SLOVANSKÉ POHÁDKY
NA VŠEDNÍ DEN I NA SVÁTKY
Upravily a ilustrovaly: Dve TereziA p.Kučera
„HADÍ KORUNA“ (Z CHORVATSKA)
upraveno podle stejnojmenné pověsti Karla Jaromíra Erbena
Vjednévesnicižilajednavdovavchudoběasvoumaloudcerušku mělapřisobě.
Atadceruškakaždéránoksnídanimiskusmlékemměla, aleženasnídanisdcerkouchodíhad,tomatkanevěděla.
Takspolusnídali,takspolujedli,akdyžmiskaprázdnábyla, dceruškamatkupoprosila: „Maminko,prosím,ještěbychsi miskumlékadala, „Sísa“minicnenechala.“
Jakáto„sísa“matkanevěděla, alevždyckyještětrochumlékaprodceruškuměla.
Dlouhýchsedmlettakhadsděvčátkemsnídal,ažvsedmémroce dívcepovídal: „Kdyžsemnoupůjdeš,každoudírouprojdeš! Kudypůjdujá,projdemeobadva.
Ažpřijdemekemnědomů,budouseptát,cochcešzaodměnu.
Tysipřejjenkorunu!Takorunajekouzelná,splnívšechnapřání tvá.“
Kdyžpřišloděvčedodomuhadova,starýhadpovídá:
„Acobysráda,kdyžsesmistaralaoméhohada?Jakoubyschtěla odměnu?“
„Rádabychzlatoukorunu!“
„Okorunumnenežádej,něcojinéhosipřej!“
Aledívkanicjinéhonechtěla,pořádjenomkorunurádabyměla.
Starýhadjítedytukorunudalazapéčiohadapoděkoval.
Když pak dívka přišla domů, ve skříni snadno našla místo pro korunu.
Nachvilkusezamyslelaavduchupřánívyslovila:
„Kéžbychtuskříňplnoušatůměla,obléklasito,cobychchtěla!“
Jensiněcopomyslela,vždyckymělato,cochtěla.
Korunusiksoběvzalaadoobilíjidala.
Nachvílisezamyslela,potompřánívyslovila:
„Kéžbychmělavelkouspoustuobilí,abyunáslidéhladynebyli!“
Aanisenenadála,velikánskáhromadaobilípřednístála.
Alejednou,kdyžobilídopytlůnabírala,sobilímikorunudomlýna poslala.
Užnikdyvícesvoukorununespatřilaasnadprotosvédobrésrdce neztratila.
Vemlýnějimlynářtakynespatřil,asispadladovody,kdevzalji vodnívír.
Možná zas kbílému hadu do skály vplula. Možná, že celý svět obeplula.
„O ZLÉ MACEŠE“ (Z JIŽNÍ RUSI)
upraveno podle stejnojmenné pohádky Karla Jaromíra Erbena
Žilijednoujedenmužajednaženaspolu.Každýznichmělsvoji dceru.Atenmužměltakykravičku.
Macechanevlastnídceřiúkoldala,abykravičkunapastvuvyhnala. Kravičkasetáže:„Proč,panenko,pláčeš?“
„Jakpaknemámplakat,kdyžmámplnýkuželpředivaspřádat?“
„Užvícneplakejapředivomidopravéhouchadej!“
Děvčetoudělalo,pakzlevéhouchakrávěkuželvytáhloaspředeno mělo.
Macechavlastnídceřipravila,abytukrávunapastvutakyvyhnala.
Děvčekrávunapastvuhnaloanapolizavolalo:„Strakyavrányke mněpoleťteapěknoupřízimiupřeďte!“
Navečerdívkazaskrávudomůhnalaamatkasejíptala:„Jakpakto šlo,dceruško?“
„Strakyavránypřiletělyapředivomivzaly.“
Tehdyřeklamacechamuži:„Zabijtukrávu,nosínámsmůlu!“
Kdyžpotomtohomužedcerkatukrávunapastvuhnala,žalostně proniplakala.
