Renata Šindelářová
Renata Šindelářová – Literární strom
Klášterec nad Ohří 2023
© Renata Šindelářová, 2023
Obálka © Renata Šindelářová, 2023
© Nakladatelství Renata Šindelářová – Literární strom, 2023
ISBN 978-80-907928-4-5
Obsah Začarovaná.....................................................................................7 Náročný den...................................................................................8 Rozhodnutí...................................................................................18 S přítelem Vincentem...................................................................24 Slizounka......................................................................................32 Stopování škodné.........................................................................41 Nový přírůstek..............................................................................50 Svítání na hřbitově.......................................................................55 Nová rodina..................................................................................61 Kdo přichází a odchází.................................................................67 Hajný není myslivec.....................................................................77 Dva dědicové................................................................................85 Vzpomínky na mámu...................................................................99 Pořád není rozhodnuto...............................................................101 Důvěrnosti..................................................................................113 V ordinaci...................................................................................120 Vyšetřování................................................................................127 Nová nájemnice..........................................................................132 Dědečkův deník..........................................................................140 Promluva krve............................................................................145 Nejkrásnější dárek......................................................................155 Stalo se neštěstí..........................................................................158 Nic mi neslibujte........................................................................170 Očekávané komplikace..............................................................175 Dopisy........................................................................................180 Nové obzory...............................................................................185
Setkání s minulostí.....................................................................194 Prázdný mozek...........................................................................200 Dědictví......................................................................................204 Fotka jako důkaz........................................................................210 Boj o hájenku.............................................................................216 Svoboda......................................................................................221
Začarovaná
Do jakého zvířete by se nejraději začarovala?
„Do vlka,“ odpověděla Berenika na otázku.
„Hezké zvíře. Co se ti na něm nejvíc líbí?“
Nikdo by si na ni nedovolil! To ale nemohla říct.
„To by se tě asi všichni báli, viď?“ pochopila psycholožka.
Jen mlčky, zdrženlivě přikývla.
Pak ženu zajímalo, na koho by zavrčela. Dívka poplašeně uhnula pohledem, stáhla se do sebe. Před očima se jí odvíjel film…
Asi na Filipa, svého bývalého kamaráda. Nebo i současného?
Nevěděla jistě, do jaké kategorie Filip patří, protože se k ní většinou choval hezky. Zaskřípalo to jenom jednou. Zato na Ritu by vrčela dlouho! Dokud by ji s pláčem neprosila o milost! Ta falešná potvora vždycky něco provedla a pak to svedla na někoho jiného. Nikdo si na ni ale netroufl žalovat, byla pomstychtivá. Žalobníčky trestala.
„Nemusíš mi to říkat,“ ujistila ji psycholožka a vysvětlila, že se každý můžeme začarovat do jakéhokoliv zvířete, můžeme získat jeho vlastnosti. Můžeme být moudří, odvážní, rychlí, cokoliv si jen přejeme. Stačí jen začít věřit.
V tom okamžiku Berenika věděla, že se to už dávno stalo. Ona byla vlkem, jen si to dosud neuvědomila. Nepřátelila se s každým, ale když měla někoho ráda, postavila se za něj. Pokud se necítila dobře, vyla žalostně do měsíčního svitu. A jestliže někdo překročil její hranice, neváhala kousnout. Měla svobodného ducha.
Nika rozhodně patřila daleko víc do přírody než do města. Měla pro ni vyvinutý instinkt, všímala si detailů. Vždyť kdo jiný vnímal žíhané listy užovníku na chodbě dětského domova jako sloup k pavučině, která se táhne od květináče k oknu? Kdo kromě ní chodil k rybníku v parku pozorovat, jak vážky se žábami spolu loví komáry, ale někdy se vážky samy stanou potravou žab? Copak někdo jiný než ona viděl za pečlivou snahou údržbáře posekat dětem trávník pouze ukradené zásoby pylu a rozšmelcované mraveniště pod tújemi?
7
Náročný den
Svou práci veterinární asistentky Berenika milovala, a to i přestože se občas do řady dobře končících případů propašovala smutná tragédie. Postupně si na to zvykla. Rozlišovala situace.
