Byla jsem děsně chytrá. Znala jsem nazpaměť spoustu citátů a mouder. Věděla jsem, co znamenají, uměla jsem jimi bavit společnost. Velké věty to byly (a jsou), jen do mého nitra z velké části jaksi „nedošly“. S příjmením Výborná od vás pořád někdo něco čeká. Navíc mě odmalička doma nabádali k pracovitosti a ve sportu k lepším výkonům. Aby nedošlo k mýlce, na obojí nedám dopustit, jen to má i tu druhou stránku věci: naučíte se být k sobě nesmlouvaví a neodpouštíte si chyby. A pakliže se nějaké objeví, zametete je pod koberec nebo do nějakého koutku své duše, kam není tak moc vidět. Víte, že to je špatně, ale prostě si nemůžete pomoct. Cílevědomost především. Vylézt na vysokou horu, slanit do nejhlubší propasti. Všechno vycházelo, skoro vždycky. A když ne hned napoprvé, zkusila jsem to znovu. Poslední dva roky ale byly jiné: moje dobrodružství jsou nedokončená. Chcete-li Boha rozesmát, vyprávějte mu o svých plánech. Vyprávěla jsem a Bůh se smál. Jestli chceš, ukážu ti něco lepšího, holčičko. Už jsi koneckonců dost stará na to, abys věděla, povídá pobaveně Bůh, a já se nestačila divit, kam mě má nedokončená dobrodružství dovedla.
6–7