Krávajíuklidnilaapravila:„Ažmězabíjí,poprosaťtistřevadají. Akdyžtastřevavřecevypereš,dvějablíčkavnichnajdeš.Zasadíšje dozeměavyrostouznichjabloně.“
Potomtukravičkuzabilianevlastnídcercedalistřevazní.
Dívka snimi křece šla, a když je vyprala, dvě jablíčka vyndala.
Jednobylozlatéadruhéstříbrné.
Macešinadceratospatřilaarychleknípřiskočila.Aledívkahodila jablíčkamezikopřivy,anatommístěhneddvějabloněvyrostly.
Jednajabloňmělajablíčkastříbrná,tadruházlatáapodjabloněmi vytrysklačistástudánka.
Bohatýpántudyjeladěvčatůmpověděl:„Kdomijablíčkozjabloně utrhne a zčistéstudánky vodu nabere, tomu dám polovici svého
panstvíaoženímsesní.“
Tu macešina dcera přiskočila,utrhnout jablíčko chtěla,alejabloň jablíčkadovýšky vyzdvihla.Ze studánky nabrat vodu chtěla, ale pramenneviděla.
Nevlastnídceravodunabrala,jablíčkoutrhlaapánovipodala.
Pánsetomupotěšilapravil:„Ještědnessvatbuvystrojímastebouse ožením!“
Potomsetenpánstouhodnoudívkouvzaliaděťátkoměli.
Macechaalekouzlaznala,protožetovědmabyla.
Nevlastnídceruvkozuproměnila adořekyjivyhnala,abysetam utopila.
Svoudceruvnocinajejímístotajněuložila.
Děťátkoalenespaloapomaminceplakalo.
Aslužebníktohopánařeklčasnězrána: „Můjpane,nemeškejtea děťátkomidejte.Naprocházkusnímpůjduakonejšithobudu.“
Pánpravil:„Jdisním.“
Služebník to děťátko křecevzal ana kozu zavolal: „Kozo,kozo, přijďbrzo!Tvůjsynmáhlad,nenechsepřemlouvat!“
Kozatozaslechlaařekla:„Uřekyteďpřebývám,synáčkovinajíst dám! Písek oči zavaluje, třtina nožky podřezuje, bystrá voda zadržuje.“
Potomkozapřiběhla,kůžizesebestrhlaadítěsiksoběvzala.Když dítě kojila, přežalostně plakala. Děťátko se napilo a hned plakat přestalo.
Pakhoženavrátilasluhoviaodběhlapryčvpodoběkozy.
Aopětsedruhéhodnestalo,žedítěhladyplakalo.
Sluha dítě křece vzal a na kozu zavolal. Všechno bylo jako den předtímadítěpotomspalodvacetčtyřihodin.
Apán se služebníka ptal: „Jakpak to, že vždycky po procházce děťátkouždálnepláče?“
Služebníkbylrádazačalpovídat,jaksepánovaženakozoustalaado řekysedostala.
Takšlinynívšichnispolu,služebníkipán,sdítětemnaprocházku.
Když služebník apán křece přišli, na kozu tam zavolali: „Kozo, kozo,přijďbrzo!Tvůjsynmáhlad,nenechsepřemlouvat!“
Kozajaktozaslechla,řekla:„Uřekyteďpřebývám,synáčkovinajíst dám! Písek oči zavaluje, třtina nožky podřezuje, bystrá voda zadržuje.“
Potomknimpřiběhla,kůžizesebestrhla,děťátkosiksoběvzalaa velmipřitomplakala.
„Děťátkomoje,naposledysevidíme.Dalekoodtudmusím,kdetvůj pláčneuslyším!Macechamidozajista,dnesvevoděsmrtpřichystá.“
Aletenpánsvéženěkozíkůživzaladoohnějidal.Srstzapraštělaa kůžeseztratila.
