Hrozně prší. Voda stéká po čelním skle a stěrače se namáhají, až skřípou. Neřídím, takže jsem proslulá tím, že se co nejblíž k policejní pásce dopravuji taxíkem. Zvykla jsem si věřit jen jednomu řidiči, Jayovi. Vezl mě už na různá místa po celé zemi a občas taky uprostřed noci na letiště nebo na nádraží.
Za tu desítku let jsem si už našla svoje rituály. Pouštím si na iPodu Eminema a Kanyeho. Rytmus používám k tomu, abych sebrala sílu na to, co přijde, a oddělila svět, který jsem opustila, od toho, kam se chystám vstoupit. Občas usnu a Jay pustí rádio, aby přehlušil moje chrápání. Vím, že mě upozorní deset minut předem, když si bude myslet, že už se blížíme. Ne vždycky si je jistý, že už tam budeme, protože k čerstvým katastrofám žádné ukazatele nevedou. Náznaky se ale najdou: policejní auto a dodávka jednotky taktické podpory. Mobilní krizová jednotka přistavená hasičským sborem. Skupina černých sanitek. Konečně zastavíme u krajnice a já vylezu zezadu s batohem a kufrem na kolečkách. Připadám si jako obtloustlá letuška. Přehodím si přes hlavu kapuci kabátu a zakleju. Vím, že déšť zkomplikuje život forenznímu týmu, protože poruší stopy a vytvoří doslova polévku z bláta, kerosinu a krve. Navíc budou příslušníci zásahových jednotek netrpěliví a podráždění. Nadechnu se, zhluboka a až k bránici, jak mě to naučil psycholog, který se staral o požárníky u bombových útoků v Oklahoma City. A pak se rozhlédnu, kde jsou dveře do pekla.
Vždycky mě šokuje, jak tenká může být hranice mezi katastrofou a zbytkem světa. Tady to je pouhých pár metrů. Auta na dálnici sviští tak blízko, že mi to nadzvedává ofinu. Jedna
z prvních věcí, které zásahové složky vždycky musejí udělat, je zabezpečit scénu, a tak je kolem dokola plot a už teď se začíná trhat. Pevná kovová kostra obalená silným bílým plastem a zeleným plátnem chrání místo neštěstí před zvědavými pohledy a nevítanými návštěvníky. Ploty ale nedokážou zabránit nejnovějšímu způsobu nahlížení: i přes to hrozné počasí je slyšet neustálý bzukot dronů patřících různým novinářským organizacím.
Policejní prezident pracuje na zavedení zón s vyloučením dronů, ale schválit dodatečnou legislativu, která by umožnila jejich lety kontrolovat a případně je zabavit, potrvá ještě roky.
Když člověk dorazí na místo brzo, vstupy někdy ještě střeží policista. Obvykle je to ten nejmladší z týmu – starší kolegové k tomu záměrně vybírají nejnovější přírůstky, aby se otrkali. Zase ale došlo k rozpočtovým škrtům a od havárie uplynulo pět dní, takže tentokrát je tam soukromá bezpečnostní služba: ústa nastavená na tichý režim, identifikační odznak pěkně na prominentním místě, letecká bunda, ježaté strniště. Podívá se na mě a ten výraz v jeho tváři poznám. Řekli mu, že mě má čekat, ale takhle si mě nepředstavoval. Jsem žena, jsem malá a zakulacená roky (neúspěšné) snahy počít dítě. Artritida mi zkomplikovala život tak, že chodím kolébavě. Neohrabaně. A jsem ze severu. Do bondovky by mě určitě neobsadili. Zeširoka se na něj usměju. Člověk se brzo naučí, že nemůže dát najevo strach nebo slabost. Už tak máte tu nevýhodu, že nejste ani od policie, ani z forenzního týmu. A že jste žena. Takže se naučíte naparovat. Podepíšu záznam. Znovu se nadechnu. A jsem uvnitř.
