

„Vůbec nemáš stín,“ upozorňuje mě Martina, která mi zírá na nohy a pak zvedne pohled a podívá se mi do očí.
Kouknu se pod sebe a moje kamarádka má vlastně pravdu. Díky polednímu slunci, co mi visí přesně nad hlavou, to vypadá, že můj stín téměř zmizel. Je to jen maličkost, úkaz, kterého byste si asi ani nevšimli, pokud byste se na to přímo nesoustředili, a přesto na to Martina s nadšeným úsměvem upozornila.
Samozřejmě, že by zevrubnější zkoumání odhalilo, že můj stín, ačkoli nevýrazný, je stále na místě. Havaj je jediným státem, kde váš stín zmizí úplně a k téhle vzácné události dochází jen dvakrát do roka. Říká se tomu „poledne Lahaina“1 .
Nic z toho ale neřeknu.
Napadá mě, že bych se měla Martiny zeptat, proč je ze svého mylného objevu, který se rozpadá v prach i pod nepříliš detailním drobnohledem, tak nadšená, ale rychle si uvědomuju, že to nemusím dělat. Všímám si těch samých drobností jako
1 Pozn. překl.: Lahaina nebo Lā hainā znamená v havajštině „kruté slunce“.
Martina a registruju a pamatuju si všechny ty sebedrobnější zvláštnůstky světa bez ohledu na to, jestli někomu přijdou dostatečně důležité, aby na ně upozornil. Ve skládačce Boží je tolik krásných kousíčků, a pokud nejste pozorní, můžete je přehlédnout.
„Jo, asi máš pravdu,“ nadhodím.
„Jako Petr Pan,“ pokračuje Martina.
Přikývnu a šťastně se usměju, přestože mi tahle popkulturní narážka vůbec nic neříká. Tu knihu jsem nikdy nečetla a neviděla jsem ani jakýkoli film spojený s touhle zastaralou pohádkou s pochybnými motivy. Nějak souvisí s okouzlením, takže moc dobře vím, že bych se od toho měla držet dál.
Na okamžik zvažuju, že bych Martině řekla, že by tyhle věci neměla číst, protože jediné kouzlo, které potřebuje, je láska v Krista, ale váhám. Tyhle rozhovory už jsem vedla, a dokonce i v tak bohabojném městečku, jakým je Neverton, se najde jen málo lidí, kteří jsou ochotní je poslouchat. Většina křesťanů je docela přátelská, ale když jim začnete předhazovat takovéto drobné nerozvážnosti, naježí se.
Poslední, co potřebuju, je, aby se Martina začala ježit.
„Tys to nemusela číst v prváku?“ zeptá se, když si všimne bolestného výrazu v mé tváři, kterému se tak urputně snažím vyhýbat.
Zavrtím hlavou. „Ne,“ odpovím nevýrazně a nepokračuju s žádným vysvětlením. Pravdou je, že si pamatuju, když nám Petra Pana zadali jako četbu na hodině angličtiny, a pamatuju si projekty a referáty, které byly s tímhle sekulárním příběhem Jamese Matthewa Barrieho spojené. Bez problémů bych jí mohla povědět, kde se autor narodil (ve Skotsku), jak zemřel (na zápal plic), nebo dokonce i fakt, že v jedné nekánonické povídce nechal zabít podobně bezbožnou postavu jménem Sherlock Holmes dávno před tím, než se naskytla příležitost Siru Arthuru Conanu Doyleovi.
Tyto skutečnosti o autorovi vytváří okno do jeho díla, ale je to okno, kterým jsem nikdy ani nenakoukla. Záměrně.
„Chodily jsme spolu do třídy,“ pokračuje Martina. „Myslela jsem, že to četli všichni.“
Znovu jsem zkoušena a dostávám se na dobře známé rozcestí, kdy se musím rozmyslet, jak upřímná bych měla být. Miluju Ježíše, vážně, ale Ježíš by chtěl, abych byla cool. Chtěl by, aby si Martina myslela, že jsem cool.
Což mě vrací zpět k téhle konverzaci a k náhlému zjištění, že mlčky stojím na místě až příliš dlouho. Musím přijít s odpovědí, která uspokojí jak mou spolumaturantku, tak dobrotivého Pána nad námi. Jen s obtížemi balancuji na tenké hraně mezi pravdou o mých hluboce zakořeněných přesvěd-
čeních a uvolněnou fasádou naprosto normální holky.
„Nechtěla jsem… Teda…“ zakoktám se. Nedaří se mi vymyslet výmluvu a myšlenky se mi zamotávají a navzájem se vylučují. „Rodiče nechtěli, abych to četla,“ odpovím nakonec naprosto pravdivě a jsem zvědavá, jak se tenhle risk vyplatí. „Kouzla.“
Martina vyvalí oči a dá tím najevo naprostý šok.
„Počkej. To jako fakt?“ vyhrkne.
Výraz mojí kamarádky není takový, jaký jsem očekávala. Je plný náhlého nadšení a nefingovaného zájmu. Až teď si uvědomuju, že na ni tahle morální výhrada mohla zapůsobit, a moje hlava spouští na plné obrátky, když mě napadá, jestli na mě není hrdá.
Tedy, ne přímo hrdá, ale… něco v tom smyslu.
