dvacet dva let jste strávila v české armádě.
Byla jste její hlavní psycholožkou, zažila jste mise v iráku i v afghánistánu. vzpomenete si na den, kdy jste poprvé přijela do války?
Bylo to v Iráku roku 2007 a jako první se mi vybaví tma.
Tamní povstalci totiž stříleli na světlo, takže i malý ohýnek na konci cigarety byl nebezpečný, natož velké osvětlené letiště. Přistáli jsme a na záda mi hodili obrovský batoh, kterému se v armádě říká invazák, a jsou to vlastně dva kufry postavené na sobě. Přesněji dva dost velké kufry. Podlomila se mi kolena, kyčle mi zajely až někam pod uši a měla jsem pocit, že se nemůžu pohnout. V té tmě nás vyhnali na přistavený náklaďák, vůbec jsme nevěděli, kde jsme, dovezli nás na základnu a zase jsme nevěděli, kde jsme. Málokdo tušil, co nás v dalších měsících čeká, a zpětně považuju za zázrak, že jsme se všichni vrátili domů živí.
Začínáme zostra. a le pěkně postupně: ještě něco si z příletu pamatujete?
Vzduch, který nás po vystoupení z letadla praštil do nosu.
kvůli vedru?
To ne, letěli jsme 3. ledna a v Iráku bylo večer těsně nad nulou, podobně jako v Česku. Jenže v dálce hořely ropné vrty, do toho byl cítit střelný prach a vzduch byl tím vším hodně těžký. Pach války je jiný, zvláštní, ale rychle si na něj zvyknete. Občas jsme dokonce večer seděli na základně a pozorovali ohně z vrtů, které se odrážely na nebi. Kdyby si člověk odmyslel, kde je a co se kolem děje, byla by to nádherná podívaná.
Tu podivnou vůni jsem měla v nose ještě dlouho po návratu.
A někdy se mi zdá, že ji tam mám dodnes. Nedávno jsme například přijeli na dovolenou do Albánie a mě jako první napadlo, že je tam vzduch cítit jako na misi.
co jste v tom velkém batohu měla?
Maskáče, vojenské boty, ale taky dost oblečení na odpočinek.
Vůbec jsem netušila, jestli nějaký bude, ale vezla jsem si tenisky na běhání, trika, šortky, džíny, to všechno navíc dvakrát, abych měla i pro kolegyni, která letěla pár dní přede mnou a tohle všechno zapomněla. K tomu jsem měla sbalené stohy psychologických testů a samozřejmě ženské věci jako krémy, šampony, kondicionér a naivně i fén na vlasy, který jsem za celou dobu ani jednou nepoužila.
měla jste před cestou strach?
Dlouho jsem si myslela, že ano, ale nedávno jsem se na to ptala dcery. „Mami, s tebou doma nebylo k vydržení,“ odpověděla mi. Ale ne kvůli strachu. Já se těšila! Celé Vánoce jsem nebyla k použití a prý jsem nemluvila o ničem jiném než o misi. Jako bych to tušila, cukroví jsem napekla už v půlce listopadu a dárky nakoupila snad ještě dřív. Jestli byli někteří členové výpravy nervózní a den před odletem špatně spali, já spala špatně měsíc dopředu. Moje největší noční můra byla, že se mi těsně před odletem něco stane nebo jen blbě nastydnu a nikam nepojedu. Možná se to špatně vysvětluje, ale byla jsem opravdu nadšená. Nedočkavá, že budu moct pomáhat.
Jedna kamarádka se mi po návratu divila: „Tobě nevadilo nechat tu manžela a dceru?“
n e že by mě nenapadla stejná otázka. A já budu upřímná: Nevadilo. Jako máma jsem samozřejmě byla smutná. Dceři bylo dvanáct, vrcholově běhala na lyžích, byla mistryní republiky a mě mrzelo, že propásnu její nejdůležitější závody. Že se s ní nebudu moct radovat, když vyhraje, a utěšovat ji, když jí to nepůjde. Kvůli tomu jsem několik nocí probrečela, ale jen sama, aby mě nikdo neviděl. Přestože jsem si to zakázala, rozbrečela jsem se pak i před ní, a dokonce i v letadle do Iráku. „Máš strach?“ zeptal se mě jeden z vojáků podobně jako před chvílí vy. „Ne, mně už se teď stýská,“ odpověděla jsem. Jak se někdy říká, že máte rozpůlené srdce, tak tady jsem to poprvé zažila na vlastní kůži.
