HEDA KAUFMANNOVÁ LISTY Z RODINNÉ KRONIKY
HEDA KAUFMANNOVÁ
LISTY Z RODINNÉ
KRONIKY
L I S T Y
Z R O D I N N É K R O N I K Y
H e d a K a u f m a n n o v á
Triáda
Tato publik ace byla v ydána za lask avé fi nanční podpor y Nadace Židovského muzea v Praze a Nadace Židovské obce v Praze
© Nak ladatelst v í Tr iáda, 2011
Photog raphy © Peter Župník, 2011
ISBN tištěné k nihy 978-80 -87256 -47-3
ISBN verze PDF 978-80 -87256 -9 0 -9
Když si dědeček a babičk a Freundov ic dali v y psat z matr ik rodok men, nemohli tušit pranic o Palackého louži. Rodok men měl dok ázat – a dok azuje, že Elisabeth Edle von L ämel, provdaná Herzová, zak ladatelk a jakési nadace pro chudé př íbuzné, byla spř ízněna jak s Josefem, tak s Florou Freundov ých. Byla Josefovou tetou a Floř inou pratetou. Viz rodok men. A tato Elisabeth Ed le von L ä mel, provda ná Herzová, je spojovacím článkem, přes rod baronů Villani a r y tíř ů L ank ischů, k oné pomyslné louži a ještě i dalším znamenit ý m loužím, z nichž se napila Freundov ic – a tedy i moje – pomyslná k ráva. Viz rodok men. Nemohla jsem to tak y tušit, když jsem v y plňovala k ádrov ý dotazník, protože člověk se obrací dozadu tepr ve ve stá ř í. No, k ádrovák by se byl podiv il. Proč ten zájem dědečk a a babičk y o nadaci pro chudé př íbuzné? Odpověď je nasnadě. Josef byl k amenick ý mistr. K romě dílny, řemeslné zr učnosti, kaštanového plnovousu ( podobně Heinrichu Heinovi), suchého humor u občas v yšlehujícího jisk rami sark asmu ( podobně Heinr ichu Heinov i), měl ještě tichou, jemnou, pracov itou a nev ýbojnou ženu, čt yř i děti a věčný dales1 . Nejspíš proto, že jak koli řemeslně zdatný, neměl buň k y podnik atelské a obchodní a také ne k apitál, jímž vládla konkurence – např ík lad velk á k amenick á fir ma rodiny R adnitzů; ti shrábli velké zak ázk y na honosné hrobk y souvěreck ých mag nátů – v iz Kubintzk i a jiní na strašnickém hřbitově. Ř ada jednoduchých obelisků z čer né žuly, nejv ýš zdobených bílou kararskou vázou, jež jsou vzadu podepsány
1 [nedostatek p eněz, p eněžní tíseň (z hebrejštiny)]
jménem Josef Freund a patrně dosud stojí v alejích strašnického hřbitova za Olšany, to stačilo tak na v y tlouk ání k línu k línem. Mamink a v y právěla, že babičk a sobotu co sobotu těžce sháněla hotové peníze na v ý platu tovar yšů v dílně a závozníků. Často u zazobaných dvou dědečkov ých sester, Winter nitzk y a Eisnerk y. Posílala k nim stř ídavě své děti: „Kyst yhant Tante, mamink a dává pozdravovat a… jestli by…“ Tak že je jasné, že nějak á ok rouhlá suma z nadace Edle von L ämel by byla bodla; ze zachovaných lejster nev yčtu a z ústního podání nev ím, zda nadace nakonec pustila chlup.
