé dětství budoucí úhlavní přítel Jiří? Spříjmením Wachsmann, pootci sruským přepisem Vaksman a po jeho legionářské odyseji jako Voskovec, senarodil 19. června 1905 v Sázavě-Černých Budech. Vchatě, domku postaveném dědečkem jako třetí dítě Viléma Vaksmana a Jiřiny, rozené Pinkasové. Maminčiným otcem, Vůbec první fotka. Malý Jan pase koníčky. Oblíbená kratochvíle středostavovských rodičů. Pan Vratislav Werich, úředník pojišťovny, apaní Gabriela, zrestauratérského rodu Choděrů, měli jistě radost.

Malý Jan sbabičkou. Choděrovou nebo s Reginou?

Václav Voskovec v uniformě.

Malý námořník Jiří, tehdy ještě Wachsmann. Nepochybně na Sázavě. Bylo mu šest let, když ho zachytil objektiv fotoaparátu na rozbouřené vodě.

Neznámý snímek mladíka, stále ještě spříjmením Wachsmann. Kravata isáčko dávají tušit, že se nefotografoval jen tak někdo. Jistě budoucí básník.

a tedy Jiřího dědečkem byl malíř Soběslav Pinkas. Ten v mládí odešel doMnichova aPaříže, odkud seroku 1869, těsně před prusko-francouzskou válkou, vrátil doČech. Otec Vilémmiloval hudbu, ale obživu našel daleko, až v ruském carství. V roce 1889 nastoupil jako kapelník u108. pluku vruském Vilně. Sejménem Vasilij Jindřichovič Vaksman přijal 15. ledna 1892 ruské občanství. SJiřinou Pinkasovou seoženil 12. listopadu1892 ahned zkostela odcestovali doRuska. Později přesídlili zVilna doGatčiny, nedaleko Petrohradu. Její soubor paláců aparků byl sídlem ruských carů. Narodili setam Jiřího starší sourozenci Prokop aAdriena. Voskovec shumorem uváděl, že„byl počat“ vlastně vRusku. Otec sekvůli sluchovému defektu musel zříci práce kapelníka vojenského orchestru a po deﬁnitivním návratu doPrahy bydleli vbytě Pinkasových vOstrovní (dříve Smetanově) ulici č. 3, kousek odNárodního divadla. NaSázavě předtím nechal dědeček spolu sesvou francouzskou manželkou Adrienou Denoncinovou, sníž měl syna Ladislava aJiřinu, budoucí matku Jiřího, postavit onu vysněnou chatu– dům. Paní Adriena zemřela vdobě, kdy bylo Jiřině patnáct. Odtud izákladní samostatnost klaunovy matky, okteré ještě bude řeč. Bezprostředně po návratu zRuska pobývala rodina právě naSázavě, otec potřeboval kléčení přírodu aklid.

Šestiletý Jiří. Podle tohoto portrétu lze pochopit jeho vzpomínku, žemu spolužáci přezdívali „tlustý Rus“. Pootci ruského občanství, maminkou dobře živený.

Odstup odstarších sourozenců vyvolal vJiřího duši určitý pocit samoty. Osvých „daydreams“, opůvodních snech

Voskovcova kresba sdatem 1926. Je uní napsáno: Sestri Lavante. Což je italské městečko blízko Janova. Stejnojmennou báseň publikoval Voskovec vrevui ReD vříjnu 1927.

si vyprávěl vUSA sMichalem Schonbergem: „Já myslím, ževmém případě to bylo dojisté míry zaviněné. Osamocením. Měl jsem dva sourozence, kteří byli podstatně starší než já, což vútlém věku hraje velkou roli. Bratr odvanáct let starší asestra odeset. Takže já byl hodně osamělej kluk. Taky mě vždycky zajímal pohled zpátky. Proto mám rád historii…“