Půlka ho byla doma a půlka v armádě. Dcera mi to ovšem neskutečně usnadnila. Pár dní před odjezdem mě objala, řekla mi, že je na mě hrdá, a že až jí z mise pošlu fotku, bude se chlubit před spolužáky. To jsem se samozřejmě rozbrečela znova. Ještě snadnější to pak bylo s tehdejším manželem, který byl sám vojákem z povolání, a už když jsem byla na výcviku, o domácnost se skvěle postaral. Na všechny závody jezdil s dcerou a měla od něj nejen psychickou podporu, ale i profesionálně namazané lyže.
to vypadá jako úplná idylka. Byla – dokud jsem o úmyslu jet do Iráku neřekla mamince. S tou to málem seklo a dala mi snad hodinovou přednášku. Co mě to zase napadlo, co jsem za mámu, že strachy nezamhouří oči a podobně. Zároveň ale věděla, že se mnou nehne. „Ty se mě neptáš a jen mi to oznamuješ, viď?“ řekla na konci už takřka rezignovaně. Já jen beze slova kývla.
v ybaví se vám kromě slz ještě něco z letu do i ráku?
Dvě věci. Byly jsme na palubě jen čtyři ženy, takže jsem se mohla podívat do kokpitu, což byl od dětství můj sen. No
a pak si vzpomínám ještě na jeden moment. Seděla jsem, oči zavřené a v duchu jsem přemýšlela, jaké to bude, až na naši základnu přiletí první raketa.
a jaké to bylo?
Přiletěla hned první noc. Za tmy jsme dorazili k základně, vyskákali z náklaďáku a mě ubytovali k vojenské policistce
Katce, která už v Iráku pár dní byla. Vytáhla jsem zelený spacák, vlezla si na postel a ještě předtím nás poučili: „Jakmile přiletí raketa, budete se držet toho, s kým bydlíte.“ Zatím jsme totiž netušili, kde jsou bunkry. Takže jsem usínala a přemýšlela, jestli udělám všechno tak, jak jsme se učili ve výcviku, nebo jestli se leknu, zazmatkuju, začnu křičet…
Bála jsem se, abych si jako psycholožka, která všechny okolo učí, jak se zachovat, neudělala ostudu. Nakonec jsem nějak usnula, a když se spustil poplach, vůbec jsem nebyla schopná poznat, jestli jsem spala patnáct minut, nebo čtyři hodiny. V tu chvíli musíte okamžitě k zemi a čekat tam dvě minuty, protože raket může být víc a stříleli je třeba z osla.
Z osla?
Z živého osla. Někam ho postavili, opřeli o něj jednoduchou konstrukci k odpalování raket a chudák se ani nehnul. Stejně jako pach z ropných vrtů se vám brzy zaryje do hlavy i hvízdnutí vzduchu z blížící se rakety. K tomu se pokaždé zachvěla země, a jestli mi to něco připomínalo, bylo to auto, kterému
bouchne výfuk. Když jsem se po čase z Iráku vrátila, šla jsem doma ve Staré Boleslavi po náměstí a najednou se ze startující škodovky ozvala rána. S mužem jsme se vedli za ruku, já se mu vytrhla a skočila šipku za popelnice. Koukal na mě on, koukali všichni okolo a já navíc měla nový bílý kostýmek, který měl v tu chvíli do bílé hodně daleko.
to musela být zajímavá podívaná. co se ale děje, když uplynou dvě minuty ležení na zemi?
Rychle vstanete, nasadíte si přilbu, oblečete vestu a běžíte do bunkru. Dokonce jsem si před odjezdem do Iráku koupila nové hodinky s velkým displejem, abych dvě minuty správně odhadla. Každý má určený svůj mateřský bunkr, ale logicky se dostanete do situací, kdy běžíte do nejbližšího – hlavně pokud raketa spadne přes den a vy jste zrovna na druhé straně základny.
takže jste doběhla a...
Držela jsem se Katky, vůbec jsem nevěděla, kam běžíme, a jen jsem cítila, že cestou šlapeme do bláta. Když jsme dorazily na místo, hlavou mi bleskla jediná věc: „Zvládla jsi to.“ Zároveň mi však brzy došlo, že nás do Iráku poslali tak trochu jako jednotku… Jak to jen říct? tak, jak to cítíte.
Na odstřel. Bylo opravdu štěstí, že se nikomu nic nestalo.
Začalo to už výcvikem, který se během let naštěstí změnil, a další vojáci už tak do misí odjížděli připravení. My si třikrát zkusili poplach, přilby jsme při něm drželi v rukách, lehli jsme si v pokoji na zem a málem se u toho ještě smáli. Stačila
ale první opravdová raketa a bylo jasné, že na tom nic k smíchu není a že nás na misi nikdo pořádně nevycvičil. Já byla v Iráku kromě psycholožky i jako tisková mluvčí a dostala
jsem rozkaz posílat domů články, jak se máme krásně, svítí sluníčko a vojáci ve svém volnu hezky oslavili Velikonoce.