„To je divný,“ pokračuje konečně Martina a mé nadšení dupne na brzdy. „To je kurva divný, Rose. Mrzí mě, že máš tak pošahaný rodiče.“
Nemůžu si pomoct a přikývnu, protože mé krční svaly ožijí vlastním životem.
„Jo,“ odpovím a protočím oči. „Hrozně… zvláštní. Rodiče.“
Ve chvíli, kdy ta slova opouští mé rty, cítím píchnutí silné lítosti; bolest provinění, která mi jako připomínka spáchaného hříchu vystřeluje páteří.
Bdělý pohled Boží si všiml.
Martina se ale usměje a znenadání se lítost střetne s něčím jiným – s výbojem radosti, který
klade odpor svatému jedu jako protijed v krvi chudáka, co zkřížil cestu chřestýši. „Fajn. Uvidíme se dole,“ pokračuje Martina.
Rychle se otočí a rozeběhne se. Bosá sprintuje po kamenné stezce. Připadá mi, jako by se zastavený vesmír znovu začal roztáčet. Uši mi vyplní šumění stromů a cákání vody.
Další studenti ze střední, kteří se shromáždili kolem útesů, užasle zírají. Mají vodou slepené mokré vlasy a přes sebe přehozené ručníky, které jim před dalším skokem dopřávají kraťounký pocit sucha. Všichni jsou tu zvyklí dát si pro efekt na čas, postavit se na chvilku na kraj útesu a zírat dolů, jako by zvažovali, že se poddají strachu.
Samozřejmě, že když už se dostanou na skalnatý okraj, málokdy vycouvají, a všichni diváci to vědí.
Je to součástí představení. Dočasný cirkusový uvaděč k sobě upoutává co nejvíc očí, načež se vrhne vpřed. Do studené vody pod sebou dopadá s mocným cáknutím, které následují nadšené výkřiky od pomíjivých, ale zbožňujících fanoušků.
Martina nic z toho nedělá.
„Do hajzlu!“ zařve, když se vymrští ze skály a její tělo letí vpřed, zatímco dál mává rukama i nohama.
Vidím přesně bod, kdy se jejího těla zmocní gravitace, pevně ji obejme a strhne v tak rychlé změně trajektorie, že by na ni byl hrdý i Newton.
Jak Martina padá, ztrácím ji z očí. Příliš se bojím, než abych vyběhla k okraji a sledovala její pád.
Několik vteřin poté, co mi zmizí z dohledu, se ozve hlasité plácnutí následované radostným výbuchem davu. Jejich potlesk se nese lesem kolem nás a vlní se mezi stromy jako zvuková forma vody.
Opatrně se připlížím ke kraji a podívám se dolů do napajedla ležícího pode mnou, kde se po Martinině dopadu pořád prohánějí vlny po hladině. Na nedalekém břehu je rozvalených několik opalujících se lidí v různých fázích odhalování se. Hodně z nich toho ukazuje víc, než je mi příjemné. Několik plavců se plácá ve vodě u protějšího kraje.
V Montaně je horko, a tak je u vodopádů hlava na hlavě.
Dál pozoruju a vyčkávám, a když čekám, než Martina vyplave zpátky na hladinu, bezdůvodně se mi zrychlí tep. Takhle skočila už stokrát a vypadá to, že doteď ani jeden ze skoků neskončil katastrofou. Neexistuje logický důvod , proč by se Martina měla tentokrát dostat do potíží, ale když zírám do temné zrcadlící se hladiny pod sebou, nemůžu si pomoct a v žaludku mi vyklíčí zrnko strachu.
Zjistila jsem, že mi z nějakého důvodu opravdu záleží na tom, jak to s ní dopadne. Je to, stručně řečeno, divný pocit .
Když Martina konečně vypluje na hladinu, zaplaví mě vlna úlevy. Zhluboka se nadechne a instinktivně pohodí vlasy ze strany na stranu. Ladně se vodou vydá ke břehu na druhé straně.
Odtud vidím pohyby jejího těla v úplně novém
světle. Pohání ji vpřed s majestátní elegancí. Když kope nohama, vypadá jako žába, ale to srovnání je neomalené a nevhodné, protože Martina žábu vůbec nepřipomíná.
„Zkusíš to taky?“ ozve se za mnou znenadání otázka, která naruší mé soustředění a způsobí, že se mi dech zadrhne v hrdle.
Otočím se a uvidím za sebou svého kamaráda
Setha, jehož holý hrudník je díky odpolednímu slunci už silně opálený. Od posledního skoku má
ještě mokré vlasy a nemám žádné pochyby, že by se s obrovskou radostí rozeběhl znovu. Seth se nicméně svého ztřeštěného dovádění na chvilku vzdal, aby podpořil můj vývoj budoucího odvážlivce.
„Zvažovala jsem to,“ přiznám.
Seth se usměje. „Není to tak těžké, jak to vypadá. Je to jen deset metrů. Nezabije tě to.“
„Lidi tu při skákání umřeli v sedmdesátém sedmém, v osmdesátém a v roce dva tisíce šestnáct,“ oznámím mu. „Takže… ta možnost tu je.“
„Aha,“ vypadne z něj a jeho nadšení rychle opadá. Zamračí se, a když si uvědomí vlastní pochyby, v obličeji se mu objeví zmatek.