Historie si také krutě zahrála sosudem celé rodiny. Otec Vilém Vaksman byl ihned povyhlášení mobilizace vroce 1914 jako občan nepřátelského státu zatčen, později vyměněn doRuska, kde sezapojil dolegionářské akce. Domů sevrátil jako kapitán čs. legií, ale ažvčervnu 1920. Takže vokamžiku, kdy Werichův bratranec Jarda Kopecký, Voskovcův spolužák ztakzvané Cvičné školy při Učitelském ústavu vPraze vPanské ulici, seznámil budoucí kamarády, setkali sevlastně dva osamělí kluci, hledající souznění někoho, kdo by seoně zajímal. Kdy žeto bylo? V&W natuto otázku společným hlasem odpověděli vkvětnu 1930 vAventinském magazínu Pavlu Radkovskému: „VPanské ulici vPraze najaře roku 1914.“ Voskovec nato vzpomínal v70. letech minulého století: „Jan jednou přišel Kopeckému naproti aon nás představil. Dodnes vidím toho bledého chlapečka. Jan byl vždycky strašně bledý. Měl úzké modré oči astrašně upřeně sedíval. Žádný výraz. Neprojevoval ani libost, ani nelibost. Já nevím, jak on viděl tenkrát mě. To si nepamatuju. Bylo to jenom náhodné setkání. Ale mezi námi musel být už tenkrát nějaký podvědomý přirozený kontakt. Nebo nadpřirozený. Dvě individuality stojí proti sobě.“ Takže sepotkali. A po čase zůstali spojeni navěky.

Bolestné iradostné dětství– bez otců

Werichovo „dvojče“ podesetiletích připomnělo, žeJan „měl dobrý poměr kmatce anenáviděl otce. Takový klasický Oidipus. Nemohl ho ani cítit, protože byl namatku zlý“. Pomamince, která prý ráda mluvívala, měl pověstné slovní průjmy. „Jarda Kopecký ho pojmenoval Jan Amos Buřt,“ uvedl sláskou Voskovec. „Já mu později říkával: ‚Prosím tě, přestaň už, vždyť seš jako tvoje maminka.‘ Čím víc jsme sesblížili, tím jsme byli nasebe sprostší. Mohli jsme si to dovolit. Ono to nebylo sprosté, ale jaksi jsme seokřikovali. Každý znal slabosti druhého. Aposlouchali jsme se… Pan Werich– otec byl cynik. Děsně protivný. Když jsme začali mít úspěch, byl

Mladý Jan Werich. Portrét zdoby vysokoškolského studia. Aintenzivního přátelství s Jiřím Voskovcem.

Srodiči pojejich usmíření. Jistě natom měl podíl mladý Jan. Nemohl chybět pes, který kněmu vždycky patřil.

Janův vzkaz otci, že se sejde sJiříkem. Doplnil ho slovy: „Co je to vše platné, když jsem blbý amám šišku.“ Myslel jistě postavu své kresby.

hrozně nafoukaný nanaše divadlo. Měl nás oba hrozně rád. Seděl vždycky vprvní řadě abyl hrdý nasyna. Mě oni oba hrozně uctívali, žejsem takový nóbl. Zdobré rodiny.“

Už vútlém dětství projevoval Jan „dramatický“ talent. Opuštěný jedináček si navykl mluvit svěcmi, které mu nahrazovaly sourozence, partnery dohry. Jako desetiletý nakreslil mamince přímo komiksový výjev: „Mojemilá maminko, Ty mi nevěříš, žeTě mám rád,“ zněl text nakartičce. Aklaun vkabátci svelikými knoﬂíky ktomu vbublině dodával: „Proč mu to nevěřej? Jen dyby bylo všechno tak jistý, jako je tohle!“

Aještě pod klaunem sepřidal maličký mamut: „Věřej mu to.“ Adotoho ještě zboku, trá dá, postava trubače scylindrem: „Přísahám, žeVás má Jenda moc rád, moc! moc! moc!!!“ Nebo poslal mamince blahopřání ksvátku vpodobě lodi, najejíž dvě velké plachty napsal sdělení: „Vzpomínám namaminku stále amám ji moc rád apřeji ji ksvátku všechno to nejlepší, abys byla zdráva adlouho živa. Avěř mně, žeTě mám moc rád. Jenda.“ Aobří ryba pod hladinou ktomu vbublině pravila: „Milostpaní, on je má jistě rád, věřej mu to. Říkám jim to! Súctou Velryba.“ Amalá čudla vedle přitakávala: „Jo! Jo! Já to taky říkám!“