Na silnici havarovalo malé letadlo a smetlo několik aut a přihlížejících. Právě připravují jeřáb, který má zvednout pokroucené kovové pláty z křídla letadla. Vím, že zemřelo aspoň jedenáct lidí a mnoho dalších je zraněných. Vidím před sebou krajinu, ve které po délce několika kilometrů splynul zprohýbaný kov s rostlinstvem, částmi těl a botami. Důsledky letecké nehody dokážou popřít všechny fyzikální zákony toho, jak by mělo být poskládané lidské tělo, a překopou celou topografii v oblasti dopadu.
Piloti jsou cvičení, aby se selhávající letadlo snažili dovést do nějakých křovin nebo do prázdných parků, takže místa katastrof patřívají obvykle k těm nejvšednějším, než se na ně zřítí svět. Tohle byla minulý týden obyčejná krajnice, změť bodláčí a trní, do kterého se vpletlo desetiletí láhví od Evianu a sáčků od chipsů
Walkers, a série zlomených poznávacích značek označovala místa, kde v minulosti skřípaly plechy. Tahle dnešní inovovaná verze připomíná Boschovu Zahradu pozemských rozkoší. Pozůstatky po zdravotnících označují místo, kde se snažili zachránit jediného přeživšího, který teď bojuje o život v místní nemocnici. Chuchvalce látky, gázy a kousky hadiček plují na hladině veliké louže. Všimnu si, že kousek odtamtud leží termoska a zkroucené nohy kempinkové židle. Předměty, rýhy a důlky společně vytvářejí svou vlastní detektivní inscenaci.
Snažím se nikomu neplést a udržet se na nohou, vyhnout se loužím kerosinu, bodlákům a couvající dodávce krizové jednotky. Složky, kterým se říká „modré majáky“ – policie, hasiči a záchranka – jsou dávno pryč. Teď je řada na vyšetřovatelích, detektivech a specialistech na identifikaci ostatků. Vidím policistku, jak ukládá do pytle balíček chipsů a pár listů z keře, které pošle na test DNA pro případ, že nebude možné získat lepší potvrzení identity. Vyzvednutí těl, nebo přesněji řečeno částí těl, trvá celé dny, což je pro čekající rodiny vždycky příliš dlouho. Kosti a zuby se mohou z trosek a hlíny vynořovat týdny.
Zastavím se a rozhlédnu. Takhle dlouho po havárii už byla odstraněna většina toho, v čem se dala poznat část těla, ale menší zlomky zůstávají. Rozsah zkázy, která se tu odehrávala, vyráží dech. Kinetické síly působící na letadlo se k masu a kostem chovají brutálně; těžká hlava se od těla dvojnožce oderve velice snadno. Nikdy nezavírám oči před tím, co vidím. Vyrovnávám se s tím tak, že se snažím identifikovat, na co se to dívám; na místě samém a častěji v márnici mnohdy sama sebe přistihnu, že soustředěně pozoruji to, co bývalo člověkem, a snažím se rozluštit, co patří kam. Pohybuji hlavou ze strany na stranu a pokouším
se rozšifrovat, co asi byla osobní věc z něčí kapsy a co bylo polstrování nebo kus kovu z letadla, než se oboje zarylo do měkké lidské tkáně.
Vždycky je tu teoretický plán a pak skutečnost. Cvičíme se pro příznivé podmínky a pro organizovanou, metodickou reakci, kdy má člověk čas dělat rozhodnutí. Jedna z fantazijních představ o identifikaci obětí v takovéhle situaci je, že máme dost času uložit každou část těla do plastového sáčku, který si pak pečlivě označíme samolepkou s čárovým kódem. Velmi často ale ten čas nemáme. Tady se o to postaral déšť. Forenzní specialisté zkoumající scénu jsou úplně promáčení a jeden z nich si mě a můj už teď mokrý kufr na kolečkách skepticky změří.
Vím, co si myslí. Co tady sakra dělám?