„Stejně tě to nezabije,“ ujišťuju ho. „Pravděpodobnost smrtelného zranění je mimořádné nízká. Jestli chceš zvýšit svou šanci na přežití, tak nikdy neskákej po hlavě.“
Seth v reakci na mou snahu vrátit ho zpět do duševní rovnováhy přikývne.
„Plus. Bůh nad tebou drží ochrannou ruku,“ pokračuju.
Seth se usměje. Natáhne ruku a položí mi ji na rameno na znamení jistoty, ale drží ji tam o něco déle, než bych čekala. „Amen.“
Unikne mi zvláštní zachichotání a můj kamarád ruku stáhne.
„Tak se předveď,“ pokračuje nakonec Seth a kývne k okraji útesu. „Máš na to, Rose?“
Seth zacouvá a naznačí ostatní mládeži na skále, aby se klidili z cesty. Čekají a pozorují, jejich oči jsou v očekávání nadcházejícího skoku upřeny na mě.
To dám.
Stáhnu ze sebe dlouhé šaty, odhodím je stranou a odhalím ty nejdecentnější černé jednodílné plavky, které se mi povedlo najít na internetu. Na rozdíl od Martiny ale postrádám jistotu, se kterou bych se mohla vrhnout do neznáma, aniž bych se napřed podívala.
Vím, že to dobře dopadne, že na tomhle místě je většina nebezpečí jen iluzí, ale fakt, že to chápe můj mozek, neznamená, že moje tělo reaguje odpovídajícím způsobem. V hrudi mi buší srdce jako o závod a burácí, zatímco mi tělem projíždí spalující záchvěvy.
Tohle je jen poplachová reakce, říkám si. To jen tvůj sympatický nervový systém uvolňuje katecho-
laminy a způsobuje, že jsi hyper-vnímavá ke svému okolí.
Řešením je, samozřejmě, zůstat nohama na zemi a pomodlit se.
Na okamžik si prohlédnu scénu kolem sebe a zadívám se do obličejů u napajedla. Na druhé straně, na protější skále, mě nadšeně a plni očekávání sledují ještě další vrstevníci.
Hospodin je mé světlo a má spása, koho bych se bála? Hospodin je záštita mého života, z koho bych měla mít strach?
Někteří lidé sem přijdou, aby skočili, zatímco jiní jen chtějí být součástí něčeho. Jak se školní rok blíží ke konci a všichni se připravujeme skočit ze svých příslovečných útesů do dospělosti, je normální být z toho nesvá. Všichni předstíráme, že je léto v plném proudu a my jsme konečně volní, a to navzdory skutečnosti, že zítra se všichni vrátíme ke shonu běžného pracovního dne.
Zřetelně vnímám, že prožívám něco, co bude jednoho dne krásnou vzpomínkou. Tenhle skok si budu pamatovat navždy.
S touto myšlenkou přikážu svým nohám, aby udělaly první krok směrem k okraji.
Ale mé tělo se odmítá pohnout.
„Hospodin je mé světlo a má spása,“ zopakuju si, tentokrát nahlas. Zhluboka se nadechnu a uklidním se, soustředím se, abych donutila své tělo, ať se pohne kupředu.
Pořád nic.
Zůstávám jako solný sloup, zírám do moře tváří svých přátel, zatímco oni civí zase na mě a na můj pozoruhodný souboj mezi myslí a tělem.
„Není to tak hrozné, když už se rozeběhneš,“ pošťouchne mě zezadu Seth. „Když se dostaneš k okraji, to nejtěžší je za tebou.“
Je milý a vážím si toho, že mi věří, ale z praktického hlediska to nemá vůbec žádný účinek.
Vykazuju ukázkové zamrznutí a Seth neovládá bazolaterální jádro mé amygdaly o nic víc než já sama.
Znenadání se rozezní další povědomý hlas. „To dáš, Rose.“
Podívám se na Martinu, která už vystoupala zpět na vrchol a mokré tělo má pevně omotané osuškou. Naše pohledy se setkají a na její tváři se objeví hřejivý úsměv, jenž okamžitě rozpouští úzkost a strach, které mě svým ledovým sevřením paralyzovaly.
Taky se na ni usměju a ten pocit si na kratinký okamžik vychutnávám. Pak upřu svou pozornost zpět k útesu.
Připadám si jako znovuzrozená. Připravím se na třetí pokus donutit se popojít vpřed, ale než se mi naskytne příležitost, všimnu si na druhé straně propasti něčeho zvláštního. Protější skála je relativně blízko, asi patnáct metrů daleko, a v nekončící kaskádě si po ní vytesal cestu malý vodopád. Moji
spolužáci v barevných plavkách lemují protější útes, ale za nimi v lese je další postava, která dění pozoruje se stoickým klidem.
Trochu zamžourám a snažím se zjistit, jestli mě jen nešálí zrak.
V lese stojí děsivě pobledlá žena, které do tváře a na kostnatá ramena padají dlouhé zplihlé černé vlasy. Vypadá to, jako by se dívala přímo na mě, ale to se nedá s jistotou říct, vzhledem k chybějícím duhovkám a panenkám v jejích očích. Jsou to čistě bílé koule.
Žena se usmívá. Její výraz jako by jí zamrznul na tváři a její zuby jsou nezvykle protkané černými a hnědými šmouhami. Řezáky má křivé a dlouhé, jako by se její dásně stáhly a zvýraznily nepřirozenou délku jejích zubů.
