řeky
Jan Šícha
Kateřina Puncmannová
Labský proud
Cestu k Labi a po Labi začínám na internetu. Mám štěstí. Na německém inzertním portálu ZVAB (Centrální soupis antikvárních knih) nacházím originál knihy Elbstrom neboli Labský proud. Jediný v nabídce, jinak jednotlivé litografie a pak kopie knihy, faksimile, z dob východního Německa. Samozřejmě, že je strašně drahý, ale pan nakladatel mi poslal zálohu. Těším se na pojítko do knihy, která chce být pojítkem. Knihu mají ve Freibergu, v Krušných horách. Antikvariát je součástí někdejšího dolu. Velká budova plná knih, to by horníci koukali. Kniha Elbstrom vycházela v Drážďanech na pokračování od roku 1845. Překlad části názvu by zněl:
„Labský proud od počátku až ke svému ústí do Severního moře, podáno způsobem malířským, topografickým a historickým. Věrně podle skutečnosti kresleno a litografováno od C. W. Ardta a R. Bürgera.“
Labe se tu dělí do dvou dílů, po Drážďany a od Drážďan. V prvním díle je 82 litografií, ve druhém 74. Muž v cylindru nevystupuje na všech obrázcích, ale prochází celou knihou. Většinou jsou to muži dva. Často alespoň jednomu z nich někdo vypráví. Text do knihy napsal profesor Münnich. Zdá se, že seděl v knihovně, zatímco kreslíři cestovali. V roce 1845 už jezdily parníky a vlaky. Za tři roky, v revoluci 1848, vznikl svět, jak ho známe v dnešním politickém smyslu.
Existuje tradované vyprávění o paní, které se říkalo Blasse, řekněme, že to byla stará Blažková z Rokytnice. Byla první, kdo u Sněžných jam, u Krakonošovy kazatelny postavila občerstvení. Od pramene Labe je to nedaleko. Vařila tam kafe, tedy meltu, cikorku. Mazala lidem chleba tvarohem. Měla tam kozu, prodávala kozí mléko. Ve chvíli, kdy Schaffgotschové, majitelé panství ze slezské strany, pochopili, jaký potenciál tento obchod má, vystrnadili ji odtud a postavili první boudu. Bylo to kolem roku 1840. Do té doby se pro turistické účely používaly seníky a salaše. Ty sloužily odedávna jako zázemí pro sekáče trávy a pastevce. Paní Blasse se přesunula nad Labský vodopád. Postavila si svůj přístřešek na české, harrachovské straně. Jenže situace se opakovala, Harrachové pochopili příležitost a vyhnali ji odtud. A také postavili boudu, první Labskou boudu (Elbfallbaude), dřevěnou chatrč s kamennou podezdívkou.
Načež se přesunula na Stříbrný hřbet. Odtud ji také vyhnali a vznikla zde Bouda prince Jindřicha (Prinz Heinrich Baude).
Pramen Labe. Lidé chtějí vidět pramen, nevadí jim, že Labe vzniká z prameniště, z řady potůčků.
Labský vodopád. Čím novější vyobrazení, tím méně tu padá vody.
Jeden z prvních přístřešků, ze čtyřicátých let 19. století. Tedy z doby, kdy se jako nová životní kvalita objevil volný čas. Vidíme přístřešek mezi kameny. Základní kámen turistického průmyslu tu položila stará Blažková.
Špindlerův Mlýn byl ale jedním z prvních oblíbených míst, protože nad ním byly nejstarší a nejvyhledávanější boudy. Petrovy boudy, Špindlerova bouda, Krausovy boudy, Richterovy boudy. Zpočátku to nebylo středisko, kde by lidé vyhledávali rekreaci, ale zázemí, odkud se vycházelo do Krkonoš. Dlouho sem nevedla ani silnice a šlapalo se pěšinou podél Labe, kterou si při jarním tání pravidelně brala řeka.
Na konci 19. století už tu existovaly hotely. Češi v nich nebyli vítáni. Nebyli vítáni ani na počátku první republiky. Pak vznikly první české hotely a konkurence situaci změnila, vliv měl rovněž tlak úřadů. Český živel se infiltroval s pohraničníky, s finanční stráží, se státními zaměstnanci.
Oběma jazyky se zde začalo v nějaké, menší míře mluvit až ve třicátých letech, těsně před válkou. Na Jilemnicku, Semilsku nebo Harrachovsku bylo české osídlení tradičnější, což nelze říct o Peci pod Sněžkou, Špindlerově Mlýně nebo Žacléři, kde žili téměř výhradně Němci. Hodně práce pro národnostní porozumění udělal sport. Češi a Němci se potkávali na lyžích, při závodech a podobně. Sportovci se rekrutovali i z českých pohraničníků, kteří byli nuceni se naučit lyžovat.