Na dědečkov y mohov ité sestr y se ještě mlhavě pamatuji, zvlášť na jednu, která s c v ik rem ve zlaté obroučce v y padala jako zlomyslná sůva. Obě byly terčem ironizujícího imitačního kumštu maminčina i tet y Olg y. Patr ně to věčné k yst yhant Tante – se zabalený m prosíkem, často neúspěšný m, potřebovalo ještě ve věku dospělosti nějak ý ventil. Ten jednoho dne úplně prask l přetlakem; stalo se to hned po dědečkově pohřbu, že teta Olg a, jindy nerozhodná a opatr ná, t y dvě báby roztrhla jak hady a v ysy pala jim na hlav u jejich zazobanou zat v rzelost jak řeř avé uhlí. Mně, tehdy asi sedmileté, podstata věci ovšem unik ala; ale s dětsk y radostnou senzacechtivostí jsem v y rozuměla, že se tu ventilují staré k ř ivdy; instinktiv ně jsem rozkurážené tetě fandila dětsk ý m smyslem pro spravedlnost s pocitem v ítězné škodolibosti v ůči ustr nulý m bábám. Babičk a, tichá a nev ýbojná, na to zírala udiveně a zděšeně – bylať tu flag rantně por ušena odvěk á subordinace: úcta k starším a poníženost chudého před bohat ý m. Vzduch se patr ně pročistil, načež zlomyslné sův y odtáhly.
U babičk y ještě dlouho po dědečkově smr ti byla za almarou velik á r ýsovací prk na a prav ítk a. Odjak živa mne fascinovala, už pro pouhou zajímavou – by ť naiv ní – dedukci, že teda bělovlasý a bělovousý dědeček ještě zcela nedávno chodil do školy. Nemohla jsem tušit, že r ýsování patř í ke k amenickému řemeslu. O všem dědeček, chudink a, dáv no ner ýsoval a v poslední době nechodil v ůbec. Měl bolavou nohu, nejspíš bércov ý v řed. Seděl ve svém by tě v Tr uhlá řské ulici č. 23, v k řesle, s nohou nataženou na stoličce a stíral kdekoho ironick ý mi šlehy: své konkurent y, své
souvěrce; těm se v ysmíval pro jejich špatnou češtinu, ř ík aje posměšně po nich: „Her r Freund, ja budu bejt pšijít a potom budu šíct…“ Vysmíval se př itroublosti svého sy na Ott y ( jehož chabá inteligence nicméně úplně stačila na funkci oficiála c. k. státních drah); ironizoval sebe, svoji nemoc (skoro jako Heinr ich Heine, ovšem pouze prózou) a neušetř il občasný mi ironick ý mi poznámk ami ani pasiv ní babičku. Víc nev ím. Víc se nezachovalo. Totiž… kdepak se vzal bráchův suchý humor a ironie v jemnějším v ydání – nebylo to dědict v í z téhle strany?
Jestliže se dědeček posmíval mizer né češtině většiny tehdejších pražsk ých židů, neznamenalo to, že se považoval za Čecha. Také ne za Němce. Nejspíš ještě za žida, ale nebyl or todox ní ani nábožensk y horliv ý. Jistěže znal hebrejsk y, natolik, aby mohl tesat do k amene hebrejské nápisy. S babičkou mluv il německ y, děti posílal do německ ých škol, jak bylo tehdy z v ykem. Můj táta, v ychovaný na I. české reálce v Ječné ulici 2 k uvědomělému češst v í profesorem Petrem Mužákem3 a Janem Maly petrem4 , respektoval tuto rodinnou z v yk lost a pamatuji se, že s babičkou mluv íval německ y; ale s námi dětmi babičk a i dědeček jinak než česk y nepromluv ili, protože patr ně na oplátku respektovali tátov y v ýchov né zásady, jimiž i maminčinu původně kuchy ňskou češtinu v ycepoval do bez vadné hovorové a celkem i bezchybné spisov né úrov ně.
Byla-li tátova tolerance ochotna k jaz ykov ý m kompromisům z r y tířsk ých ohledů k maminčiný m rodič ům, nebyla k nim ochotna, když šlo o věc, jež pro něho měla zásadní osobní v ýznam: když si v roce 1893 bral maminku, chtěl mít oddavk y české. To bylo v tehdejší pražské židovské obci něco zřejmě neslýcha ného. Pra žsk ý Ober rabbiner-Stellver treter dr. Tander odmítl obř ad provést česk y. Snad ani česk y neuměl. Táta si
2 [První státní škola s českým vyučovacím jazykem, založená roku 1848, půvo dně sídlila v Panské ulici, nová budova v Ječné byla dokončena v ro ce 1875.]