Přes to všechno je na jejím vzezření nejdivnější to, co má na sobě. Postavu halí sytě červené tričko s límečkem a zářivě bílou jmenovkou na hrudi. Je to ten typ oblečení, jaké byste očekávali u někoho, kdo vám přijede opravit bezdrátový internet nebo kdo vám poví, do jaké uličky v obchodě byste se měli podívat. Kolem krku má jako obojek pevně utažený masivní kovový pás.
„Hele… vidíš to?“ zeptám se šeptem Setha, zatímco ženu v lese nespouštím z očí. Na druhé skále si jí nikdo nevšímá, přestože stojí v křoví ani ne tři metry od nich.
„Co bych měl vidět?“ zeptá se můj kamarád.
Ukážu na druhou stranu plovárny, ale přesně
ve chvíli, kdy Seth stáčí pohled směrem, kterým ukazuju, zajde ta tajuplná žena do hustého křoví montanského lesa a zmizí stejně rychle, jako se objevila.
Zírám hluboko do lesa a snažím se ji ještě zahlédnout, ale je to k ničemu.
„Byla tam žena,“ pokračuju. „Vypadala… podivně.“
„Jak podivně?“ doptává se Seth.
„Nevím,“ odpovím mu, pak zavrtím hlavou, jako by mi mohlo tohle zbytečné gesto pročistit zmatené myšlenky. Určitě nemám v plánu udělat scénu kvůli nějaké chudince, která prostě jen vypadá, no, děsivě. Možná je nemocná. „Možná to byla něčí máma, co přišla zkontrolovat děti,“ nadhodím.
„Nic tam nevidím,“ pokračuje Seth a zní skutečně omluvně. Pak trochu tišším hlasem řekne: „Hele, jestli se ti nechce skákat, tak je to v pohodě.“
Někdo k nám přistoupí – holka, která se už viditelně nemůže dočkat, až bude znovu na řadě. „Tak jdeš na to?“ zeptá se neskrývaně otráveným tónem.
Rozhlédnu se kolem sebe a uvědomím si, že se za mnou vytvořila řada. Lidi tu čekají na svou chvíli, zatímco já zírám do prázdna a nechávám svou představivost, aby si dělala, co se jí zlíbí.
„Jo, promiň,“ zadrmolím a zacouvám.
Martina není tak přívětivá. „Klídek. Připravuje se,“ odpálkuje ji má kamarádka zpět na střídačku.
Chvíli mi trvá, než se opět začnu soustředit, ale zanedlouho se vracím na svou počáteční pozici a jdu v Martininých stopách.
Myšlenky na tu zvláštní ženu v lese odsunu do pozadí a stejně tak myšlenky na výšku skoku nebo na fakt, že škola končí a život na mě čeká s rozevřenými čelistmi jako velryba, která spolkla Jonáše. Místo toho se soustředím na prostou činnost – dát jednu nohu před druhou a posunout se vpřed.
Naposledy se podívám na Martinu a přesně ve chvíli, kdy jsem připravená udělat krok vpřed, cítím, jak mi mezi prsty vjede něco teplého.
Podívám se dolů a zjišťuju, že mě Seth v nečekané ukázce přátelství chytil za ruku.
„Skočíme spolu,“ nabídne mi.
Měla jsem v plánu skočit sama, ale troška podpory navíc nemůže uškodit.
Ze rtů všech pozorovatelů zazní zvláštní vrkání, což je zvuk, o kterém si nejsem úplně jistá, co má znamenat, protože se s ním výrazy lidí kolem změnily v chápavé úsměvy a lidé si začali vyměňovat
důležité pohledy.
Šeptem začínám recitovat krátký verš, který v tichém očekávání znovu a znovu opakuji. „Sám
Hospodin půjde před tebou, bude s tebou, nenechá tě klesnout a neopustí tě. Sám Hospodin půjde před tebou, bude s tebou, nenechá tě klesnout a neopustí tě.“
„Na tři,“ pokračuje Seth. „Raz. Dva. Tři!“
Vyběhneme společně po stezce a nohy nám
plácají po kamení, dokud už není po čem plácat.
Svým posledním krokem se odrazím do vzduchu.
Nedokážu se udržet a dlouze zaječím strachy i nadšením.
Zbývá ještě několik dní školy, ale tenhle okamžik mi připadá jako vrchol celého léta.
Když se mě zmocní gravitace, cítím, jak mi po celém těle přejíždí záchvěvy jako od elektřiny a společně se Sethem padáme do syté modři pod námi. Je to zvláštní pocit a můj mozek se ho snaží okamžitě analyzovat a rozebrat, ale než mám šanci ho plně pochopit, prorážím hladinu chladných vod.
Jsem naprosto pohlcena tmou, a zatímco se snažím srovnat si, kde je hladina a kde dno, vtahuje mě temnota ještě hlouběji a pevně mě spoutává.
Pořád klesám dolů a na kratičkou chvilinku se mé nohy dotknou jílu na dně. Odrazím se a v kaskádě drobných bublinek plavu vzhůru, kde se konečně vynořím nad hladinu.
Připadám si neskutečně, tak svěže a plná energie, jak bych to nečekala.
Tohle byl můj první skok.
