Ú vod Kdy vznikají národy, co vyvolává etnické čistky, jak se mohou státy smířit? Tato studie sleduje jednu cestu k moderní národnosti. Začíná v šestnáctém století založením největší říše v raně novověké Evropě, Polsko-litevské unie. Národem této unie byla její šlechta, katolická, pravoslavná a protestantská. Šlechtice polského, litevského a východoslovanského původu spojovala společná politická a občanská práva a sami se v latině nebo v polštině označovali za „polský národ“. Pokládali za přirozenou samozřejmost, že jazyky státu, mluva, literatura a liturgie budou různé. Poté, co si soupeřící říše v osmnáctém století Unii rozdělily, přeformulovali někteří vlastenci pojem národ na lid a národnost na jazyk, jímž mluví. Na konci dvacátého století, kdy se tato studie uzavírá, jsou ústřední země staré Unie rozděleny mezi státy pojmenované podle národů: Polsko, Ukrajinu, Litvu a Bělorusko. Do té doby převažující koncepce národnosti předpokládala hranice oddělující jazyková společenství se stejným jazykem, stejnou politikou a stejnými bohoslužbami. Jak v raném novověku vznikly čtyři národní ideje z jedné jediné? Naše putování sleduje národní ideje od raně novověké Unie (1569–1795) přes říše devatenáctého století, které si ji rozdělily (1795–1918), po nezávislé státy a sovětské republiky, které je nahradily (1918–1939). Shledáme, že raně novověký polský národ rozdělení přežil a prosperoval pod vládou říše, jejíž rozpad začal na sklonku devatenáctého století. I tehdy se národní ideje objevovaly v těsném soupeření s onou raně novověkou vizí na odlehlejším pozadí imperiální vlády. Toto těsné soupeření tradičního vlastenectví a etnického nacionalismu pokračovalo v nových státech vzniklých po první světové válce. Třebaže po roce 1918 samotná státnost nutila k volbě a zužovala možnosti volby, nově se prosazující myšlenka moderního etnického národa ještě nepřevládla. Teprve organizované násilí druhé světové války nakonec prolomilo historickou slupku, v níž mohly koexistovat raně moderní představy o národnosti. Deportace, genocida a etnické čistky zničily historické regiony, vylidnily multikulturní města a vyčistily tak cestu modernímu nacionalismu. Masové vraždění a vysidlování elit vytrhaly kořeny tradic. Na podporu tohoto tvrzení se tato studie soustředí na válečné zážitky Poláků a Ukrajinců a zkoumá příčiny jejich vzájemných etnických čistek. Po čtyřech letech sovětské a nacistické okupace se Ukrajinci a Poláci vzájemně etnicky čistili další čtyři roky. Tyto čistky si vyžádaly víc než 100 tisíc životů a 1,4 milionu lidí bylo nuceno k přesídlení. Jak se to stalo? Vyvolává nacionalismus etnické čistky, nebo etnická čistka nacionalizuje obyvatelstvo? Mohou se národní státy s takovými dějinami dohodnout? Mohou být požadavky moderních národních idejí, tak brutálně vyjadřované etnickým čištěním, artiku-
16
Ti mot h y Sn y de r