Já jsem to, co přijde potom. Jsem v téhle zemi jedna ze špičkových specialistek na likvidaci následků neštěstí. Volají mě, abych odhadla, s jak velkými škodami je třeba se vyrovnat a co se s nimi dá dělat. Policisté a místní záchranné složky se často s takhle velkou katastrofou setkají jednou za celou svou kariéru, ale já je viděla už mockrát, znova a znova: jaderné havárie, chemické útoky, pandemie, nedostatek jídla, nedostatek paliva, srážky vlaků, pády letadel, sopky a tsunami. Společnosti, vlády a státy musejí být na katastrofu připraveny. Jen málo lidí ví, že nějaké takové plánování existuje, ale specialisté na katastrofy se dají najít všude, když člověk ví, kde hledat – radnice, hasiči, záchranka, policie, Národní zdravotní služba, ale i univerzity, letecké a lodní společnosti. My jsme Popelky, které zametají pod schody. Někteří z nás působí nezávisle; jiní pracují pro soukromé firmy v oboru managementu katastrof. Všichni dohromady jsme obrovská náplast pro chvíle, kdy dojde k nejhoršímu.
Naše profese má dva hlavní aspekty: píšeme pohotovostní plány, aby se lidé měli podle čeho řídit, když se to nejhorší stane, a pak reagujeme na katastrofy a vytyčujeme cestu k obnově. Naše práce je mnohotvárná. Pomáháme při vyšetřování, staráme se
o ostatky a zařizujeme jejich identifikaci, pohřby, vrácení osobního majetku a repatriace. Plánování i řešení jsem se učila stejně jako všichni ostatní, ale našla jsem si i svou jedinečnou specializaci: věnuji se i tomu, co přijde ještě později, jak v oboru bezprostřední reakce, tak v oboru nápravy. Snažím se postiženou komunitu doprovodit ještě o krok dál a vyptat se jich, co potřebují, aby dokázali s jistotou čelit budoucnosti po katastrofě. Zotavení totiž dost často vyžaduje hodně odlišné zdroje a přístupy než bezprostřední reakce. Po celém světě jsem studovala, co funguje, a co naopak k původní katastrofě přidává ještě další škody.
V oboru krizové reakce a plánování pracuji už dvě desítky let. Radila jsem ministrům, vládám, soukromým klientům, arcibiskupům i vojákům. Ale vždycky čekám, až mě přizvou. Moje práce je podívat se na následky katastrofy v širším měřítku. Nejen na příštích pár hodin, dnů nebo týdnů, ale na měsíce a roky. Často dorazím až poté, co první fáze záchranných prací skončí, hasiči a zdravotníci balí a odjíždějí. Prvotní nával krizového adrenalinu rychle přejde, ale náprava škod je běh na dlouhou trať – „není to sprint, dokonce ani maraton, spíš ten nejhorší typ vytrvalostního závodu, jaký si umíte představit.“1
A možná je to perverzní, ale všechno, co se dozvím, využívám k tomu, abychom na příští katastrofu byli připraveni lépe. Tahle část mojí profese se jmenuje „krizové plánování“. Píšu takzvané krizové plány pro vládu i pro organizace všeho druhu. Píšeme je předtím, než k něčemu dojde, a pak je zkoušíme a testujeme, dokud nejsou potřeba. Snažíme se tím vnést pořádek do komplikované reality života během katastrofy a po ní. Okamžiky, hodiny a dny po povodni, po požáru v domově pro seniory, po výbuchu bomby v nákladovém prostoru letadla jsou horečné a chaotické. Události nemají žádnou lineární a kontrolovanou strukturu a ti, kdo se s nimi setkají, přesto musejí něco dělat. Plán má pomoci záchranným složkám i celé řadě dalších organizací takové okamžiky zvládnout. Takže já jsem to, co přijde potom, ale zároveň i to, co předcházelo, protože jsem psala ten plán.