Pokud šlo o starého psa, který ji pohledem plným utrpení prosil o rychlý konec, nebylo to vlastně tak strašné. Milosrdnost úkonu otupěla jeho děsivý úděl. Niku naopak napadlo, že v tomhle jsme ke zvířatům vstřícnější než k lidem, kteří běžně nemají podobnou možnost volby.
Horší případ nastal, když se na vyšetřovacím stole ocitlo mládě. Pokud se tak navíc přihodilo zbytečně, kvůli lidské ignoranci, hlouposti či neopatrnosti, vzbudilo to v ní vždycky stejnou negativní reakci. Pohrdání. Nenávist k majiteli, který to dopustil. Přestože věděla, že nemůže být z principu krutý, když přivedl miláčka k nim; nepatří do sorty skutečných trýznitelů zvířat. Jen těžko svůj hněv ovládala, takže se pro jistotu vyhýbala očnímu kontaktu, nevydržela by mlčet.
Soustředila se na tvář svého šéfa, zažehávala v jeho výrazu naději. Vždycky existovala šance, že veterinář ještě přijde na nějaký další nápad, jak pacienta vyrvat z náruče smrti. Bezvýhradně Kryštofovi věřila, obdivovala ho. Byl to jedinečný diagnostik, dokonalý chirurg a navíc výjimečně citlivý a ohleduplný muž. Se svými pacienty soucítil a k lidským klientům se choval výhradně zdvořile – dokonce i k těm, kteří si to podle ní vůbec nezasloužili.
Dnešní ordinační hodiny zpestřil vpád zřízence ostrovského útulku. S sebou táhl hubeného, velmi zanedbaného psa střední velikosti, srst samý šrám a žmolek, jedno ucho mu plápolalo kolem hlavy jako vlajka napůl žerdi. Celou čekárnu a následně ordinaci naplnil nezaměnitelný pach nekrotizující tkáně. Zcela zřejmě byla zapotřebí amputace.
8
Ošetřovatel rychle vysvětlil situaci. Pes se už nějakou dobu potuluje mezi Horní Blatnou a Abertamy, je bez obojku, čip nemá, nikdo ho nezná. Odchytili ho policajti a odvezli k nim do Ostrova. Jejich péče ale nestačí, je potřeba ho pečlivě ošetřit, ověřit, zda nemá vzteklinu, poté po uzdravení naočkovat.
„Tak ukaž, podíváme se, co se ti stalo,“ obrátil se Kryštof na chlupáče, který si ho nedůvěřivě prohlížel. Z hrdla se vydralo výhružné zavrčení.
„Choval se agresivně?“ ověřoval lékař u jeho doprovodu.
„Dal nám zabrat. Zatím je dost vyděšený.“
„Tak ho radši nejdřív trochu zklidníme. Bereniko, připrav sedator,“ nařídil. „Bude mít tak kolem dvaceti kilo,“ odhadoval, aby mohl spočítat dávku.
Za čtvrt hodiny se všichni tři skláněli nad spícím a už pouze jednouchým psem. Zvíře mělo po celém těle několik zranění, většinou čerstvých. Kryštof rány pečlivě čistil. „Musel se někde porvat, tohle mu způsobily jiné zuby,“ soudil. Ukázal na pohmožděná místa. „Tohle spíš vypadá jako od nějaké tyče. Ale jako tulák se nenarodil, musel být na řetězu, podívejte na ten sedřený, olysalý krk. Nohy má přitom stavěné dobře, kosti jsou pevné, takže ve štěněcím věku byl živený správně. Teď mu budou tak dva a půl až tři roky.“
Kdyby pacient nevypadal tak zuboženě, byla by to vlastně moc krásná, zlatohnědá border kolie sprsknutá s labradorským retrívrem. Takový pes má předpoklady pro přátelskou náturu, inteligenci, lovecké pudy a potřebu dostatku pohybu. Těžko soudit o agresivitě, to už záleží na jeho předešlých zkušenostech. Ke svým zraněním mohl přijít pouze v sebeobraně.