U pramene Labe jste si mohli koupit pohlednice, peníze dát do kasičky. Po cestě jste potkávali oblíbený nápis Wer rastet, der rostet. Tedy: „Kdo odpočívá, zrezaví.“
Labská bouda na pohlednici byla postavena českými Němci. Vyhořela v roce 1965. Dnes můžeme navštívit Labskou boudu v socialistickém stylu, která nachází průnik mezi retro stylem a současným pohodlím. Špindlerův Mlýn
V Pardubicích se zmiňuje reprezentativní náměstí. Je tam dodnes, Pardubice jsou krásné. V knize o labském proudu se také výslovně zmiňují vory, jejichž dřevo se plaví do nedávno vyhořelého Hamburku. V Pardubicích žil a tvořil fotograf Jiří Toman. Znalkyně české fotografie Anna Fárová označila Tomanovo dílo za monumentální, jako tvorbu v pravém smyslu cílenou a sebevědomou. Toman, který se věnoval motivům na Labi, z ruky pořizoval panoramatické záběry. Výsledek vyvolává pocit života v pohybu. Odehrává se tu několik dějů najednou, stejně jako v reálném životě, který je širokoúhlý, samý cyklus, samý střih, samá změna tématu. Velká fotografie od Jiřího Tomana byla k vidění hned u vstupu, když v Pardubicích v roce 2023, v budově od architekta Josefa Gočára, hned u Labe, otevřeli novou galerii.
Nedávno otevřená Gočárova galerie v Pardubicích by se mohla jmenovat Tomanova. Jiří Toman byl fotografem světového formátu, Pardubice mu byly osudem, na pořádné objevení stále čeká. Podle režiséra Martina Fišera si fotograf Jiří Toman klade otázku, co je vlastně člověk, a má absolutní smysl pro pozitivní stránky života.
Plavání otužilců se v Čechách po desetiletí těší vlídné pozornosti. V zahraničí to bývají spíše umínění jednotlivci, u nás odhodlané skupiny.
Jiří Toman zemřel v roce 1972, bylo mu čtyřicet osm let, nepřežil operaci, kterou dnes považujeme za banální. Zanechal asi patnáct tisíc negativů, naprostou většinu nevyvolal. Výtvarný umělec Stanislav Kolíbal se podílel na Tomanově první posmrtné výstavě v roce 1973. O Tomanovi o padesát let později řekl:
„Cítil jsem, že ho zajímá realita.
Snažil se vidět to, co ještě nezná. Zvětšeniny fotografií, které vytvořil v koupelně domu, kde s rodiči bydlel, často nebyly moc dobré. To podporovalo jeho nezájem o ně. Proto se zachovalo tak málo autorských zvětšenin. Viděl jsem, že Tomanovy fotografie jsou zcela jedinečné záběry života. Vidím v jeho fotografiích aktivní spolupráci jeho osoby na nějakém prostředí, které si vyhlédne. Někdo se zastaví, jiný skáče do Labe. To se odehraje v jisté vteřině, a pak už nikdy.“
Jiří Toman byl žákem fotografa Josefa Sudka. Sudek hodiny čekal na správný záběr, na světlo nebo mlhu, a na jeho fotografiích nejsou lidé. Tomanovy fotografie mají podobnou hloubku, a lidé na nich žijí. Radostně a svobodně. Toman znal řeku, která člověku umí pomoci, aby byl živou bytostí.
Jiří Toman zachytil skok do Labe na fotografii, kterou můžeme označit za kultovní. Jestli se nějaké dílo z mnoha, která tu reprodukujeme, hodí k interpretaci o hodně vrstvách, je to tato fotografie. Existenciální, tělesná, literární...
O Kolíně se v roce 1845 píše, že se zde hraje divadlo, a to v českém a německém jazyce. Město má 6000 obyvatel, třetina jsou Židé. Židovské město v Kolíně mělo šedesát domů, dnes „část Židů žije v měšťanských domech, přestože je to zákonem zakázáno“. Je to zajímavá zmínka o dobovém rasismu a postupně končícím antisemitismu. Autor knihy Elbstrom na několika místech dává najevo, že není antisemita, ba naopak. Zajímá ho, co je v místě k dispozici, aby se lidem dobře vedlo. Nařízení, která otravovala život židovských komunit, nutila mít nemanželské děti, protože počet povolených rodin byl dán, všemožné hrůzy, které usnadňovaly ústrky a pogromy, byly zrušeny až jako výsledek revoluce v roce 1848. Zmínka o poměrech v Kolíně ale ukazuje, že reálný život si našel své cesty i navzdory dožívajícím antisemitským opatřením. Autor knihy změnu předjímá, a to není málo. Díváte se buď dopředu, nebo dozadu, což platí pořád. Dnes v Kolíně žije 33 000 lidí. Město ve svém rozvoji profitovalo z železnice, kterou ale zavedli až v roce 1845, kolegové v cylindrech ji nestačili zaznamenat.
Kolín v České republice patří k místům s vysokou kvalitou života. Z Prahy do Kolína jezdí vlak téměř každých deset minut, tedy v podobném intervalu jako tramvaje.
—
Elektrárnu v Kolíně postavila v letech 1930–1932 společnost ESSO. Stavbu pro Elektrárenský svaz středolabských okresů navrhl Jaroslav Fragner. Funkcionalistickou eleganci elektrárny před válkou zachycovali čeští modernističtí fotografové. Komín byl svého času nejvyšší ve střední Evropě. V letech 2010–2023 na něm byli namalovaní motýli. Když se na komín namalují motýli, je hned takový přírodnější. Motýlem nelze nic zkazit.