Potom ten pán přikryl pláštěm svoji ženu a společně šli všichni domů.
Atydvě,copiklekuly,tendenvřecezahynuly.
„POPELKA“ (Z BULHARSKA)
upraveno podle stejnojmenné pohádky Karla Jaromíra Erbena
Jednousedívkykolemjámysešly,předlyaspoluřečivedly.
Tu knim přišel stařec, co bílé vousy měl a dívkám pověděl: „Děvčata,kdyžkolemtéjámypředete,pozorsidejte,abydonivaše vřetenonespadlo,jinaksevašematkastanekrávou.“
Jaktopověděl,takzmizel.
Dívkysetéjehořečidivily,okolojámysistouplyadoníhleděly.
Náhleténejhezčíznichspadlovřetenodostudny.Navečer,když přišladomů,spatřilapředvratynějakoukrávu,svoumatku.Honilaji potomsostatnímdobytkemnapastvu.
Po nějakém čase si otec vzaljednu vdovu a vyženil sní druhou dceru.
Macecha vždy příčinu hledala, aby nevlastní dceru týrala. Ani nedovolila,abysedívkaumyla,učesalaapřevlékla.
Jednou jí plnou torbu koudele dala a přikázala: „Jestli koudel nespředeš,naklubkonenavinešavečerdomůpřijdeš,bitabudeš!“
Ubohéděvčekolemdobytkachodilo,pracovalo,comohlo,akdyž potom po poledni bylo a děvče vidělo, že koudele vtorbě skoro
neubylo, tak se strachy rozplakalo. Její matka, ta kráva, ji plakat uvidělaahnedjípomocnabízela:
„Játipomocimohu,koudeldoústvezmuažvýkatjibudu.Nitse potáhnenaméucho,tyjipakvezmianavíjejnaklubkoavečer budehotovo.“
Ajakkrávařekla,takdcerkaudělala.Macechasedivilaadruhýden jíještěkoudelpřidala.
Třetíhodnejímacechaještěvícpředivadalaasvoudceruposlala, abypozordávala.Tasezanípřiloudila,akdyžviděla,coajak,šla svématcežalovat.
Mužposlechlmacechuaslíbil,žezabijekrávu.
Kdyžděvčekrávuhnalo,žalostněplakalo.
Krávadcerkutěšilaapravila:„Neplakejaposlouchej!Zméhomasa jístnebudeš,alekostiseberešazastavenímzakopeš,akdyžněco potřebovatbudeš,namůjhrobpřijdešapomocvždyckynajdeš!“
Dívkavšeudělala,jakjíkrávaporadila.Masonejedlaakostitajně zakopala.
Maruška,taksetahodnádceruškajmenovala,aleponěvadžpotom všechny práce ve stavení zastávala a uohniště vpopelu sedávala, macechajiPopelkounazvala.
Jednouvneděli,kdyžmacechasesvoudceroudokostelašla,plnou nádobuprosapozemirozházelaaPopelceporučila: „Jestlitoprosonebudepřebránoakoběduvšenachystánonežse zkostelavrátím,nechoďminaočinebotěusmrtím!“
Děvčeplakaloanaříkalo:„Všechnoudělám,oběhám,zametu,alejak jáubohátolikprosapřeberu!“
Vtomsivzpomněla,cojíkrávapředsmrtípověděla.Šlakehrobu, skříňvidíotevřenou,plnoubohatýchšatů,advabíléholoubkyna víku.
HoloubcisečepýřiliakPopelcepromluvili:„Maruško,šatysivezmi, oblečseadokostela jdi,myzatebetoprosopřeberemeaoběd připravíme.“
Popelkasedokrásnýchhedvábnýchšatůobléklaašla.Vkostelese všichnijejíkrásediviliamladýcarevičmezinimi.Pobohoslužbách
Popelka tajně zkostela ven vyklouzla a ke hrobu běžela, šaty do skřínězavřelaatasehnedztratila.Domazatímbyloprosopřebráno avšenaobědpřichystáno.