Znám podrobně každý velký incident, který Británie a její občané v zahraničí zažili od roku 1960, a tím či oním způsobem jsem se podílela na řešení úplně každé takové záležitosti od roku 2001. Možná si myslíte, že už jsem to přestala počítat, ale nepřestala: každá katastrofa se mi vpálí do mozku a to nenápadně formuje všechny aspekty mého života a samotného mého já. Tsunami v Indickém oceánu, Dvojčata 11. září, bomby na Bali, útoky v londýnském metru 7. července, požár Grenfell Tower.2 U některých z nich jen málokdo chápe, jak hrozně blízko bylo k celosvětové tragédii: taková byla japonská tsunami a souběžná jaderná havárie v roce 2011. A pak tu jsou ty „tišší“: otravy bývalých ruských agentů v Londýně a o desetiletí později v Salisbury. Pečlivě naplánované přepady továren plných ilegálně dovezených lidských otroků, povodně, střelba, požáry. A samozřejmě to nejnovější: globální pandemie covidu-19. I přes to, co si někteří lidé myslí, mělo tohle riziko nejpropracovanější krizový plán v celé historii Británie.
Básník W. H. Auden psal v roce 1936 o tom, jak se v jedné části místa může odehrávat nepředstavitelně příšerná tragédie, která zcela zničí život jedné rodiny, a v jiné části téhož panoramatu sedlák dál oře pole, někdo jí a někdo si nevzrušeně vykračuje. Lidé, kteří mají kam jít, poklidně míří ke svým cílům. Život prostě kolem utrpení vytrvale plyne dál.
Já jsem si celý život postavila na tom, že mířím směrem ke katastrofě. A zdaleka nejsem jediná: jsme samostatná profese, zametači následků v místech, kde došlo k nejhoršímu. Naše služba je důležitá, ale také skrytá, a já jsem chtěla napsat knihu, která by to, co děláme, vynesla na světlo. Katastrofa odhalí nás, naši společnost a její vedení až na dřeň. Tohle je kniha o katastrofách, o křehkých tělech, o ztrátě a truchlení. Je to ale také kniha o naději, obrodě a smíchu. O přátelství, vytrvalosti a lásce.
Moje role se mění podle toho, co vyžaduje ta která tragédie.
K téhle konkrétní havárii jsem například přijela jako poradce koronera, který vede narychlo sestavenou Koordinační skupinu
pro zvládání hromadných úmrtí (Mass Fatalities Co-ordinating Group, MFCG). U každé katastrofy myslím nejdřív na to, co potřebují mrtví, co potřebují pozůstalí a co potřebují ti, kdo se o jedny i druhé starají. MFCG je společná půda, kam místní zásahové jednotky co nejdříve po nehodě vysílají klíčové lidi pověřené péčí o mrtvé. Je to inovace, kterou jsem prosadila někdy kolem roku 2005, když mi začalo být zřejmé, že v obvyklé Strategické koordinační skupině (Strategic Co-ordinating Group, SCG) se můžou snadno ztratit potřeby pozůstalých, protože ta se soustřeďuje hlavně na bezprostřední zásah.
Schůzka SCG – které se také říká „Gold“, protože se jí účastní nejvyšší šéfové (mělo by se to vyslovovat nahlas ve stylu stejnojmenného popového hitu od Spandau Ballet) – je krizové řízení v nejúdernější podobě: lidé ze záchranných složek napodobují vojenské generály a z místa obvykle celé kilometry vzdáleného od dějiště samotné události schvalují a zamítají věci, které zachraňují nebo ničí. Přitom je snadné zapomenout na mrtvé a na pozůstalé. MFCG má za úkol zajistit, abychom je nespustili ze zřetele. Teoreticky má stejný status, ale ti, kteří mají při katastrofách na starost mrtvé, musejí často tvrdě bojovat, aby je někdo slyšel.