Přitom na nás padala jedna raketa za druhou a při některých
útocích šlo opravdu o život. Kluci dokonce spočítali, že za tři a půl měsíce přiletělo 365 raket. To je víc než tři za den.
Navíc jsme základnu teprve stavěli. Když jsme přijeli, čekalo na nás pár plechových budek, ve kterých jsme bydleli, a říká se jim korimeky. Nebyly nijak chráněné, opevněné, nic. Mezi
nimi byly louže a nasypaných pár hromad písku, který jsme několik týdnů pytlovali a stavěli obranné valy.
Zastihlo vás oznámení o poplachu i v nějaké situaci, kdy utéct do bunkru nebylo úplně snadné?
To se asi stalo všem. Jestli znáte kreslené vtipy, jak voják utíká z kadibudky, kalhoty má na půl žerdi a za ním vlaje toaletní papír… Tak to nejsou jen vtipy. chápu.
Mně se to stalo ve sprše. Zrovna jsem si namydlila hlavu a ozvalo se hlášení. „Incoming! Incoming! Incoming!“ Vždy třikrát po sobě, což znamenalo: Letí raketa, okamžitě se kryj.
Na začátku mise bych běžela do bunkru, ale tohle se stalo po několika týdnech, kdy už jsem byla trochu otrkaná. Lehla jsem si na zem, schoulila se do klubíčka, šampon mě štípal do očí a čekala jsem na hlášení „All clear“. Všude čisto aneb nebezpečí pominulo. To jsou slova, kterými poplach končí.
jaké ještě byly první dny?
Na misi má člověk několik funkcí. A jelikož můj manžel sloužil jako vojenský tělocvikář, usmyslel si náš velitel, že stejnou pozici přidělí i mně. Dostala jsem za úkol vybudovat posilovnu, k tomu jsem si sama vymyslela, že postavíme volejbalové hřiště, a hlavně u něj jsem se dost natrápila. Vypsala jsem brigádu na rozvážení písku, nikdo nepřišel a já stála sama uprostřed hřiště se slzami v očích. Naštěstí se pak vojáci nadchli, a protože všude kolem byla spousta stavebního materiálu, natáhli za auto řetězy s traverzou a navezený písek uhladili. Další kluci na dílně vyrobili sloupy, jako čáry jsme použili
policejní pásky a brzy jsme měli hřiště, které nám záviděli Britové, Dánové i mnozí další. Hrálo se pořád, a to i v největším vedru, kdy písek pálil a museli jsme si vzít ponožky.
Posilovna se stavěla snáz?
Ani ne. Z předešlé základny Šajba nám do Basry přivezli vybavení, ale když ho vyložili a stálo v bahně, vypadalo spíš jako hromada šrotu. Velitel nechal propojit dva korimeky a nařídil, abychom do nich stroje přenesli. „Podlaha nevydrží,“ namítla jsem, ale on se rozčílil, co mu radím. „Udělejte, co vám říkám!“ Nechala jsem tedy donést jeden stroj přesně doprostřed posilovny a co se nestalo...
že by se podlaha prohnula?
A ne málo, načež se velitel rozčílil znova: „Přece jsem říkal, abyste ji vyztužili!“ Co jsem měla na jazyku, jsem spolkla, podlahu jsme podložili, ušmudlané stroje vydrhli a posilovna se stala naší další chloubou. U vchodu visel provozní řád,
který mimo jiné zakazoval vstup bez ručníku, a kdo byl bez něj přistižen, musel za trest podlahu večer vytřít. Pak už se kluci dokonce hlásili o úklid dobrovolně, takže venku sice byla spousta prachu, ale v posilovně se dalo jíst ze země. No a aby toho nebylo málo, kromě psycholožky, mluvčí a tělocvikářky jsem se stala ještě knihovnicí. Svůj pracovní korimek jsem plentou rozdělila na dvě části: v jedné jsem měla stůl a přijímala návštěvy jako psycholožka, ve druhé byly police s knížkami. S těmi to začalo stejně jako se stroji v posilovně.
Taky mi je hodili do bláta a já nejdřív jednu po druhé čistila. Pak jsem je seřadila podle jmen autorů, vyrobila štítky a vytiskla zápůjční seznam. Kromě knížek jsme měli i DVD.
co šlo nejvíc na dračku?
