EB1006707 by Knižní klub

JEDNA

RutaSepetysová POT RHANÁKŘÍDLA

Moje matka jeprostitutka. Aležádnášpinavápouličníštětka. Jedosthezká,mluvídocelavybraněapěkněseobléká.Alespí zapenízenebozadárkysmuži,takžejeprostitutka,aspoň podleslovníku.

Začalapracovatv roce1940.Tomibylosedm let a přestěhovalyjsmesezDetroitudoNewOrleans.Znádražíjsmejely taxíkemrovnoudonóblhotelunaSt.CharlesAvenue.V hale sematkaseznámilasnějakýmmužemzTuscaloosyadalisi spoludrink.Představilamějakosvouneteřatvrdilamu,že měvezeksestře.Neustálenaměmrkalaašeptalami,žejestli jineprozradímapočkámnani,koupímipanenku.Nocjsem strávilasamavhaleazdálosemionovépanence.Ránonás matkazapsaladonašehovlastníhovelkéhopokojesvysokými oknyamalýmikulatýmimejdlíčky,covonělapocitronech. OdtohopánazTuscaloosydostalamatkakrabičkupotaženou zelenýmsametema vníperlovýnáhrdelník.

„Josie,vtomhleměstěsebudemmítmocdobře,“řeklami. Zrovnastálapředzrcadlem,dopůltělanahá,aobdivovala nové perly.

DruhýdenpřijeldohotelusnědýřidičjménemCokie.Matkadostalapozvání nanávštěvuuněkohodůležitéhoveFran-

couzskéčtvrti.Muselajsemsevykoupatadonutilaměvzítsi nasebeparádníšaty.Dokoncemidovlasůuvázalastužku.Vypadalajsemnemožně,alematcejsemnic neřekla. Jen jsemse usmívalaa přikyvovala jsem.

„Tak,Josie,abudešhezkyzticha.Doufalajsem,žepromě Williepošle, anepotřebuju, abys to všechnozvorala tousvojí tvrdohlavostí.Kdyžsetěnikdonebudenanicptát,takmlč. Aprobohasvatýho,a těaninenapadnesibroukat.Jetostrašidelný.Jestlibudeš hodná, koupímti něco moc hezkýho.“

„Jakopanenku?“zeptalajsemseazadoufala,žejítrochu osvěžímpamě .

„Tovíš,žejo, kočko,tybys chtěla panenku?“odvětila, domalovalasipusurtěnkouapakdovzduchupředzrcadlem poslalapolibek.

SCokiemjsemsehnedskamarádila.Jezdilvestarémkouřověšedivémtaxíku. Když se člověkpodívalzblízka, vidělna dveříchpozůstatkynápisuTAXI.Dalmipárkaramelekzmelasyaburákovéhomáslaamrklnamě,jakože„Držse,holka.“ Cestousipískalškvíroumezizuby.Broukalajsemsisním adoufala,žemimelasavkaramelkáchtřebavytáhnezub.To bylnášdruhývečer v NewOrleans.

ZastavilijsmenaContiStreet.„Cotoje?“zeptalajsemse anatahovalakrk,abychdohlédlanableděžlutýdůmsčerným mřížovímnabalkonech.

„Toje její dům,“odtušilCokie.„WillieWoodleyový.“

„Její dům?AleWilliejepřecemužskéjméno,“namítlajsem. „Nechtoho,Josie.Willieježenskéjméno.Ate bu tiše!“ okřiklaměmatkaapláclaměpostehně.Uhladilasišatyaurovnalavlasy.„Nečekalabych,žebudutaknervózní,“zamumlala. „Apročjsinervózní?“zajímalomě.

Draplamězarukuatáhlamězasebou.Cokiesenapozdrav dotklštítkučepice.Usmálajsemseazamávalananěj.Záclona vpřednímokněsepohnulaazakrylanejasnoupostavuozářenoujantarovýmsvětlem.Dveřeseotevřely,ještěnežjsme knimdošly.

8R ut aS epe t y so vá

„Tybudeš nejspíšLouise,“řeklažena vedveříchmatce.

Bylatobrunetavsametovýchvečerníchšatech.Mělahezké vlasy,alenehtymělaokousanéaotřepené.Lacinéženyměly mizernénehty.Tojsemznala zDetroitu.

„Čekánatebe vsalónku, Louise,“oznámilabruneta.

Odpředníchdveříkdlouhémuschodištisetáhlčervený koberecapokračovalinahoruposchodech.Důmbylokázalý akřiklavý,nábytekčalouněnýtmavězelenýmbrokátem.Ze stínideltlumenýchlampviselyčernékřiš ály.Zdivstupníhaly bylyvyzdobenéobrazynahýchžensrůžovýmibradavkami. Cigaretovýkouřsemísilsezatuchlýmpachemrůžovévody. Prošlyjsmehloučkemslečen,kteréměhladilypovlasechaříkalymizlatíčkoapanenko.Vzpomínám,žejsemsiříkala,že jejichrtyvypadají,jakobyjeněkdocelépomazalkrví.Vešly jsmedopředního salónku.

Zevšehonejdřívjsemuvidělajejíruku,žilnatouabledou, přehozenoupřesopěradločalouněnéhoušáku.Jejínehty,lesklerudéjakozrnkagranátovéhojablka,byjedinýmrychlým pohybemprobodlybalónek.Téměřkaždýprstzdobilytrsy zlataadiamantů. Matceserozechvěl dech.

Přiblížila jsemsektéruce,hledělanani a obcházela křeslo koknu.Zpodnaškrobené,namíruušitésukněvyčuhovaly černépodpatky.Ucítilajsem,jakmistužkavevlasechklouže dolůke krku.

„AhojLouise.“

Ten hlas bylzastřený abylo znát,žemá něcozasebou.Platinověblon atévlasymělaženapevněstaženésponousmonogramem WW.Z koutkůočí slinkami černýmijakouhel se jírozbíhalyvrásky.Rtymělašarlatové,alenekrvavé.Kdysi bývalahezká.