Druhouneděli,kdyžmacechadokostelaodcházela,ještěvíceprosa pozemirozházelaazasePopelceporučila,abyjesebralaanaoběd všechystala.
Když macecha sdcerou odešla, Popelka na hrob šla a zase dva holoubky a skříň otevřenou viděla. Do šatů zčistého stříbra se obléklaadokostela šla.Všichniseještěvícedivilia carevičzní nemohlspustitočí.Pobohoslužbáchzkostelakehrobuproklouzlaa šatytamschovala.
Třetí neděli macecha třikrát tolik prosa po zemi rozsypala a zas Popelceporučila,abyprosopřebralaaobědpřichystala.Kdyžodešla, Popelkasenahroběsvématkydošatůzryzíhozlatapřevléklaado kostelatakéšla.Kdyžjicarevičuviděl,pobohoslužběsnímluvit chtěl,abyvěděl,kdežijeajaksejmenuje.
Popelkazasutekla,alenežsedavemliduprotlačila,střevíčekztratila. Domasepřevléknoutnestihla,kytlisipřesšatypřehodila,střevíček podkytlischovalaanaohništěseposadila.
Zatímmacechasdceroudomůpřišlaakdyžviděla,žejevšechno hotovo,šlasekobědupřevléknout.
Zatím carevič ztracený střevíček vzal a od stavení do stavení putoval. Každému děvčeti střevíček zkoušel, aby dívku, kterou spatřilvkostele,našel,aležádnédívcestřevíčekneseděl.Konečně takydostavení,kdežilaPopelka,přišel.
MacecharychlePopelkupodkorytoskrylaasvoudcerukcareviči přistrčila.Aletakéjístřevíčeknepasoval,protosecarevičvyptával, zdatunemajíještějináděvčataamacechapravila,žejejídceraje zděvčatjediná.
Tuvšakkohoutnakorytěkřídlyzamávalazakokrhal:„Kykyryký, hezkéjeděvčátkopodkoryty!“
Macechakřičela:„Ženatebezavolámorla!“
Carevičtoslyšelakekorytupřišel.Akdyžhozvedl,děvčepodním nalezl,tokterévkostelebylo,išatystejněpěknémělo,jennajedné nozestřevíčekchyběl,abyltoprávěten,kterýusebecarevičměl.
Kdyžstřevíčekdívcepodával,orukujipožádal,abysijihnedvtom kostelezaženuvzal,amacechunakonecprojejízlésrdcepotrestal.
„RYBÁŘŮV SYN“ (ZE
SLOVINSKA)
upraveno podle stejnojmenné pohádky Karla Jaromíra Erbena
KdysidávnonaDunajijedenpánarybářžili.
Jednourybářrybylovilaanijednuneulovil.
Připlul kněmu divný pán a povídal: „Když mi to, očem nevíš přislíbíš,ještědnesdostatekrybnalovíš.“
„Očem nevím, že to mám, snadno to postrádám,“ rybář mu dal tímtoslibanalovilspousturyb.
Kdyžšťastnědomůdorazil,velicesepodivil.
Domasejehoženaveliceraduje,žezanedlouhosynáčkamítbude.
Atakétakbylo,brzyserybářidítěnarodilo.
Několikletsrybářemsynekbylapotomsevčernéškolevyučil.
Všechno,cobyloacobudevěděl,atátovijednohodnepověděl: „Otče,užječas,abychomšli,musímesplnitdávnýslib!„
Připlulaloďka,kdyžpřišlikDunaji,apánvzelenémoblekunaní.
Syndoloďkyvstoupil,pánloďkuodstrčil.
Loďkasepotopilasnimi,rybářjezarmoucenaplnýviny.