Detektivky a pak z nějakého důvodu knížka o týraných mužích. Tu si půjčovali i vojáci, kteří nikdy nic nepřečetli. Dokonce za mnou chodili a jeden na druhého žalovali: „Paní psycholožko, tady Honzovi se děje přesně to, co se píše na straně sto čtrnáct.“ Co se filmů týče, tam to bylo snadné: cokoliv se
Stallonem a Schwarzeneggerem, čili Rambo, Komando a pak ještě Pulp Fiction. Nejvíc si ale kluci pouštěli filmy, které jsem já v knihovně rozhodně neměla a které si přivezli z domu.
je mi to jasné. už tedy víme o vaší roli tělocvikářky, mluvčí i knihovnice, ale na misích jste byla hlavně jako psycholožka. chodili za vámi vojáci sami, nebo je spíš posílali velitelé?
Až na výjimky sami. Jednou za mnou ale přišel velitel, že se v počítači na základně našly divné fotky. Byl na nich náš
voják a střídavě si držel pistoli u hlavy, pod bradou a u srdce. Na krku měl pověšeného plyšového medvídka s červeným srdíčkem, stál u zrcadla se zdobeným zlatým rámem, které jsme měli z Kuvajtu, a z historie mailu bylo vidět, že fotky posílal do Česka. Celé to vypadalo šíleně a jako první nás napadlo, jestli se náhodou neloučí se životem. Velitel proto rozhodl, že ho okamžitě vzbudí, sebere mu zbraně a noc stráví u mě v korimeku. „Promluvte s ním a zjistěte, co mu je,“ nařídil mi. Výborný nápad, zavřít mě na celou noc s někým, kdo si pořizuje takové fotky. Promluvím s ním hodinu, možná dvě, ale do rána? Navíc jemu sice zbraně sebrali, ale já je pořád mám. Proto jsem aspoň dokořán otevřela okno a kluci z vojenské policie mi na úkor svého odpočinku postavili před korimek hlídku. Pár minut nato jsme se dali do řeči a chudák byl v šoku. Začal mi vysvětlovat, že si jen dělal legraci a fotky posílal přítelkyni, po které se mu stýská. Znělo to důvěryhodně, přesto jsem kolegy požádala, aby se do historie počítače podívali ještě důkladněji. Za pár hodin se vrátili s tím, že toho našli mnohem víc.
další fotky?
To ne, ale ve stejné době, kdy byly pořízeny, si někdo prohlížel neonacistické stránky. Díky tomu jsem pak věděla, na co se ptát. Proč do armády šel, co čeká od života, co ho baví, co nebaví… Opravdu se ukázalo, že jeho myšlení je extrémnější, než by na misi být mělo. „Ruku do ohně za něj nedám,“ prohlásila jsem. I když přísahal, že to byl celé vtip, pořizovat fotky s pistolí u hlavy není v armádě vhodné, normální ani vtipné. Navíc máte člověka s vyhraněnými názory, který
velmi dobře ví, jak se manipuluje se zbraní. Proto bylo rozhodnuto, že ho pošleme domů.
n a vaše doporučení?
Psycholog nemůže rozhodnout, ale shodli jsme se na tom všichni, i velitelé. Do zprávy jsem přidala doporučení k psychiatrickému vyšetření, ale to se cestou záhadně ztratilo. O pár měsíců později byl dotyčný vyfocen na srazu neonacistů na Plzeňsku a z armády byl propuštěn.
takže jste ho odhadli správně. a le mě s dovolením zaujala jedna věc. v y jste měla zbraň?
Jistě, krátkou i dlouhou. Pistoli i samopal. Na misi je musí mít každý.
i psycholožka?
I psycholožka. Odmítnout můžou snad jen kaplani. Abych vás ale uklidnila, v ostrém boji jsem zbraň nikdy nepoužila. Nicméně jsem se musela naučit s ní zacházet a na cvičení
jsem střílela snad úplně ze všeho. V poušti jsem poprvé dostala do ruky brokovnici, a přestože jsem na to byla připravená, stejně mě překvapilo, jak moc kope. Taky jsem střílela kulometem z jedoucího auta nebo z letícího vrtulníku.
Zajímavé. a le pojďme k vojákům, kteří za vámi se svými starostmi chodili sami.
Málokdo přišel a řekl: „Paní psycholožko, mám problém.“
Mnohým bylo lehce přes dvacet, na mluvení o svém životě nebyli zvyklí a taky se trochu styděli. Takže zaklepali, řekli,
že si jdou půjčit knížku, a když si vybrali, ještě tam chvíli postávali. „Je něco, o čem si chcete popovídat?“ zeptala jsem se a jim se ulevilo, že nemusí začínat sami. Nebo si knížku odnesli a druhý den si přišli pro novou. Bylo mi jasné, že ji nemohli přečíst, ale tiše jsem to přešla, uvařila jim kafe a pomalu jsme začali mluvit o tom, co je trápí. Někomu se krátce před odjezdem na misi narodilo dítě a vadilo mu, že s ním nemůže být. S jiným se naopak partnerka na dálku rozešla, protože si našla jiného. Další se bál, že je mu doma nevěrná.