Chvílisenamědívalaapakkonečněpromluvila.„Řekla jsem‚Ahoj Louise.‘“

„Ahoj Willie,“hleslamatka.Dotáhlamě před křeslo.„Willie, tohleje Josie.“

Usmálajsemseaposkládalastrupaténohydoconejhezčího

pukrlete.Rukasčervenýminehtyměrychleodmávlanapohovkunaproti.Náramky zabřinkalynelibozvučnou melodii.

„Tak…sesvrátila.“Willievytáhlazperle ovétabatěrkycigaretu a jemněji o ukalaovíčko.

„Už je todávno,Willie.Snadtopochopíš.“

Williemlčela.Hodinynazdiswingovaly,tiktak.„Slušíti to,“řeklaWilliekonečněapořádklepalacigaretoudotabatěrky.

„Snažímsedržet,“odtušilamatka aopřela senapohovce.

„Držetse…jo.Slyšelajsem,žejsivčeramělanějakýho zelenáčezTuscaloosy.“

Matkaztuhla.„Toběsetodoneslo?“

Willie nanimlčkyhleděla.

„Nebyla to žádná levárna,Willie,“ řekla matkaspohledem upřenýmdoklína.„Byltoprostěmilejchlap.“

„Milejchlap,cotikoupiltyperly,hádám,“poznamenala Williea ukánícigaretouotabatěrkuzesilovalo.

Matkanevědomkyzdvihlaruku kekrku a přebíralaperly.

„Kšeftymijdoudobře,“řeklaWillie.„Chlapisimyslí,že budeválka.Jestlijetopravda,všichnisichtějínaposledyužít.

Klapalobynámtospolu,Louise, ale…“ Kývla mýmsměrem.

„Onajehodnáholka,Willie,aděsněchytrá.Samasenaučila číst.“

„Jánemámděti ráda,“odsekla aprovrtávala měočima. Pokrčilajsemrameny. „Jáje takydvakrátnemusím.“

Matkaměpořádněštípladoruky.Cítilajsem,jakkůželupla. Kouslajsemsedortuasnažilasebounecuknout.Matkurozčilovalo,kdyžjsemnaříkala.

„Vážně?“Willienaměhleděladál.„Takcoděláš…když nemášrádaděti?“

„No,chodímdoškoly.Čtusi.Vařím,uklízímadělámmámě Martini.“Usmálajsemsenamatku apromnulasi ruku.

„TyuklízíšadělášMartini?“Williezdvihlašpičatéobočí.Po jejímúšklebkunajednounebyloanipamátky.„Mášnakřivo mašli.Tojsi odjakživatakhlehubená?“

10R ut aS epe t y so vá

„Párletjsembylanemocná,“vložilasedotohomatkarychle. „Josieje hrozněvynalézaváa–“

„Tovidím,“odvětilaWilliemonotónněadál ukalacigaretou.

Přisunulajsemseblížkmatce.„Úplnějsempřeskočilaprvní třídu,začalajsemažvdruhé.Mámazapomněla,žeužmámjít doškoly–“Matkamědloublapalcemdokotníku.„Aleanito mocnevadilo.Veškoleřekla,žejsmesepřistěhovaly,ajá prostě začala druhoutřídou.“

„Tyjsi přeskočilaprvnítřídu?“podivilaseWillie.

„Anoprosím,ařekla bych, žeminicneuteklo.“

„Žádnéanoprosím.AříkejmiWillie.Rozumíšmi?“Poposedlasi.Zahlédlajsemvedlepolštářenakřeslezasunuténěco, covypadalo jakopažbapistole.

„Ano,paníWillie,“odpověděla jsem.

„Nepaní Willie. JenWillie.“

Civělajsemnani.„No,Willie,jámámzaseráda,kdyžmi říkajíJo.Amašleměmocneberou.“Vytáhlajsemsistužku z hustýchhnědýchvlasů a sáhla pozapalovači nastole.

„Jáneříkala, abys mizapálila,“opáčilaWillie.

„Ne,aletřiapadesátkrátjstekleplacigaretou…te užčtyřiapadesátkrát,takměnapadlo,žebystesitřebachtělazakouřit.“

Willievzdychla.„Takjo,Jo,zapalmicigároanalejmiskotskou.“

„Sledem, nebobez?“zeptalajsemse.

Překvapeněotevřelapusuapakjizasezavřela.„Bez.“Zapálilajsemjí a onasi měměřila pohledem.

„No,Louise,“řeklaWillieanadhlavousejízakroutildlouhýproužekkouře,„královskysis tovšechnopolepila,co?“

Matkasi povzdechla.

„Tadyzůstatnemůžeš,sholkouurčitěne.Budešsimuset sehnatbydlení,“pokračovalaWillie.

„Jáalenemámpeníze,“namítlamatka.

„Ránomůžešdáttyperlydozástavy,budešmítněcodo

začátku.NaDauphineStreetjemalýbyt,pronajímalsiho jedenmůjsázkař.Jenžeminulýtýdensetenpitomecnechal zastřelit.Te spípodkytkamaatenbytužpotřebovatnebude. Nájemjezaplacený až do konce měsíce.Pak sepoptámauvidíme.“

„Takdobře,Willie,“řekla matka. PodalajsemWillieskleničkuazasesisedla.Zakoplajsem přitomstužkupodpohovku.

Usrklaapokývalahlavou.„Namouduši,Louise,sedmiletá barmanka?“

Matkapokrčila rameny.

Tobylopředdesetilety.Tu panenkuminikdynekoupila.

12R ut aS epe t y so vá

Myslelisi,žejejichšepotahihňáníneslyším.Poslouchalajsem jedesetlet.VzalajsemtopřesContikChartres,podpaží knihu.Pobrukovalajsemsi,cožtyzvukypřehlušovalo.Kurtizána,běhna,šlapka,kurva.Všechnotomocdobřeznám.Dnes užsenačlověkapodívámaodhadnu,kteréztěchslovpoužije.