Prsty si prohrábnu dlouhé blonďaté vlasy, odhrnu si je z obličeje, zatímco plivu vodu, které se nějak podařilo prodrat se mi do krku. Když kuckám a prskám, objeví se vedle mě v temné nádrži i Seth.
„Jsi v pohodě, Rose?“ zeptá se. Uchechtne se, když mě pozoruje, jak se neobratně snažím zachovat glanc.
„Je mi báječně,“ odpovím mu. „Nemůžu uvěřit, že jsem to udělala. Bůh je dobrotivý.“
Seth si evidentně nemůže pomoct, a když vedle sebe šlapeme vodu a vychutnáváme si nečekaný klid, který následuje po tomto kaskadérském kousku, začne se usmívat od ucha k uchu.
Mám pocit, že by mi chtěl něco říct. Nebo by snad chtěl, abych o něco požádala já jeho? Tak či onak, když se se svým kamarádem dál vznáším u hladiny, visí nad námi ticho a hromadí se tíha nevyřčeného.
Nakonec to už nemůžu vydržet. Cáknu mu do obličeje vodu a upřímným smíchem nechám napětí zmizet.
„Jdu znovu,“ oznámím mu, než vklouznu pod hladinu a začnu plavat k nedalekému skalnatému břehu.
Když jedeme domů Sethovým starým Jeepem, nemůžu si nevšimnout toho, jak mu pohled přejíždí po klimatizaci a topení uprostřed palubní konzole a zasekává se na čudlíku, který nebezpečně ukazuje na nejteplejší nastavení.
Vidím, že by chtěl něco říct, ale pořád nenachází odvahu se ozvat.
Abych řekla pravdu, takhle to se Sethem máme
už nějakou chvíli a já nemůžu pro všechno, co je mi drahé, přijít na to proč. Známe se už hrozně dlouho a vždycky jsem si vážila toho, jak při mně stojí v dobrém i zlém. Můžu se mu vyplakat na rameni a za takovýchto dlouhých dnů je i úžasným zdrojem zábavy.
„O co jde?“ zeptám se ho konečně.
Seth dělá, že nechápe, a otočí se ke mně, zatímco auto se dál řítí vpřed. Les se konečně rozestoupil a stromy uvolnily místo skromným předměstským domkům Nevertonu.
„Jsi si jistá, že tu chceš mít takové vedro?“ vyhrkne nakonec.
Všimnu si, že jak se auto plní teplým vzduchem, on začíná rudnout a potit se.
„Jsi v pohodě?“ ptám se dál. „Vypadáš, že máš horečku.“
„To… Je tu hrozné vedro,“ pokračuje a konečně přestává chodit kolem horké kaše. „Můžu to topení trochu stáhnout?“
Přikývnu. „Jasně,“ nadnesu, ale tahle jednoslovná odpověď zdaleka nevystihuje celou pravdu.
Poslední dobou mi připadá, že se za živého
Boha nemůžu zahřát a jsem celé hodiny lapená ve stavu mrazivého nepohodlí. Přichází to bez varování a nejdřív jsem se obávala, že by to mohlo být prvním symptomem nějakého závažnějšího zdravotního problému.
Ještě mi nestálo za to řešit to s rodiči, především proto, že než mě to mrazení začne dostatečně iritovat, abych s tím něco udělala, začnu roztávat.
Tohle všechno se mi honí hlavou, ale když Seth upravuje nastavení topení, nic neříkám. Trošku zmateně se zamračí. „Teď je mi zima,“ oznámí mi a uchechtne se.
Začínají mi drkotat zuby, ale jen si mlčky položím batoh na klín, abych se jím ždibeček zahřála.
„Byl to dlouhý den, co?“ nadhodí Seth.
Přikývnu a dál vyhlížím z okna na naše městečko, zatímco míjíme plejádu známých obličejů. Neverton je tak malý, že poznávám každého třetího člověka, co je dnes večer venku na procházce a užívá si západ slunce nad domy.
„Hrozně rád s tebou trávím čas,“ pokračuje konečně Seth.
Pohledem sklouznu zpět ke svému kamarádovi a vážím si upřímnosti v jeho slovech. „Díky. Já taky.“
„Ty taky?“ opakuje po mně, jako by má jednoduchá odpověď vyžadovala zevrubnější vysvětlení.
„Taky s tebou hrozně ráda trávím čas,“ osvětlím mu. „Jsi dobrý kamarád.“
Vypadalo to, že má reakce Setha zmátla, ale netuším, co jiného chtěl slyšet. Ráda bych to probrala hlouběji a zjistila, co ho sžírá, ale teď mě částečně rozptyluje to, jaký mám neskutečný hlad. Seth si nedělal legraci, když říkal, jak dlouhý to byl den,
a po osmi nebo devíti skocích z útesu a následném šplhání na vrchol toužím po sladkém vysvobození v podobě cukrů a tuků v mém krevním řečišti.
Naštěstí mě táta s mámou ujišťovali, že na mě doma bude čekat večeře.
Jedeme v tichosti a Seth se po chvíli natáhne, aby přenastavil topení, podvolí se mi a znovu pouští teplý vzduch.
„Dík,“ usměju se.
„Není za co,“ odpoví mi Seth zvláštně zamlkle.
Konečně přijíždíme k našemu domu. Seth stáčí Jeep na kamenitou příjezdovou cestu a pomalu s uspokojivým křupáním zastaví.