Mezitímsynpovodějdeadozakletéhoměstapřijde.
Vešeldozámkuatamvjednémístnostibylvelikýstůl.
Svícenaněmrozžalapakchvíličekal.
Sotvasepůlnocblíží,dveřmiseobrovskýhadplíží.
Najednousepostavíaopolíbenípoprosí.
„Odstupodemne,ďáble,nemáškemněmocižádné!“
Ajakhadvešel,taktakyodešel.
Vesnusemládencidruhýdenzdá,ževelkéhohadapolíbitmá.
Akdyžsepůlnocblíží,ještěvětšíhadsedveřmiplíží.Dvěhlavyhadí kprosběsepostaví:„Prosímtě,polibmne!“
Mládenecsebálahadaodehnal:„Odstupodemne,ďáble,nemáške mněmocižádné!“
Třetíhodnesemuzdá,ževelkéhohadapolíbitmá.
„Dobřebysbylučinil,kdybyshadapolíbil!“
Opůlnoci se připlazil had tříhlavý a proti mládenci se postavil.
Velikýbylastrašlivý,alemládenechopolíbil.
Vtomokamženípředmládencempannastojí.
Panna vhadazakletá, velkou radost máa svého otce,pana krále, zavolá.
Když otec smatkou přišli, mládence chválili: „Za svoji odvahu, jakouchcešodměnu?Dámtisvékrálovstvíisvoudceru,budeš-liji chtítzaodměnu!“
Mládencevšakrmoutilopomyšlení,ževzámkujehootecamatka není.
„Já se uvásdobřemám,ale otec můj se rmoutí dál. Myslí si,že vpekle jsem a už ani živý nejsem. Chci jen říci svému otci na
Dunaji,žejsemšťastnýažejsemzdravý.“
Pravilamukrásnápanna:„Rádabychtiněcodarovala.Jenkdybyses potomvrátilkemně,dámtiprstentétozemě.Alenikomuprsten ukázatnesmíš,jinakhoztratíšavícužměnespatříš!“
Otecimatkasevelmiradovali,žesvéhosynazaszdravéhopřivítali.
Alejejichpándvědcerymělajednuznichzaslíbitmládencichtěl.
Když se pak mládenec stěmi dcerami procházel, na svůj slib
zapomnělavšechnojimotomprstenupověděl.
Atydcerysipomyslely:„Kdybychomtenprstenměly,potomby snámimládeneczůstalajednuznássizamanželkuvzal.“
Atakmutenprstenzrukyvzalyamládenceuspaly.
Pětletunichzůstal,paksedosvětavydal,dopodzemníhoměsta, kdebylajehonevěsta.
Šelašel,ažlesempozděvečerdostavenívešel.
Vestavenížádnéhomuženeníaženamupovídala:„Rádabychti noclehupopřála.Alemojibratřimilí,přijdoudomůkaždouchvíli. Protožejsouzloději,oživottěpřipraví.“
„Nicseženonestarejavínomipřichystej.Počkámnatvébratry,až sedomůvrátí.“
Opůlnocibratřidoraziliacotudělá,sehoptali.
„Semtamposvětěchodím,protožemusím.“
„Kteréhojsirodu?Ajaktiříkají?“
Jménojejichbratrajimpověděl,protožeojehoztrátěvěděl.
„Tyjsipotombratrnášasnámisedosvětavydáš!“
Pakzlodějskéřemeslovychvalovali.
„Acojstednesdostali?“
„Dostalijsmetohodnesmnoho–střevíce,plášťaklobouk.Kdoty střevíceobuje,zapůlhodinydvěstěmilujde.Kdotenplášťpřes sebepřehodí,nikdohonespatří.Kdotenkloboukhodípředsebe, každáhorasemuotevře.“
Mládenecsedovolil,abytytřivěcisámnasobězkusil.Apotomdo střevícůskočil,ažsezemězatřásla,anajednouvestavenínebyl.