3 [Petr Mužák (1821–1892) působil na reálce jako profesor kreslení, krasopisu a matematiky o d školního roku 1848/1849 do svého o dcho du do p enze 1884.]
4 [Někdy uváděn jako Malý Petr (1815–1899), vyučoval v Ječné tělesnou výchovu do roku 1888.]
ovšem postav il hlav u a př ivedl si rabína L eopolda orsche ze Slaného, kter ý snoubence oddal česk y. Zaplatit musel táta oběma. To mi v y právěla mamink a a dodala: oni K aufmanni mají t v rdé palice; a tak y t v rdé stolice. Věděla své. Na německém oddacím listu čtu: „(…) w ird hier mit bezeug t, dass Her r K aufmann K arl (…) mit der Jung frau Helena (…) am 18. Juni 1893 durch Sr. Ehr w ürden Her r n L eopold orsch, R abbiner in Schlan mittelst D eleg ation des Her r n Dr. Tander, Ober rabbiner-Stellver treter in Prag gesetzlich getraut worden ist (…).“5 Zbý vá dodat, že Karel Kaufmann, absolvent reálk y, znal trochu franštiny, což mu také bylo zapsáno do nějakého vojenského lejstra, jež v y plňoval k aprál či šikovatel Slovák, takto: chlop s trema rečma. Vy právěl táta.
Babičk a Freundová se tak y ráda pochlubila několik a francouzsk ý mi větami. Měla bratra světoběžník a a polyglota, Gustava Rösslera. V ci- össlera. sslera. zinecké leg ii se naučil ještě také arabsk y. Usadil se tr vale v Pa ř íži a byl srdcem Francouz. Účastník pr usko-francouzské válk y 1870, z duše nenáv iděl les sales boches 6 . Babičk a jej v Pa ř íži navštív ila v roce Světové v ýstav y 1889, zřejmě na jeho útrat y. R áda na to vzpomínala. Když se brácha jako medik chystal roku 1921 k „pa ř ížskému strejdov i “ a jeho dceř i L ině, dávala mu babičk a dobře míněné rady: aby nejedl nez v yk lá jídla, aby nesedal holou kůží na cizí k lozet y a tak podobně. Maminčina mladší sestra, teta Ida, se provdala do Vídně za redaktora Neue Freie Presse, Ma xe Fogese. Byla trochu šéng ajst7 a měla sk lony k spisování. Už v dlouhých dopisech svému snoubenci do Vídně se snažila zkušenému nov iná ř i předvést zcela pěk ná slohová c v ičení: „Umím už k rájet nudle! Umím už k rájet tenké nudle! Umím už k rájet docela tenké nudle! Umím už k rájet nejtenčí nudle!“ Kterážto věta vešla do slov níku rodinných idiomů. Ma x Foges měl moc rád Prahu; kdykoli
5 [„tímto se p otvrzuje, že pan Kaufmann Karel (…) s pannou Helenou (…) byli 18. června 1893 zákonně o ddáni ctěným panem Leop oldem orschem, rabínem ve Slaném, za přítomnosti pana dr. Tandera, zástup ce vrchního rabína v Praze“]
6 [ti hrozní skop čáci (z francouzštiny)]
7 [označení pro osoby s uměleckými sklony, kraso duch (z němčiny)]
př ijel, vedla jeho pr v ní cesta do petř ínské restaurace, kde v ydržel půl dne okouzleně zírat na Prahu – však je to jedna z nejk rásnějších v yhlídek. Měl zájem o českou kultur u, přek ládal i verše Vrchlického do němčiny.8 L ituji, že se mi ten svazeček ztratil za okupace, i tenoučk á k nížečk a jeho vlastních veršů. 9 A si bych jim teď v íc rozuměla nebo je i v íc k r itizovala – nev ím, zapomněla jsem úplně, jaké byly. Teta Ida pochytila během let hodně z nov iná řské zběhlosti v psaní k rátk ých článků