„Díky, žes mě vzal,“ vyklopím ze sebe a už se těším na večeři.
Kvapem odepnu bezpečnostní pás a zkontroluju, že mám batoh i osušku. Otevřu dveře vozu, rychle mu zamávám na rozloučenou, a jakmile vyskočím z auta, zabouchnu za sebou dveře a pospíchám po cestě k domu.
Udělám jen několik kroků, když se za mnou ozve hlasité kovové zařinčení. Zvědavě se otočím a vidím, že Seth vylezl z místa řidiče a pospíchá ke mně.
„Rose!“ volá.
Čekám a zanedlouho už přede mnou stojí Seth, tváří v tvář, s intenzivním odhodláním v očích.
Uvnitř něho se zvedá vlna emocí, nějaké nevyřčené pnutí, které se každým okamžikem definitivně
uvolní a já mu budu stát v cestě. Cítím tuhle blížící se erupci emocí, ale její tvar a barva pro mě zůstávají abstraktními. S chladným a logickým pohledem na věc nedokážu odhadnout, co by po mně Seth mohl chtít.
Můj kamarád neříká ani slovo, jen na mě tiše zírá, zatímco se snaží srovnat si v hlavě, co mi chce říct. Tenhle výraz u něj poslední dobou
vídám často, ale dnes dosáhl bodu varu a, abych byla naprosto upřímná, začíná mě trochu děsit.
„Co je?“ vyhrknu nakonec.
Zničehonic se ke mně Seth nakloní a políbí mě na rty. Akce tohoto svižného gesta se okamžitě setkává s reakcí a rychlým odtažením.
Můj krk se v panice a zmatku odtáhne, jak se naše obličeje na okamžik střetnou a znovu oddělí.
Moje hlava má problém udržet s událostmi krok a zoufale se snaží poskládat si, co se to děje.
„Promiň,“ vypadne ze mě. „Já nech… to bylo…“
„Aha. Já myslel…“ zakoktá Seth.
Pomalu se se závratnou jasností ukazuje skutečná podstata tohoto okamžiku.
Zavrtím hlavou, rty mám jako slepené a místo slov nechám promlouvat jednoduchá gesta.
„Takže ty nejsi…?“ pokračuje zastřeným hlasem Seth, který má stále potíže s dokončováním vět.
„Rozhodně ne,“ odpovím.
„Ale já myslel…“ začne.
„Ne,“ pokračuju a dál ho válcuju, zatímco bez ustání vrtím hlavou.
Seth se po chvilce narovná a ve stavu takové zvláštní ztuhlosti tuhle informaci zpracuje. Vidím, jak svádí nějakou hroznou vnitřní bitvu a sotva se drží v klidu.
Najednou se otočí a kvapně vyrazí zpět k autu.
Než ale vůz obejde ke dveřím řidiče, nastřádané emoce explodují, vybouchnou a Seth v děsivě násilné ukázce hněvu praští do dveří spolujezdce pěstí.
Když džíp kovově zadrnčí, nejdřív se vylekám, ale potom se začnu obávat o Sethovu ruku. Nejspíš to pěkně zabolelo.
Seth nedává bolest najevo. Jen obejde auto, nastoupí a zabouchne za sebou dveře. Nastartuje, dupne na plynový pedál, vyrazí k silnici a za sebou rozhodí štěrk.
Tiše stojím a nevím, jak reagovat.
Nakonec se za mnou otevřou dveře a z nich vystrčí hlavu můj otec.
„To byl Seth?“ zavolá. „Měla jsi ho pozvat na večeři.“
Posmutněle se vydám za svým otcem, ovinu kolem něj ruce a vřele ho obejmu. Po celou dobu mlčím. Chvíli tam tak stojíme a já dovolím jeho opatrovatelské auře, aby mě pohltila. Potom se konečně odtáhnu a zakručí mi v břiše.
Už teď cítím česnekovou omáčku na špagety, která bublá a klokotá na sporáku, a jsem nadšená, že se máma dnes večer rozhodla pro těstoviny.
Můj otec Luke má laskavé oči, tmavé vlasy a brýle s tlustými obroučkami, díky kterým vypadá jako Superman. Samozřejmě, že jsem, stejně jako Petra Pana, nečetla ani komiksy se Supermanem, ale kulturní význam tohoto sekulárního hrdiny se prodral i do našich životů.
Znepokojuje mě to. Ježíš Kristus je jediným skutečným superhrdinou.
„Máš hlad?“ zeptá se táta, přestože už zná odpověď.
Zamíříme dovnitř a já okamžitě cítím, jak mě zaplavuje spirituální teplo; příjemný pocit, který vyplňuje díru v mém žaludku a rozpouští led v mých žilách. Mrazivý a neutuchající chlad odchází a mizí s takovou lehkostí, že si skoro ani neuvědomuju, že tam vůbec kdy byl.
Moje máma Lisa mě v kuchyni přivítá nadšeným kvílením. „Tady je moje holčička!“ zaječí, jako bychom se neviděly celé roky. Mává vařečkou obalenou omáčkou. „Moje děťátko se vrátilo!“
Máma mě obejme a poctivě mě políbí na tvář. Když se odtáhne, okamžitě ukáže k jídelnímu stolu, abych se posadila na své místo na konci.