Otec Vratislav Werich byl vrchní úředník v„První české vzájemné pojišťovně (proti škodám zohně, krupobití, rozbití skla, přežití, úmrtí či věna) sesídlem vevlastním paláci veSpálené ulici vPraze 1“. Pracoval voddělení revizí! V té souvislosti není nic příjemného číst dopisy mladičkého Jana. „Milá maminko, byl jsem včera vneděli uzápisu,“ napsal jí 14. září 1914. „Vestředu nám začíná škola amám ssebou přinésti poslední vysvědčení. Buď proto tak laskavá apošli mně je obratem pošty. Čekal jsem Tě dnes ráno achtěl jsem sTebou naty dva dny ještě doČernošic, ale Tys nepřijela. Ažsem pojedeš, přivez mně prosím Tě všecky moje věci, neboť dle toho sepozná, schází-li mi něco aco jest potřebí mně přikoupiti. Prosím Tě, nezapomeň tedy nanic apošli mi, neb přivez sama, očTě zde prosí Tvůj Jeníček. Posílám Ti pac apusu avzpomínám, co tam asi stále děláš.“ Co mohl vPraze-Holešovicích pociťovat devítiletý kluk, který se po prázdninách prožitých sChoděrovými aKopeckými

Obálka Werichovy vzpomínkové knihy Všechno je jinak. Měla vyjít vroce 1970 snázvem Průvodce po labyrintu aokolí. Vyšla ažvroce 1991.

Werichův záznam přednášek naFilozoﬁcké fakultě Univerzity Karlovy zroku 1929. Zapsal si mj. Dějiny francouzské literatury prof. Václava Tilleho nebo Poetiku Otakara Zicha.

vČernošicích těšil namatku, žesesní zase uvidí? Podle jeho vzpomínek byly před 1. světovou válkou iběhem ní Černošice „dobrých 250km od Prahy, ikdyž to tam trvalo vlakem půl hodiny“. Jen pár měsíců uplynulo od28. července 1914, kdy arogantní Habsburk oznámil národům (které považoval zasvé), žezaslal ultimátum Srbsku, přesvědčený, žeho budou všichni vEvropě poslouchat, jak byl zvyklý vSchönbrunnu nakraji Vídně.

Horní desky sešitu sdatem 1912–13, doněhož si Jeník Werichů kreslil apsal. Akterý zachoval svědectví ojeho dětských a mladických letech.

„Vyhnali nás zeškoly veVinařské ulici anacpali nás dodívčí školy kousek dál, donašich tříd nasadili Maďary nebo koho aulice setřásla od rána donoci pod okovanými koly nákladních aut rakouské armády. Založili tam K. und K. Militär Autodepot,“ vzpomínal Jan nadobu prožitou nasvahu pražské Letné. I po desetiletích si živě vybavoval, jak napočátku měli vojáci nanáklaďácích gumové obruče, ale jak konﬂikt postupoval azásob ubývalo, obruče ustoupily okovaným kolům, jaké sepoužívaly naselských vozech.

„Co moje paměť sahá, vždycky byla nouze olepší. Vždycky jsem byl svědkem anebo jsem zažíval navlastní kůži, žebylo nutno sezříkat lepšího anahrazovat ho horším. Dodnes semi nepodařilo zjistit, kde jest zakotvena tato osudová pitomost,“ komentoval situaci už vrelativním klidu Kampy nebo chalupy veVelharticích. Nebylo divu, žesekživotu sotcem moc nevracel. Zachovaly sevšak jeho dopisy.

„Má drahá maminko! Včera večer, když jsem přišel domů, tatínek nepromluvil ani slova. Podlouhém kázání (asi zahodinu), vekterém bylo všechno možné obsaženo, mi řekl, ženesmím natři dny zdomu. Psaní, které jsem včera mínil Ti napsati, semu nelíbilo, tak mi nadiktoval sám,“ adresoval mamince další řádky vlednu 1918 třináctiletý už mladík. Jak vidno, maminka i po jeho návratu zválky stále žila mimo muže asyna.