Stará Boleslav je v knize popsána jako místo uctívání svatého Václava a Palladia země české. Ve Staré Boleslavi máme nejstarší místo úcty k Panně Marii v českých zemích. Palladium má zemi chránit, svatý Václav je od dob Karla IV. uctíván jako ten, kdo v Čechách vládne, takže různí vládci, co se ukazují v televizi, by byli jen jakýsi pokus o zástup. Palladium samotné bylo různě ohrožováno, kradeno, zneucťováno, vždy se slavně vrátilo, což kniha z roku 1845 také zmiňuje, protože k těmto dějům už bylo dost tištěných podkladů a autor věděl, že se dobře čtou. Konstatuje se, že Stará Boleslav profituje z poutí, z Bildkramerei, tedy z prodeje obrazů.
Na pravé straně rytiny je vidět kostel na místě, kde byl zavražděn a původně pochován svatý
Václav. Podle pověsti se už držel klepadla kostela, takže se na něj vztahovalo pravidlo posvátné ochrany. Žijeme v zemi, jejíž dějiny začaly bratrovraždou. Není to v Evropě zas taková výjimka, ale je dobré si to připomenout, když máme chuť někoho ve světě poučovat.
V barokním velkém chrámu na levé straně rytiny se uctívá Palladium země české.
Nedaleko Staré Boleslavi bylo prvorepublikové koupaliště Jiřího Semiána s pláží a jakýmsi tréninkovým „bazénem“ vytvořeným přímo v řece, ve kterém pan Semián učil plavat děti zavěšené v kruhu na tyči.
Ve Staré Boleslavi, v domově pro přestárlé kněze, jsem naposledy viděl dobrého ducha svého mládí, katolického kněze Jana Zemánka, který zemřel v roce 2012. Z Ústí nad Labem jsme s gymnáziem jezdili na povinnou chmelovou brigádu do západočeské obce Petrohrad. Ubikace s palandami, venku žlab se studenou vodou, uvnitř ale sprchy s teplou. Na chmelnici se jezdilo traktobusem, což byl autobusový přívěs připojený za traktor. Ač neplnoletí, gymnazisté tam pili jako o život. V neděli jsem šel na mši. Poznal kněze, který byl v šedesátých letech v base, protože se scházel se spolubratry ze zakázaného řádu redemptoristů. Pak se vyučil kameníkem a jako kameník pracoval, což se mu pak hodilo při opravě kostelů. Státní souhlas ke kněžskému povolání dostal až v roce 1969, vysvěcen byl tajně o dvacet let dřív, v zavřeném kostele. Už přituhovalo. Dali ho do Malměřic, kousek od Petrohradu, do míst, kde před válkou žili Němci a nebyli skoro žádní věřící. Faru přebudoval v centrum setkávání, s pingpongovým stolem a s palandami. Opisovaly se tam knihy a časopisy. Kázání před třemi lidmi v kostele měl, jako kdyby mu naslouchala plná katedrála. Uměl se zeptat na praktický život tak, že okamžitě získal přehled o tom, jak člověk žije a jestli mu není úzko. Stejně jako disidenti, lidé organizované opozice, používal jazyk označujícím způsobem. A také krásně zpíval. Potkat ho bylo mimořádně osvěžující. Moji přátelé vyrostlí na Západě mají většinou za sebou systematické a prokazatelné vzdělání. Toho se mi nedostalo. Ale lidé jako Jan Zemánek nám dali něco jako touhu po světle, po něčem lepším. Když k naší úlevě a k našemu velkému překvapení padl režim, zajímala nás rekultivace, slovy Komenského všenáprava. Rekonstruovat, ne dekonstruovat. Na Labi hledat živé nitky a opatrně je svazovat.
Stará Boleslav
„Překvapila mne krása těch končin, a když jsem jednoho nádherného rána přejížděl Labe u Sebuzína, okolí mi připomínalo Itálii, a poprvé mě napadlo: Proč bys hledal někde v dálavách to, co můžeš mít blízko? Nauč se postihovat tuto krásu v její jedinečnosti, bude dojímat, bude se líbit, tak jako se líbí tobě…“
Ludwig Richter (1803–1884)
Obraz evokuje podvečerní ticho, lidé na chvíli svěřili své životy převozníkovi. Malíř umístil do loďky zástupce různých generací. Kluk čeří vodu, stařec hraje na harfu, každá ze dvou žen na palubě má jinou společenskou roli. Jen poutník pozoruje ruinu hradu jako svědka hrdinské minulosti.
Ústí nad Labem – Střekov
Obraz Přívoz pod Střekovem od Ludwiga Richtera po generace zdobil domácnosti českých Němců. Dnes visí v Drážďanech. Vznikl v roce 1837, dnes patří k mistrovským dílům drážďanské galerie Albertina. Tvoří mezník ve vývoji romantického malířství v jeho druhé fázi.
Přehrada se stavěla mezi lety 1924–1936 a byla na svou dobu technicky velmi vyspělým dílem. Atmosféru zachycenou na obraze Ludwiga Richtera tato technická stavba dokázala téměř dokonale zlikvidovat. Nad Masarykovým zdymadlem se už prostě romanticko-nacionalisticky přísahat nedá. Zregulovaná řeka ztrácí kouzlo, což si Němci pamatují ve své části Labe.