„Doufám, že máš hlad,“ pokračuje. „Uvařila jsem špagety.“
„To vidím,“ odpovím srdečně. „Extra česnekové.“
Rodiče si vymění nadšené pohledy a evidentně jsou z tohoto kulinářského přestupku u vytržení. Dneska zlobíme.
Mámě to sluší vždycky, ale tento večer vypadá ve svých limetkově zelených šatech a s perlami kolem krku obzvlášť dobře. Kdyby naše církev dovolovala náušnice, měla by určitě v každém uchu masivní kámen.
Dokonce i její líčení je méně decentní než běžně. Rty má o trošinku rudější, než by si dovolila, kdybychom večer měli odcházet z domu, a blonďaté vlasy drží pohromadě na vršku hlavy bílá stuha. Je to drobná žena plná energie a dnes večer dává otevřeně na odiv svou přirozenou krásu.
Lidé říkají, že jsme si podobné, a v tuhle chvíli dokážu skutečně ocenit, o jak velký kompliment jde.
Posadím se na své místo u stolu a matka dál kmitá po kuchyni a usilovně pracuje na tom, aby s oslnivým entuziasmem dostala večeři za cílovou čáru.
Otec se posadí vedle mě a dívá se na mě takovým zvláštním pohledem. Zírá na mě, jako by chtěl něco říct, a koutky úst mu cukají v sotva postřehnutelném, ale pobaveném úsměvu.
„Co?“ nevydržím to.
„Dnes z tebe vyzařuje světlo našeho Pána,“ oznámí mi otec. Je to uznání, kterého bych si velmi vážila, kdyby to nevypadalo, že po něm bude následovat něco dalšího, čemu nerozumím.
O několik vteřin později před nás máma položí enormní porce špaget, z jejichž sytě zářivě červené omáčky stále ještě stoupá pára, která nám svou úchvatnou vůní plní nosy.
„Luku!“ jemně napomene mamka otce. „Dej jí chvilku!“
Táta se usměje, opře se do židle a nepřestává mě uličnicky pozorovat.
„Fajn. O co jde?“ začnu, a zatímco si matka sedá na židli, přejíždím mezi nimi pohledem.
Na mou otázku nikdo neodpoví, protože Luke s Lisou natáhnou ruce, abychom se za ně chytili, a všichni skloníme hlavy. Nikdo na okamžik neřekne ani slovo a pak začneme naši každovečerní rutinu.
Jednohlasně odříkáváme naši modlitbu, oči zavřené, a slova opouštějí ústa v dobře známém tempu. „Požehnej nám, ó Pane, tyto dary, jež máme z tvé štědrosti. Skrze Krista, našeho Pána. Požehnej nám, abychom se chopili našeho místa služebníků v Jeho království. Požehnej nám, abychom mohli Pánu vzdát hold, a Jeho počestné ovečky byly ušetřeny, až účel posvětí prostředky. Požehnej Království pinie, že osvětluje temnou cestu, po níž náš Pastýř kráčí. Amen.“
Všichni tři současně zvedneme pohled a po kratinké chvilce ticha se s chutí pouštíme do těstovin.
„Tak,“ začne máma, která nedokáže zakrýt zvědavost, jež zvedá její hlas do hravé zpěvné frekvence. „Jaké bylo rande?“
Udiveně povytáhnu jedno obočí a, naprosto zmatená, bodnu vidličkou do hromady špaget přede mnou. Začnu vidličkou otáčet. „Jaké rande?“
„Se Sethem,“ pokračuje matka.
Nemůžu si pomoct a rozesměju se. „Dneska u vodopádů?“ zeptám se. „Byla to legrace, ale nebylo to žádné rande. Jsme jen kamarádi.“
Mrazivý chlad, který jsem cítila dřív, mi opět prostupuje tělem a způsobuje, že mi ruce mrznou a tělo se na tvrdé dřevěné židli prazvláštně ošívá.
Rodiče si znovu vymění pohledy, jako by mezi nimi proběhla jakási výměna štafety. Otec si odkašle a je připravený ujmout se svého úkolu.
„Je to pěkný kluk, nepřipadá ti?“ nadhodí táta.
Pokrčím rameny. „No, to je.“
Máma nám skočí do řeči, protože se nedokáže udržet déle než jedinou otázku a odpověď, a znovu přebírá štafetový kolík. „A tobě se nelíbí?“ chce vědět. „Je ti devatenáct let. To ještě nechceš mít přítele?“
Šokovaná takovou otázkou mi tentokrát vystřelí nahoru obě obočí. U Zlatoušků doma všichni milujeme Ježíše, ale moji rodiče jsou ti, kdo ho staví na piedestal a každodenně posouvají mou víru na
nejvyšší stupínek. Jsem vděčná, že mám neustále po boku dva duchovní rádce, a jejich náboženskou vytrvalost vnímám jako vrozenou rodičovskou přísnost.
Představa, že by mě mohli povzbuzovat k nalezení romantického partnera, je šokující. Vypadá to, že mé nedávné devatenácté narozeniny mohly být milníkem, na který celou dobu čekali, ale ta změna je tak alarmující, až si říkám, jestli to celé není past.
„Myslím, že bych se teď měla soustředit na školu,“ odvětím a doufám, že je to přesně to, co
chtějí slyšet.
Matka se ke mně natáhne a položí svou ruku na mou, čímž mě donutí položit čerstvě natočenou porci špaget zpět na talíř.