Pro mnohé to byla první krize ve vztahu a na dálku si s ní nevěděli rady. Pamatuju si i skupinu vojáků, kteří potřebovali zklidnit emoce po šikaně od jednoho z důstojníků. Zasedl si na ně, pořád je kvůli něčemu kontroloval, a došlo to dokonce tak daleko, že je před ostatními donutil vyházet věci z batohu na zem do prachu. „Mám podezření, že v něm schováváte drogy,“ oznámil jim. Stáli tam, ponížení, vřelo to v nich, ale museli se ovládnout, aby neudělali něco, co by je pak stálo kariéru. Nebýt to občas smutné příběhy, bylo až dojemné, jak se mladí vojáci svěřovali.
tak ono to není úplně snadné ani pro člověka, který už mladý není.
Svěřit se chce obrovskou sílu a já obdivuju všechny, kteří to dokážou. Ať už je to voják, nebo rozvádějící se manželé.
Spousta z nás má ještě z výchovy zakořeněné, že nejlepší cesta vyřešit problém je před ním utéct. Schovat se, dělat, že neexistuje, a on buď časem zmizí, nebo se vyřeší sám. Máme na to i hezké rčení: Zamést něco pod koberec. Jenže takhle život nefunguje. Problém sice zmizí, ale jen na chvíli. Možná
na týden, na měsíc, třeba i na rok. Zpátky ale vyleze mnohem silnější a navíc ve chvíli, kdy to nejmíň čekáme a nejsme na to připraveni. Vojáci jsou pořád jen lidi. Občas trvá déle, než všechny slupky jejich osobnosti odloupete, ale když se to povede, zjistíte, že mají stejné pocity jako vy nebo já.
Nechci vás strašit školou, ale pamatujete si na sinusoidu?
k řivka, která je hezky pravidelně chvíli nad osou, chvíli pod ní a tak pořád dokola.
Tak přesně takhle prožíváme své pocity. Pokud jsme schopni cítit smutek, jsme schopni cítit i radost. Tedy bavíme se
o většině z nás, lidi s psychopatickými rysy na tom budou jinak. U vojáků jsem zažila všechny pocity i všechny scénáře.
Někdo bez zábran přesně pojmenoval, co ho trápí. Někdo se styděl a šel na to oklikou. A někdo se styděl ještě víc, vrazil mi do ruky svůj deník a beze slova odešel.
v y jste četla deníky, které si vojáci psali?
Asi čtyři. Někdy mi u nich tekly slzy smíchu a jindy to bylo
nesmírně smutné čtení. Zrovna vám asi nemusím vyprávět, že papír snese všechno. Neodsoudí vás za žádné pocity, nebude je zlehčovat ani se jim smát. Někteří vojáci si psali deníky čistě věcně – co ten den dělali, co jedli, jak trávili volný čas. Další v nich šli opravdu na dřeň. Popisovali, co cítí, když berou do ruky zbraň a vyjíždějí na patrolu, co se jim honí hlavou, když po službě usínají, koho z jednotky mají rádi, kdo je štve, co jim z domova nejvíc chybí… No a pak si vybavuju jeden deník, který se mi četl opravdu těžce. Psal ho voják, jenž odjížděl do Afghánistánu z dost složité rodinné situace.
Vztah s manželkou se mu hroutil a mise pro něj byla útěkem od problémů, které několik měsíců nebude muset řešit. Jenže odjel tak trochu z protekce. Na poslední chvíli ho vyměnili za jiného, už vycvičeného vojáka, a jestli se v armádě něco neodpouští, je to nespravedlnost. Dotyčný to v jednotce schytával ze všech stran a jeho deník tomu odpovídal. Přemýšlel, jak z toho ven, jestli vydržet, nevydržet nebo co si udělat.
o pravdu až tak?
„Mám v ruce zbraň, bylo by to jednoduché a rychlé.
Zbavil bych se tím všech problémů, které mám doma i na misi.“ Takhle nějak to napsal.
Pane jo.
Já ho znala, protože jsem ho trénovala před odjezdem na misi. Po návratu mi zavolal, domluvili jsme si schůzku a na další už přinesl deník. Vlastně jich bylo víc než jeden. Teprve z nich jsem pochopila, že jeho potíže jsou mnohem hlubší, než mi zpočátku tvrdil. Když jsme je pak začali rozebírat, bylo vidět, jak se cítí hloupě. Jak se styděl za to, že si chtěl vzít život.