Pracoval jsem chvíli ve stálé expozici o českých Němcích v Ústí nad Labem. Jednou jsme dostali nabídku obrazu. Ve třicátých letech 20. století ho jako svatební dar dostala maminka pána, který nám telefonoval. Jeli jsme dar vyzvednout ke starším manželům do paneláku mezi Pirnou a Drážďany. Na obraze byl hrad Střekov, samozřejmě bez zdymadel. Pán vyprávěl, že tak se to malovalo, bez českých zdymadel. Jedním dechem dodal, že měl malou sestřičku, která ještě v Ústí umřela, protože po válce nebylo dost mléka. Nucenému vysídlení se v české paměti říká odsun, ve východoněmecké přesídlení, v západoněmecké paměti vyhnání, v řeči Postupimské konference transfer. Odsunem jsme přišli o hodně. O lidi, kteří spoluvytvořili kulturní dědictví českých zemí. Labe v Čechách tato dějinná událost poznamenala od Litoměřic ke státní hranici. A také od pramene někam po Jaroměř. A není tomu tak dávno.
Zdymadlo, Střekov.
Vodní dílo v řezu. Tak to vypadá, když romantické sny překryje projektová dokumentace.
Československá představa o modernitě a pokroku zrušila estetický účinek mohutné skály.
Mé rodné Ústí nad Labem mělo podle pana profesora Münnicha v roce 1845 330 domů, žilo zde 2 200 obyvatel. Ku pomoci potřebným fungovaly dva městské špitály a jeden chudobinec. Sídlil zde Labský celní úřad. Kniha zmiňuje, že od doby, kdy byla poštovní cesta z Prahy do Drážďan odkloněna přes Teplice a Petrovice, tranzit přes Ústí se zredukoval. Přesto se zde nacházelo šest hospod s ubytováním, které v létě využívali turisté. Městu náleželo pět mlýnů, provozovalo dvě pily. Málokteré město se od pěti mlýnů a dvou pil v 19. století vzdálilo tak rychle. Ústí zažilo industrializaci jako z učebnice radikální změny.
První obrazy továren vznikají v epoše doznívajícího romantismu. Vlídně působící stavby s komíny bývají zasazeny do líbezné krajiny. Uvnitř ovšem probíhala časově téměř neomezená práce, včetně té dětské, provázená úrazy a dohledem pohaněčů. Teprve dodatečně se přicházelo na to, že hlavním produktem továrny pro její bezprostřední okolí jsou zplodiny, znečištěná voda a podloží prosycené jedy.
Faktura firmy Schicht. Z romantické idyly se město během několika desetiletí změnilo v průmyslové centrum.
V češtině se nedostatečně silně vžilo označení zakladatelská léta, raději používám ještě trochu slavnostněji znějící čas zakladatelů. Stavební horečka v tomto období byla tak silná, že podél Labe na stovkách kilometrů zanechala domy v podobném historizujícím stylu.
Jako čas zakladatelů se nejčastěji označuje období mezi revolucí v roce 1848 a krachem na vídeňské burze v roce 1873. Revoluce odbrzdila nejen národní sebevědomí, ale i podnikání. Končila moc cechů, které si hlídaly kvalitu a množství toho, co se vyrobí. Na scénu se dostali podnikatelé dravé soutěže. Dnes si pamatujeme hlavně ty, kteří dlouhodobě uspěli, založili rodinné tradice, vybudovali akciové společnosti zastoupené v Paříži, New Yorku nebo Amsterodamu. Daleko víc ale bylo těch, kdo se zadlužili a zkrachovali.
Na českém Labi uspěla rodina Schichtů, která kromě továren vlastnila také říční lodě a přístavy. Její podnikání začalo ve sklepě domu Georga Schichta v Rynolticích na Liberecku. V názvu podniku se už v okamžiku založení, 6. července 1848, vyskytují slova továrna na mýdlo.
Cyklistika podél Labe
Labská stezka láká cyklisty obou zemí. Ptal jsem se Fíny, která labskou stezku jede na kole, co je mezi Míšní a Magdeburkem. Odpověděla, že nic. Tak jsme to nakonec vzali zeširoka. Rozpovídala se: Jsme skauti z Tachova, cestu po Labi jsme začali loni ve Vrchlabí, letos jsme pokračovali od hranic. Jedeme k moři. Napadlo to naši skautskou vedoucí, Bejbynu. Skauti nad patnáct let se nazývají roveři a rangers. Nemáme pevný program, spíše my děláme program pro mladší skauty a světlušky, cesta k moři je pro nás možná trochu za odměnu. První, co mě na Labi cestou z Vrchlabí překvapilo, je obydlená krajina. U nás kolem Tachova není nic. Na severu se vyskytují místní nebo Pražáci, obě sorty v opravených domech. U nás široko daleko nikdo. Překvapilo mě, jak celé Labe kvete, jak je tam použitelná půda. Labe bují, a k tomu jsou tam lidi. Města kolem Labe zjevně byla bohatá. Všude zámky a otevřené kostely. Moc mě těšilo, že jsme přicházeli na krásná místa, vypadali jako trhani, protože pršelo, ale byli jsme vítáni. Lidé nám odpustili zatuchlé oblečení, když viděli skautské šátky. Fandili nám, když viděli naše naložená kola. V české části Labe se dalo ušetřit za spaní, protože kempy tu nejsou v normálních vzdálenostech. S plnými koly se snažíme jeden úsek cesty držet kolem čtyřiceti kilometrů, také protože si cestou chceme prohlížet zajímavá místa. Myslím si, že mladému, netrénovanému člověku na obyčejném neelektrickém kole čtyřicet až padesát kilometrů denně stačí. Šedesát kilometrů už je dost cítit. V Německu na divoko spát nejde, ale kempů je mnohem víc.