„NazdárekJosie,“říkávalispousmáním,pokterémpřišel povzdychaněkdyzavrtěníhlavou.Dělali,jakobymělitovali, alejakmilejsemsevzdálilanadesetkroků,zaslechlajsemjedno ztěchslovasnímmatčinojméno.Bohatéženypředstíraly,že jeslovo kurva pálínajazyku.Šeptalyhosezdviženýmobočím. Hrályšokovanévýrazy,jakobyse jimtoslovosamotnévloudilo do kalhotekanakazilo jekapavkou.Nepotřebovala jsem jejichsoucit.Nebylajsemjakomatka.Ionabylastejnějen polovina rovnice.

„Josie!Počkej namě!“

ZachvíliužvedleměšelFrankie,jedenzlidí,kteříWillie informovaliovšem,coseděje.Svůdněsenademěnaklonil. „Kamten spěch?“zeptalse,olízlsiprstyauhladilsinapomádovanévlasy.

„Musímdoobchodu,“odvětilajsem. „Jdupozdě.“

„Nojo,covonbybeztebestarejMarlowedělal,co?Beztak už hokrmíš lžičkou,ne?Jsemslyšel,žejeskoromrtvej.“

„Naopak,jeúplněživý,Frankie.Jenje…vdůchodu.“Střelila jsemponěmpohledem.

„Helemese,ona hobrání. Žetys nímněcomáš?“

„Frankie!“Hroznépomyšlení.NejenžebylCharlieMarlowestrašněstarý, alebyljakomůjstrejda.

„Nebojsizabouchnutádojehosynka,žejo?Dělášvočina mladýho,abyszdědilatenbrlohsknihama,cohomáštak ráda?“Sesmíchemdomědloublloktem.

Zastavilajsemse.„Potřebuješněco, Frankie?“

Pobídlmě,abychšladál,aztišilhlas.„Vlastnějo.Mohlabys vyříditWillie,žejsemsedoslech,žesesemchystáCincinnati?“

Pozádechmipřeběhlmráz.Snažilajsemseudržetpevný krok.„Cincinnati?“

„Řekla bys jí to,Josie?“

„Uvidímji ažráno, vždy tovíš,“namítlajsem.

„Furttamnechodíšposetmění?Tyjsitedamazaná.No, prostějívyři ,žesetuCincinnativobjeví.Budejitozajímat.“

„Snadnezapomenu,“odtušilajsemanatáhlakněmuruku s rozevřenou dlaní.

„Áchjo, tysomračkojedna!“

„Žádnásomračko,jsemobchodnice,“opravilajsemho.„Jen si vzpomeň,Willie nemápřekvapeníráda.“

„Ne,tonemá,“ucedilavrazilrukudokapsy.„Costěma všemachechtákamaděláš,Josie?Dykbystačilo,kdybyszdvihla sukni.“

„Kdybychmělazdvihnoutsukni,takjenproto,abychvytáhla pistolia nasypala titodohlavy.“

DomýchpenězFrankiemunicnebylo.ChtělajsemzNew Orleanspryč.Potřebovalajsempenízenaautobusatakyrezervu,zekterébychvyžilaaspoňrok,abychsepostavilana vlastnínohy.Vjednéknizeopodnikání,kteroujsemsipřečetlavobchodě,psali,žejedobrémítnašetřenoaspoňnarok. Jakmilebudu mítpeníze,rozhodnuse,kampojedu.

„Nodobře,dobře,“odvětil.„Dykvíš,že tějenškádlím.“

„Cokdyby sisu měv obchoděkoupilknížku,Frankie?“

„Dykvíš,ženeradčtu.Řekbych,ženikdonemáčtenírád jakoty.Cotomášzase dneskapodpaží?“

„E. M. Forstera.“

„Tojsemnikdáneslyšel.“Vzalmězarukuaupustilmido dlaněněkolikmincí.„Tumáš,anezapomeňjítovzkázat. Nedostanuzaplacíno, estlizapomeneš.“

„Víš,kdypřijededoměstanebokdesezašívá?“zeptalajsemse. „Ne.Eštěne.Jájenvím,žeužtubrzobude.“Frankiesebou cuklaohlédlsepřesrameno.„Takzatím.“

Přidrželajsemsisukniarychlýmkrokemzamířilakeknihkupectví.Odtéudálostiuplynulydvaroky.Cincinnatiseod tédobyveČtvrtineukázalanikomunechyběl.Tvrdil,žena předměstíděláproCarloseMarcella,kmotraneworleanské mafie. Nikdomunevěřil, ale takymuto nikdo neřekldoočí. Cincinnatipyšněnosildrahéobleky–obleky,kterémutak docelanepadly.Říkalose,žejeukradlmrtvým,kterézabilpro CarloseMarcella.Cokietvrdil,ženositoblekmrtvéhochlapa je zlémojo.

CarlosMarcellovedlorganizaciavlastnilpozemkynakraji města.Mezimístnímišlyřeči,žeMarcellodosvýchmočálů nasadilaligátoryazbavovalsetammrtvol.Jedenpoš ákkdysi Cokiemuvyprávěl,ževidělnahladiněplavatboty.WillieCarloseMarcellaznala.Posílalaholkydojeho motelu,kdyžbyla vdoměnaContihorkápůda.TamsematkaseznámilaseCincinnatim.

Cincinnatipronimělslabost.Nosiljídrahédárkyatvrdil, ževypadádocelajakoJaneRussellovázhollywoodskýchčasopisů.Tobyasiznamenalo,žetaky vypadámjakoJaneRussellová,alemožnáspíšbezmake-upu,hezkýchšatůa načesanýchvlasů.Obějsmemělyhnědéočitrochudalekoodsebe atakyvysokáčela,kšticitmavýchvlasůarty,díkykterýmjsme pořád mělymaličkonevrlý výraz.

Matka byladoCincinnatihoblázen, jednoudokonce řekla,

žejsoudosebezamilovaní.Někdybylatakhloupá,ažmibylo trapně.Stačilo,žesetahásgauneremjakoCincinnati,aještě abydonějbylazamilovaná?Kpláči.Willie honenáviděla.Já jím opovrhovala.