a fejetonů. Prager Tagblatt jí občas otisk l, zejména po Fogesově smr ti, nějak ý ten fejeton s pražskou tematikou. Po válce jsem našla bibliog ra- . na fickou zmínku o tetině článku o Ber tramce v k nize V. J. Sýkor y: F. X. Dušek. Autor tam ř ík á: „ Z velkého množst v í článků a fejetonů na téma Ber tramk a je třeba jmenovati alespoň t y, které buď př inesly nov ý mater iál, nebo alespoň v y nik ají zajímav ý m pojetím látk y: (…) Ida Foges: Die Ber tramk a in Prag ( Prager Tagblatt, 1920, č. 205).“10 Tak v ida. Př inesla teta Ida nov ý mater iál, nebo v y nik ala zajímav ý m pojetím látk y? Spíš to dr uhé. V šak si také na svém psaní do nov in dost zak ládala, a když jí redaktoř i Prager Tagblattu něco neotisk li, náramně na ně br učela. Na rozdíl od tolerantního Fogese se značný m kultur ním přehledem si teta také nesmír ně zak ládala na svém zakot vení v německé kultuře; jiná pro ni jako by neex istovala. To tenk rát ještě nevěděla, jak se jí němečtí kultur träg ř i odvděčí. Skončila v Treblince.11
8 [Max Foges (zemř. 1922) přeložil básně ze sbírky Pavučiny (Praha, J. Otto 1897), překlad vyšel s názvem D as Weib und der To d. Ein Versuch (Wien, Europäischer Verlag 1924) jako druhý svazek Fogesových spisů Nachgelassene Schri en.]
9 [Verše shrnul zřejmě p o autorově smrti Karl Hans Strobl do knihy Summa summarum. Ein buntes Leb ensbuch a vyšly jako první svazek Fogesových Nachgelassene Schri en (Wien, Europäischer Verlag 1923).]
10 Václav Jan Sýkora, František Xaver Dušek, Praha, SNKLHU 1958, s. 37–38. [Text s názvem Die Bertramka. Ein Mozart-Heiligtum in Prag vyšel v Prager Tagblatt 45, 1920, č. 205, 31. 8., s. 12.]
11 [Byla transp ortována 9. 7. 1942 do Terezína a o dtud 19. 10. 1942 do koncentračního táb ora Treblinka, kde zemřela.]
Její téměř pohrdav ý postoj ke všemu českému byl ještě umocněn, když po smrti Fogesově se ve zralém věku znov u provdala; vzala si – po jistém váhání – svého dáv ného ctitele, pražského advok áta Fr itze Gutfreunda, rov něž ovdovělého, a tak se v rátila v dvacát ých letech z Vídně do Prahy. Gutfreund, rodák ze Strakonic, byl náramný čechožrout. Židovského na něm nebylo pranic, tak byl prosák lý ger mánst v ím. V liv na to mělo jistě také jeho pr v ní manželst v í s dcerou luteránského ř íšskoněmeckého pastora. Zuř iv ý skopčák se tu jaksi v osobě Gutfreundově promíchal se studený m, suchý m, puntičk á řsk ý m pastorst v ím německého t y pu, jež si, mimo jiné, libovalo v zatuchle neměnném poř ádku a pov yšovalo jej na obř ad. Panečku, u Gutfreundů se stolovalo! My jsme doma nejedli zrov na z papír u od uzená ře, ale tolik šálků, podšálků, podpodšálků, mističek, podmističek, deček, poddeček, naddeček – co je moc, je moc. Ty dečk y a přesdečk y byly př íšer né a celý by t byl nasák lý stuchlý m pachem ctnostného blahoby tu, pomazaného shůr y. Gutfreund byl ovšem wag ner ián. Ne že by hudbě rozuměl. A le chodil se nadšeně nudit do německého divadla na Nibelungenring.12 Se mnou, kupodiv u, mluvil česk y, ale s tak bohorov nou blahosk lonností, že to bylo na fack y. Bráchu tato bohorov nost ponouk ala k mistr né imitaci za Gutfreundov ý mi zády. Jednou se spletl a jal se jej napodobovat v jeho př ítomnosti – ovšem r ychle se vzpamatoval a zahrál všechno do autu; byl to t y játr k popuk ání.