NejprvešelkeSluncitam,covychází,jestlineví,kdesejehonevěsta nachází.Sluncepovšechzemíchsvítíanacestudopodzemního městamuposvítí.
„Neznámmezihoramivúzkýchskulináchcestu,toLunatiporadí, kdemášhledatsvojinevěstu.“
Mládenec šel tam, coMěsíc vychází, zeptat se, kde se podzemní městonachází.
„Nevím,mezihorynikdynepřijdu,zeptejsealeVětru.Tenvšemi skulinamiproletujeajistětipoví,kdetvánevěstabude.“
Amládenecšeltam,kdeVítrvychází,zeptatse,kdesepodzemní městonachází.
„Jakpakbychtonevěděl?“amládencipověděl:„Nasvatbutamzítra půjduadozámkufoukatbudu,abysvatebčanůmpřílišhorkonebylo anasvatběsejimlíbilo.Královakrásnádcerasetamvdáváabudeto velikásláva. “
Přede dnem šli, až kohromným skalám přišli. Vítr se proletěl skulinou,alemládeneczůstalpředskálou.Oskáluhodilkloboukem, skálaseotevřelaaonšeldálzaVětrem.
KránubylivpodzemnímměstěaVítršelnasvatbufoukatnevěstě.
Mezitímmládenecvkostelečekal,kdeknězoddávatzačal.Vtomsi mládenecplášťpřessebepřehodilaknihusvatebnízrukoukněze shodil.Zbožnáknihanazemupadlaanevěstahříchvyznala.
„Jáslíbilasvémuženichovipravému,žesedmletpočkámnaněhoa nevezmusižádného.“
Aknězotázalsejí,kohobymělaraději.
„Svéhoztracenéhomilého,covysvobodilmnezezakletízlého!“
Mládenecsezaradovalaplášťzesebesundal. Pannahohnedpoznalaavroucněhoobjala.
Brzynatosvatbabylaadlouhoseslavila.
Játamtakybyla,vínozřešetapila.Dalimichlebazesklenicepíta lopatoupohřbetěměchtělibít.
„SNĚHURKA“ (Z VELIKÉ R
USI)
upraveno podle stejnojmenné pohádky Karla Jaromíra Erbena přidán úvod a závěr
Otec Mráz a paní Zima v zimě mnoho práce mají, proto na zem svoje děti posílají. Ve sněhu se narodí, lidem, co je objeví, bolest v srdci vyléčí.
Jednou vzimě jeden sedlák starý se ženou se zokna podívali. Žádnýchdětíneměli,aprotosermoutili.Dětivenkuradujíseave
sněhukoulujíse.
Abyrozveselilženusedlákstarý,zesněhusidítěstaví.Zesněhusi děťátkoslepí,kdyžjimPánbůhnedalživéděti.Ktělíčkuručičkya nožičky přilepili a na krk hlavičku posadili. „Pomáhej Pánbůh!“ kolemjdoucípovídal.„Cožpaktoděláte?“sezvědavěptal.
„Inu,jakvidíš!“řeklmupárstarý.„Sněhurku,jsmesiudělali.“
Potomnosíčekabradičkupřidělali,dvadůlkyproočinachystali. Sotvaže děťátko pusinku mělo, zdálo se, jakoby dýchat chtělo.
Hlavičkou radostně kroutilo, jakoby najednou ožilo. Zamrkala modrá očička, rukama zatřepe holčička. Nožičky do vzduchu vykopne,zrovnajakoděťátkoskutečné.
„Ach,mužimůjmilovaný,Pánbůhnámděťátkonadělil!“
ŽenazačalaobjímatSněhurku,jakoskořápkazvajíčkaseznísníh sloupl.
„Ach,mojeSněhurkodrahá!“zvolalaženastará.