Dokonce mi tady jeden z deníků ještě leží na poličce.
Zapomněla jste ho vrátit?
Nechtěl ho zpátky. Řekl, že už ho nikdy nechce vidět, natož číst, a ať si ho nechám.
takže je mu dnes líp?
Manželství se rozpadlo, což nakonec nepřekvapilo jeho ani manželku. Jakmile před něčím neustále utíkáte, je jasné, jak
to dopadne. Dojdou vám síly. Tehdy došly na obou stranách a rozvod proběhl v klidu. Jednu věc bych ale na tomhle příběhu ráda ukázala. Síly můžou občas dojít každému z nás
a neznamená to, že už je nikdy nenačerpáme zpátky. Dokonce jich můžeme načerpat i víc, než jsme kdy měli. Když jsem s dotyčným mluvila naposledy, vedl nový a moc hezký život.
to vás muselo potěšit. a teď nemyslím jen výsledek, ale i to, že vám člověk do detailu odvypráví svůj příběh.
Pro psychologa je to odměna a v armádě o to víc. Podle mnohých tehdejších velitelů totiž chlap s bolestí na duši nebyl chlap a oni sami byli přece nejlepší psychologové. „Když tě něco trápí, přijď za mnou a já ti to vyženu z hlavy.“ To bylo od velitelů slyšet často. Tedy od hloupých velitelů. I ti ale naštěstí brzy pochopili, že psychicky rozhozený voják rovná se nebezpečný voják. „Cítíte se dneska na to jít na službu?“ ptala jsem se těch, kteří se mi svěřovali. Někteří řekli ano a jiní zakroutili hlavou: „Ne, jsem úplně na dně.“ Nikdy jsem to nebrala jako slabost, natož lenost, ale naopak jako statečnost.
Přiznat si, že občas nejsem v pořádku, bychom se měli naučit všichni. S veliteli jsem proto měla dohodu, že takový voják dostane den nebo dva volno a teprve pak se do služby vrátí. s věřil se vám někdo s problémem, který rozhodil i vás? a je už jedno, jestli se bavíme o i ráku nebo o vaší další misi v afghánistánu roku 2010.
Bylo to v Iráku. Voják přišel po telefonátu s manželkou a měl slzy v očích. Řekla mu, že má rakovinu v posledním stadiu a velmi špatnou prognózu.
to je strašné. Celý příběh byl strašný a dodnes mám chvíle, kdy si vyčítám, že jsem v něm neudělala víc. Jednoho večera se skupina vojáků opila. Bylo to jasné porušení kázně, které se trestá repatriací, tedy vyhozením z mise. V téhle skupině byl i… říkejme mu třeba Mirek. Po telefonátu s manželkou se sesypal, a aby ho ostatní uklidnili, otevřeli PET lahev se slivovicí, kterou měli z domova. Nechtěli nic víc než podpořit kamaráda, který má dvě děti a kterému umírá manželka. Zavřeli se v korimeku, nikomu nic neprovedli, neměli před službou, ale bohužel byli hluční, takže je někdo nahlásil a dostali dýchnout. Velitelé rozhodli o jejich repatriaci a mnozí z nás v tom cítili obrovskou nespravedlnost. Bylo veřejným tajemstvím, že se pár dní předtím na základně opila skupina důstojníků, ale to se v tichosti přešlo. Jeden z repatriovaných vojáků je dokonce u brány na vlastní oči viděl, ovšem byl takový frajer, že to na svoji obhajobu nikdy nepoužil. Když u mě Mirek další den byl, rvalo mi to srdce. Znala jsem jeho pronikavé černé oči, ale najednou v nich bylo prázdno. Byl zničený a zlomený z manželčiny nemoci, ale i z toho, že zklamal jako voják. Armáda byla jeho život a vyhazov z mise bral jako selhání.
copak nechtěl domů za manželkou?
Dobrovolně by ani nemohl. Voják slouží podle potřeby a z Iráku nebylo jak se dostat. I repatriace proběhla až časem – když se střídala část jednotky. Ale vím, jak to myslíte, a nevojákům se to těžce vysvětluje. Kdo má duši v armádě, má ji tam se vším všudy. A na zahraniční misi to platí dvojnásob. Jakmile jste z ní vyloučen, přijdete o závěrečné předávání me-
dailí a zároveň máte obrovský šrám do budoucna. Manželku
samozřejmě miloval, pořád o ní mluvil, ale v tu chvíli byl přesvědčen, že musí zůstat. Třeba i kvůli penězům, které vydělá
a pak je zkusí použít na lepší léčbu. Stál tehdy přede mnou a třásl se mu hlas. „Ať mě potrestají, snesu úplně všechno,“ říkal. „Klidně budu celý den ležet na dvoře v písku. Ať každý přijde a kopne si do mě. Nebo na mě plivne. Je mi to jedno. Hlavně mě neposílejte domů.“
co si vlastně vyčítáte?