Co si myslil táta o Gutfreundov i, nev ím; patrně ani neměl moc př íležitosti jej brát z vlášť na vědomí; roku 1923, kdy se teta Ida za Gutfreunda provdala, byl táta už nemocen a rok nato zem řel.
Zato v ím přesně, co si myslil o manželu nejmladší maminčiny sestr y, tet y Olg y. Vzala si rov něž ovdovělého pražského advok áta, Emila Kersche, v jehož osobě se tentok rát snoubilo zbožné, téměř ortodoxní židovst v í se zuř iv ý m ger mánst v ím – snad ještě horší směs než Gutfreundova.
12 [V ro ce 1888 zahájilo činnost Nové německé divadlo jako reprezentativní scéna pro pražskou německou ob ec (dnes nese název Státní op era Praha); op era Richarda Wagnera Der Ring des Nib elungen (vznikala v letech 1848–1874) trvá šestnáct ho din.]
Táta charakter izoval Kersche jedním slovem: šmok. Tenk rát jsem nechápala proč; šmok je vlastně ter mín pro špinavého, podlézavého žurnalistu, a Kersch přece nebyl žur nalista. Myslím, že teď chápu. Kersch podlézal: svému Jehovov i, k routě zbožně očima, když př i k aždém futur u dodával „so G ott w ill “ ( jako ten rakousk ý středověk ý k níže Jasomirgott). A podlézal „velkému německému národu“ ( kter ý by jej byl zdr til, kdyby se byl Kersch dožil nacismu). Jeho dva sy nové z pr v ního manželst v í byli buršák y; rozumí se, že v buršenša u židovském, protože čistok rev ní němečtí kolegové netr pěli židy ve sv ých buršenša ech. Proto si pražští Němečkové židovského původu ut voř ili vlastní buršenša , aby také mohli mazat deku13 , sek at se šavlemi v menzuře14 , nosit cerev isk y15 a pronášet velkoněmecké řeči. Tento židovsk ý buršenšaft se jmenoval –hádejte – Teuton ia16 . Ausgerech net Teuton ia. S ná m i dět m i m luv i l Kersch jen německ y, což znamenalo, že vedl monolog, spoře oživený našimi jednoslabičný mi odpověďmi. Kdysi se mne blahoskonně ptal –aby řeč nestála –, jakéže stř ídám bar v y mašlí, které mi maminka v plétala do copů. Plácla jsem, co mne zrov na napadlo: čer nou, bílou, čer venou. „ Aber, das sind ja die Farben des g rossen D eutschland – und das bist du nicht!“17 Pok rčila jsem rameny. Táta zasáhl: „Ne, to ona bohudík není a nebude. Čer ná, bílá, čer vená – to jsou pro nás jen jednotlivé bar v y. “ Kersch na svou zbožnost umřel. Šel s usk ř inutou k ýlou na Jom k ipur18 do templu, místo aby co nejr ychleji šel pod kudlu. Po Jom k ipur už bylo pozdě; Jehova nehnul prstem.
13 [flámovat, p opíjet]
14 [Souboj šavlemi, jehož hlavním cílem je zranit protivníka v horní části hlavy nebo na levé tváři, vítězem je paradoxně ten, kdo utrpí nejvíce zranění a nosí nejvíce jizev.]
15 [stejnokrojová čepice do sp olku organizovaných německých studentů, buršáků]
16 [V Archivu hl. m. Prahy se do choval spis sp olku Prager Burschenscha „Teutonia“, který působil v letech 1901–1942.]
17 [„Ale to jsou přece barvy velkého Německa – a to ty nejsi!“]
18 [Významný svátek, nazývaný také Den smíření, připomíná, že Hospodin odpustil Izraeli mo dloslužební čin – zhotovení zlaté mo dly telete.]
