Arthur Schnitzler, Theodor Storm
Milostné příběhy
Liebesgeschichten
ARTHUR SCHNITZLER, THEODOR STORM
Computer Press, a.s., 2011. Vydání první.
Překlad a jazykový komentář: Jana Navrátilová
Odborná korektura: Hana Kraftová
Jazyková korektura: Marcela Rábová
Ilustrace: Anastasia Stročková
Vnitřní úprava: Irena Rozvoralová
Sazba: Irena Rozvoralová
Obálka: Martin Sodomka
Odpovědná redaktorka: Kateřina Hošková
Komentář na zadní straně obálky: Kateřina Hošková
Technická spolupráce: Irena Rozvoralová
Technický redaktor: Jiří Matoušek
Produkce: Petr Baláš
CD nahráno: Studio 22
Německý hlas: Florian Tilzer Hudba: Darina Žurková
Computer Press, a. s., Holandská 3, 639 00 Brno
Objednávky knih: http://knihy.cpress.cz distribuce@cpress.cz tel.: 800 555 513
ISBN 978-80-251-3613-3
Prodejní kód: KEJ309 Vydalo nakladatelství Computer Press, a. s., jako svou 4145. publikaci.
© Computer Press, a.s. Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být kopírována a rozmnožována za účelem rozšiřování v jakékoli formě či jakýmkoli způsobem bez písemného souhlasu vydavatele.
Slovo úvodem
Mi lí čtenář i,
v souč asné době rychlé a stále rychlejší komu ni k ace, bleskových a vyčerpávajících informací a překot ného život ního tempa, vám nabí zíme možnost se na chvíli zastav it, za myslet se, snad se i zasnít nad dáv nými, a le stále živými pří běhy o rů zných podobách lásky a nechat se okou zl it krásou vytří beného jaz yk a.
Čtyř i pří běhy o lásce si přečtete v orig inále a souběžně i v českém překladu. Řada fa kt ických a gra mat ických poznámek v textu i v jaz ykových koutcích vám umožní osvěžit si vlast ní zna lost i a pomůže se orientovat v něk terých složitějších nebo sta rších tva rech.
Pomocí otá zek u jed notlivých povídek si ověříte, zda jste všemu správ ně porozuměl i. Ostat ně ná zor, který najdete v řešení, se může lišit od va šeho vlast ního.
Slov ník na konci k nížky obsa huje méně známá, případ ně v souč asném jaz yce méně používaná slova.
Přejeme vám hod ně příjemně strávených chv i l nad pří běhy, které jsou ve své podstatě nestárnoucí!
Die Frau des Weisen
Arthur Schnitzler
Die Frau des Weisen
Arthur Schnitzler
I.
Hier werde ich lange bleiben. Ü ber diesem Orte zw ischen Meer und Wa ld liegt eine schwermütige Langeweile, die mir wohltut. Alles ist still und unbewegt. Nur die weißen Wolken treiben langsam; aber der Wind streicht so hoch über Wellen und Wipfel hin, dass das Meer und die Bäume nicht rauschen. Hier ist tiefe Einsamkeit, denn man fühlt sie immer; auch wenn man unter den v ielen Leuten ist, im Hotel, auf der Promenade. Die Kurkapelle spielt meist melancholische schwedische und dänische Lieder, aber auch ihre lustigen Stücke klingen müd und gedämpft. Wenn die Musikanten fertig sind, steigen sie schweigend über die Stufen aus dem Kiosk herab und verschw inden mit ihren Instrumenten langsam und traurig in den Alleen.
Ich liege unter den Buchen. Ich höre na he Schritte von Menschen, die über den Wa ldweg kommen; aber ich kann sie nicht sehen, denn ich rühre mich nicht und
meine Augen tauchen in die Höhe. Ich höre auch das helle Lachen von Kindern, aber die große Stille um mich trinkt a lles Geräusch rasch auf. Wenn ich die Augen schließe und gleich w ieder öffne, so erwache ich w ie aus einer langen Nacht. So entgleite ich mir selbst und verschwebe w ie ein Stück Natur in die große Ruhe um mich.