Přeběhlajsemúzkouuličkukousekodklenotnictvíavyhnulasemuži,kterýmočilnaze .E.M.Forsteremjsemrozehnala pachplesnivéhodubovéhodřevaarychlepřekročilamokré dlažebníkostky.JestliČtvr takhleohavněsmrděla,kdyžbylo chladno,najařebudepáchnoutještěvícavlétěbudepuchnesnesitelný.ProšlajsemToulouseStreetkRoyalStreetazaslechlaSlepéhoOtise,jakzpíváblues,podupávásinohou a tupýmpříborovýmnožempřejíždí poocelových strunách.

Majitelébarůarestauracílezlipoštaflíchazdobilidveře aoknanavečerníoslavy.Opůlnocikonečněpřijderok1950. Ulicemiseneslvzrušenýšum.Lidésenemohlidočkat,ažtohle desetiletíiscelouválkoubudoumítzasebou.Cestumizkřížil párekmilenců,pospíchalinataxík,akousekdálstáloze opřenýdrobnýmužíkvotrhanémoblečeníapořáddokola zpíval „aleluja“.

KdyžbylCincinnatinaposledyveměstě,opilseamatkuzbil. Willievykopladveřepokojeavystřelilaponěm,kulkamu škráblanohu.ZavezlajsemCokiehotaxíkemmatkudonemocnice.KdyžCincinnativystřízlivěl,mělještěžaludeknato, abytamzanípřišel.Chrstlajsemnanějhorkékafeapohrozila mu,žezavolámpolicii.Odkulhalzměstapryč,alenechalza sebou slib,žesevrátí.

„Jenpočkej,“zašeptalaolízlsizuby.„Játědostanu,Josie Morainová.“

Otřáslajsemse.

„Hej, Motorovýměsto.“

Otočilajsemsezahlasem.Nadruhéstraněulicesedělna svémotorceJesseThierryakoukalnamě.Moctohonenamluvilamístořečíčastojenkývlhlavouneboseusmál.Někdy jsemmělapocit,žeměsleduje,cožbyloabsurdní,protožeJesse Thierrybyseonikohojakojánezajímal.Abylmožnátichý,

16R ut aS epe t y so vá

alejehozevnějšek doslovakřičel.Bylpohlednýavypadaldrsně,cožměvždyckytrochuzneklidňovalo.Ostatníovšemne. Turistéseponěmohlíželi aneustálesezanímtáhlyholky.

„Nepotřebuješsvézt?“zeptalsemě.Zavrtěla jsemhlavou.

„Jábychchtěla, Jesse!“ozvalaseblondýnka vedleněj.

Ignoroval ji. „Určitě,Jo?“

„Určitě.Díky, Jesse.“

Přikývl,nakoplmotorkuaodfrčelpryč,holkynechalstát nachodníku.

ZahnulajsemnaRoyalahluktrochuzeslábl.Předemnou seobjevilatmavěmodrácedulesezlatýmpísmem.Viselana tepanékonzolinadedveřmiabylonanínapsánoMarloweovo knihkupectví.SkrzvýlohubylovidětPatrickazapultem.Když jsemvešla,nadhlavoumizacinkalzvonekaobklopilamě uklidňujícívůně papíru aprachu.

„Jakmudneskaje?“zeptalajsemse.

„Mádobrýden.Pamatujesimojejméno.Řeklbych,žesi dokoncenachvilkuvzpomněl,žejsemjehosyn,“odpověděl Patricka opřel senasvéoblíbené židlizapultem.

„Báječné!“Myslelajsemtovážně.Bylydny,kdypanMarlowePatrickanepoznával.Někdymunadával,adokoncepo němházel věci.Tobylyzlédny.

„ByltadytvůjkámošCokie,“informovalměPatrick.„Tohle ti posílá.“Posunulkemně přespultsloženýkousekpapíru. Rozložilajsemho.

CINCYNATTY.

PoznalajsemCokiehoroztřesený rukopis. „Nečetljsem to,aleřeklbych,žemyslíCincinnati,“odtušil Patrick.

„Taktyjsitonečetl,jo?“Patrickovibylonedávnojednadvacet,alepořádprovokovaljakokluci,coopřestávkáchtahají holky zacopy.

Usmálse.„Neví,jakse topíše.On jede doCincinnati?“

„Mmm…nejspíšjo.Schovaljsi minoviny?“

Ukázalnavýtisk Times-Picayune,pečlivěsloženýnamé židli.

„Díky. Zachvílisije přečtu,“řekla jsemmu.

„Poslechni,Jo, Picayune jsouděsnánuda.Schválněvynechávají zprávyzeČtvrti a…“

Patrickůvhlassevytratil,jakjsemprocházelamezivysokými regályplnýmiknihkschodištischovanémuvzaduzakrámem. Bydlelajsemvevlastnímbytěodjedenáctilet.Nejdřívtovlastněaninebylbyt,jenmaličkákancelářavedleníkoupelna. Začalajsemvknihkupectvípřespávat,kdyžmibylodeset amatcezačalyjejístavy,kdyměbezdůvodnětloukladeštníkem.Rychlejsemzjistila,žejenejspokojenější,kdyžměnemá naočích.Atakjsemsetěsněpředzavíračkouschovalavknihkupectví a spalapodvelkýmstolemv kanceláři.

Vdensvýchjedenáctýchnarozeninjsemsezaseodplížilapo schodechnahoru,kdyžbylozavřeno.Kancelářněkdocelou předělal.Oknaizdibylyumyté.Stůltampořádstál,aleněkdo vynosilvšechnybednyamístonichdovnitřnastěhovalpostel, malýprádelník,adokoutadokoncepoličkysknihami.Na tyčinadotevřenýmoknemviselykvětovanézávěsyazulice dovnitřdoléhalahudba.Naskobičceviseljedinýklíč.Dodveří někdodalzámekaupostelestálaopřenábaseballovápálka. Nikdynato nepřišla řeč. Prostě jsemzačala výměnouzabydlenípracovatu panaMarlowav obchodě.