„Myslím, že bude vychovatelnej,“ potvrdil Bereničiny myšlenky ošetřovatel. „Akorát že bez toho ucha si ho nikdo nevezme. Ten zůstane v útulku až do důchodu,“ předpověděl mu se zachmuřeným výrazem sudičky, jež navzdory svému přesvědčení musí vyřknout zápornou věštbu.
9
Nika začínala tušit, že jí tahle věta uvízne v hlavě a s úpornou paličatostí se tam bude držet hodně, hodně dlouho. Probíhalo to tak vždycky, když měla dojem, že by mohla zvířeti pomoci.
Po skončení ordinační doby uklidili s Kryštofem ordinaci. Lékař přerovnal krabičky léků, které v rychlosti vytáhli ze skříňky a nevrátili zpět. Nika se chopila kýblu s hadrem. Operační i vyšetřovací stůl sice otírali po každém pacientovi, přesto bylo potřeba ho na konci pracovního dne důkladně vydezinfikovat. Setřít se musela také podlaha.
Při práci pokukovala po svém nadřízeném. Vypadal roztomile, jak se soustředil na přepočítávání lahviček před chystanou objednávkou. V plášti mu to slušelo, působil důležitě – čímž se ovšem potvrdil pouze fakt, že Berenika podléhá syndromu uniforem. Kryštofa si přitom vážila především za jeho laskavost a obětavost. Tenhle chlap ztělesňoval všechny její představy nejen o ideálním muži, ale o ideálním člověku vůbec.
Všiml si, že ho sleduje, a zarazil se. „Promiň, nevnímal jsem. Potřebovala jsi něco?“ Díval se na ni svýma laskavýma očima, a aniž by to tušil, rozechvíval v ní nejistotu. Obvykle se nestarala o to, jak vypadá, ale když na ní spočinul jeho pohled, najednou si uvědomila, co všechno mohla dnes ráno udělat lépe. Vyčesat si vlasy vysoko, protože jí jednou podobný účes pochválil. Nanést na víčka trochu vínové barvy, protože ta krásně kontrastovala s jejími zelenými duhovkami…
„Ne, nic,“ vyrazila ze sebe a vrátila se k práci. Rozloučili se a pospíchali každý do svého domova.
Berenika nejprve zašla obstarat malý nákup. Co bude dnes vařit? Na co má chuť? Matně vzpomínala, co ve spíži chybí. Nikdy si doma nevyšetřila chvilku, aby sepsala seznam, což se vždycky ukázalo jako velká chyba, když stála před regálem. Zase budou mít doma dvacet prášků do pečiva a žádnou mouku.
Poté vyrazila natankovat. Zítra možná zkusí užít poslední zbytky sněhu, vypálí na běžky kolem Klínovce, tak ať má pro všechny případy plnou nádrž. Hory bývají v zimě zrádné, může
10
někde na pár hodin uvíznout v nenadálé sibérii, lépe se na takovou možnost předem připravit.
Ustaraně zasunula tankovací pistoli do hrdla nádrže, když si všimla Mourka. Pohled na odpočívajícího kocourka místní pumpařky jí připomněl, že jí běžná denní rutina nasadila do mysli emoční otupělost. „Ahoj, číčo, jak se vede?“ pozdravila vesele vysvoboditele svého úsměvu.
Malý pyšný krasavec, obvykle tak lačný pohlazení, se dnes neobtěžoval ani zvednout hlavu. Že by se právě nacpal granulemi a hodlal je nerušeně trávit? Šla za ním a natáhla k němu ruku. V tom momentě jí došlo, že něco je jinak. Kocour zareagoval podrážděně. Celé jeho tělo vlastně působilo staženě, jako v křeči.
Spěchala ke kase zaplatit útratu. „Prosím vás, co se stalo Mourkovi?“ položila majitelce důležitou otázku. „Vypadá strašně.“
„Ále, srazilo ho auto,“ kabonila se žena. „Od tý doby vypadá takhle.“ Tón naznačoval sice problematickou, přesto banální záležitost, jíž není potřeba věnovat zvláštní pozornost. Ženská očividně patřila do sorty omezenců, pro které je kočka pouze bezduché stvoření, lapač myší, součást vybavení domácnosti, které lze vyměnit za jiné, když doslouží, jako jakékoliv jiné spotřební zboží. Proč si takoví lidé pořizují mazlíčky?