Mit der schönen Ruhe ist es aus. Alles scheint mit einem Ma le verä ndert. Die Melod ien der Kapelle klingen sehr hei ß u nd lust ig; d ie Leute, d ie an einem vorbeigehen, reden v iel; d ie Kinder lachen u nd schreien. Soga r das liebe Meer, das so schweigend schien, schlägt nachts lärmend an das Ufer. Das Leben ist w ieder laut für mich geworden✴ .
Nie wa r ich so leicht vom Hause abgereist; ich hatte nichts Unvollendetes zurückgelassen. Ich hatte mein Doktorat gemacht; eine kü nstlerische Illusion, d ie mich meine Jugend hindurch begleitet, hatte ich endgült ig begraben, u nd Fräulein Jenny wa r d ie Gatt in eines Uhrmachers geworden✴ . So hatte ich das seltene Glück gehabt, eine Reise anzutreten, ohne eine Gel iebte zu Hause zu lassen u nd ohne eine Illusion mit zu nehmen✴✴ .
✴ … das Leben ist wieder laut geworden… sie war die Gattin eines Uhrmachers geworden… Sloveso werden má, vedle svého vlastního významu (stát se), mnoho dalších funkcí, např. ve spojení s přídavným jménem vyjadřuje změnu stavu.
Moudrý manžel
Arthur Schnitzler
I.
Tady zůstanu dlouho Nad tímto místem mezi mořem a lesem se v znáší z vlášt ní z ádumčivá nuda, která na mě bla hodárně působí. Všech no je t iché a bez pohybu. Jen bílá obla k a poma lu ply nou; a le vítr se žene ta k vysoko nad vl na mi a vrcholky stromů, že moře ani stromy nešumí. Je tu hluboká sa mota, neboť ji cítíš stále; i když jsi mezi l idmi, v hotelu, na promenádě. Lá zeňská k apela hraje většinou melanchol ické švédské a dá nské písně, a le i jejich veselé kousky znějí u naveně a tlumeně. Když hudebníci skončí, mlčky sestoupí po schůdcích z pód ia a zmizí se svými instrumenty poma lu a smut ně v a lejích.
Ležím pod buky. Slyším kroky l idí, př ichá zejících po lesní stezce; a le nemohu je v idět, protože se nehýbám a oči ma se nořím do vysokého nebe Slyším ta ké jasný smích dětí, a le vel i ké t icho kolem mne rychle pohltí k a ždý z vu k . Když zavřu oči a hned nato je zase otevřu, probou zím se ja ko po dlouhé noci. Ta k se odpoutám sám od sebe a ja ko kousek přírody sply nu s vel i kým kl idem kolem.
S nádherným klidem je konec. Najed nou se všechno zdá jiné. Melod ie k apely náhle zní velmi vroucně a vesele; kolemjdoucí lidé živě hovoří; dět i se smějí a kř ičí. Dokonce mi lé moře, které se zdálo být ta k t iché, hřmot ně bije celou noc o břeh. Život pro mě dosta l opět z vuk .
Ni kdy se mi z domova necestova lo ta k lehce; nenecha l jsem za sebou nic nedokončeného. Uděla l jsem doktorát; uměleckou i lu zi, která mě prová zí celým mládím, jsem s konečnou plat ností pochova l a slečna Jenny se sta la ženou jed noho hod ináře. Ta k jsem měl z vlášt ní štěstí, že jsem mohl odcestovat ani ž bych doma zanecha l milou, a ani ž bych s sebou bra l něja kou i lu zi. ✴✴ … ich hatte Glück gehabt, eine Reise anzutreten, ohne etwas zu Hause zu lassen, ohne eine Illusion mitzunehmen… Závislý infinitiv klademe po vazbách s podstatnými nebo přídavnými jmény. Infinitivní vazbou s ohne zu můžeme krátit vedlejší věty se spojkou ohne dass, v případě, že v hlavní i vedlejší větě je stejný podmět.
In der Empfi ndu ng eines abgeschlossenen Lebensabschnittes hatte ich mich sicher u nd wohl gefühlt. Und nu n ist a lles w ieder aus; – denn Frau Fr ieder i ke ist da.
