I.
Mladý jinoch, snad ještě chlapec, se schoulil k dalekohledu a zírá na oblohu.
„To je úchvatné!“ mlčky zírá plně pohlcen tou nádherou. Všude nastal noční klid. Stromy šumí na okraji lesa, cvrčci zpívají svou cikádu, v dáli štěká pes. Je vlaho, teplý vánek a mír…
„Musím tomu přijít na kloub,“ v duchu přemítá.
„Proč je vesmír? Jaký má smysl?“
Po chvíli se zvedne a odchází k domečku na okraji obce. Jeho rodiče ničemu nerozumí a on nemá, koho by o svém úžasu zpravil. Není sám, ale jeho kamarádi? O tom nemá snad ani cenu hovořit. Ségra sice občas poslouchá, ale přihlouple se usmívá a vše jen zlehčuje.
Jak by rád někoho našel, komu by mohl vyprávět, s kým se podělit, kdo by rozuměl!
Hloubá ve svém duchu a pomalu přichází k brance. Už na zápraží slyší ruch domova. Táta cosi křičí a máma se křečovitě směje. „To bude zas,“ pomyslí si. Otevírá dveře… Ach Bože! To není smích, to není táta! Někdo ho udeří a on ztrácí vědomí… tma.
Na nemocničním pokoji je ticho, jen něco pípá. Když procitne, uvidí jen tlumená světla.
Pootočí hlavou a vnímá, že tu není sám. Vlevo je postel, naproti taky. Je tu moc postelí. Osm?
Sedm?
„Kde to jsem?“ pomyslí si, ale je těžké jen myslet. Příšerně ho bolí hlava.
„Á, mladý pán se probouzí? To je dobře, to je dobře. Pan primář bude mít radost. Jsi u nás ve špitále,“ hlásí mu zastřený a tichý hlas. Moc příjemný. Je to dívenka, tedy alespoň tak vypadá. Chytá jej za ruku a hladí po tvářích.
„To je kouzelné,“ pomyslí si. Nikdy nic tak krásného nezažil.
„Ne, nemluv, ještě ne, jsi slabý. Zavolám primáře.“
Zní to jako hlas z ráje. Ne že by ho to sdělení nějak zajímalo, ale ten hlas. To je nádhera.
Chtěl se zvednout, ale nešlo to.
„Pššš,“ konejšivě zaznívá a on se poddává mírnému tlaku její ruky na své hrudi. To je tak moc příjemné. Ani by mu nešlo se zvednout, a tak zůstává ležet a mlčky zírá na tu nádhernou dívku.
„Jsi jako nebe,“ zašeptá.
Ten úsměv ho zasáhl tak mocně, že už nemohl ze sebe dostat ani hlásku. Je tak krásná!
Dívka, asi sestřička, kouzelně přešla do kukaně k telefonu a hlásí: „Pane primáři, mladý pán na osmičce se probouzí.“
Hledá očima vysvětlení, co se kolem děje. Je to tedy nemocnice, to mu řekla, ale co tu dělá?
Asi se něco stalo, uvědomí si, ale co? Zkoumá svou postel. Je zakrytý a v nose má jakési trubičky. Nevadí mu to, ale proč a co to je?
Do dveří vejde primář a jde hned k němu.
„Tak ty jsi nám nahnal starý brachu, ale teď už je dobře. Jak se jmenuješ?“
Co má tahleta otázka znamenat? Přece… přece…
„Vždyť já nevím!“ uvědomí si.
„Jak to, že to nevím?“ Je zmaten. Tápe v mysli, ale tam není nic…
„Já nevím,“ vyklube se mu z úst. „Já nevím.“
„No, to nevadí, my to dáme do pořádku, neboj se“, odvětí primář a odchází se sestřičkou do kukaně. Tam tlumeně mluví.
Teď si to plně uvědomuje. Je na nějakém pokoji, kde je více lidí. Nikdo se nehýbá, všichni jsou zticha, nad postelemi blikají světýlka. Slyší šepot mezi primářem a sestrou, ale nerozumí, je to moc tiché.
Po chvilce se primář zase nad ním skloní.
„Máš bolesti?“ ptá se.
„Jo,“ odpoví, „strašně mně bolí hlava.“
„A cítíš, jak tě držím za ruku?“
„Ano“
„A teď ti chytám kam?“
„Za palec u nohy.“
„Tak to jsme z nejhoršího venku, to je dobře,“
šeptá primář a přitom se dokořán usmívá.
„Pane primáři, proč tu jsem?“
„Měl jsi úraz hlavy, ale teď už je dobře. Vše ti povíme, ale nespěchej. Jseš moc slabý a my tě budeme ještě chvíli sledovat. To musíme, víš? Teď
jen ještě odpočívej a za chvíli jsem zase u tebe. Musím něco dodělat, a pak se u tebe znovu ukážu, ano?“
Chlapec přikývne.
Hledá tu krásnou dívku očima a vidí ji v kukani, jak kontroluje monitory. „Je nádherná, je nádherná…“
Dívá se na ni a oči se mu zavírají.
Spí. Jeho sen však do plna protíná jeho mysl.
Je jím pohlcen.
Letí kamsi do nebe! Cestuje nad Zemí, vznáší se v prostoru na orbitě a kouká na Zemi. Je tak krásná, jako ta dívenka, pomyslí si. Jaká dívenka?
Všechno se mu nějak rozostřuje a on se ocitá mezi hvězdami. Letí kamsi a neví kam. Je uprostřed divukrásného kosmu. To plně vnímá. Neví proč, ale je to skutečné. Kolem se míhají hvězdy a on propadá do hlubin vesmíru s tou nejpřirozenější rozkoší. To je vesmír! To cítí a vůbec mu to nepřipadá divné. To je tak normální, až to nepotřebuje žádné vysvětlení. Poznává dokonce nějaké objekty. Mlhovina v Orionu, na tu se přeci
tolikrát díval doma na louce… ! Doma na louce! Tma… nic… probouzí se.
„Anděl“, pomyslí si.
Sestřička se sklání k jeho obličeji a usmívá se.
„Dlouho jsi spal,“ šeptá.
„Já jsem vás tam viděl,“ odpovídá chlapec.
„Kde jsi mě viděl?“
„Na nebi, ve vesmíru.“
„Byla jsem s Tebou ve snu?“
„To nebyl sen, to bylo skutečné.“
„To víš, že ano, já jsem byla s tebou na nebi.“
„Ano, ano.“
Sestřička ho hladí a slzy jí stékají po tvářích.
„To jsem moc ráda.“
„Já.. já…“
„Byl tu pan primář, když jsi spal a říkal, že půjdeš na oddělení. Tak tě teď musím připravit.
Oblékneš se do pyžama, já ti pomůžu, a odjedeme na pokoj do třetího patra, ano?“
„Já na sobě nic nemám?“
„Ale máš, neboj se. Jen na jiném oddělení budeš mít jiné pyžamo.“
„Půjdete tam se mnou.“