Tablo smíchovského gymnasia vHusově ulici, kam Jan přestoupil zKřemencárny akde úspěšně maturoval. Oktaván Werich je první zleva vedruhé řadě odspodu.

„Mezi jiným mi také povídal, žeměl namne připravený řemen, ale velkomyslně odtoho upustil auložil mi po vojensku Hausarest. Nadnešek mi uložil asi 20 příkladů zpočetnice vypracovat. Ale chvíli jsem dělal hloupého ařekl jsem, žetomu nerozumím. Tak jsem setoho zhostil. Když jsem mu řekl, žejsem byl sTebou ulékaře, řekl, žemi poradila baba R. (Otcova matka Regina?), abych setak vymluvil. Astran toho prstu povídal, žeasi když Jsi myla výčep, ses píchla. Tím nabádáním myslí, jak mne stále proti němu poňoukáš, ale když semu to líbí, ať si to myslí. Dnes vnoci mne bolel zub, žejsem nespal aždotřech hodin. Abych toto psaní mohl dát doschránky, vlísal jsem sekbabičce ašel sní ven. Ty tři dny mi nespasí. Budu si skládat své věci. Vkázání, které mi vedl, bylo ovšem veliké vychvalování Vás. Pa! Váš Jenda.“

Voskovcova kresba, podpis Kaddur, 30. ledna 1922. „Mně setotiž říkalo Kaddur. To zavedl, myslím, můj bratr. Zlý trpaslík Kaddur. Z verneovky Na kometě,“ vzpomínal po letech.

Nezapomeňme zmínku ovýčepu, který paní Gabriela údajně myla, je to důležitá informace otom, kde sesní syn všude pohyboval. Acože musel podle diktátu chlapec napsat? „Má drahá maminko! Tvých často opětovaných napomenutí adobrých rad, abych tatínka poslouchal právě tak jako Tebe, jsem nedbal aodešel vúterý svévolně zdomova přesto, žemě tatínek řekl, abych zůstal doma.– Poněvadž seto již často stalo, žejsem tatínka neuposlechl aač tatínek ví, žemne sama nabádáš kposlušnosti, uložil mi tatínek zůstati 3 dny doma. Neměj tudíž omne žádné starosti. Vsobotu Tě opět navštívím. Tvůj Jenda.“

První hrdina Werichova života: Václav Hora, padlý vroce 1866 v prusko-rakouské válce. Náhrobek na hřbitově v Kostelní ulici Jan obdivoval. Foto: František Cinger

Hned zjistíme, žetento vytříbený diktát– mladý Jan psal dyktát– nezapřel sloh úředníka pojišťovacího domu. Ajak to nejspíš bylo doopravdy? „Milá maminko! Musíš mi odpustit, žejsem psal takové ošklivé psaní. Musel jsem. Tatínek mně ho dyktoval ajá si nemohl pomoci. Pustila Jsi mě Ty, viď? ane babička,“ drásal si syn duši. „Ale Ty jsi hodná, dobrá, boubelatá ababička taky. Vždyť Ty to snad sama uznáš, žejsem si nemohl pomoci, když mně to tatínek dyktoval. Prosím Tě, odpusť mně to. Snad ano. Žemě bolí naprsou, to je trochu malá přeháňka. Vždyť to snad uznáte samy sbabičkou. Jste rozumný. Jak Ti povídám, žeJSEM SI NEMOHL POMOCI, když mně to tatínek dyktoval. No tak tedy mně to snad odpustíš. Když jsem dostal to psaní odTebe, bylo mně dopláče. Neměj žádné starosti. Tedy odpusť. Bolelo mě to moc, když jsem to musel psát! Jak setakto máš? Vzpomínám naTebe stále. Dnem inocí. Tak odpusťte. Tebe líbá Jenda ababičku istrýčka Fandu taky!!!! Pa, moje zlatá slunečnice, Pa!!!! Odpusťte.“