Že jsem se za něj nervala víc. Nejspíš by to bylo k ničemu,
protože velitelé se rozhodli hned. Ale když dnes vím, jak to s Mirkem pokračovalo, mohla jsem to aspoň zkusit. Tedy ne že bych to nezkusila vůbec, ale možná jsem na to měla jít jinak, i přes vedení armády doma v Česku.
teď máte slzy v očích, takže se bojím, že pokračování příběhu nijak veselé nebylo.
Bohužel. Po zbytek mise se Mirek ještě nějak držel. Mohl kdykoliv přijít, často jsme si povídali, a jakmile se jen potřeboval vymluvit, seděla jsem a naslouchala. Stav manželky se horšil a on s ní nemohl být ani po návratu, protože sloužil na druhém konci republiky. Jak je armáda krásná, umí být i krutá a dlouho ho nikdo nechtěl převelet. Když pak manželka zemřela, zůstal na děti sám a řekl mi, že se pokusil o sebevraždu. Později mě ještě vyhledala jeho dcera s tím, že je závislý na alkoholu. Pomohla jsem mu sehnat léčení, začal dokonce pomáhat závislým jako terapeut, jenže do pití spadl znova. Když jsem s ním mluvila naposledy, už to bylo hodně
zvláštní. Říkal, že nemůže zapomenout, pořád se trápí a musí se do Iráku vrátit. Od té doby o něm nevím.
chodili vojáci i s tím, že mají jednoduše strach?
V Iráku často, a dokonce se mezi nimi rozšířilo i něco, co jsem si sama pro sebe nazvala strachovou panikou. Část jednotky byla totiž nasazená v Basře v opravdu nebezpečných podmínkách, a když se její členové vraceli ze služby na základnu, šli spát rovnou do bunkru. Ostatní si toho samozřejmě všimli a začalo jim to vrtat hlavou. „Jdou do bunkru, protože něco vědí,“ šuškalo se. Někteří vojáci si dokonce začali ve svém korimeku z pytlů stavět zákopy a to na klidu v jednotce taky nepřidalo. Pár děvčat skončilo na neurolu a stávalo se, že se při raketovém útoku v bunkru rozbrečely. Měly takový strach, že už ho v sobě neudržely. „Dneska tady umřeme,“ říkaly přes slzy. Úplně nejhorší to bylo v den našeho odletu, kdy rakety zničily kus základny, způsobily škodu za tři sta tisíc a málem opravdu zasáhly i nás. Seděly jsme s holkami v bunkru, držely se za ruce a já jim opakovala: „Dýchej. Dívej se na mě a dýchej. Jsme tady všichni spolu a dohromady to zvládneme.“ Možná vám to přijde jako slabost a důkaz toho, že takový člověk nemá ve válce co dělat. Ale málokdo si umí představit únavu, které na misi čelíte a která skolí i silné povahy. V noci několikrát běžíte do krytu a jste tam třeba hodinu. Nemáte šanci se vyspat a ráno se nikdo neptá, jestli jste nebo nejste odpočatí. V sedm je budíček a začíná nový pracovní den. K tomu se přidávala únava z počasí, protože přes den bylo vedro a v noci zima. Jakmile je pak člověk vyčerpaný fyzicky, mnohem snáz a rychleji se zlomí i psychika.
co jste takovým vojákyním a vojákům radila?
Že mít strach je normální a že to rozhodně není nic, za co by se měli stydět. My se jako lidi pořád za něco stydíme. Za strach, za slzy, za selhání. „Chlapi přece nebrečí.“ Kolikrát už jsem tuhle hloupost slyšela. Proč by nebrečeli? Kdyby brečet neměli, příroda by to nějak zařídila a asi jim to neumožní.
Stejně jako jim neumožňuje jiné věci. Jestli při práci na něco dávám pozor, tak abych u sebe vždycky měla papírové kapesníčky. Vozila jsem je na mise, kam za mnou chodili mladí kluci, a mám je na stolku v pracovně i teď, kdy si povídám se čtrnáctiletou dívkou a hned po ní se sedmdesátiletou dámou.
Všem říkám stejnou věc: „Tady je dovolené vše. Můžete se smát, nadávat, brečet.“ Proč by se voják po rozchodu s přítelkyní nemohl rozbrečet? Ale to jsem trochu odbočila.
vůbec nevadí.
Těm, kteří byli unavení nebo vystresovaní, jsem například radila, jak rychle usnout.
moment, na to máte nějaký trik? n apínám uši a jistě nejsem sám.