Ne po dnech, ale po hodinách Sněhurka rostla, až vpřekrásné děvčátkovyrostla.
DívkyzevsisiseSněhurkouhrály,písnězpívaly,hryvymýšlely,a všemuSněhurkunaučily,jaktosamyuměly.Sedlákiselkamělizní radostpřevelikouaPánubohuděkovali,žemohoubýtseSněhurkou.
Jako sníh byla celá běloučká, pomněnková měla očka, až po pás vláskyruséměla,jenžádnéhoruměncevtvářineměla.Jakobyvní aniživékrvenebylo.Aleibeztohobylatakkrásná,atakdobrotivá, kevšempřívětivá,ažsrdcenadníplesalo.
„TakpřecenámPánbůhradostdarovalkestáří!“říkávalaženasvému muži.„Ačpředlouhýčasuplynul,můjzármutekpřecejenpominul!“ Natoříkávalstarý:„Pánbůhbuďpochválený!Netrvánasvětěradost věčně,anizármutekneníbezkonce.“
Kdyžslunéčkonanebizačalohřátanalukáchsetrávazačalazelenat, zimabylaminulostí.Zašveholilskřivánekvpovětří.Dívkypodvsí vprůvoduchodilyaojarupísničkyzpívaly: „Vesnokrásná,načemjsipřišla,načemjsipřijela?“
AleSněhurkanějakposmutněla.
Starásejíptala:„Jsi-lisnadchuravá?Cotije,dítěmé?“
Sněhurkanato:„Nicminení,matičko!“
Když roztál sníh poslední, sady ilouky rozkvetly, zrána ptactvo zpívaloanabožímsvětěsevšeckorozveselilo.Sněhurkapotomještě smutnějšíbylaapředsluníčkemsedostínuskryla.Děvčátkůmzevsi sevyhýbalaaužsisniminehrávala.
Jenzasoumrakuveselejšíbývala,ajenkdyžpršelo,zaseseusmála.
Akdyžjednoupřišlabouřka akroupypovšudevsi zůstaly,měla ztoho takovou radost, jakoby to byly perly. Ale když pak opět
sluncevysvitloakroupyrozhřálo,Sněhurkatolikplakalazanimi, jakobysevesvýchslzáchchtělarozplynoutsnimi.
Jaropominulo,ažpřišeldenJanasvatého.Dívkyzevsisesbíhalya naveselídohájepospíchaly.
„PusťsnámiSněhurku!“prosilystařenku.
AčkolisestaráoSněhurkutolikbála,nakonecjipřecesnimidoháje poslala.
„Jenom prosím, děvčátka milá, dejte pozor, aby se mi vháji neztratila.“
„Dáme,dáme!“aběželysnídoháje.
Tam sobě věnečky vily a Sněhurka byla pořád snimi. Akdyž sluníčkozapadlo,nasbíralyroštídrobného.Hranicizněhopostavily a tu potom zapálily. Apak jedna za druhou vřadě jako husy za sebou.Každámánahlavěsvůjvěnečekzkvítí,Sněhurkasevzáři ohnětřpytí.
„Dívej se, jak kohni poběžíme! Neboj se, společně oheň přeskočíme!“
Píseňdívkyzpívalyapřesohýnekskákaly.
Vtomněcovzaduzasípaloapřežalostnězavzdychalo:„Ach!“
Uleknutím jedna na druhou hleděly a zpozorovaly, že Sněhurka meziniminení.
„Snadsenámschovala,snadutekladomů,“řeklyarozběhlysejí hledatkestromům.
Houkaly,volaly—alenajítjínemohly.
Potomběželydovsi alenebyloSněhurkyanivevsi.
Hledalyjídruhýden,třetíičtvrtý,ažprohledalyhájcelý.