Nezůstal vduši třináctiletého budoucího klauna pocit křivdy? Chtěl patřit oběma rodičům, kterým přiznával práva souhlasit sjeho programem volného času. Otec ale uzurpátorsky trval natom, žerozhodovat může jen on. Nerodilo setak klaunovo přesvědčení, žedůstojnost by neměla býti ani jedinkrát pošlapána? Vjeho duši zanechala stopy iválka, samozřejmě. Včetně vědomí, žežákům „nemůže být divné apodezřelé, žepan učitel Baues zVinařské ulice už víckrát nebude učit, protože složil konečné (důstojnické) zkoušky současně sesvými kostmi kdesi vSrbsku zacísaře pána ajeho rodinu… Atatínek byl vSalcburku navojně apořád semluvilo otom, jestli ho vyreklamují nebo nevyreklamují, ačas plynul aopět byly prázdniny.“

První dotek hrdinství asmrti přesto Jan zažil namalém hřbitůvku nakonci Kostelní ulice. Německý ačeský nápis tam nanáhrobku stále hlásá: Václav Hora, vojín 18. praporu myslivců. Tento statečný hrdina sevrhl

dne 26. června 1866 vbitvě uPodola vnoci dořeky Jizery azapálil před blížícím senepřítelem most. Dne 29. června byl vbitvě uJičína těžce zraněn, dozajetí doŽitavy odvezen. Odsvého otce doPrahy přivezen, podlehl svým ranám dne 19. října 1866 vestáří dvaceti pěti roků. „Jako malý kluk jsem sesem chodíval dívat,“ přiznal se po letech Werich, „protože jsem byl fascinován tím, žetu nad hrobem jsem jaksi vestyku seskutečným hrdinou, který bojoval veskutečné bitvě. Spočetl jsem si dny od29. června do19. října, kolik dní, tolikrát hrdinou.“ Avlastní zážitek zobecnil: „Nevěděl jsem, žejsem senarodil dostoletí, kdy takových hrdinů budoumilióny. Tisíce vědomých hrdinů zdonucení. Ažebudu osobně znát lidi, řadu přátel, kteří budou násilně zabiti, kterým utnou hlavy, které otráví plynem. Tenkrát jsem to nevěděl. A od té doby senepřestávám divit, žejsme se té hrůzy neuměli zbavit. Místo převodovek máme strašné aohyzdné zbraně. Anedáme pokoj anedáme pokoj.“

Věřím, žerozesmát lidi je stejně důležité jako léčit lidi. Dobrý komik je stejně důležitý jako dobrý lékař.

Jan Werich

Plynuly roky auž devatenáctiletý muž napsal 2. srpna 1924 otci další vzkaz: „Tatínku, já možná půjdu sVoskovcem dobio od8mi. Tudíž přišel bych nazahrádku kolem 10té. SBohem. Nezlob senamne.“ Nebo jindy, den přesně neznáme: „Milý tatínku, budu celé odpoledne uVoskovce; musíme něco pracovat. Večer půjdem spolu někam. Přijdu tudíž později. Dodvanácti jsem však každým pádem doma. Leda žebych přišel vdeset, když bychom nikam nešli. Tvůj Jan Syn.“

To už otec asyn bydleli vHavlíčkově ulici číslo popisné 306/9, nyní sejmenuje Dejvická. Odtud chodil Jan nadnešní stanici Hradčanská, kolem oblíbených šraňků chránících chodce před vlaky mířícími nastanici Praha-Dejvice, apak dál naKladno. Kousek zanimi měla konečnou tramvaj číslo 2, která ho odvážela kNárodnímu divadlu. Pěšky chodíval doKřemencovy ulice, dobudovy reálného gymnázia. Naproti je pivovar UFleků. „KeFlekům jsem jako málo zletilý nesměl,“ vzpomínal poletech. „Doškoly semi nechtělo. Kam jsem měl jít? Vrátil jsem sekNárodnímu ašel dokavárny Slavia. Vzadním lokále měli tři kulečníky. Avždycky tam byli ještě další kluci, co nešli doškoly. Když jsme dostali hlad, řekli jsme panu Zástěrovi nebo Koreckému, to byli vrchní, ochleba sesádlem… Stál korunu. Pili jsme sodovku. Někdy černý kafe. Hráli jsme dojedné, apak šli domů jako zeškoly… Falšoval jsem tátův podpis naomluvenkách. Oni si tátu počase zavolali aty omluvenky mu ukázaly. Táta si je sezájmem prohlédl ařekl: ‚To jsem podepisoval já.‘ Oni měli vztek. My šli domů a táta sedivil: ‚Ty mě umíš dobře podepsat, Jeníčku!– Ale já ti nafackuju, jestli to budeš dělat dál.‘“ Vonom létě roku 1924 se po maturitě naLyceé Carnot vDijonu vrátil Voskovec doPrahy. Ale to bychom předbíhali.

