D ě v č átka a kluci, také se Vám n ě kdy stává, že
se n ě co nezda ř í? A č ím více se snažíte to napravit, tím více to zamotáte č i popletete? A jste z toho potom sklí č ení, nebo dokonce smutní?
Nebu ď te! Vždy ť taková nešikovnost potká č as od č asu každého z nás.
Budu Vám vypráv ě t. Vypráv ě t pohádky z kočičího pelíšku. Z pelíšku, ze kterého na sv ě t vykoukl malý chundelatý kocourek. Ale nebyl to jen tak oby č ejný kocourek! Byl to kocourek ze všech kocourk ů nejpopleten ě jší. A kdyby jenom z kocourk ů ! Byl to tak veliký popleta popletený, že takového v celém širém sv ě t ě nebylo! Nev ěř íte? Inu, posu ď te sami…
JAK TO VŠECHNO ZAČALO...
Na okraji malé vísky, už ani nevím, jak se jmenovala, stál statek. Z jedné strany ležela sousední stavení, z druhé louka, za kterou se rozprostíral hluboký les. Bylo to krásné a malebné místo. Každé jen trochu citlivé duši zaplesalo srdé č ko p ř i pohledu na v lét ě sluncem zalitou travinu. Vzduchem se vznášela nenapodobitelná lehká v ů n ě lu č ních kv ě t ů mísící se se silnou v ů ní kv ětin p ě stovaných na zahrádce. V zim ě zas byl celý ten klidný kraj zahalen do sn ě hové pe ř iny, bílé a č is ť ounké, kde zkoumavým pohled ů m neunikla velká spousta stop nejr ů zn ě jších domácích i divokých zví ř at. Stejn ě tak krásn ě zde bylo zjara, kdy se celá p ř íroda probouzela z hlubokého zimního spánku. I na podzim, kdy se jednotlivé pestré barvy pomalu opadávajícího listí strom ů p ř edhán ě ly, která zazá ř í víc.
Na tom statku žili lidé. P ě stovali všemožné plodiny, kv ě tiny, ke ř e a stromy.
Také chovali spoustu zví ř at. A tak se stalo, že v chlév ě , v koutku za sudem, který byl plný suchého chleba na přikrmování domácích zví ř at, ležel prout ě ný ko č i č í pelíšek. V n ě m bydlela velice vzd ě laná paní Ko č ka, které pro její moudrost a dobrotu ř íkali všichni obyvatelé statku M ň audáma. Když se jí pak zjara narodila malá ko ť átka, stala se z M ň audámy M ň aumáma. Ko č i č í pelíšek byl najednou plný holých a slepých jedlíků, o které se Mňaumáma s láskou pečlivě starala. A tak ko ť átka rostla jako z vody.
Brzy otev ř ela svá vykulená o č ka. Když už jim nesta č ilo koukat na sv ě t jen z bezpe č í pelíšku, za č ala se pomalu stav ě t na své nožky a vydávat se na krátké výpravy. No co vám budu, d ě ti, povídat, to bylo legrace! Každou chvíli „bum“ a „plác“ a „kotrmelec“, ko ť átka se válela po zemi víc, než toho nachodila na vratkých nožkách.
M ň aumáma m ě la plné packy práce. Vždy ť
t ě ch malých roš ť ák ů bylo celkem p ě t! T ř i ko č i č ky a dva kocourci. Jedna chundelatá kouli č ka jako druhá. Až na jednu, ta byla mnohem, mnohem menší než ostatní. Byl to mali č ký kocourek. A snad práv ě proto, aby ho maminka nep ř ehlédla, m ň oukal ze všech koťátek nejvíc. Není proto divu, že ho M ň aumáma pojmenovala M ň ourek.
MYŠILOV
Ale co to? A ť se dívám, jak se dívám, ko č i č í pelíšek je prázdný!
„Pšššt, p ř ikr č te se, č íhejte a hop!“ To M ň aumáma na louce u č í svá ko ť ata lovit myšky. Nedivte se, d ě ti, každá správná ko č ka i kocour musí um ě t chytat myši. To je bez debat!
„Tak, mr ň ouskové, a te ď to zkusíte vy.“
Ko ť átka poslechla svou maminku a jedno po druhém se p ř ikr č ilo, č íhalo, sko č ilo a… ulovilo myšku. Potom p ř išel na ř adu poslední, nejmenší kocourek. P ř ikr č il se, č íhal a hop! Tu se všechny jeho sest ř i č ky i bráška rozesmáli, až se za chlupatá b ř íška popadali. „M ň ourku, M ň ourku, ty jsi to zase vym ň oukl!“ povzdechla M ň aumáma.
Popletený M ň ourek v ů bec netušil, č emu se všichni tolik sm ě jí. „Jsem p ř eci velký lovec jako ostatní!“ Až po chvíli si všiml,