Teta Olg a nebyla národnostně ani r yba, ani rak. Česk y uměla slušně, zejména pravopis měla v malíčku, neboť písa ř ila v obou zemsk ých jaz ycích v advok átní k ancelá ř i. Tam také okouzlila svého šéfa a potomního manžela. O všem manželst v í se stár noucím mužem, otcem dvou dospělých sy nů z pr v ního manželst v í a obk lopeného hejnem př íbuzných t y pu „šnorer “ , 19 nebylo asi zrov na med. Olg a měla smysl pro humor, ráda se smála, ráda citovala všelijaké leg rační veršovánk y v obou jaz ycích, možná, že by byla i holdovala poesii. V podstatě však byla t vor záv islý, nerozhodný, nev ýbojný, neschopný; věčně se držela maminčiných šosů –rozuměj šosů mé mamink y, své o deset let starší sestr y. Velice se ucházela o naše k amarádst v í a my jsme s ní rádi prováděli všelijak á alotr ia, ale naprosto nesnesitelná byla pro mne její úzkostlivá péče v období – ostatně velmi vzácném –, kdy mamink a nebyla doma v íc jak den. Tehdy, ze samého strachu ze zodpovědnosti, by mne byla nejraději vodila na šňůře. Později byl pro mne odstrašující její egocentr ismus, nedostatek energ ie, cílevědomosti. Po smr ti Kerschově tr pěla několik let melancholií, z níž se kupodiv u zase dostala. Pak př išla okupace a v yhlazovací lág r, do něhož jela se sv ý m starším bratrem Ottou.2 0 Otto, mezi t řem i dcer a m i jed iný sy n, jaz ykově utr a k v ista, ná rodnostně a nábožensk y indiferentní, byl, ja k bychom dnes řek li, číslo. Už dědeček se posmíval jeho nevalné inteligenci. Brácha jako medik jej obda ř il diag nózou dementia praecox. On se Otta skutečně ve v ývoji nějak zastav il: všechny v y moženosti nové doby mu byly silně proti mysli, počínajíc železnicí ( která, té ironie, jej živ ila), o letadlech nemluvě. Co by ř ík al kosmonautice? Tento oficiál c. k. a později čs. státních drah, s leg itimací pro režijní jízdenk y po celém státě, nesedl jak živ do
19 [V jidiš výraz pro profesionálního žebráka, v němčině slovo Schnorrer označuje člověka, který ustavičně žádá o drobnosti (cigarety ap o d.) a nikdy sám nenabízí nic na oplátku.]
20 [Olga Kerschová (narozena 9. 9. 1883) a Otto Freund (narozen 9. 9. 1879) byli transp ortováni z Prahy 23. 7. 1942 do Terezína a o dtud 4. 8. 1942 do Malého Trostince v Bělorusku, kde zahynuli.]
vlaku, takov ý odpor v něm budilo toto ďáblovo za ř ízení. Pochybuji, že kdy užil mimoslužebně telefonu, a kdov í, jestli se bez něho neobešel i ve službě. Byl nav ýsost rozhořčen, když mne v iděl v lyža řsk ých k alhotách (a to prosím ani nebyly šponovk y). Domnívám se, že bik iny a minisuk ně by v něm v y volaly záchvat zuř ivosti. Jeho ideálem byla k r inolína nebo také dlouhá suk ně s honzíkem vzadu z let osmdesát ých. Tramvají nejezdil. Do úř adu a z úř adu chodil pěšk y, žmoulaje v iržinko a k routě si k nír špičk ami nahor u. Mimo úř ad znal pouze k avár nu, kde četl nov iny. K nihy neměl a nečetl, divadlo, film, hudba jako by nebyly, př íroda, spor t – hr ůza pomyslit. Ženy? Nev ím. Po úř adě chodil doma po pokoji s v iržinkou v zubech a k routě si k nír, až do večera. No, i tak možno. Konec konců nikomu neublížil, nikoho neok radl, a k babičce i potom k tetě Olze, s níž nakonec v babiččině by tě bydlil, se ve finančních věcech choval jako k avalír.
A co nejstarší z Freundov ic dětí, co Helena, moje mamink a? To je docela jiná k apitola, z jiného konce, a s mnohý m vět vením, jež by mělo vést k zobrazení atmosfér y domova, budou-li síly stačit. Té atmosfér y, jež je nezapomenutelná, neopakovatelná; atmosfér y, v níž život ve svém zaměření a snažení opravdu byl hoden oné pomyslné louže Františk a Palackého, jíž tento list z k ronik y počíná.
