1. Poprvé v Magickém kruhu
Jeden z nejpodivnějších dnů mého života začal příjemně.
„Vstávej, Ájo! Dneska je tvůj velký den,“ budila mě mamka a usmívala se u toho jako samo sluníčko.
„Už za půl roku z tebe bude opravdová dračice s magickým rohem. A dneska tě čeká první velký krok.“
Nedočkavě jsem vyskočila z postele. Konečně uvidím mamku používat magii! Když jsem byla malá dračinka, mockrát mi o ní vyprávěla pohádky. Magie vždy vítězila nad zlem. „Až budeš velká, Ájo, naučíš se ji ovládat a pak ti naroste magický roh,“ slibovala.
„A kdy mi magii ukážeš?“ ptala jsem se často zvědavě.
„Magii nesmíme používat pro zábavu, Ájenko,“ trpělivě mi odpovídala mamka. „Pamatuj, že magické rohy mohou mít jen dračice, jsou totiž dárkyněmi života. Je to velká zodpovědnost.“
Rychle jsem se upravila, nasadila si nejoblíbenější čelenku a vyběhla na startovací věžičku naší chaloupky. Mamka už tam čekala. Stačilo pár mávnutí křídly, vítr nás nadnesl a za chvilku jsme přelétaly nad pestrobarevnými střechami dračí osady.
„Dneska poprvé uvidíš Magický kruh –místo, kam obyčejní draci nesmí,“ vysvětlovala mamka. „Čeká tě tam slo žení slibu mlčenlivosti. Nic z toho, co se dozvíš o magii, nesmíš za žádnou cenu prozradit. Teprve pak můžeš začít chodit do Přípravky.“
„Takže stačí přísahat, že nikomu nic neřeknu? Ani bráškovi?“ ptala jsem se
Hraniční kámen
se zájmem, zatímco se pod námi mihlo travnaté náměstíčko s budovou školy.
Mamka se zasmála. „Ne tak úplně, miláčku. Slib má magický zámek. Kdyby ses pokusila tajemství vyzradit, nepůjde to. Ani já ti teď nemůžu říct víc – zámek mi to nedovolí.“
To už jsme doletěly na okraj naší dračí osady a přistály. Můj bráška Ilík a jeho kamarádi považují létání za tu nejlepší věc. Ale my dračice máme ještě něco lepšího: magické rohy!
Pokračovaly jsme pěšky k nedalekému lesíku, kousek od něj se mamka zastavila u kamene s podivným symbolem – runou.
„To je hraniční kámen, je nabitý magií,“ vysvětlovala. „Dál pustí už jen dračice.“
Když jsme překročily neviditelnou hranici a vstoupily do lesa, ucítila jsem zvláštní chlad. Jako by mě něco začalo sledovat. Rychle jsem se otočila, ale nic zvláštního tam nebylo.
Chvíli jsme pokračovaly voňavým lesem. Pak se mamka zastavila a ustoupila stranou. Zatajila jsem dech. Na mýtině před námi se tyčilo několik mohutných staveb, obrostlých smaragdo ‑ vým mechem. Byly úplně jiné než naše dračí domky – zdály se mnohem starší a mocnější, jako by pulzovaly energií.
„Tady jsme v Magickém kruhu,“ řekla mamka a zamířila k nej bližší budově. „Teď se seznámíš s paní Dragomírou, naší vele kněžkou. Žije pouze tady, proto ses s ní nikdy neviděla.“
U mohutných dřevěných dveří se mamka na chvilku zastavila. „Neboj se, paní Dragomíra je hodná,“ zašeptala a stiskla mi tlapku. „Stačí ji poslouchat a dodržovat všechna pravidla řádu.“
Paní Dragomíra
Přikývla jsem a nervózně se nadechla. Mamka se zaskřípěním otevřela dveře. Uvnitř byla tma, jen úzká okna propouštěla do místnosti trochu světla. Cítila jsem vůni medu a bylinek. U stolu stála shrbená postava.
„Elája s Ájou… pojďte dál, moje milé,“ ozval se tichý, vlídný hlas.
Udělaly jsme pár dalších kroků a já si mohla velekněžku pro hlédnout. Musela být stará asi jako náš děda Kilián, protože už jí taky odpadla křídla (což se stává jen těm nejstarším drakům).
Přesto z ní vyzařovala zvláštní síla. Přes ramena měla pléd