Spät abends auf meiner Terasse; ich hab ’ ein Licht auf meinen Tisch gestellt u nd schreibe. Es ist d ie Zeit, über a lles ins kla re zu kommen. Ich zeichne mir das
Gespräch auf, das erste mit i hr nach sieben Ja hren, das erste nach jener Stu nde …
Es wa r a m Strand, um d ie Mittagszeit. Ich sa ß auf einer Ban k . Zuwei len g ingen
Leute an mir vorüber. Eine Frau mit einem kleinen Ju ngen stand auf der L andu ngsbrücke, zu weit, a ls dass ich d ie Gesichtszüge hätte ausnehmen können✴ . Endl ich verließ sie d ie Brücke u nd k a m mir i mmer näher. Sie führte den Knaben an der
Hand. Nu n sa h ich, dass sie ju ng u nd schlan k wa r. Das Gesicht k a m mir bek annt vor. Sie wa r noch zehn Schr itte von mir; da erhob ich mich rasch u nd g ing i hr entgegen. Sie hatte gelächelt, u nd ich wusste, wer sie wa r.
„Ja, ich bin es“, sagte sie u nd reichte mir d ie Hand
„Ich habe sie gleich erk annt“, sagte ich.
„Ich hoffe, dass ist nicht zu schwer gewesen“, erw iderte sie. „Und Sie haben sich eigentlich auch ga r nicht verä ndert “
„Sieben Ja hre…“ sagte ich.
Sie nickte. „Sieben Ja hre.“ …
Wir schw iegen beide. Sie war sehr schön. Jetzt glitt ein Lächeln über ihr Gesicht, sie wandte sich zu dem Jungen, den sie noch immer an der Hand hielt, und sagte: „Gib dem Herrn die Hand.“ Der K leine reichte sie mir, schaute mich aber dabei nicht an.
„Das ist mein Sohn“, sagte sie Es war ein hübscher brauner Junge mit hellen Augen.
„Es ist doch schön, dass man einander w ieder begeg net i m Leben“, begann sie, „ich hätte nicht gedacht …“
„Es ist auch sonderba r“, sagte ich.
„Wa rum?“ fragte sie, indem sie mir lächel nd u nd das erste Ma l ganz voll in d ie Augen sa h. „Es ist Sommer … a lle Leute reisen, nicht wa hr?“
Jet zt lag mir d ie Frage nach i hrem Mann auf den Lippen; aber ich vermochte es nicht, sie auszusprechen.✴✴
✴ … als dass ich die Gesichtszüge hätte ausnehmen können…
Ve vedlejší větě účinkového souvětí užíváme pro děj odehrávající se v minulosti konjunktiv plusquamperfekta. V tomto případě jde o konj. plqpf. slovesa können (ich hätte gekonnt), ale vzhledem k infinitivu slovesa ausnehmen dochází k asimilaci obou tvarů na konci věty. Zároveň je zde také porušen větný rámec – určitý tvar slovesa (hätte) není na konci.
S pocitem u zavřené život ní k apitoly jsem se cít i l jistě a dobře. A teď je zase všechno pryč; – neboť paní Fr ieder i k a je tu.
Později večer na mé terase; postav i l jsem si na stůl světlo a píši. Je č as si ve všem udělat jasno. Z azna menávám si ten rozhovor s ní, prv ní po sedmi letech, prv ní po oné hod ině…
Bylo to na pláži, v poled ne. Seděl jsem na lav ičce. Chvílemi kolem mne prochá zel i l idé. Na př istávacím můstku stála něja ká žena s ma lým chlapcem, příliš da leko, abych byl mohl rozeznat rysy jejího obl ičeje. Konečně opust i la můstek a př ichá zela blíž. Chlapce vedla za ruku. Teď jsem v iděl, že byla mladá a štíhlá. Obl ičej mi př ipada l známý. Byla ještě deset kroků ode mne; tu jsem se rychle z vedl a šel jí vstříc. Usmála se a já jsem věděl, kdo to je.
„A no, jsem to já,“ řekla a poda la mi ruku
„Hned jsem vás pozna l,“ řekl jsem.