Jiřího příběh

Jaké byly počáteční cesty Jiřího, respektive rodiny Vaksmanů? Otec Vilém semusel zříci hudby idirigování. Vystřídal několik zaměstnání askončil jako úředník naruském konzulátě vPraze. Paní Jiřina začala učit francouzštinu aruštinu naObchodní akademii vResslově ulici. Jenomže vyhlášení války Františkem JosefemI. Srbsku anásledně Rusku všechno změnilo. Státní úředník nepřátelského státu sestal nejnebezpečnějším nepřítelem. Byl umístěn do„koncentračního tábora“, tak seopravdu jmenoval, vKarlsteinu naRakouské Dyji, určeného pro ruské amožná ijiné nepřátelské státní příslušníky zdržující senaúzemí Rakousko-Uherska. Jiřího bratr Prokop, vté době student práv, byl převezen dověznice vPlzni-Borech. Statečně sezaněho postavil Vilémův bratr Ladislav, jinak okresní soudce vKostelci nad Černými lesy. Prokop tak žil během války sjeho rodinou; každý den sevšak musel hlásit načetnické stanici avolně semohl pohybovat jen do15km odměsta! Podle svědectví rodiny někdy vroce 1915 otci Vilémovi navelitelství tábora oznámili, žebude vyměněn zarakouského univerzitního profesora. Transakce proběhla veVídni, zapomoci Červeného kříže. Tam sesním mohla nacelé odpoledne urodinného přítele, básníka J. S. Machara, vidět manželka idesetiletý Jirka. Maminka dostala hned vroce 1914 zobchodní akademie výpověď a po celou dobu války byla odkázána navýdělek zasoukromé hodiny ananevelkou mzdu dcery Adrieny, řečené Aďky, která se po gymnáziu nesměla zapsat nauniverzitu apracovala jako úřednice, či spíše pokladní vateliéru jedné textilní výtvarnice. Šikana zestrany státních úřadů sestupňovala seznámostí legionářských aktivit otce, který nejrůznějším způsobem zpravoval rodinu očinech svých idalších „bratří“.

„Pro mne válka znamená, žeseto valí,“ vzpomínal Voskovec. „Bylo to něco úplně nového, co rozvrátilo svět okolo mě. Okamžitě vypukly velké změny. Otec zmizel zmého života. Taky bratr zmizel zmého života, ačkoliv

Jiřina Pinkasová – Wachsmannová– Voskovcová a Vilém –Vasilij – Václav Wachsmann – Vaksman – Voskovec coby manželé. Byli to moc hezcí lidé.

Jiří Voskovec kolem patnáctého roku věku na sázavských loukách. Namístech mládí, kam serodiče uchýlili po návratu z Ruska.

ztoho jsem měl radost, protože mě jenom trápil aotravoval. Teď jsem byl jediný mužský, sesvou sestrou amatkou. Mužský? Malinký chlapeček, žejo. Ale cítil jsem seurčitým způsobem důležitý. Zkrátka rodinný rozvrat. Matka sevtěchto dobách chovala báječně. Odté chvíle semnou začala zacházet jako sdospělým člověkem. Začala semnou jednat sotevřeností apožadovala ode mě odpovědnost.“