„Takže u veterináře jste nebyli. Myslím, že má nějaké vnitřní zranění, je celý naježený, potřebuje pomoc!“ Uvnitř sebe vnímala, jak začíná hysterčit.
Ženská se tvářila nesouhlasně. „Každej na to nemá, slečinko,“ odvětila pohrdavě. Jako by veterinární asistentky odjakživa vydělávaly na rozdíl od pumpařek miliony. „Je to jenom zvíře. Příroda by se s ním taky nemazlila. Buď se z toho dostane, nebo ne.“
Že ji chytí pod krkem a zahraje si s ní „oslíčku, otřes se“?!
Znala už ale dobře tenhle typ zabedněných chovatelů, aby věděla, že nemá smysl pokoušet jim apelovat na svědomí. „Kdy přesně se to stalo?“ zeptala se odměřeně.
11
„Předevčírem,“ zněla stejně strohá odpověď. Poté babizna uhnula pohledem ke dveřím, do kterých vstoupil další zákazník.
„Takže stojan dvě?“ usmála se na něj.
Uvnitř Niky detonace. Předevčírem?! Mourek už se nejspíš ani zachránit nedá! Bylo to nutné? Copak je jeho bolest menší jen proto, že o něm nedokáže napsat esej? Že je to „jenom zvíře“?
A my jsme co?
Vrátila se ke kocourovi. Jak jí to dovolil, opatrně ho prohlédla.
Rychle odhalila, že zdaleka nejcitlivější je pro něj oblast břicha.
Rýsovalo se mu tam pár podlitin, takže měl stoprocentně vnitřní zranění. Bože! Tu ženskou by nejraději nechala několikrát přejet kombajnem, ať trpí!
S rozporuplnými pocity zmaru a zoufalství nastoupila do vozu. Cestu domů vůbec nevnímala, řídila na automat. Místo silnice před sebou viděla trpícího Mourka a jeho ignorantskou paničku.
Zaparkovala před hájenkou, ale nevystoupila. Nemohla se vrátit domů a dělat, že je všechno v pořádku. Nedokázala si představit, že by jí jakákoliv činnost udělala radost. Stejně by na Mourka celý večer myslela. Musí mu pomoct!
Obrátila auto a odhodlaně vyrazila k ordinaci. Musí ho těch bolestí zbavit!
Ve vyšetřovně se svítilo. Kryštof očividně také řešil nějaký akutní případ, kvůli kterému se vrátil. Byl to náročný den. Jeden z těch, které sice dávají jejich práci smysl, ale zároveň zanechávají šrámy v duši.
Vletěla dovnitř.
„Bezva, že jsi tady! Mám tu akutní poporodní krvácení!“
halekal na ni od stolu, kde apaticky ležela fenka anglického buldoka. Naléhavě dirigoval Bereniku k nástrojům.
Po chvilce bylo jasné, že musí zvíře vykastrovat.
Majiteli se rozhodnutí vůbec nelíbilo. „Je to chovná fena a je ještě moc mladá!“ snažil se bránit zákroku.
12
„Můžete si vybrat. Buď bude mrtvá, nebo vykastrovaná,“ navrhl mu Kryštof studeně. Takhle přísně se zákazníky většinou nemluvil.
Když nad buldočicí osaměli, rychle jí vysvětlil. „Tenhle muž má už třetí fenu. Ty první dvě mu porodily ke stovce štěňat a pak obě skončily v útulku. Téhle se po kastraci taky určitě zbaví. Nejspíš ji prodá, i když pod cenou. Třeba ale prožije lepší život, než kdyby zůstala u něj.“
Prostě hajzl.