„Doufám, že to nebylo příliš těžké,“ odvět i la. „A vy jste se vlast ně ta ké vůbec ne-
změni l “
„Sedm let…“ řekl jsem.
Př i kývla. „Sedm let…“
Oba jsme mlčel i. Byla velmi krásná . Teď po jejím obl ičeji přelétl úsměv, skloni la se k chlapci, kterého stále ještě držela za ruku a řekla: „Podej pá nov i ru ku.“ Ma lý mi ji poda l, a le nepodíva l se př itom na mě.
„To je můj sy n,“ řekla. Byl to hezký snědý hoch se světlýma oči ma.
„Je to přece pěk né, že se v ž ivotě znovu setkáváme,“ zač a la , „nebyla bych si pomy slela…“
„Je to ta ké pod iv né,“ řekl jsem.
„Proč?“ zepta la se, když se mi s úsměvem poprvé napl no podíva la do očí. „Je léto … všichni l idé cestují, ne?“
Teď jsem měl na jaz yku otá zku na jejího muže; a le nedoká za l jsem ji vyslov it.
✴✴… ich vermochte es nicht, sie auszusprechen…
Infinitiv je závislý také na většině sloves (zde: vermögen). Prostý infinitiv klademe pouze po slovesech způsobových a malé skupině dalších.
„Wie lange werden Sie hier bleiben?“ fragte ich.
„Vierzehn Tage. Dann treffe ich mit meinem Manne in Koppen hagen zusa mmen. “
Ich sa h sie mit einem raschen Blick an; der i hre antwortete u nbefangen: ‚Wu ndert d ich das v ielleicht?‘
Ich fühlte mich u nsicher, u nruhig beina he. Wie etwas Unbegrei fl iches erschien es mir plöt zl ich, dass man Dinge so völlig vergessen k ann. Denn nu n merkte ich erst: an jene Stu nde vor sieben Ja hren hatte ich seit lange so wenig gedacht, a ls wä re sie nie erlebt worden✴ .
„Sie werden mir aber v iel erz ählen müssen“, begann sie aufs neue, „sehr, sehr v iel. Gew iss sind Sie schon lange Doktor?“
„Nicht so lange – seit einem Monat. “
„Sie haben aber noch i mmer Ihr Kindergesicht“, sagte sie. „Ihr Schnurrba rt sieht aus, a ls wenn er aufgeklebt wäre. “
Vom Hotel her, überlaut, tönte d ie Glocke, d ie zum Essen r ief.
„Ad ieu“, sagte sie jet zt, a ls hätte sie nur da rauf gewa rtet✴✴.
„Können w ir nicht zusa mmen gehen?“ fragte ich.
„Ich speise mit dem Buben✴✴✴auf meinem Zi mmer, ich bin nicht gern u nter so v ielen Menschen. “
„Wann sehen w ir u ns w ieder?“
Sie w ies lächelnd mit den Augen auf d ie kleine Strandpromenade „Hier muss man einander doch i mmer begeg nen“, sagte sie – u nd a ls sie merkte, dass ich von i hrer
A ntwort u nangenehm berührt wa r, set zte sie hinzu: „Besonders, wenn man Lust dazu hat. – Auf Wiedersehen. “
Sie reichte mir d ie Hand, u nd ohne sich noch einma l umzusehen, entfernte sie sich.
✴ … die Stunde wäre nie erlebt worden…
Jde o konjunktiv plusquamperfekta trpného rodu. V tomto případě je možné větu vyjádřit např.: … ich hätte die Stunde nie erlebt – nebyl bych tu hodinu nikdy zažil. Trpný rod se ale v němčině užívá častěji.
✴✴… sie hätte nur darauf gewartet…
Příklad konjunktivu plusquamperfekta; plusquamperfektum se užívá pro vyjádření děje, který se odehrál před jiným minulým dějem.
✴✴✴… mit dem Buben… der Bub – v Rakousku a na jihu Německa užívaný tvar: hoch, chlapec, kluk
„Ja k dlouho tu zůstanete?“ zepta l jsem se.