V Německu za Míšní není vůbec nic. S výjimkami, jako je Torgau. Nedivím se, že to lidé od nás za Míšní neznají, protože opravdu si všimnete až Magdeburku. Když jsme vyjeli z Míšně, připadali jsme si jako doma, na Tachovsku. Sem tam panelák, prázdné vesnice. Veliké domy a statky, krásně upravené, ale nic a nikdo kolem. Cyklistu tam potkáte jednou za patnáct kilometrů, kdežto kolem Míšně, kolem vinic, je cyklistů plno. Lidí přibývá až před Magdeburkem. Jede nás osm, šest dospělých přes osmnáct a dvě děti, vezeme tři stany. Nejdražší kemp stál pro všechny osmdesát eur, samozřejmě před Míšní. Nejlevnější byl jachtařský klub s kempem v Magdeburku, za dvaadvacet. V průměru jsme
V Torgau je symbolické místo porážky nacismu, který páchal genocidu na svých obětech a německou společnost sevřel do kleští. Je to tak dlouho, že dětem se vzdálený odraz uplynulé doby dá ukazovat třeba na příkladu, že lord Voldemort v Harrym Potterovi je zlý i ke svým stoupencům. Voldemortův pořádek funguje, jen když i svým spojencům pošlape charakter a zničí je jako myslící bytosti. Německá společnost se z nacistických kleští naštěstí vymanila, našla svobodu a váží si lidské důstojnosti.
Jak postupuji knihami z roku 1845, čím dál více si vážím malé míry abstrakce. Profesor Münnich pečlivě vypisuje jména měst a vesnic, kam se čtenářstvo nikdy nepodívá, proč také. Umělci zhotovují kresby, pak se tvoří litografie. Lidé se těší na svůj seriál, poznávají tak nové kraje. Je to zeměpisný a historický základ, na kterém můžete stavět.
Labe v Torgau zažilo krátký okamžik slávy, když se tu dotkl západní a východní svět. Tyto světy od sebe za chvíli zas s hrůzou odskočily.
Obraz urozeného lovu jelenů se zámkem Torgau v pozadí pochází od Lucase Cranacha z roku 1544. Najdete ho v Kunsthistorickém muzeu ve Vídni. Je to velká zpráva o privilegiu šlechty, které ukončil až rok 1848. Od oněch časů je lov svázán ne s urozeností, ale s vlastnictvím pozemku.
Claudio Magris nešetří Němce, když píše o Dunaji v osmdesátých letech minulého století. Jako italský germanista asi měl pocit, že si to může dovolit, navíc na Dunaji, kde na své řece má další země. Myslím si, že Němci se po válce propracovali k něčemu, co se dá v Evropě provozovat – říkají tomu ústavní patriotismus. Jsou hrdí na demokratický řád, který ztělesňuje ústava. Ne na národ, na území, na historii, která se dá vyprávět různě. Ne na vlastní velkou kulturu. V Torgau se dají vyprávět dobře znějící příběhy. O zámku, o setkání na Labi, které bylo předpokladem konce války, ale ne základem spojenectví, co by mohlo vydržet. Tak to chodí. Je důležité nahlédnout, jak to chodí, a nenechat se zaskočit. Městu, nejen Torgau, se daří nejlépe, když je v něm dostatek možností obživy a je ušetřeno ran. To je úhel vyprávění profesora Münnicha, který mě provází po Labi.
Torgau
Stará Evropa se dobře čte na příkladu katedrál, protože doba jejich vzniku byla tak dlouhá, že potřebovaly shodu a stabilitu. Plány katedrály v Magdeburku se během výstavby měnily, inspirací byly francouzské vzory. Civilizační výměna fungovala, Evropou cestovaly stavební huti, bohatí stavebníci se přetahovali o umělce a architekty, místní umělci okoukávali nové postupy u slavných přespolních. V roce 1207 zničil část Magdeburku, včetně kostela, požár, místní chtěli kostel opravit, ale arcibiskup Albrecht studoval ve Francii a požár vzal jako příležitost postavit něco současného. Rozuměj drahého, frankofonního, co se místním vlastně nedá vysvětlit. Gotické katedrály se nacházejí na různých místech Evropy. Do té Magdeburské se ale dějiny propisují jako do málokteré jiné. Na začátku evangelické revoluce tu arcibiskup čile obchodoval
s odpustky, takže se stal terčem lidového hněvu. První luteránské kázání tu měl dominikán, kterého vzápětí obvinili z kacířství a vykázali. Po smrti posledního arcibiskupa v roce 1545 byla katedrála dvacet let zavřená, později ji převzali protestanti.
Magdeburk byl za třicetileté války vyvražděn a vypleněn. Císařští, tedy i Češi, město půl roku obléhali. Likvidace města a jeho obyvatel proběhla mezi desátým a dvacátým květnem 1631 pod vedením generála, polního maršála a vojevůdce Katolické ligy Jana Tserclaese Tillyho. Plenění prý nebylo jeho úmyslem, asi se mu to vymklo z ruky. Odhady mrtvých se pohybují kolem dvaceti tisíc, zemřela třetina obyvatel. Byl to jeden z největších masakrů celé třicetileté války. Pro masové vraždění civilistů se pak používalo slovo „magdeburgizovat“.
Pískovec od Pirny, stavební materiál katedrály, připlul po Labi na vorech. Zlatou dobu přístavu Magdeburk zažil v 19. století a na počátku století 20.