Je to metoda, která byla vyvinuta a mnohokrát vyzkoušena u válečných pilotů. Ti také bývali unavení a potřebovali rychle usnout, navíc často v hluku a po extrémním vypětí.
Jde o techniku uvolňování obličejových svalů. V dnešní době existuje spousta relaxačních cviků. Radí nám uvolnit konečky prstů, levou nohu, pravou ruku, paže, ramena, ale na obličej se trochu zapomíná. Přitom právě ten nese největší tíhu. Schovává všechny naše smutky, strachy a od rána do noci drží nějakou
masku. Na konečky prstů se nám nikdo nedívá, ale na obličej ano. Jeho svaly neustále namáháme, zatínáme a následkem toho se nám například tvoří vrásky. Takže co s tím… Lehneme si na polštář a obličej postupně a vědomě uvolňujeme. V duchu si procházíme jednu jeho část za druhou. Uvolníme pravou část čela, levou část čela, svaly kolem očí, jednu tvář, druhou tvář a čelisti tak, aby nám mezi rty vznikla malá mezírka. Náš obličej se roztéká do polštáře, jako když taje sněhulák nebo kostka másla na horké pánvi. Jakmile nám to bude chtít zkazit nějaká cizí myšlenka, co nejdřív ji zastavíme. Tím, že v duchu budeme myslet na jednotlivé části obličeje, nezbyde pro ni místo.
já málem usínám, jen to vyprávíte.
každopádně to večer zkusím a dám vám vědět.
Možná to nepůjde hned. Tak jako potřebuje trénink fotbal nebo střelba ze zbraně, potřebují ho i relaxační techniky.
Ale uvidíte, jak vám pak bude příjemně.
těším se na to. ještě nějaké rady jste vojákům dávala?
Hlavně v Iráku se mi osvědčila jedna věc. Jak jsme často běhali do bunkru a hodiny jsme tam spolu proseděli na poměrně malém prostoru, vymýšleli jsme různé hry. A jednoznačně nejoblíbenější byl slovní fotbal. Vybrali jsme nějaké téma, většinou kolem jídla nebo sexu, a všechna slova se musela vztahovat k němu. Hodně jsme se u toho nasmáli, nemysleli na padající rakety a předháněli se, kdo vymyslí lepší slovo. Už jsme jeli několikáté kolo a najednou se místo čehokoliv, co by se týkalo jídla nebo sexu, ozvalo: „Domov. Smutek.“ Všichni se zarazili, na dotyčného se podívali a stalo se něco, co mě
napoprvé zarazilo. Nikdo mu nevynadal, nikdo neřekl, že je srab, ale všichni si s ním začali povídat. „Tobě se stýská? Máš strach? No já taky.“ Vyměňovali jsme si příběhy, rozebírali, jak se cítíme, co koho trápí, a všichni se o všechny zajímali. „Kdy jsi naposledy mluvil s manželkou? Tvůj syn udělal první krok? To je skvělé. Než začne běhat, budeš doma.“ Lepší terapeutickou skupinu než v iráckém bunkru jsem nikdy nezažila. Dotyčný se postupně osmělil a odvyprávěl své trable dvaceti lidem okolo, což by ho předtím ani nenapadlo. Ale platilo to i mimo bunkr. Občas jsme se sešli ve větší skupině a obyčejně si povídali. Věděla jsem, že někoho něco trápí a že se stydí to ostatním přiznat. „Pánové, teď trocha tréninku,“ začala jsem a někoho si namátkou vybrala. „Kdyby se tady Lukášovi stalo něco doma a třeba dostával anonymy, že má jeho manželka poměr, byli byste rádi, aby vám to řekl? Představte si, že z toho má zkažený den a na nic jiného nemyslí. Chtěli byste, aby s vámi v takovém stavu jel na patrolu?“ Tohle jednoduché cvičení jim odpovědělo na několik otázek najednou. Poznali, že když se nebudou soustředit pouze na službu, ohrozí život nejen svůj, ale i vojáků, kteří tam jsou s nimi a za nic nemůžou.
to od vás bylo chytré. a le anonymy budou spíš přehnaný příklad, ne?
Kéž by byl. Na delší misi jsem byla dvakrát, v Iráku 2007
a v Afghánistánu 2010. Za našimi jednotkami jsem ale jezdila i pak, třeba na dva nebo tři týdny. A když jste se mě ptal, jestli jsem s vojáky mluvila na přání velitelů, právě při těchto cestách se to dělo. Trval na tom hlavně generál Opata. „Psycholožko!“
Oslovoval mě pokaždé stejně. „Dejte řeč s tím a tím a řekněte