„Čtrnáct d ní. Pa k se sejdeme v Kodani s man želem. “
Rychle jsem se na ni podíva l; její pohled a le bez rozpa ků odpovída l: ‚Divíš se snad?‘
Cít i l jsem se nejistý, téměř neklid ný. Náhle mi př ipadlo ja ko něco nepochopitelného, že člověk může některé věci ta k úpl ně zapomenout. Neboť teď jsem si teprve uvědomi l: na onu hod inu před sedmi lety jsem po celou dobu ta k málo myslel, ja ko bych ji ni kdy neza ži l.
„Budete mi muset a le mnoho vyprávět,“ zač a la nanovo, „velmi, velmi mnoho. Jistě jste už dlouho doktorem?“
„Ne ta k dlouho – jeden měsíc. “
„Máte a le pořád svůj dětský obl ičej,“ řekla. „Váš k nír vypadá, ja ko by byl na lepený. “
Od hotelu se hlasitě oz va l z von, z voucí k jídlu.
„Sbohem,“ řekla, ja ko by byla ček a la jen na to.
„Nemůžeme jít společně?“ zepta l jsem se.
„Jím s chlapcem na pokoji, nejsem ráda mezi toli k a l idmi.“
„Kdy se uv idíme?“
Uká za la s úsměvem oči ma na ma lou promenádu „Tady se musíme přece potkávat pořád,“ řekla – a když si vši mla, že se mě její odpověď nepříjemně dotkla, doda la:
„obz vlášť, když má člověk chuť . – Na shledanou. “
Poda la mi ruku a ani ž se ještě jed nou ohlédla, v zdál i la se.
II.
Ich bin den ganzen Nachmittag u nd den ganzen Abend auf der Promenade hin u nd her gegangen, u nd sie ist nicht gekommen. Am Ende ist sie w ieder fort? Ich dürfte eigentlich nicht da rüber stau nen.
Ein Tag ist vergangen, ohne dass ich sie gesehen. Den ganzen Vormittag hat es gereg net, u nd außer mir wa r fast niemand auf der Promenade. Nachmittag ließ der
Regen nach, u nd ich machte einen langen Spaziergang auf der Stra ße lä ngs des Meeres. Es wa r trüb u nd schwül
Auf dem Wege habe ich an nichts anderes den ken können a ls an jene Zeit. Alles habe ich deutl ich w ieder vor mir gesehen.
Das freundliche Haus, in dem ich gewohnt habe, und das Gärtchen mit den grünlackierten Stühlen und Tischen. Und die kleine Stadt mit ihren stillen weißen Straßen.
Und d ie fernen, i m Nebel verschw i mmenden Hügel. Und über a ll dem lag ein Stück blassblauer Hi mmel, der so dazu gehörte, a ls wenn er auf der ganzen Welt nur dort so blass u nd blau gewesen wäre. Auch d ie Menschen von da ma ls sa h ich a lle w ieder; meine Mitschüler, meine Lehrer, auch Fr ieder i kens Mann. Ich sa h i hn anders, a ls er mir in jenem let zten Augenbl ick erschienen wa r; – ich sa h i hn mit dem mi lden, etwas müden Ausdruck i m Gesicht, w ie er nach der Schule auf der Stra ße an u ns Knaben freu ndl ich grüßend vorüberzuschreiten pflegte✴, u nd w ie er bei Tische z w ischen Fr ieder i ke u nd mir, meist schweigend gesessen; ich sa h i hn, w ie ich i hn oft von meinem Fenster aus erbl ickt hatte: i m Ga rten vor dem grü n lack ierten Tisch, d ie Arbeiten von u ns Schülern korr ig ierend. Und ich erinnerte mich, w ie Frieder i ke in den Ga rten gekommen✴✴ , i hm den Nachmittagsk a ffee gebracht✴✴ u nd dabei zu meinem Fenster hinaufgeschaut✴✴, lächel nd, mit einem Blicke, den ich da ma ls nicht verstanden✴✴ … bis zu jener let zten Stu nde. – Jet zt wei ß ich auch, dass ich mich oft an a ll das erinnert habe. Aber nicht w ie an etwas Lebend iges, sondern w ie an ein Bi ld, das st i ll u nd friedlich an einer Wand zu Hause hä ngt
✴… grüßend pflegte er vorüberzuschreiten…
Sloveso pflegen spolu s infinitivem s zu vyjadřuje opakování děje, např. er pflegte zu gehen – chodíval
✴✴… wie Friederike in den Garten gekommen… Kaff ee gebracht… hinaufgeschaut, mit einem Blicke, den ich damals nicht verstanden…
Jistě jste si všimli, že u tvarů perfekta nejsou pomocná slovesa. Setkáme se s tím v textu ještě víckrát. Jde o určitou volnost uměleckého stylu, která dodává vyprávění charakteristický nádech.