Odemklajsem,vklouzladovnitřarychlezasebouzasezamkla.Kleklajsemsi,podpostelíjsemzpodlahyvytáhlaprkno achvílišátrala,nežjsemnahmatalakrabicioddoutníků.HodilajsemdovnitřpenízeodFrankiehoavrátilaprknonamísto. Vylezlajsemzpod postele azatáhlazávěsy. Pakjsem rozbalila vzkazodCokieho.

CINCYNATTY.

18R ut aS epe t y so vá

TŘI

„Zachvílijsemzpátky,“ohlásilajsemPatrickovi,kdyžjsem sešladolů dokrámu.

„Ale notak. Jesilvestr,“namítl.

„Vždy je teprvejedna.“

„Ale jási potřebujuněcozařídit,“opáčil. „Budetojenchvilka,“řekla jsema spěšněvyšlazedveří.

PřeběhlajsemulicikSalovi.Williebylaunějvrestauraci váženázákazniceaonměvždyckynechalsizavolat,kdyžjsem potřebovala.Williebylavlastněváženázákaznicenaspoustě místajejí výhodyse naštěstí vztahovalyi namě.

„AhojMario,“pozdravilajsemservírkuaukázalanatelefon vzadu. Přikývla.

Zdvihla jsemsluchátkoa vytočilaHemlock4673.

Dorazvedlatelefonhnedpoprvnímzazvoněníaohlásilase falešnýmsípavýmhlasem.

„TadyJosie. Potřebujumluvit sWillie.“

„Nazdar cukrouši,Williespí.“

Spí?Williesi našlofíky nepotrpí.„Takji vzbu .“

Doraodložilasluchátko.Slyšelajsemslábnoucíklapotjejích podpatkůoprkennoupodlahu,jakšlaproWillie.Podletoho, jakjíbotypleskalyopaty,jsempoznala,žemánasobětypan-

toflesčervenýmipeříčky,cosinechalaposlatpoštouzNew YorkuodFrederickazPátéavenue.Nakroutilajsemsišňůru odsluchátkanaprst,alesklouzla.Rucesemipotily.Otřela jsemsije dosukně.

„Knoflíky amašle,“prohlásilaWillie,anižbyseobtěžovala s pozdravem.

„Cože?“

„Tamelodie,cosisbroukala.Tojsou‚Knoflíkyamašle‘. Koukni,potřebujuchvilkuklidu,nežsetuzasezačnouotřásat zdi.Coje sakratakdůležitýho?“

„Cincinnati.“

Vesluchátkubyloticho.Zaslechlajsemcvaknutíaškrtnutí jejíholuxusníhozapalovačeapakdlouhývýdech,jakvyfoukla kouř. „Kdotitořekl?“

„Frankie,“odvětilajsem.„Vyčíhlsimě,kdyžjsemodvás odešla.Bylajsemnacestědokrámu.“

„Kdymápřijet?“chtělavědětWillie.

„Prýneví,jenví,žejenacestěažeužtumožnáje.Kdeje máma?“zeptalajsemse.

„Nahoře.Odránase hihňájakokráva,“odtušilaWillie.

„Myslíš,žetoví?“

„Jistěžetoví.Tušilajsem,žeseněcoděje.Doratvrdila,žejí předevčíremněkdovolal.Odtýdobysechovájakohusa.“Slyšelajsemdlouhývdech,pakpauzuapaktovesluchátkutrochu zašustilo,jakWillievyfoukla kouřnosními dírkami.

„Cokietoví.Nechalmivzkaz,“řeklajsem.

„Tojedobře.Cokiesemádneskavečerzastavitsezbožím u párlidí.Bude měinformovat.Jsi uSala?“

„Ano.Cokiepovídal,žedneskavečervPaddockuhrajíVévodovédixielandu, takjsemsi říkala,že bych–“

„Vžádnýmpřípadě.Nechci,abytěveČtvrtiněkdoviděl,“ opáčila Willie.

„Ale Willie,je silvestr,“přemlouvalajsem.

„Tojemiukradený.Zůstanešdoma.Zamčená.Rozumíš?“ usadilamě.

20R ut aS epe t y so vá

Zaváhala jsem.Přemýšlelajsem, jak daleko simůžu dovolit zajít.„Cincinnatite prýděláproCarloseMarcella.“ „Starejseo svý,“odseklaWillie. „Přij ráno.“ „Jájen– mámstrachomámu,“řeklajsem. „Mělabysmítstrachspíšosebe.Tvojemátijetupáštětka.“ Vesluchátku tocvakloa byloticho.

ČTYŘI

„Promiňmito,“řeklajsemPatrickovi,kdyžjsemsevrátilado obchodu.

„Všechnodobrý?“zajímal se.

„Dobrý, proč?“

„Mášnakrkurudéfleky.Na,tvojemilovanáspolečenská rubrikadneskaúplněpřetéká.“Hodilminoviny,kdyžjsemsi sedlavedlenějzapult.Zdvihlhlasamluvilafektovanýmnosovýmtónem.„SlečnaBlancheFournetovázBirminghamu vAlabamě,tohočasunazimnídovolenévNewOrleans,byla čestnýmhostemnaslavnostnímobědě,kterýpořádaljejístrýc doktorGeorgeC.Fournetschotí.Stůlbylozdobensvětle modrýmihortenziemiavšichnimilíhostésenudili,ažhrůza.“

Rozesmálajsemse apláclahonovinami přesrameno.

„Ne,vážně,Jo.Tatvojeposedlostpředměstímaspolečenskourubrikoujeabsurdní.Kdytikonečnědojde,žetyženské jsoujenstarýsnobskýrašple?“

Zvonekzacinkal a doobchodu vešelvysoký pohledný muž v obleku namíru.

„Brý odpoledne,“ pozdravil,usmálseakývlnanás.„Japak se tumáte?“

22R ut aS epe t y so vá

Měljižanskýpřízvuk,alezNewOrleansnebyl.Byldohněda opálený,takžemuzubyvširokémúsměvuoslnivězářilyjako CarymuGrantovi.