Katedrála byla dokončena těsně před začátkem reformace v roce 1520. Stavba probíhala po tři staletí.
Magdeburk
Když město hořelo, několik tisíc lidí se zabarikádovalo v katedrále. Tři dny tam byli bez jídla. Kazatel Reinhard Bake pak poklekl před císařským maršálem Tillym a prosil ho, aby lidi uvnitř ušetřil. Tilly vyhověl, katedrálu nechal vyčistit a sloužit v ní 25. května 1621 mši na oslavu svého vítězství. Katedrála pak byla chvíli zase katolická, po Vestfálském míru v roce 1680 přešla do majetku magdeburského vévodství. Když v roce 1806 Magdeburk převzal Napoleon, zřídil v katedrále sklady a stáje, hodila se jako zastřešený prostor až do roku 1814. Mše se konaly na kůru, v mé staré knize se píše, že i tam byly pak zakázány, což jsem v novějších zdrojích už nenašel. Za Napoleona všude probíhala takzvaná sekularizace, církevní majetek se zestátňoval. Od roku 1814 přešla péče o katedrálu na pruský stát, stavba byla ve stavu zralém ke zbourání. Opravy probíhaly v letech 1826–1834 z iniciativy a s přispěním pruského krále Fridricha Viléma III. To už jsme v příběhu národním, kdy se opravou památek připomíná velká minulost a původní účel, v tomto případě účel náboženský, už nehraje ústřední roli. Za druhé světové války se v nejpevnější části katedrály lidé schovávali před nálety, po válce se katedrála deset let opravovala. Zničeno bylo tři sta metrů čtverečních kleneb. Ostatně staré město v Magdeburku bylo 15. ledna 1945 spojeneckým náletem z devadesáti procent zničeno. Bomby na město padaly od roku 1943, protože se zde nacházel klíčový válečný průmysl, který poháněla nucená práce vězňů z koncentračních táborů.
Sousedství katedrály a Zelené citadely je ukázkou odvahy elity města v různých staletích.
Katedrála v gotickém stylu byla ve své době „francouzská novota“, Zelená citadela „úlet rakouského solitéra“. Obojí dnes dává městu výraznou tvář.
Za studené války se v podzemních prostorách budoval úkryt pro případ atomového útoku. Od roku 1994 je katedrála v majetku Nadace dómů a zámků, založené spolkovou zemí Sasko Anhalstsko. Katedrála stavěná pro katolické arcibiskupy je dnes kostelem zemského biskupa evangelické církve středního Německa a evangelickým farním kostelem. Když jsem hledal hrob císaře Oty I. Velikého, musel jsem se zeptat. Původní mramorová deska je dojemně skromná, snadno se přehlédne.
Hledáme tu, jak v 21. století za pomoci vhodných vyprávění propojit Labe do celku. V minulosti bylo jednou spojeno velmi konkrétně. Řetězem. Jezdily tu řetězové parníky, na poslední dochovaný si můžete sáhnout v Magdeburku. Z Riegrova slovníku víme, že od roku 1821 „plavba po Labi požívá svobody“. V politické řeči to znamená, že zájem na rozvoji obchodu byl větší než zájem na vybírání cel.
Pražská plavební společnost (Prager Schiffart-Gesellschaft) byla založena již v roce 1822, tedy rok poté, co se smluvně potvrdil politický záměr provozovat Labe jako svobodnou řeku. Tehdejší podnikatelé museli hodně důvěřovat politikům, že si to nerozmyslí, protože investice do plavby byly veliké a musely se vrátit. Princip řetězové plavby je na první pohled jednoduchý. Na dně řeky leží mocný řetěz, na palubu lodi vystupuje na přídi, na zádi zas mizí dolů. Řetěz se dobře hodí k tomu, aby po něm jely bubny poháněné parním strojem. Bubny byly při vývoji plavby nahrazeny mechanismem poháněcího kola, které využívalo tvaru řetězu a méně ho deformovalo. Poháněcí kolo ale bylo náročné na údržbu a mazání, takže lodníci opustili inovaci a vrátili se k bubnům. To se ale člověk dozví až v Magdeburku.
Po staletí bylo Labe tepnou civilizační a obchodní výměny. Velká dopravní změna ale přišla teprve s průmyslovou érou, která stojí na výrobě. Co se vyrobí, musí se přepravit, uhlí i písku se spotřebuje skoro nekonečné množství. Před průmyslovou érou se proti proudu dalo plout leda tak, že loď ze břehu táhli lidé nebo se místo nich plahočila zvířata. Také se plachtilo, což vidíme na starých obrazech a rytinách, protože to vypadá pěkně. Po proudu po staletí jezdily vrchovatě naložené vory. Když se vyložilo zboží z voru, kmeny se použily jako stavební dřevo. V Hamburku tak stály domy s trámovím ze šumavských stromů. Také tímto způsobem řeka spojuje.
Řetězová plavba u Drážďan. Zvuk řetězu proháněného bubnem zrušil zámeckou idylu.
Nekvalitní, ale levné české uhlí se na parníky nakládalo ručně, s pomocí dřevěného kolečka.