Na místě současného neštěstí stejně jako na všech ostatních našlapuji opatrně, a to jak doslova, tak metaforicky. Moje práce je najít spojitosti mezi touhle a jinými nedávnými katastrofami a poukázat na nášlapné miny, které tyhle týmy nemůžou znát. Všimnu si Steva, mohutného policejního inspektora, který mě pozdraví kývnutím a zamíří ke mně s přátelským úsměvem. Zeptám se na jeho dvě dcery a syna, protože vím, že jsou pro něj vším. „Tohle nebude jednoduchý, Luce,“ řekne a šeptem si vyměníme pár poznámek o tom, z čeho máme zatím obavy – pasti, charaktery a politické a právní „výzvy“, které už se začínají objevovat. Taky mi poradí, kde bude moje doporučení vítáno, a kde ne. Některé žádosti o přidělení techniky už jim zamítli.
Steve mě vede ke stanu doličných předmětů. Útočný hlodášový keř se mi zatne do kalhot a vyrve z nich velký kus látky.
Seberu ho, aby se nepřipletl mezi důkazy. Uvnitř jiný policista označuje a inventarizuje stovky věcí. Když vejdu, právě zkoumá poničenou peněženku. Podezřívavě si mě měří, dokud mě Steve nepředstaví jako „člena party“, a já vidím, jak natahuje kůži každého záhybu peněženky, aby si byl jistý, že z ní dostal všechno, včetně pár mincí a chomáčku chmýří, a pak to všechno zaznamená. V jednom záhybu je pomačkaný lístek s obrázkem dětské kreslené postavičky. Velkým písmem s dlouhými smyčkami ji malé dítě věnovalo „Tátovi“. Jak zacházet s tím neuvěřitelným množstvím drahocenných osobních věcí mrtvých, jak je zpracovat, to je jedno z témat, v nichž mě žádají o radu nejčastěji. Doporučím, jak se o takové věci postarat a jak je uložit, a pokaždé zdůrazním, že se nic nemá vyhodit, dokud rodina nedostane možnost vyjádřit se, co z toho si chce nechat, protože taková chyba je nenapravitelná. Podobná rozhodnutí učiněná v časných fázích katastrofy, když je ve vzduchu ještě štiplavě cítit kouř, můžou později znamenat katastrofu druhého řádu pro mrtvé i pro živé.
V prvotním chaosu rozhodujeme rázně a rychle a uchylujeme se ke špatným zvykům, abychom získali čas. Občas se něco nezapíše a tu a tam se zápis dokonce dodatečně mění. Předpokládáme, a tudíž chybujeme. Otřesu se, když někdo v mé přítomnosti použije slovo nehoda. „Nehoda“ není neškodný výraz. Stačí totiž, abychom si začali myslet, že něco by mohla být nehoda, a může to znamenat, že ostatní stopy mezitím vychladnou. Nepříjemné zkušenosti mě naučily, že osoba na sedadle řidiče nemusela ještě řídit. Letecká nehoda není vždycky chybou pilota. V těch prvních pár chaotických hodinách je velmi lákavé věci „zjednodušit“, zaznamenat stejný čas smrti pro každého mrtvého, a nikoli individuální okolnosti odchodu každého z nich. Ale při katastrofách se dá zemřít mnoha způsoby a během mnoha minut, a každá rodina má právo na vlastní příběh. Dokud jste takové ztrátě nečelili, nemůžete vědět, jak podivně útěšné mohou být takové drobné detaily.