II.
Chod i l jsem celé odpoled ne a celý večer po promenádě sem a ta m, a nepř išla. Na konec je už zase pryč? Vlast ně jsem se tomu nemohl d iv it.
Uply nul den, ani ž jsem ji v iděl. Celé dopoled ne pršelo a mi mo mne skoro ni kdo na promenádě nebyl. Odpoled ne déšť usta l a já jsem si vyšel na dlouhou prochá zku
po si l nici podél moře. Bylo pošmour no a dusno.
Po cestě jsem nemohl myslet na nic jiného, než na tu dobu. Všech no jsem zase před sebou zřetel ně v iděl.
Ten přívět ivý dům, ve kterém jsem bydlel, a za hrádku se zeleně na la kovanými židlemi a stoly. A ma lé město s jeho t ichými bílými ul icemi.
A v zdálené, v ml ze se rozplývající kopce. A nad tím vším ležel kus bleděmodrého nebe, které k tomu ta k patř i lo, ja ko by bylo býva lo na celém světě jen ta m ta k bledé a modré. Ta ké všechny lid i z té doby jsem opět v iděl; své spolužáky, své učitele, ta ké Fr ieder ičina muže. Viděl jsem ho jina k, než se mi jev i l v oné posled ní chvíl i; – v iděl jsem ho s mírným, trochu u naveným výrazem v obl ičeji, ja k po škole na ulici chodíva l kolem nás chlapců, přívět ivě pozdravuje, ja k většinou mlčky sedáva l u stolu mezi mnou a Fr ieder i kou; v iděl jsem ho, ja k jsem ho č astokrát spatř i l z ok na: na zahradě u zeleně la kovaného stolu opravovat práce nás žáků. A v zpomí na l jsem, ja k Fr ieder i k a př ichá zela na za hradu, př inášela mu odpoled ní kávu a př itom usmívajíc se, podíva la se na horu do mého ok na pohledem, kterému jsem ten krát nerozuměl … a ž do oné posled ní hod iny. – Ny ní už ta ké vím, že jsem na to všechno č asto v zpomí na l. Ale ne ja ko na něco živoucího, nýbrž ja ko na obraz , který t iše a pokojně v isí doma na stěně.
Wir sind heute a m Strand nebeneinander gesessen u nd haben miteinander gesprochen w ie Fremde. Und wenn ich’s überlege, was durfte ich anderes erwa rten? Dass sie mir bei u nserer Begeg nu ng so freu ndl ich entgegengekommen, wa r offenba r nur in der Ü ber raschu ng begrü ndet; v ielleicht auch in dem frohen Gefühl, an einem fremden Orte einen a lten Bek annten w iederzufi nden.
Nun aber hat sie Zeit gehabt, sich an a lles zu erinnern, w ie ich. Ich kann es ja gar nicht ermessen, was sie um meinetw illen hat erdulden müssen✴, und was sie v ielleicht noch heute leiden muss. Dass sie mit ihm zusammengeblieben ist, seh’ ich wohl; und dass sie sich w ieder versöhnt haben, dafür ist der v ierjährige Junge ein lebendiges Zeugnis; aber man kann sich versöhnen, ohne zu verzeihen, und man kann verzeihen, ohne zu vergessen. – Ich sollte fort, es wäre besser für uns beide.
III.