První, zkušební pětikilometrový úsek řetězové plavby začal fungovat 15. srpna 1866 právě u Magdeburku, v místech, kde je silný proud. Technologie přišla z Francie. Řetěz, který nakonec ležel na říčním dně od Hamburku po Mělník, se nikdy nevyráběl v Německu ani v Česku. Dovážel se hlavně z Francie a také z Anglie. Zkušební provoz dopadl dobře, takže se řetěz prodloužil na trase Hamburk–Magdeburk do délky 288 kilometrů. Plachty asi plakaly, ale přepravený objem zboží nebývale vzrostl. Řetěz šplhal proti proudu. V Drážďanech byla koncese pro řetězovou tažnou plavbu udělena v roce 1869, a už jsme u nás, v Rakousko-Uhersku, kde první řetězová plavba do Ústí proběhla 5. května 1872. Mělník se připojil o třináct let později. Z Hamburku do Mělníka to bylo 745 kilometrů řetězové plavby. Na spotřebu uhlí vyšla levněji než železnice. Lodě měřily čtyřicet až padesát metrů na délku, široké byly 7–8 metrů. Ponor měly padesát až pětašedesát centimetrů, což je méně než výška stolu. Řetězové parníky tak nebyly z provozu vyřazeny nízkými stavy vody v letních měsících.
Magdeburk
Dostáváme se do zvláštní a krásné oblasti, kde spolu sousedí několik současných spolkových zemí – Sasko-Anhaltsko, Meklenbursko-Přední Pomořany, Dolní Sasko i Šlesvicko-Holštýnsko – a dotýká se někdejší východní a západní Německo.
Pětadevadesát kilometrů Labe od roku 1945 tvořilo hranici sovětské okupační zóny, později hranici mezi východním a západním Německem.
Průběh hranice si každá strana vykládala jinak. Východní Němci tvrdili, že probíhá středem řeky, Spolková republika Německo hranici viděla až na pravém břehu Labe. Sovětská zahraniční politika pracovala se stejnými motivy jako nyní ta ruská. Vyžívala se ve sporech, které se daly přiživovat a nafukovat. Tak tomu bylo i na Labi. V roce 1966 tu gradoval hraniční spor. Pozornost východoněmeckých pohraničníků se od roku 1966 zaměřila hlavně na labský břeh, což se projevilo výstavbou husté sítě strážných věží.
— Povodeň u Hitzackeru.
Plavba po Labi v tomto místě, kousek od Hamburku, je plavbou překrásnou krajinou bez lidí.
Cedule připomínající rozdělení Německa upřesňuje, že železná opona padla ve čtvrt na dvě odpoledne. —
Werben
Jak funguje výtah na lodě?
Loď vjede do jakési vany. Zavřou se za ní vrata. Vana s vodou, včetně lodi, jede pak nahoru nebo dolů. Maximální výška výtahu je 38 metrů, závisí na hladině Labe. Rozdíl mezi horním a spodním kanálem je tedy tak velký, že by ho nezvládlo zdymadlo, které funguje tak, že se do komory napouští nebo z komory vypouští voda. Do pohyblivé vany se nyní vejde sto metrů dlouhá loď. Šířka vany je dvanáct metrů. Výtah jede tři minuty, celá akce včetně vjezdu a výjezdu trvá deset až patnáct minut. Loď se ve vaně uvazuje ke stranám.
U výtahu je informační centrum. Vyhlídkovou plošinu a informační centrum ročně navštíví půl milionu lidí. V areálu je velké parkoviště s restaurací, před informačním centrem lze vidět lodní šroub a další kusy strojů z lodní dopravy. Lidé mají rádi lodě a mají rádi technické zázraky.
Výtah na lodě ve Scharnebecku, který se oficiálně jmenuje Schiffshebewerk Lüneburg, se má do roku 2030 zvětšit na délku 225 metrů, aby mohly proplouvat velké kontejnerové lodě.
Lidé mají rádi technické zázraky. U výtahu na lodě je často tlačenice, parkoviště pojme řadu autobusů, provoz uživí docela dobrou restauraci. Když vám loď prosviští před nosem směrem vzhůru, připadáte si, že jste zažili něco nesmírně zvláštního.
Labský kanál
Svatí a Luther, divadla a filharmonie
Z běžného českého života se prakticky vytratila vertikála. Nemyslím jen náboženství, myslím vyšší horizont.
Petr Bergmann, když jsme se bavili o Krkonoších, začal své vyprávění informací, že roku 1684 se královehradecký biskup Jan z Tellenberku nechal v nosítkách dopravit k prameni Labe, aby ho vysvětil. Chtěl tím v době hraničních sporů demonstrovat příslušnost Labe k českému království. Střetávala se tady tři panství. Vysvěcení pramene bylo deklarováno jako náboženský akt, kdy byly vymýceny a zakázány pohanské obřady. Ještě v 18. století se na Labe chodilo obětovat kohouty a slepice za dostatek vody a zároveň ne moc vody, aby nebyly povodně. Na Labi závisela polovina českého království.
Vysvěcení Labe je dramaticky popsáno. Během náboženského aktu se strhla bouře, vál vítr, všichni démoni se bouřili. Jakmile obřad skončil, obloha se protrhala, vysvitlo slunce, vítr se utišil. Temné síly byly přemoženy. To byla náboženská, deklarativní akce. Politická akce spočívala ve vymezení hranic. Kdo světí, vlastní. Labe patří k Čechám. V pozdější době vidíme, že spory o hranice ustaly.