G enealog ie
I. Br at ř i
1. Jacob Veittel D uschenes
2 Sa r a
! Sa lomon Blau
3. eresia Ester Blau
! Ig natz Jacob Freund1 , k a men í k
4. Josef Freund, k a men í k
! F lorentine Rössler
sestřenice
1. L aza r Veittel D uschenes
2 Broche Ba rba r a
! Setke, pozdější Simon
Ed ler von L ä mel
3. Elisabeth Ed le von L ä mel
! Edua rd Herz, cuk rova r n í k
4. Matilda Herzová
! K a rel Dr a hotín
ba ron Villa n i*
1 V rodokmenu rodiny Freundovy se jako jeho otec uvádí Jakob Freund, narozený ve Velimi.
! zna k pro ma n žela, ma n želku
II. Ba r neles R each
1. R i e Rosine R each
! L öw y L ä mel
2. L eopold von L ä mel*
! ( ?)
3. a) Ma r ie*
! prof Josef Jul Czer ma k, Vídeň**
b) ( ?)
! L eopold Ja rel, posla nec, Pa ř í ž
2. Setke, později Simon von L ä mel
! Broche Ba rba r a D uschenes
3. Elisabeth von L ä mel
! Edua rd Herz
4. Matilda Herzová*
! K a rel Dr a hotín ba ron Villa n i***
5 Osk a r ( ?)
! Zden k a Czech z Czechen herzu
Helena
! ( ?) ( Němec)
Olg a
! Scheuerer (Č ech)
6. V lad im ír Osk a r ( poněmčený)
1. Sa r a R each
! r abín L öw y Fa nta
2. Ma r ia Fa nta
! A lexander Leppin Teweles
3 Sa r a Teweles
! Moses Rössler
4. A ron Rössler
! Eva Wiener
5. F lorentine Rössler
! Josef Freund
6. Helena Freundová
! K a rel K aufma n n
7. Viktor
Heda
1. Ry tí ř Jen í k z Br at ř ic
! Ma lovcová z Ma lov ic****
III. Jen í kové z Br at ř ic
2. Ja n Jen í k z Br at ř ic („posled n í Tábor ita “ , On kel Jen í k)
3 Ma r ie L a n k isch
! Ja n Měchur a
4. L eopold Terezie
! Fr a ntišek
Terezie L a n k isch ! ba ron Ster nfeld
strýc
Pa lack ý A nton ie
bratranec
1. Fr a ntišk a K ateř ina Jen í ková z Br at ř ic
! Ry tí ř L a n k isch z Hor n ic*
2. Ry tí ř L a n k isch z Hor n ic
! ( ?)
t řetí L a n k isch
! K ajetá n Villa n i (str ýc K a rla
Dr a hotína Villa n iho a Matildy Herzové z rodu L ä m lů, dcer y Elisabeth Herzové, jež byla dcerou
čt v r tá L a n k isch
! Hr ubý z Jelen í
5. Ja n Ma r ie
! Fr a ntišek
L ad islav R ieger
6. Ma r ie
! Václav Č er v in k a
L ibuše
! A lbín Br áf
Simona Setke von L ä m la a Ba rba r y Broche D uschenes, v iz II )
* Edua rd Bass, Čten í o roce osmačt y ř ic átém. Díl pr v n í, Pr a ha, Fr. Borov ý 19 4 0, s. 188, 19 0,
230.
** Fr a ntišek Kožík, Pouta věr nosti. Romá n o životě a d íle ma lí ře Ja roslava Čer má k a, Pr a ha, Čs spisovatel 1971, s 326 ( Ja roslav Č er má k, závěť, v n í ž v r ací švag rové Ma r ii, ženě Č er mákova br atr a J. J. Czer ma k a, f yziolog a ve Víd n i, zapůjčené pen íze).
*** Ed mond Kon r ád, Nač vzpomenu, Pr a ha, Č eskoslovensk ý spisovatel 1957, s. 33.
**** A lois Jir ásek, Z mých pa mětí. Díl I, Pr a ha, Otto 192 2, s. 313 ( Ma lovcová z Ma lov ic, spř ízněn i s rodem A r nošta z Pa rdubic).