Poskočme nachvíli včase adostaňme sezakonec 2. světové války. Voskovcovic rodina, zdrcená odchodem paní Jiřiny 20. ledna 1939, tři týdny poJiřího emigraci, ismrtí otce Viléma dne 24. dubna 1945, sedozvěděla, žepři řešení rozvodu sprvní ženou Madelaine Mainovou vyhledal Voskovec vUSA pomoc psychoanalytičky. Ata mu vštěpila myšlenku, nepochybně poupřímné zpovědi ovztazích knejbližším členům rodiny odútlého věku, žesestal pro matku vlastně nechtěným dítětem. Odtud prý měly pocházet jeho vnitřní problémy. Ale to zacházíme dopříliš intimních podrobností. Třicet let nato oní přece Jiří mluvil svelkou úctou. Budoucí klaun nesměl studovat, tak ho maminka dala doučení ktruhlářské ﬁrmě naKampě. To nemělo dlouhého trvání. Prý učení moc nedal. Mistr vněm spíš než „syna nepřítele státu“ viděl „mladého pána“, který sedě naponku bavil osazenstvo fantastickými příběhy. Paní Jiřina pak vymohla, ženavštěvoval gymnázium vKřemencově ulici. Sledoval vyučování, ale nesměl být známkován. „Takže mě samozřejmě všichni kluci nenáviděli. Já chodil doškoly anic semi nemohlo stát. Říkali mi vyžraný Vaksman. Já byl tenkrát tlustý. Takový obtloustlý cvalík. Aoni říkali: ‚No jo, Vaksman, ty prase, dobytku!‘ Ale měli mě přitom rádi, protože semnou byla sranda. Ajá jim říkal: ‚No to víte, já jsem lepší než vy. Já nemusím být zkoušenej. Já všechno vím avšechno znám.‘ To bylo krásné, ale trvalo to jenom rok…“

Dodejme, žeonu legendární Křemencárnu navštěvovali spolu sWerichem třeba Miloš Nedbal, Adolf Hoﬀmeister či Jiřího bratranec Alois Wachsmann, budoucí malíř, scénograf aarchitekt.

Zápis Voskovcových přednášek na Filozoﬁcké fakultě Univerzity Karlovy zroku 1929. Úplně stejný jako přítele Wericha: mimo jiné profesoři Tille a Zich.

Dijonský student Jiří Voskovec vroce 1922 sneteří Adrienou Borovičkovou, s kterou ho pojilo velké přátelství. Asníž si psal po celou dobu amerického exilu. Bylo mu sedmnáct.

Všichni spolupracovníci Osvobozeného divadla. Navíc Voskovec tvrdil, žesWerichem začali „pořádně přátelit“, ažkdyž vypukla republika. Jisté však je, žeksobě našli cestu dva vyděděnci. Jan byl oproti němu „regulérní student“, nicméně téměř nakonci studia mu bylo uděleno „concilium abeundi“– rada odejíti – úředním jazykem nebyl žádán kpostupu dodalšího ročníku, kvůli scénám skantory. Což byl vté době jistý způsob vyloučení zestudia nasvětských icírkevních školách.

„On byl drzý. Celý život říkal lidem všecko doočí,“ charakterizoval pradávný zážitek Voskovec.

Wericha neměl rád jeden profesor, který prosadil, žemu byla snížena známka zmravů. Takový prohřešek měl důsledky zcela ekonomického rázu apro syna muže „odloučeného“ odženy zvlášť. „Byl jsem osvobozen odplacení školného, protože můj tatínek prokázal, ženemá dostatečné příjmy. Ktomu bylo třeba míti velmi dobré mravy. Mravy pouze dobré nestačily. A to mi způsobil tenhle Quasimodo svým zápisem dotřídní knihy, žejsem nechtěl prozradit, žeto byl Vršťala, co mi podrazil nohu. Co mu bylo dotoho? Mimoto Vršťala byl můj kamarád. Ale on ne,“ hájil se po letech Werich. Konﬂiktů přibylo. Vseptimě snad hrozily reparáty zmatematiky, deskriptivní geometrie ačeštiny, ale spomocí rozumných profesorů dopadly poprázdninovém učení dobře. „Žák Werich prokázal, žedvouměsíčnííí pííílííí lze

Obálka knihy Rozhovory sVoskovcem, které s ním od srpna 1973 dokvětna 1974 vedl student torontské univerzity Michal Schonberg. Vyšla vroce 1995.

Zpráva Reálného gymnasia vKřemencově ulici svýřezem třídy I. E., kam chodili už kamarádi Wachsmann a Werich.

EB927261

Voskovec + Werich

Znali druhého líp, než každý sám sebe

Setkání dvou osamocených kluků

Jiřího příběh