Vydejme se krátce za svatými na Labi. Prvním, viděno od pramene, je český patron svatý Václav. Narodil se roku 907, zemřel mlád roku 935. Uzavřel historický kompromis s německým císařem Jindřichem I. Ptáčníkem. Bylo to strategické rozhodnutí pro Sasy v neprospěch Bavorů. Bratr Boleslav nechal Václava zabít ve Staré Boleslavi, kousek od Labe. Českému státu svatý Václav udělal zásadní službu. Češi měli od 10. století svého svatého z knížecího rodu, takže vstoupili do společenství křesťanských národů. Karel IV. svatého Václava prohlásil za věčného panovníka českých zemí. Korunu českého království nazýváme Svatováclavskou. Všichni, kdo v Čechách vládnou, jsou tedy symbolicky podřízeni svatému Václavovi.
Dále po proudu potkáváme svatého Benna. Narodil se roku 1010 ve šlechtické rodině ze Saska, zemřel roku 1106 v Míšni, kde byl biskupem. Na biskupský stolec byl dosazen proti své vůli, úřad ale vykonával poctivě. Později se dostal do politických konfliktů, byl vězněn, pak na několik let sesazen. Když odcházel z Míšně, hodil klíče od míšeňského dómu do Labe. Po třech letech se vrátil, podle legendy se klíče hned našly v břiše
Hamburk měl v roce 1845 sto osmdesát tisíc obyvatel. Stará kniha uvádí, že co se zemědělství týče, daří se v Hamburku kromě pěstování pšenice také květáku, chřestu a hrášku. Jsou tu lány jahod a vyplácí se pěstovat květiny. Se zemědělskými produkty se zásluhou přístavu obchoduje i ve Francii a Anglii.
V knize Elbstrom je velká pozornost věnována požáru města, který zde zuřil pátého až osmého května roku 1842. Z Hamburku před ním uteklo na sedmdesát tisíc lidí, zničeno bylo šedesát ulic a 1992 domů. Profesor Münnich se v závěru knihy o Labi uchyluje k líčením, jaká dosud nepoužil. V případě požáru Hamburku se dostává do blízkosti bulvárních zpráv. Podává barvitý obrázek neštěstí v bohatém a sebevědomém městě, kde měli silný hasičský sbor a nebáli se ohně. Když požár vypukl, nepomohlo ani hašení, nezabral ani odstřel celých řad domů. Oheň se šířil středem města, ničil nejvýstavnější obchodní ulice, vítr
mu pomáhal. Městská rada zasedala v radnici, než i ta shořela.
Když se na někdejší požár díváme z odstupu skoro dvou set let a máme před očima i obrázky Hamburku vybombardovaného za druhé světové války, pídíme se automaticky po ohniscích znovuzrození města, které má tak výhodnou polohu a tak silnou tradici, že budí dojem místa schopného vzpamatovat se ze sebevětších ran. V roce 1842 se ze všech sil snažili před požárem zachránit nově postavenou burzu a banku. Profesor Münnich s ulehčením konstatuje, že banka měla své trezory s hotovostí a zlatem v podzemí, navíc s možností tyto prostory zalít vodou. Záchrana burzy stála nezměrné úsilí hasičů i dobrovolníků všech náboženských vyznání (jak se v textu zdůrazňuje), ale podařila se. Díky záchraně banky a burzy se Hamburk hned po požáru začal zotavovat, po několika letech se prý dá říci, že je bohatší i krásnější než před požárem.
Moře snů
Dojel jsem k moři. Studené německé moře. Jak osvěžující v době globálního oteplování. Nepojedu na Helgoland, nezajímá mě takzvané vnější Labe, které sahá asi sedmdesát kilometrů od ústí řeky. Labe pro mě doteklo k německému moři. Rozdíl mezi německými moři spočívá v tom, že u jednoho se v šestihodinových intervalech střídá Ebbe a Flut, moře stoupá, moře klesá, kdežto to druhé, studené německé moře je tam pořád.
Labe se pro mě stalo mořem, když opustilo břehy. Jen tak si můžu říkat, že jsem dojel k moři, které znám. U studeného německého moře v Německé demokratické republice jsme s rodiči byli dvanáctkrát. Poprvé bylo celou dobu krásně, pak jedenáctkrát pršelo. Jezdili jsme od národního podniku Průmstav Ústí nad Labem. Autobusem, do stanů s dřevěnou podsadou. Příslušel k nim dvouplotýnkový vařič s pětikilovou plynovou
bombou, mohli jsme si půjčit nafukovací matrace. Když dny a dny v kuse lilo, naučil jsem se celé je prospat. Otevřelo se přede mnou moře snů. Od třetího dne se zdály barevně. Maminka neuměla vařit a svou neschopnost přenášela k moři. Na dvouplotýnkovém vařiči se pokoušela o knedlíky, guláše, rajskou bez ráje, o svíčkovou nikdy. Výsledky byly stejně neuspokojivé jako doma, snaha v extrémních podmínkách ale poskytovala polehčující okolnosti. V sousedních stanech platila za hrdinku, možná hrdinku socialistické rodiny. Jako filozofická poučka s odstupem zní maminčina výzva: „Jez, je to z dobrejch surovin.“ Stále stejnou dovolenou do deště ve východním Německu jsme podnikali z praktických důvodů. Otec postavil dům, na kterém se sedřel, dům se splácel, takže jsme neměli auto, garáž u domu pronajímali, a na dovolenou jezdili autobusem s Průmstavem.
Alte Liebe, Stará láska v Cuxhavenu.