Als ich heute frühmorgens an mein Fenster trat u nd auf d ie große Terasse hinu nterbl ickte, sa h ich Fr ieder i ke mit i hrem Buben an einem der Tische sit zen; sie wa ren d ie ersten Frühstück sgäste. Ihr Tisch wa r gerade u nter meinem Fenster, u nd ich r ief i hr einen guten Morgen zu Sie schaute auf
„So früh schon wach?“sagte sie. „Wollen Sie nicht zu u ns kommen?“
In der nächsten Minute sa ß ich an i hrem Tisch. Es wa r ein wu nderba rer Morgen, kühl u nd sonnig Wir plauderten w ieder über so g leichgült ige Dinge a ls das let ztema l, u nd doch wa r a lles anders. Hinter u nseren Worten glühte d ie Er inneru ng. Wir g ingen in den Wa ld. Da fi ng sie an, von sich zu sprechen u nd von i hrem Hei m.
„Bei u ns ist a lles noch gerade so w ie da ma ls“, sagte sie, „nur u nser Ga rten ist schöner geworden; mein Mann verwendet jet zt v iel Sorgfa lt auf i hn, seit w ir den Buben haben. Im nächsten Ja hr bekommen w ir soga r ein Glashaus. Sie plauderte weiter. „Seit z wei Ja hren g ibt es ein Theater bei u ns, den ganzen Winter bis Pa lmsonntag✴✴ w ird gespielt. Ich gehe z wei- drei ma l in der Woche hinein, meistens mit meiner Mutter, der macht es großes Verg nügen. “
„Ich auch Theater!“ r ief der K leine, den Fr ieder i ke an der Hand führte.
✴… was sie hat erdulden müssen…
Příklad porušení větného rámce. Dochází k němu v případě, že ve vedlejší větě je vazba dvou infinitivů (významového a způsobového slovesa). Pak je pomocné sloveso před nimi.
Seděli jsme d nes na pláži vedle sebe a hovoř i l i spolu ja ko cizinci. A když o tom přemýšlím, co jiného jsem mohl očekávat? Že se ke m ně př i našem setká ní chova la ta k přátelsky, je zřejmě možné odůvod nit překvapením; snad ta ké radost ným pocitem, že v cizím místě potk a la sta rého známého.
Teď a le měla čas si na všechno v zpomenout, ja ko já . Nemohu vůbec posoud it, co třebas musela snášet a co snad musí trpět ještě d nes. Že zůsta la s ním, to v idím ja ko dobré; a že se opět smíř i l i, toho je živoucím svědectvím čtyřletý chlapec; a le je možné se smíř it a neodpust it a je možné odpust it, a le nezapomenout. – Měl bych odejít, bylo by to lepší pro nás oba.
III.
Když jsem d nes časně rá no př istoupi l k ok nu a podíva l se dolů na velkou terasu, uv iděl jsem Fr ieder i ku s jejím chlapcem sedět u jed noho stolu; byli prv ní hosté u snídaně.
Jejich stůl byl přímo pod mým ok nem, zavola l jsem na ni a popřál dobré rá no. Podíva la se na horu
„Ta k brz y u ž v zhůru?“ řekla. „Nechcete př ijít za námi?“
V příští minutě jsem seděl u jejich stolu. Bylo překrásné rá no, chlad né a slu nečné.
Povída l i jsme si zase o sa mých bez vý zna mných věcech, ja ko minule, a přece bylo všech no jina k . V pozadí našich slov planula v zpomí n k a. Šl i jsme do lesa. Tu zač a la mluv it o sobě, o svém domově.
„U nás je všechno stejné ja ko ten krát,“ řekla, „jen naše za hrada je krásnější; můj man žel o ni velmi pečuje od té doby, co máme chlapce. Příští rok budeme mít dokonce skleník . “
Povída la dál. „Už dva roky je u nás d ivadlo, hraje se celou zi mu, a ž do Květ né neděle. Chodím ta m dva krát, tř i krát týd ně, většinou s matkou, tu to velmi těší. “
„Já ta ky d ivadlo!“ vola l ma lý, jehož Fr ieder i k a vedla za ruku.
✴✴ Palmsonntag – Květná neděle, poslední neděle před Velikonocemi