Kamseztratila,kudychodila?Snadjiodvleklodravézvíře,odnesl loupežnýpták,historekbyloažknevířeavyprávělysevšelijak…
PopravděSněhurkazadružkamiběžela,přesoheňskočilaaanise nenadála,vzneslasevzhůrujakolehkápára.Vtenounkýobláčekse
svinulaadovýsostipodnebeskéletěla.
V oblačných horách otec Mráz a paní Zima si se svými dětmi hráli a na
Sněhurku už čekali. Sněhové pusinky pro ni nazdobili a ledový dort rampouchy ozdobili.
A stařeček a stařenka v zimě mají okénka jako nádherný pohádkový svět a děti k nim chodí poslouchat, co budou vyprávět. A ty bělavé namrzlé kytičky, vypráví Sněhurčin příběh celičký.
„VODNÍK“ (ZE SLOVINSKA)
pověst od Karla Jaromíra Erbena
minimální úprava původního textu v rámci srozumitelnosti
MeziPustýmhrademaVidovcempopravémbřehuřekySávyje dalekýširokýbukovýles,apolevémbřehuRadolskéaMošenské pole.
Vedle toho bukoví přebýval vSávě vodník. Byl veliké postavy a chytalrádnamošenskýchniváchženské.HlubokovSávěbylojeho skleněnéstavení.
Jednou unesl do toho stavení malé hezké pastýřské děvče. Když děvčevyrostlo,stalosejehoženou.Vodníkověženěseveskleněném stavenístýskalo,vedneivnociplakalaavzpomínalanasvérodiče. Vodníkseknínechovalnijakzle,aledomůjinechtělnikdypustit. Když žena zametala světnici, poručil jí, aby metla smetí zdola nahoru.Nahořesetosmetívždyckyproměnilovezlato.Atakměli vtom stavení vždy hojnost zlata a stříbra. Vodníkova žena několikrát nabrala něco ztoho do koše a poslala stím vodníka krodičůmdomů.
Pokaždé mu přikázala, aby na cestě neodpočíval: „Budeš-li odpočívat,poznámtoahnedbuduvolat.“ Jednou,kdyžpeklachléb,poslalahozasedomůskošem.Zatímvšak udělalazeslámysvoupodobu,postavilajipředpecasamasivlezla do koše. Tentokrát se vodníkovi zdál koš velmi těžký a chtěl si odpočinout.
Alevtomuslyšelhlassvéženy:„Všakjátěvidím!Všakjátěvidím!“
Ataksvouženupřinesldomůasložiltam,jakojindyzlatoastříbro. Potomsevrátilzasedosvéhoskleněnéhostaveníaptásepostavy upece,je-lichlébupečený.Postavaaleneodpovídala,atuvodník viděl,jakhoženaošidila.
„VLČICE“ (Z CHORVATSKA)
pověst od Karla Jaromíra Erbena
minimální úprava původního textu v rámci srozumitelnosti
Byljedenzakletýmlýnavtommlýněnemohlnikdožít,protože tamvždyckypřicházelanějakávlčice.
Jednoupřišeldotohomlýnanějakývojáknanocleh.Udělalsive světnicioheňašelpotomnapůdu,kdevyvrtalnebozezemvestropě díruadívalsedolůdosvětnice.
Tupřišlavlčiceahledalapomlýně,kdebyconašlakjídlu.
Akdyžnicnenašla,přišlakohniařekla:„Kůžedolů!“
Natoseotřáslaakůžezníspadla.Paktukůživzalaapověsilajina hřebík,aztévlčicesestaladívka.Tadívkašlakohniatamusnula.
Tehdytenvojáksešelzpůdydolů,vzalkůžiapevnějipřibilna mlýnskékolo.
Potom vešel do mlýna ktomu děvčeti a vykřikl: „Dobré jitro, panenko!Jakje?“
Dívkazačalavolat:„Kůženamě!Kůženamě!Kůženamě!“
Alekůžedolůnemohla,protožebylapřibita.
Tidvasepakvzaliamělispoludvěděti.