Po operaci šli zkontrolovat štěňata. Chlap je přinesl s sebou a Kryštof je mezitím uložil do tepla pooperačního boxu. Miminka byla už očištěná, ale měla hlad. Také potřebovala masáž bříška, kterou jinak provádí zdravá fena jazykem. Kryštof ukázal chovateli, co a jak má dělat, prodal mu speciální štěněcí mléko, půjčil nahřívací dečku a poslal ho s prcky domů. Teď se o ně bude muset starat sám, a to minimálně každé dvě hodiny.
Společně sledovali odjíždějící vůz, Berenika rozpolceně.
„Neboj, udělá to pro ně, znamenají pro něj peníze,“ odpověděl Kryštof na její nevyslovenou otázku.
Konečně se dostali k tomu, proč přišla. Vylíčila situaci a žádala dva mililitry penbitalu. Když viděla, jak Kryštof zalapal po dechu, ujistila ho, že útratu zaplatí.
„O peníze nejde. Ale ty to chceš té kočce fakt píchnout?“
Pokrčila rameny. „Jo, to zvládnu.“
„O tom ale vůbec nemluvím.“
Došlo jí, že naráží na etický kodex veterináře. Bez majitelova souhlasu by se neměla ke kocourovi ani přiblížit. „Zbavit zvíře utrpení je pro mě priorita. I kdyby mě za to měli zavřít,“ pyskovala.
Kryštof se na ni podíval, pak sklouzl pohledem na dosud spící fenu, znovu na ni. „Prosím tě, pojď, sjedeme tam spolu, jen na otočku,“ rozhodl.
Přesně proto se do něj zamilovala! On vždycky udělá, co je správné! A přitom má odvahu se za svá rozhodnutí postavit. I když se s každým snaží vyjít po dobrém, nikdy mu nejde o to, se někomu
13
zalíbit. Ve správném okamžiku dokáže jít i proti proudu. Kolik takových lidí existuje?
Zastavili u benzinky a Kryštof vstoupil do prodejny, aby si promluvil s majitelkou. Byl přesvědčený, že když jí nabídne ošetření a eutanazii zdarma, nebude to problém. To mu bylo podobné, chtěl jednat fér. Diplomacie ovšem byla určitě vhodnější taktika než ta její. Ona by kocourkovi pomohla pokoutně a nakonec by možná ironicky čelila obvinění, že ho zabila. Vyloučit to nemohla, někteří lidé se chovali dost nevyzpytatelně.
Zatímco Kryštof vyjednával, zamířila zkontrolovat Mourka. Na první pohled nic nového, oči na škvírku a tělo bez pohybu, skoro to vypadalo, že jen odpočívá. Při důkladnějším prozkoumání však zjistila, že se jeho stav zhoršil. Kromě předchozí strnulosti ztěžka dýchal, zevnitř těla vycházel nepravidelný třes. Bodejť ne, po každém traumatu se musí zvíře držet v teple, zatímco ten chudák tady ležel na kusu kartonu. Ani když žil celoživotně venku, nedokázal chladu odolávat. Pokud Nika předtím o své diagnóze trochu pochybovala, nyní si byla víc než jistá. Mourkovi zbývalo tak čtyřiadvacet hodin života, a to v silných bolestech a utrpení.
Zevnitř benzinky slyšela vzdálené hlasy. Nerozuměla sice jednotlivým slovům, ale z rozčilených hlasů snadno vydedukovala, že souhlas k utracení nedostanou. Bože, ta jedubaba je ale zatvrzelá!
Chvíli poté vylezl ze dveří zarudlý Kryštof, rysy ztvrdlé neúspěchem, vrtěl odmítavě hlavou. Nastoupili do auta.
„Je mi to vážně moc líto, snažil jsem se. Nemůžeme dělat víc,“ pronesl odcizeným tónem, kterým zřejmě nepřesvědčoval jen ji, ale také sebe. „Nikdy nezachráníme všechny, Niki.“
„To je v pohodě, Kryštofe,“ ubezpečila ho. Hrdlo se jí stáhlo. Ne, nesmí na Mourka vzpomínat takhle, pořád to v její vzpomínce bude ta přítulná kočka, která ji na benzince pokaždé vítala důvěrným třením o nohu.
„To jsem rád, že to tak bereš.“
„Neberu. Já jsem se o něj totiž postarala,“ vysvětlila.
14