„Dobře,děkujeme.PřijeljstenasvátkynavštívitNewOrleans?“zeptalajsemse.

„Toje tonamně takvidět?“odtušilmužs úsměvem.

„Promiňte,jájen–“

„Neomlouvejtese,mátepravdu.PřijeljsemzMemphisujen nafotbalovýturnaj.“

„Hrajete?“zajímalsePatrickaměřilsimužovuvýškuaširoká ramena.

„Jo.HrajuzaVanderbiltovuuniverzitu.Jezdívalijsmesem stýmemrozdatsitosTulanem.Vždyckyjsemtotumělrád. VNewOrleanssečlověksnadnodostanedomaléru,vyzkoušeljsemsitonavlastníkůži,továmpovídám.“Vědoucněmrkl naPatricka.„Vy chodítenaTulane?“zeptalse.

„Jázrovnaskončil naLoyole,“odpověděl Patrick.

„Avy,krásnádámo?“podíval se tenoslnivýmužnamě. Vysoká?Ano!chtělosemizakřičet.Mocrádabychšlana vysokou.Místotohojsemseusmálaa sklopila pohled.

„Ještěsenerozhodla,“ozvalsePatrick.„Znátetentyp,je takchytrá,že seonivšechnyškolyperou.“

„Sháníteněcokonkrétního?“zeptalajsemse,abychzměnila téma.Nenucenějsempoložiladvaprstynapult.Bylotoznamení,takovánašehra.Snažilijsmeseuhodnout,jakýžánrknihybudezákazníkchtít.DvěmaprstyjsemPatrickovinaznačila, žesázímdeseticentnato,žepanMemphishledáněcohistorického.Patrickza allevoupěst.Toznamenalo,žehádáněco kolemsportu.

„Avíte,žejo?“řeklpánzMemphisuasmeklklobouk.Jeho černévlasysezalesklyvodpolednímslunci,ježsemproudilo výlohou. „Keatse.“

„Poezii?“podivilsePatrick.

„Překvapenej,co?No,nemělbysteknihusouditpodleobalu. I fotbalistimají rádibásničky,“řekl.

„Samozřejměžeano,“řekla jsemjá. „Poezie jetamhle.“

„Musímběžet,“oznámilPatrick.„Josietosvámivyřídí. Keatse máráda. Moc mětěšilo, pane.“

„ForrestHearne,“představilsedžentlmenanatáhlkPatrickoviruku.„Takyměmoc těšilo.“

ZavedlajsempanaHearnadozadukvysokémuregálusbásnickými knihami.

„Keatsseprýzamilovaldosvésousedky,“řeklajsemmu přesrameno.

„Ano,alečetljsem,žetobylabouřliváaféra,“odvětilačekal,cojána to.„Keats sipřál,aby bylypojehosmrtivšechny dopisy,kterésivyměnili,spáleny.Takžepravduseasinikdy nedozvíme.“

ZastavilajsemseuregáluazádykpanuHearnovirychle prohledávalapodleabecedyseřazenéknihypodpísmenem K. „Tadyjeto,Keats.“Obrátilajsemse.PanHearnestáldost blízkoa hledělnamě.

„Slečno…neznámeseodněkud?“zeptalsevážně.„Něcomi naváspřipadáhrozněpovědomé.“

Ucítilajsem,jakmipozádechmezilopatkamistékákapka potu. „Neřekla bych. NikdyjsemvTennessee nebyla.“

„Alejábyl vNewOrleansmockrát,“odvětilautáhl siuzel nahedvábnékravatě.

„Asimámtakovýtenobličej,cokaždémupřipadápovědomý,“odtušilajsemapopošlaodnějiodpoličkydál.„Kdybysteještěněcopotřeboval,taknaměhoukněte.“

Spobrukovánímjsemdošlazpátkykpultuavědomasijeho pohledujsemvklouzlameziregály.Odkudbychmohlaznát bývaléhofotbalistuzTennessee,kterýhrálzaVanderbiltovu univerzitu,vypadájakofilmováhvězdaamárádpoezii?Ale tenjehovýrazbylopravdový,netvářilsejakotimužiskrví podlitýmaočimaapusouplnousladkýchřečí,muži,kteréjsem potkávala,kdyžjsemchodilaránokWillieuklízet.Někdy, kdyžjsempřišlapředšestou,muselajsemsama odrážetjejich výpady.Většinamužůnezůstávalapřesnoc.Willievždycky

24R ut aS epe t y so vá

říkala, ženení žádnýhotel,pokud ovšemnenídotyčný ochotenpořádnězaplatit.Ne,většinamužůsúsměvemodcházela,jakmilesivyřídilasvoje.Ti,kteřízůstaliaždorána,měli spoustupeněz,aletakyjimněcochybělo,jakobymělivduši dírutakvelkou,žejinešlozacelit.Dostčastosestávalo,žesi semnounaodchoduchtělipopovídat.Tyrozhovorybylytěžkopádné,prosycenépocitemvinyazpravidlaobsahovalystandardnívětu,jestliseodněkudneznáme.AlepanHearnese zeptal upřímně,jakobysitímdoopravdylámal hlavu.

Došelzpátkykpultu, v rucedvě knihy.

„Ach,ano,tojemocdobrávolba,“řeklajsemaprohlížela svazekKeatse,kterýsivybral.

„ProMarion,tojemoje žena,“vysvětlilmi. „Aha,ataky DavidCopperfield.“

„Tenjepromě. Užhomámtakdesetkrát.“

Usmálajsemse.„MůjnejoblíbenějšíDickens.Fascinujemě, že DavidCopperfield jezaloženýnaDickensověvlastnímživotě,ženěkdovůbecdokážepřekonattakovéutrpeníachudobu anakonecdosáhnoutštěstí.“

Řeklajsempříliš.Dívalsenamětímpohledem.Nesnášela jsemho.„Mělajsitotěžký,holka,co?“říkaltenpohled.Připadalajsemsiuboze.