„Zlatíčko,“ začne smířlivým tónem. „Pán chce, abys měla svou vlastní rodinu. Je z tebe teď žena a najít si partnera je velmi důležitá součást Jeho plánu. Vím, že jsme dřív byli trošku… striktní, co se chlapců týká, ale měla bys vědět, že teď je to v pořádku.“
Nejsem si jistá, jak na to zareagovat, a tak zírám na stůl.
„Tak jaké bylo to rande se Sethem?“ pokračuje matka a opakuje svou úvodní otázku. „Bill a Anna nám říkali, že je do tebe opravdu zakoukaný.“
Už teď si uvědomuju, že jakákoli snaha popřít, že se jednalo o rande, bude ignorována a jenom povede k dalšímu kolečku stejných otázek. Oči-
vidně existuje nějaká odpověď, kterou moji rodiče chtějí slyšet, a pokud si chci vychutnat tyhle špagety, musím jim ji poskytnout.
Přesto ale odmítám lhát. To je hřích.
„Bylo fajn,“ odpovím a snažím se dát najevo co nejvíc nadšení, jež ze sebe dokážu vydolovat.
„Seth je vážně… milý.“
Okamžitě cítím, jak stisk matčiny ruky zmírňuje. Pustí mě, rodiče se opřou do svých židlí a konečně mi dopřejí chvíli klidu, kdy si můžu vychutnat jídlo před sebou.
Nezvedám oči od stolu, ale periferním viděním si všímám, jak mě s absolutní hrdostí pozorují.
Ani se nepustili do svého jídla a jen se nechávají obstoupit pocitem uspokojení, jako kdybych byla batole, které se konečně naučilo chodit.
Nakonec se ale večer dá opět do pohybu a má rodina se spokojeně pouští do svých porcí. Vypadá to, že má jednoduchá odpověď stačila tak akorát, abych splnila to, co mí rodiče chtěli slyšet, ať už to bylo cokoliv.
Přesto se mi hlavou honí hromada nevyřčených otázek. Proč řešili náš den u vody se Sethovými rodiči? V Nevertonu jsou si všichni docela blízcí a členové kongregace především, ale co vím, tak Bill s Annou neměli s mými rodiči nic co do činění.
Snažím se na to zapomenout a nechat to být, ale okolnosti toho setkání se mi neustále vracejí. Ani
veškerá má síla nestačí k tomu, abych na něj nemyslela.
Nakonec má zvědavost vyhraje a otočím se k matce.
Otevřu ústa, abych promluvila, ale zjišťuju, že mi místo srozumitelných slov z hrdla vystřelí jen nečekané zakuckání.
Instinktivně se natáhnu pro sklenici s vodou stojící na stole přede mnou, rychle se napiju chladné tekutiny a zkusím to znovu. Tentokrát se stejným výsledkem, jen v mnohem větším měřítku.
Něco mě škrábe vzadu v hrdle, plní mě to úzkostí a nemůžu mluvit ani se nadechnout. Začnu kašlat silněji a silněji, až se ve tvářích rodičů začnou odrážet vážné obavy.
„Jsi v pořádku, zlatíčko?“ zeptá se táta.
Znenadání mi kašel odblokuje hrdlo, jako by uvnitř zatlačila nějaká pumpa a jedním silným záběrem uvolnila špunt, který mi bránil dýchat.
Trochu se zakuckám a mám problém uvolnit se, zatímco mě otec láskyplně plácá do zad. „Něco zajelo do špatné trubky, co?“ zeptá se s pobavením.
Přikývnu a znovu se pořádně napiju vody.
Dívám se na talíř špaget v naději, že na něm najdu viníka situace, a pak zalapám po dechu.
Na vršku hromádky špaget se svíjí malá černá muška, která v marném pokusu o únik beznadějně mává křídly.
„Krindapána,“ vypadne z mé matky, když se naklání k talíři, aby lépe viděla.
Otec udělá to samé a ve snaze zaostřit na našeho malého neočekávaného hosta si upravuje brýle na nose.
Celá rodina zůstává na okamžik zmateně zticha.
„Muselas to nebohé zvíře náhodou spolknout,“ napadne otce.
Otevřu pusu k odpovědi, ale tenhle prostý akt vede k náhlému záchvatu, který mi nejdříve stáhne hrdlo. Pak se ze mě vydere zvířecí zachrčení a z mého nitra vyletí kaskáda černých věcí, které se mi řinou z jícnu přímo na talíř.
Změna je tak náhlá, že oba mí rodiče málem přepadnou na židlích vzad, zatímco vyděšeně zakřičí a instinktivně se ode mě odtáhnou.
Naštěstí černá erupce mizí stejně rychle, jako přišla, a během několika vteřin je zvracení podivné hmoty u konce. Naprosto vyděšená zírám před sebe, tělo se mi třese a hlava točí, jak nemůže pochopit, kde se vzala ta černá masa svíjející se na hromádce mých těstovin a v loužičkách po celém stole.
Tahle černá hmota víří, pohybuje se a přelézá sama přes sebe, zatímco se míhají křidélka a miniaturní nožičky kopou. Hlasitě zaječím, když si konečně uvědomím, že se nejedná o žádnou toxickou tekutinu, ale o tmavou záplavu živých stvoření – drobných mušek narozených hluboko v mém těle před tím, než jsem je náhle vypudila.