Dosud posbírané části těl už přesunuli do chlazeného vozu a odvezli do márnice připravené několik kilometrů odsud. „Běžné případy“ (jiná těla) byly spěšně převezeny do sousedního města a tato márnice bude teď věnována pouze mrtvým z tohoto neštěstí a všem problémům s nimi spojeným. Svezu se s podsaditou mladou policistkou, se kterou jsem se seznámila na kurzu v Severním Irsku před dvěma lety. V autě si povídáme jako normální lidé o jejích dětech, o dešti a o tom, jak si všichni roztrhli služební kalhoty. Vypráví mi, že velící důstojník zapomněl podepsat objednávku nových kalhot, a bavíme se představou, že nikdo kalhoty mít nebude. Na dálnici nás mine jedna z lesklých černých „soukromých sanitek“ převážejících ostatky a já zahlédnu zatmavená okna. Jako malá jsem si myslela, že soukromé sanitky jsou auta, která si platí bohatí, aby se ve větším přepychu dostali do nemocnice, a že jsou uvnitř vybavené jako ta limuzína, co mě v šestém ročníku vezla na školní ples. Teď ale vím, že jsou to auta pohřebních ústavů a že mají vzadu konstrukce, na které je možno bezpečně uložit těla v černých pytlích.3
Vklouzneme do márnice ve chvíli, kdy se policejní fotografové mačkají kolem nejnovějších částí těl, která právě skládají na kovovém pitevním stole s odtokovým otvorem na konci. Koronerka si vyžádala mou asistenci, abych se podívala, jestli něco nedělají nesprávně nebo nevhodně. Abych hledala věci, které by mohly nechtěně ublížit zemřelým nebo jejich rodinám. Jsem tady jako její náhradní oči, abych ověřila, že používané postupy skutečně fungují, jak mají. Později mě odveze do hotelu a já jí cestou podám zprávu. Používám přitom metodu „sračkového sendviče“ –dvě dobré zprávy a mezi nimi něco, na co by si měla dávat pozor. Kolem sebe vidím řadu známých tváří – patolog, se kterým jsem už pracovala na několika nehodách, manažer márnice, jehož znám ze školení, které jsem vedla před rokem, pár laborantů z oboru anatomické patologie a jeden antropolog. Usmějeme se na sebe a slíbíme si, že si potom popovídáme. Tam, kde jsou
mrtvá těla, ať už v terénu, nebo v márnici, se hovoří jen stručně a k věci. Historky a smích si schováváme na později. Jsou to dva různé světy, a jak vstoupíte do jednoho, necháváte ten druhý za sebou, dokonce i v půlce věty.
Některé ty muže a ženy znám dobře – jak z práce uprostřed nejhorších následků katastrof, tak z pozdějšího hodnocení v baru. Ruce některých z nich mě doslova podpíraly nebo naopak nutily sednout, skrývaly mě, abych nebyla vidět, krmily mě
Haribem nebo mi podstrčily dva paracetamoly a láhev vody pod dveřmi špinavé kabinky na záchodě. Tyhle vztahy se vytvářely v nejhorších časech, a to jim pomohlo vydržet – i v mnohem pozdější fázi mé kariéry, když věci začaly být obtížnější. Za příslušnost k tomuhle kmeni se ale platí odstupem od zbytku světa, a dokonce i od vlastní rodiny.
Když v márnici skončíme, je už pozdě. Policie mi našla volný pokoj v místním motelu. Pár tichých slov s manažerem zajistilo, že spoře osvětlený kout v baru zůstane otevřený pro pestrou sbírku zasahujících – jsou tu policisté, forenzní technici a já. Policejní logistické týmy mají dost rozumu a snaží se zajistit nám motel daleko od hotelů spěšně rezervovaných pro pozůstalé rodiny a pro novináře, takže se tu můžeme trochu uvolnit a vyměňovat si historky, dokonce se i smát. Vím, že tady budu i zítra večer a do márnice že se budu vracet nejméně po příštích pár měsíců. Vím, že příští týden po mně možná budou chtít, abych promluvila s policejním týmem pro evidenci důkazů, se spěšně jmenovaným vládním pověřencem a, což bude nejhorší, se skupinou truchlících pozůstalých s vytřeštěnýma, nevyspalýma očima. Vím, že muži, kterého miluji, nedokážu říct, co jsem viděla. Ta slova se mi na jazyku přestala tvořit už dávno.
Každý voják nebo vědec, člen zásahových složek, válečný vyšetřovatel OSN vyjíždějící na mise vám potvrdí, že „demobilizace“ je nejtěžší. Snažit se zase vrátit do rodinné role. Přepnout mozek na běžnou konverzaci a nákupní seznamy. Držet na uzdě nervy
ve chvíli, kdy sáhnete po nějaké běžné domácí věci – kartáčku na zuby, propisce – stejné značky, jakou jste viděli v troskách. Nejtěžší na práci na katastrofách je návrat domů.