Hearnepromluviltiše.„Vím,jaktomyslíte.Sámjsemměl takový copperfieldovskýdětství.“

Zíralajsem nanějcelávšoku ztoho, žetenhlekultivovaný mužněkdyvůbecmohlpoznatchudobuneboutrpení.Tose vážně takzměnil?Mépřekvapení nezůstalobezpovšimnutí.

Přikývl.„Rozhodnutí,totautvářejínášosud.“Anižbyknihu otevřel,začalznírecitovat:„‚Prokázat,zdasecohrdinavlastníhoživotopisuprojevímjásám,nebozdatomístozaujme někdojiný,…‘“

Kývlajsemhlavouadopovědělasním:„‚budeúlohoutěchtostránek.‘“

Stálijsmetamanavzájemseneznali,aledokonalejsmesirozuměli.Naulicizatroubiloautoapřetrhlonašeupřenépohledy.

Rychlejsemdopsalaúčtenkuapodalamuji.„Chceteje zabalit?“

„Ne,tonebudetřeba.“Zvnitřníkapsysakavytáhlsponu napeníze.Měl„salátovouhlávku“,jaktomuříkalaWillie.Ve sponěbylotolikbankovek,žeznítrčelynavšechnystrany jakokvět.Kdyžmipodávalpadesátidolarovku,všimlajsemsi lesklýchhodinekLord Elgin.

„Omlouvámse,“vydechlajsem,„jánebudumítnavrácení.“ „Mojechyba.Zapomněljsemsivhotelurozměnit.Můžu vámdátšek?“

Šekyjsmepřijímalijenodzákazníků,kteříměliúčet.Od různýchneplatičůzeČtvrtijsmedostalispoustušeků,které bylykničemu.Předpokladnoubylapověšenácedule,která zákazníkůmoznamovala,žeberemeplatbyjenvhotovosti. „Samozřejmě,“řeklajsemmu. „Šekbude stačit.“

Vděčněpřikývlavytáhlšekovouknížkuaelegantníplnicí pero. ForrestHearne byl vevatě, tobylojisté.

„AcovMemphisuvůbecděláte?“zeptalajsemseasnažila se, aby toznělonenuceně.

„Jsemarchitektastavitel,“řekl.Podepsalšekasúsměvem mihopodal.„Stavímdomy.“

Přikývla jsem.

Došelkedveřímapořádsiměpřitomzkoumavěprohlížel.„Takvámděkujuzapomocazapopovídání.Jsemvám zavázán.“

„Bylomipotěšením.“

„Ahodněštěstínavysoké,a užsivyberetekteroukoli.“

Otevřeldveře,alepaksenajednouzarazil.„Skorobychzapomněl–š astnýnovýrok,“řeklanasadilsiklobouk.„Bude ohromnej.“

„Š astnýnovýrok.“Usmálajsemse. Apakbylpryč.

26R ut aS epe t y so vá

Seděla jsemnaposteliazíralanašek.

ForrestL.Hearne, Jr.

73EastParkwayAvenueNorth, Memphis,Tennessee

Memphiskákomerční bankaazáložna Jakobysemišeptemvracelajehoslova. Rozhodnutí,tota utvářejí nášosud.

Došlajsemkestoluavytáhlazeskrýšežlutýlistpapíru.ZačalajsemsitenseznampsátvetřináctiaprvnínaněmbylTom Moraine,novinář,kterýkdysipřišelknámdoknihkupectví. Jednou,kdyžjsembylanaWillienaštvaná,jsemjířekla,že jsemnašlasvéhootceažeseodstěhuju.Willieserozesmála. Řeklami,žesemůjtátanejmenujeMoraine.Taksejenjmenovaljedenhazardníhráč,cosnímmatkavsedmnáctiutekla. Manželskáidylkavydrželacelé tři měsícea pakse matkavrátila.Prstýneki jménosi nechala.

Willietvrdila,žeotcovésepřeceňujíažemůjotecmůžebýt kdokoli,nejspíšnějakýdivnýzoufalecsfilckamavkalhotách, co zevšehonejradšinosíkravaty na gumičce.Říkala mi,a to pustímzhlavy.Jenžejátozhlavynepustila.Nešloto.Atak jsemtuhruhráladálalétajsemnaseznampřipisovaladalší jménaapředstavovalasi,žepolovinazemějeaspoňtrochu

pořádná,ženejsemúplnánula.Adivnýjedostrelativnípojem. Koneckonců,cojedivnější,chlap,kterýmárádkravatyna gumičce,neboholka,covšuplíkuschovávádlouhýseznam vysněnýchotců?

ČervenýneonovýnápisnaprotiuSalazablikalazabzučel amézávěsyadeskastoluserůžověrozsvítily.Hlukzvenčí zesiloval,jakseblížilapůlnoc.Zachvílipřijderok1950asním příslibnového desetiletí.NaseznamjsemdopsalajménoForrest L. Hearne, Jr.atěchpárvěcí, co jsemo němvěděla.Odhadla jsem, žeje mutakkolemčtyřiceti.

Fotbalista.ZMemphisu.Architekt.MárádDickenseaKeatse, poznamenalajsemsi.

Keatse…rozhodněnepatřilmeziprůměrnéturisty.

Ptalseměnavysokou.Středníškolujsemdodělalaloni včervnu,alevysokoujsemhezkyzabalilaavduchuuklidila napůdu,abychnanichvílinemuselamyslet.Užstředníbyla dosttěžká,alenekvůliučení.Toproměbylahračka.Neustále sesnažitbýtneviditelná,cožměvyčerpávalo.Kdyžsimělidi všímali,mluviliomně.Jakokdyžvosmétříděmatkapřišlana denotevřenýchdveří. Přišlajenproto,že jednaz holekpovídala,ženášdějepisářpanDevereauxjehezkýadoceladivoký.

Matkaseobjevilasdiamantovýmináušnicemiavkráličím kožichuažkzemi.Tvrdilaoněm,že„spadlznákla áku“.Pod nímbyla úplněnahá.

„Nebu takupjatá,Josie.Nemělajsemčas.Nikdositoho nevšimne,“řeklami.„Anavíctapodšívkajesametověhladká. Tak, akterej toje,ten dějepisář?“ Bylapřiopiláadalo jípráci kožichudržet, abyse nerozhaloval.Všichniotcovécivěliajejichmanželkyjechytalyzaruceatahalypryč.Dětikoukalyna mě.Druhýden sipárspolužákůšeptalo,žejejichmámyříkají mématce„tacoura“. Ajá sitakypřipadalanahá ašpinavá.

Dějepisářjinejspíšnezaujal.Doškolyužnikdynepřišla, dokonceaninaslavnostnípředávánídiplomůne.„Aha,tobylo dneska?“řeklamiautohosipředzrcadlemnalepovalanatvář falešnoupihu.„Mělijstenasobětyodpornýčepicesestřap-

28R ut aS epe t y so vá

cem?“Zvrátilahlavuazasmálasesmíchem,cojsemtaknesnášela.Začaldocelanevinně,alepaksejívhrdlepřiškrtil, prošelnosemavensevyplížiljakozakdákání.Ošklivostzní úplněprýštila.

Willienaslavnostnípředávánípřišla.Dojelasesvýmčerným cadillacem až ke škole a zaparkovalana jednomz místvyhrazených pro vedení. Davsepřed nírozestupoval,když kráčela doposluchárny.Sedlasiaždopředu.Nasoběměladrahé, na mírušitéšatyaknimdokonaleladícíkloboukarukaviceasamozřejměsvétypickéčernébrýle–kteréběhemceléslavnosti nesundala.PřišeltakyCokie,stálvzadusvelkýmpugétem, úsměvoduchakuchu.Lidésišeptaliojehokaramelovězbarvenékůži,aleneposlouchalajsem.Cokiebyljedinýmuž,se kterýmjsemsipřipadaladoopravdy vbezpečí.

Williemizamaturitudalanádhernýstříbrnýmedailonekod Tiffanyho.Bylynaněmvyrytéméiniciály.„Nechávejsina svojevěcivyrýtiniciály,Jo,aonysektoběvždyckyvrátí,“ řeklami.Tenmedailonekbylnejdražšívěc,cojsemměla, anosilajsemhodennodennězastrčenýzablůzou.Vědělajsem, žekdybychhosundala,matkabymihomohlaukrástneboho prodat.

NaokrajvedlejménapanaHearnajsemnapsala Ptalsena vysokou a vrátila jsempapír zpátkydošuplíku.

Zulicepodoknemjsemzaslechlanějakýrozruchapak unisonohlasy:

„Pět…čtyři…tři…dva…jedna…ŠŤASTNÝNOVÝROK!“ Klaksonytroubilya lidikřičeli. Tříštiloseskloa ozývalyse salvysmíchu.

Vytáhlajsemzrcátkoazačalasinatáčetvlasy.Navinulajsem pramenhustýchvlasůnaprst,přitisklahokhlavěapřichytila pinetkou.Silvestrbyljedenvelkýrumraj.Onicnepřicházím, říkalajsemsi.LonijedenobchodnícestujícízAtlantypřed holkamiuWilliepředvádělsvébohatstvítak,ževsalónkupálildolarovébankovky.Holkyvrkalyaáchaly,ažnakonec chytilojednozorientálníchkřesel.Druhýdenjsemmusela

ohořelézbytkyvytáhnoutven,bylajsemceláodsazí.Matka semismála.Jejízahořklostrokodrokurostla.Špatněsnášela, že stárne,zvláš mezi mladými holkamiuWillie. Pořád vypadala,žejíneníanitřicet,alhalaosvémvěku,aleužnebyla mezinejoblíbenějšími.

Dodělalajsemsihlavuarozhodlase,žesibuduchvíličíst, nežseveselívenkutrochuutiší.Vedlepobrukováníbyločtení jedinávěc,kterádokázalapřehlušitmatkuaČtvr aumožnila

mižítživotmimoNewOrleans.Dychtivějsemsevrhalado knih.Životyjejichpostavbylyotolikzajímavějšínežosamělý teptohomého.

Knížkujsemměladolevkrámě.Odemklajsemdveřeabosá avnočníkošilijsempotichusešladolů.Drželajsemsevestínu meziregály,abymězulicenikdoneviděl.Užjsembylanadruhéstraněmístnosti,kdyžjsemzaslechlazvuk.Trhlajsemsebou. Někdozatlačildodveří.Najednouseozvalocvaknutíazvonek zacinkal. Vobchoděněkdobyl.

Podívalajsemsepřesceloumístnostkeschodůmapřemýšlela,jestlisemámrozběhnoutdopokojíkupropistoli.Posunulajsemsekestraněazarazilase.Kroky.Blížilyse.Skrčila jsemsezaregálazaslechlahlubokýmužskýsmích.Hledala jsemněco,čímbychsemohlabránit.Zpolicepředseboujsem vytáhlavelkouknihu.

„Vidííííme tě,“posmíval semihlubokýhlas.

Srdcemiposkočilo.My?Cincinnatisissebouněkohopřivedl.Předemnouseobjevilanejasnásilueta.Všísiloujsemjí mrštilasvazekdoobličejea rozběhlasekeschodům.

„Au! Josie, coděláš?“

ByltoPatrickůvhlas.„Patricku?“Zastavilajsemseavykoukla zaknihovnou.

„Kdojinejbysemasichodil?“ucedilPatrickamnulsitvář. „Aletrefilajsiměpěkněteda.“Zpozanějvystoupiladruhá postava.

„Cotuděláte?“zeptalajsemseapopošlaknim.Ucítilajsem pachbourbonu.

ut aS epe t y so vá

EB1006707

POTRHANÁ KŘÍDLA

POTRHANÁ KŘÍDLA

RUTA SEPETYS

SirFrancisBacon

JEDNA

RutaSepetysová POT RHANÁKŘÍDLA

CINCYNATTY.

TŘI

ČTYŘI